Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ztracené srdce 9.

15.07.2022 (09:00) • MilagrosEdwards • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 2086×

Pozn.: Po dlouhé době se vracím k mé povídce. Právě jsem dočetla knihu Půlnoční slunce a dostala jsem chuť tuto povídku dokončit, pokud se tedy ještě někomu bude líbit. Právě komentáře u poslední vydané kapitoly byly jednou z věcí, které mě motivovaly :-)

Pohled Belly

Po mém neuváženém činu se spustil náš nový alarm. Úplně jsem zapomněla, že táta v celém domě nechal nainstalovat kouřová čidla. Měl o mě hrozný strach kvůli mé snížené pohyblivosti, takže v každé místnosti je kouřové čidlo, kdyby začalo hořet, aby mě včas vyvezl ven.

Takže přirozeně následoval tátův vyděšený řev a dupání po schodech. Vzápětí mi rozrazil dveře a vrhl se na mě a následovala ho starostlivě Sue.

„Bello, co se tady děje?“ spustil Charlie.

„Všechno je v pořádku, tati. Já jsem jen spálila jeden starý obrázek a zapomněla jsem na ty čidla. Omlouvám se.“ A udělala jsem na tátu psí oči.

Charlie si s rukou na srdci sedl na moji postel a rozdýchával to. Sue se tvářila trochu pobaveně a otevřela okno, aby se ten puch vyvětral.

„Nic ti není?“ ujišťoval se ještě jednou táta.

„Ne, jsem úplně v pořádku,“ uklidňovala jsem ho.

„Bello, zítra donesu z práce vyřazené vysílačky, abys ji měla vždy po ruce, kdyby se něco dělo.“

„Je to nutné tati?“

„Ano. Nebudu o tom diskutovat,“ řekl Charlie rázně. Potom vstal a políbil mě na čelo. „Dobrou noc, holčičko, už si teda půjdu lehnout,“ dodal mnohem jemněji a odešel.

Sue se na mě dívala s chápavým výrazem. „Bello, ráda bych šla už dnes domů. Mohla bych ti pomoci s koupelnou už teď?“

„Jasně, samozřejmě,“ přikývla jsem nešťastně. Bylo mi strašně nepříjemné být na někom závislá. Sue mi pomohla se sprchou. Potom jsem si vyfénovala vlasy, vyčistila zuby a Sue mi pomohla do postele. „Děkuji Sue, zatím naschle,“ rozloučila jsem se.

„Není za co, dělám to moc ráda. Hezky se vyspi, Bello.“

Usnula jsem neklidným spánkem. Zdály se mi podivné sny. Byla jsem na louce s tím klukem z fotky. Louka byla krásná, dokonale kulatá, jak podle kružítka a hlavně byla plná rozmanitých květin. Leželi jsme v trávě a sluneční paprsky se odrážely od jeho tváře. Třpytil se jako diamant. Nic krásnějšího jsem v životě neviděla. Pak se sen změnil. Ocitla jsem se v zelené džungli a běžela mezi mokrými kapradinami. Běžela jsem a běžela, bez cíle. A najednou jsem se prudce probudila. Byla jsem celá zpocená, jako bych opravdu běhala a měla jsem hroznou žízeň. Pokoušela jsem se po slepu natáhnout pro sklenici s vodou. Minula jsem noční stolek a sesunula jsem se na podlahu. Hlasitě jsem zaklela. To mi tak scházelo. Pokoušela jsem se marně vydrápat na postel. Přece nebudu zase dělat poplach a budit Charlieho. Po spoustě marných pokusech jsem si vztekle lehla na záda a civěla do stropu. Došlo mi, že je stále otevřené okno a jak jsem byla opocená, začínala mně být zima. Stáhla jsem z postele přikrývku a nakonec jsem znovu upadla do nepokojného spánku.

Ráno jsem se probrala v posteli, měla jsem na sobě peřinu a přes ni přehozenou naši starou huňatou deku po babičce Swanové. Okno bylo zavřené.

Chvíli na to zaklepal a vešel do pokoje Charlie. „Bello, dnes to budeme muset zvládnout sami. Sue mi právě volala, že její děti jsou nemocné a nemůže přijít. Leah i Seth mají oba vysokou horečku.“

„Tati, děkuji, že jsi mě v noci uložil do postele a přikryl,“ přerušila jsem ho.

Táta se zatvářil zmateně. „Bello, já jsem u tebe v noci nebyl. To se ti asi něco zdálo.“

„A co ta babiččina deka?“ zatahala jsem za ni vyděšeně.

„Nevím, tak tě asi přikryla Sue, než odešla,“ řekl Charlie netrpělivě.

„Spěcháš?“ zeptala jsem se.

„Musím na stanici, holčičko. Poslední dobou se tu začínají ztrácet lidi. Mám moc práce.“ Charlie se tvářil ustaraně.

Jacob už na mě mezitím čekal venku. Charlie mi pomohl neobratně do šatů, ještě jsem se zastavila u zrcadla, abych zkrotila svoji bujnou kštici. Chtěla jsem se dnes zeptat Jacoba na toho Cullena z fotky, ale měla jsem z toho nepříjemný pocit. Nadechla jsem se a vyjela na verandu vstříc osudu.

