Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ztráty a nálezy - 3. kapitola

17.05.2012 (20:15) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 27× • zobrazeno 5191×

3. kapitola                             

„Jak se vám líbí v Brightonu?“ zeptala jsem se a uždibovala salát.
„Je tu klid, po všem tom cestovaní je to balzám na duši.“ Usmála jsem se. Měl pravdu.
„A odkud jste?“ vyzvídala jsem.

Ve společnosti Edwarda Cullena jsem se cítila krásně uvolněná. On nějak dokázal, že jsem se dokázala smát a nemyslet pořád na to, co bylo. Hezky se s ním povídalo. Měl ohromné zkušenosti s cizími kulturami a uměl vyprávět tak, že jsem měla pocit, jako bych sama ta dobrodružství prožívala.

„Z Ameriky, narodil jsem se nedaleko Seattlu, ale moc často tam nejezdím. S rodinou se většinou potkávám na cestách, taky nevydrží dlouho na jednom místě,“ odpověděl. „A co vy? Vás to netáhne do světa?“
„Já…“ S Jeffem jsme měli takové plány, ale ty padly a od té doby jsem nad tím neuvažovala. „Dřív ano, ale teď je všechno jiné,“ povzdychla jsem si. Chtěli jsme to s Jeffem, bez něj bych nemohla nikam jet.
„Některé věci se nemění.“ Zadíval se mi do očí a mně úplně vyschlo v ústech. Raději jsem opět sklopila oči ke svému jídlu.

„Co byste řekla na malý dezert? Zvu vás na zmrzlinu,“ navrhl pan Cullen, když jsme vycházeli z restaurace. Podívala jsem se na hodinky.
„Měla bych se vrátit…“
„Práce neuteče. Bude to jen chvilka, slibuju.“ Díval se na mě tak, že jsem ho nemohla odmítnout a já vlastně ani nechtěla.
„Ale jen na chvilku.“ Natáhl ke mně ruku a já ji bez váhání přijala. Jeho dotyk mě celou rozehříval, naplňoval mě životem. Když mě pustil, připadala jsem si najednou opuštěná. Nerozuměla jsem sama sobě.

Zašli jsme do malé cukrárny na nábřeží. Objednala jsem si kopeček jahodové zmrzliny, pan Cullen si dal čokoládovou a pak jsme se pomalým krokem vydali na molo. Táhlo se do moře kolem přístavu. V tuhle popolední dobu bylo plné turistů, výskajících dětí a místních usazených na lavičkách s novinami nebo knihami.

Lízala jsem zmrzlinu a mhouřila oči před sluncem. Byl nádherný den a to léto ještě ani pořádně nezačalo. Sluníčko hřálo, od moře foukal vánek a pod námi hučelo moře a drobné vlnky se rozbíjely o podpěry mola.

„No nebyla by škoda trávit tak hezký den zavřená v kanceláři?“
„Asi máte pravdu, ale stejně se budu muset vrátit.“
„Ještě máte zmrzlinu,“ namítl s úsměvem. Poslušně jsem si lízla.

Pan Cullen se zadíval podél pobřeží do dáli. „Jsou to ty útesy, na kterých jsme se potkali?“ zeptal se. Zavrtěla jsem hlavou.
„Ty jsou schované za tou vyvýšeninou.“
„Rád bych udělal pár fotek okolní přírody. Myslíte, že byste mi mohla dělat průvodce?“ Vyhoupl se na zábradlí a posadil se.
„No… mám hodně práce…“
„O víkendu přeci nepracujete, ne?“ Víkend? Nějak jsem poslední dobou nerozlišovala mezi víkendem a všedními dny. Zaměstnávala jsem se, ať byl jakýkoliv den, protože jen tak jsem nemusela přemýšlet.
„Většinou ano,“ přiznala jsem tedy.
„Možná by neškodilo se trochu odreagovat. Víte co? Promyslete si to. Zítra přivezu ty fotky, tak mi řeknete, jak jste se rozhodla.“ Zdálo se to jako férová nabídka.
„Dobře,“ souhlasila jsem. „Už bych měla jít.“ Při pohledu na hodinky jsem se zděsila. „Určitě bych měla jít.“ Jak to, že už je půl třetí? Kam zmizel ten čas?
„Doprovodím vás,“ nabídl se pan Cullen. Seskočil a opět mě chytil za ruku. Trhaně jsem se nadechla, ale neprotestovala jsem.

Procházeli jsme uličkami a já obdivovala jeho orientační smysl. Vedl mě s jistotou místního obyvatele, ani jednou nezaváhal kde zatočit. Za čtvrt hodiny jsme stáli před firmou.

„Děkuju za doprovod,“ řekl, když se ke mně otočil.
„Já děkuju za oběd,“ pousmála jsem se.
„Zítra se zastavím. Nashledanou.“
„Nashle,“ hlesla jsem a nechala jsem svou ruku vyklouznout z jeho dlaně. Nedokázala jsem odejít. Dívala jsem se, jak nasedá do auta a pomalu odjíždí. Když mě míjel, vyměnili jsme si pohled. Rozbušilo se mi srdce.

Toho dne jsem toho už moc neudělala. Seděla jsem v kanceláři a prostě jen zírala z okna. Nemohla jsem se soustředit na práci, myšlenky se mi toulaly všemi možnými směry a nejčastěji se vracely k Edwardu Cullenovi, který mě nějakým neznámým způsobem dokázal oblouznit, dostat se mi pod kůži a to jsme se znali neuvěřitelně krátkou dobu. Uvažovala jsem o jeho pozvání. I když jsem si nejdřív říkala, že je to hloupost, začínala jsem čím dál víc chtít jet s ním. Jet s ním kamkoliv.

Zavrtěla jsem hlavou. Blbost. Radši jsem vzala kabelku a zamkla za sebou kancelář, protože tohle nemělo cenu.

Cestou jsem se zastavila na trhu, abych pro Doris nakoupila zeleninu a ovoce. Neodolala jsem a zakousla se do červeného jablka, které vypadalo trochu jako pro Sněhurku. Bylo slaďoučké.

„Slečno Swanová,“ pozdravila mě paní Gilbertová, která pěstovala nejlepší okurky a rajčata v kraji. „To jsem ráda, že vás vidím. Jak se Dellaovi mají? Dlouho tu nikdo nebyl.“
„Všichni se mají skvěle, paní Gilbertová. Jen teď bylo nějak moc práce. Však už se Doris sháněla po čerstvé zelenině. Vezmu si tak kilo rajčat.“ Zkusmo jsem jedno pomačkala v ruce. Bylo tvrdé, červené, k nakousnutí.

Nakoupila jsem hromady zeleniny a ovoce a vydala se domů.

„Ahoj, Bello, už jsem si myslel, že v tý kanceláři budeš i spát,“ přivítal mě Ned, který vycházel z domu, právě když jsem přijížděla.
„Zdržela jsem se na trhu,“ vysvětlila jsem a naskládala mu do náruče papírové pytle.
„To bude mít Doris radost. Dneska jsem se pro tebe stavoval, abych tě vzal na oběd a nebyla jsi tam,“ řekl poněkud váhavě.
„Byla jsem na obědě s tím fotografem, nezná to tady a tak jsem mu dělala společnost.“ Zabouchla jsem dveře auta a popadla do ruky jednu tašku.
„Aha a jaké to bylo?“ Šli jsme vedle sebe a bílé oblázky nám křupaly pod nohama.
„Fajn. Musím přiznat, že jsem se po dlouhé době bavila.“
„To je dobře.“ Podíval se na mě. Tvářil se tak smutně.
„Já vím, že Jeff…“
„Ne, Jeff by byl rád. Je potřeba, abys konečně začala chodit mezi lidi a… scházela se s muži.“

Vchodové dveře byly otevřené. Stačilo jen projít do haly a pak zamířit do kuchyně.

„Nebyla to schůzka. Jen pracovní oběd.“ To jsem trochu lhala. O práci jsme moc nemluvili, ale neměla jsem dobrý pocit z toho, že jsem Nedovi vyprávěla o obědu s jiným mužem než je jeho bratr. Ned to nijak nekomentoval. Složili jsme Doris nákup na kuchyňský pult a nechali ji, aby si to upravila podle svých představ. Neměla ráda, když se jí někdo motal v kuchyni.

Šla jsem do svého pokoje. Chtěla jsem se převléknout, trochu si odpočinout.

„Miriam,“ řekla jsem překvapeně, když jsem ve svém pokoji našla Miriam, jak do vázy aranžuje růžové růže.
„Drahoušku, říkala jsem ti, že by se ti mohly líbit,“ usmála se.
„Jsou nádherné,“ potvrdila jsem. Ale přesto… ráda bych měla trochu soukromí. Je to přece můj pokoj. Jenže je to jejich dům. Povzdychla jsem si. „Děkuju.“
„Nemáš zač.“
„George se ještě nevrátil?“
„Ne, volal, že v Londýně zůstane do zítra. Jak šlo focení?“ ptala se a dál do mohutné starožitné vázy zastrkávala jeden stonek za druhým.
„Skvěle. Ten fotograf, kterého George sehnal je vážně dobrý.“ Svlékla jsem si sako a sedla si na taburet u toaletního stolku. Zadívala jsem se na sebe do zrcadla.

„Bello?“
„Ano?“ zeptala jsem se nepřítomně.
„Je všechno v pořádku?“ starala se. Zamrkala jsem. Abych zaměstnala ruce, začala jsem si sundávat náušnice.
„Jistě, proč by nemělo?“
„Máš takový zasněný pohled. Takhle jsem tě neviděla od doby, co Jeff…“ zarazila se. Stále to pro ni bylo hodně těžké. Nedokázala jsem si představit, jaké to musí být ztratit dítě. I takhle to pro mě bylo neuvěřitelně bolestné.
„Já… to nic nebude.“ Nemůžu jí vykládat, že se mi líbí nějaký muž.