Jake se na mě vesele usmál a tváře se mu roztáhly tak doširoka, až jsem se bála, aby mu nepraskly. Hned ze mě opadla nervozita. Jacob měl jakousi přirozenou auru štěstí, která způsobovala, že každý člověk v jeho blízkosti se musí cítit dobře.

Vzal mě do náruče, aby mi pomohl do auta. Předtím mě ale posadil na kapotu a vtiskl mi horký polibek. Omotala jsem mu ruce kolem krku a vychutnávala jsem si naši chvíli štěstí. Dnes už jsem u toho neplakala. Cítila jsem, že moje minulost se uzavírá a že už po ní nechci pátrat. Chtěla jsem žít přítomností a své zbloudilé srdce chtěla dát celé Jacobovi. Netušila jsem ale, jak moc se pletu. Jak jsem mohla dát Jacobovi něco, co už patřilo někomu jinému?

Cesta do LaPush netrvala tak dlouho, jak bych si přála. Byly zrovna jarní prázdniny a já je více méně trávila s Jacobem.

Když utichl motor a já si uvědomila, že už jsme u domu Blackových, začala jsem nemotorně koktat: „Jaku, musíme si promluvit. Jestli máme být spolu, měli bychom být k sobě otevření a upřímní.“ Jacob se na mě usmál a čekal, co bude dál. „Víš, já nechci znát svoji minulost, ale bojím se, aby nezničila naši budoucnost i přítomnost. Ty ji znáš a já ne. Ale moje srdce si pamatuje víc než moje hlava. Včera jsem ve svém pokoji našla pár věcí ze své minulosti a hlavně jednu fotku, na které mě objímá jeden, ehm, kluk.“ Slovo kluk ho totiž vůbec nevystihovalo. „Sue říkala, že se jmenuje Edward Cullen.“ Jake se už neusmíval, naopak sklopil oči a tváře nabraly nachovou barvu.

„A co chceš slyšet Bello?“ odpověděl Jake tiše.

„Já vlastně ani nevím.“ Nadechla jsem se a pomalu vydechla. „Jde o to, že ta fotka ve mně vyvolala velký žal, bolest. A když mě objímáš, hladíš nebo políbíš, cítím se jako zrádce a ubližuje mi to. Myslím, že bys to měl prostě jen vědět.“

„Dobře, já teda budu taky upřímný, Bello. Něco ti ukážu. Půjdeme se spolu projít kousek do lesa?“ Navrhl Jacob a tvářil se nešťastně. „Ať se stane, co se má stát“. Dodal spíš pro sebe a pomohl mi do vozíčku.

Vzal mě za ruku a jeho dlaň příjemně hřála a dodávala mi klid. Došli jsme na malý palouk v lese nedaleko pláže. Jake mě pustil a začal se svlékat.

„Proboha, Jacobe, co to děláš?“ To vypadá fakt ujetě. Nevěděla jsem, jestli náhodou nemám křičet. Útěk totiž jaksi nepadal v úvahu.

„Ne, Bello, není to tak, jak to vypadá,“ uchechtl se Jacob a mezitím už stál jenom v trenýrkách. Nadechl se, podíval se mi do očí a už byl zase vážný. „Já nejsem člověk nebo ne úplně. A on taky nebyl člověk. Nelekej se, důvěřuj mi, prosím,“ dodal rychle.

Přikývla jsem, ale cítila jsem se jako opařená. Něco ve mně mi, ale říkalo, že je to pravda.

Jake se začal třást, až se jeho silueta zdála být rozmazaná a najednou vybuchl v obrovského rudohnědého vlka. Na okamžik mě napadlo, jestli jsem se nezbláznila. Vlk opravdu hodně pomalu přišel až ke mně a jeho inteligentní oči mě ostražitě pozorovaly. Já svoje oči zavřela a zahlédla jsem záblesky vzpomínek… A Jacob stál najednou vedle mě a byl to zase on.

„Tak, co na to říkáš?“ zeptal se opatrně s jistou dávkou hořkosti.

„Jsi vlkodlak,“ vypadlo ze mě, než jsem se stihla zarazit.

Jake nadzvedl jedno obočí. „A to je jako všechno?“

„A on byl upír,“ dodala jsem šeptem.

 „Quileuté, tvůj kmen a vaše pověsti a studení – upíři – Cullenovi a... a... a...“ Chrlila jsem ze sebe najednou, až se mi z toho rozbušilo srdce.  A pak jsem si vybavila svůj dnešní sen, jak jsem byla s Edwardem na louce. Vše bylo tak zmatené a při tom to dávalo smysl. Nešťastně jsem skryla hlavu do dlaní.

„Opustil tě, Bello,“ utnul mě Jacob a ve tváři se mu zračila starost.

„Já tě miluji, Jaku,“ ujistila jsem ho honem a přitom jsem se mu dívala do očí a snažila jsem se mu dodat jistotu. To poslední, co bych chtěla je ublížit Jacobovi. „Ale myslím, že část mě si s sebou odnesl on. Nevím, jak velká je to část. Je to těžké. Jakoby se