Miriam se natáhla po mé ruce. Postavila jsem se a nechala se odvést na malou pohovku, kterou jsem měla v nohách postele.

„Pověz mi to. Kdopak může za to, že se ti červenají tváře?“ zeptala se laskavě. Sklopila jsem pohled a pravděpodobně zrudla ještě víc. „Že by za to mohl nějaký muž?“ hádala.
„Miriam, nevím, co se to se mnou děje. Já… byla jsem na obědě s tím fotografem. Bavila jsem se, smála jsem se, cítila jsem se s ním moc dobře. O víkendu mě pozval na výlet. Chce, abych mu dělala průvodce, chce fotit na útesech a v okolí,“ chrlila jsem ze sebe slova.
„To je báječné, má být krásné počasí, ideální na nějaký výlet.“
„Ale já s ním přeci nemůžu jet,“ rozhodila jsem ruce.
„A pročpak ne? Už jsi někomu něco slíbila?“
„Ne, to ne.“
„Bello, už tak dlouho jsi o víkendu nikde nebyla. Nikam nechodíš, nemáš žádné přátele. Tohle je skvělá příležitost. Pobavíš se, nachytáš trochu sluníčka. Prospěje ti to. Je ten muž hezký?“ Vykulila jsem oči. Tohle jsem nečekala.
„Je,“ přiznala jsem bez mučení. „Dokonce moc hezký,“ zašeptala jsem.
„Tak vidíš. Musím jít dát Doris pokyny k večeři.“ Vzala si košík, ve kterém přinesla květiny a zahradnické nůžky, kterými zastřihávala konce stonků. „Nesmíš nad tím tolik přemýšlet, děvenko, život je příliš krátký,“ řekla a smutně se usmála. Dobře jsem rozuměla. Ano, pro někoho byl život příliš krátký, aniž by si to nějak zasloužil.

Večeřeli jsme ve třech. Ned byl nějaký tichý, což u něj nebylo moc obvyklé. Hovor obstarávala hlavně jeho matka. Povídala o tom, jak musí často kropit zahradu, protože je hrozné sucho.
„Snad se konečně dočkáme deště,“ povídala a krájela si hovězí pečeni. Přikývla jsem a žvýkala svoje sousta. Hlavou se mi honila její slova. Možná opravdu všechno příliš rozebírám a řídím se rozumem víc, než srdcem. Měla bych jednat spontánně, brát to, co mi život přinese, i kdyby to bylo jen dočasné.

„Bello?“ vytrhl mě z přemýšlení hlas.
„Ano?“
„Ty mě neposloucháš,“ obvinil mě Ned a mírně se zamračil. Bylo zvláštní vidět na jeho jindy absolutně hladkém čele vrásky.
„Promiň, zamyslela jsem se,“ řekla jsem omluvně a nabrala si sousto zeleného hrášku. Chvíli jsem kousala a čekala, jestli bude pokračovat, ale mlčel. „O čem jsi mluvil?“ zeptala jsem se smířlivě.
„Ptal jsem se, jestli bys nejela na víkend do Londýna, užili bychom si trochu městského života, co?“ Oči se mu rozzářily očekáváním. Vypadal jako malé dítě, které se těší na dárky pod stromečkem.

Tak tohle jsem nečekala. Od kdy dostávám tolik nabídek. I když jsem moc neuvažovala o tom, že bych přijala nabídku pana Cullena, připadala jsem si najednou rozpolcená. Viděla jsem před sebou natěšeného Neda, kterému jsem nedokázala skoro nic odmítnout. Byl mým nejlepším přítelem, skoro bratrem, ale zároveň jsem si vybavila Edwarda Cullena, krásného muže, který mě nějakým skrytým kouzlem přitahoval jako lampa můru. Ach jo. Ale tohle je prostě můj Ned.

Už jsem otevírala pusu, abych mu odpověděla, ale přerušila mě Miriam: „Bella, má už na víkend nějaké plány, že?“ Zírala jsem na ni a sledovala, jak na mě spiklenecky mrká.
„No… asi ano.“ Ned se opět zachmuřil. Nerada jsem mu ubližovala. „Tak možná někdy jindy?“ snažila jsem se najít jiné řešení.
„Jestli budeš chtít,“ řekl ledabyle, ale věděla jsem, že mu to není jedno.
„Nede, já…“ Miriam mi přiklopila ruku svou a zavrtěla hlavou.

Proč to všechno musí být tak těžké.  Ale zdá se, že je rozhodnuto. Půjdu ven s Edwardem Cullenem.

Tak... Bella jde ven s Edwardem Cullenem.:-)

Protože se mi blíží státnice, učím se jak divá, což znamená, že psaní teď moc nedám. Proto budu Ztráty a nálezy přidávat až do druhé půlky června nahodile a asi ne moc často, ale budu se snažit, aby byla alespoň jedna kapitola týdně, doufám, že i víc.:-) 

SHRNUTÍ

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ztráty a nálezy - 3. kapitola: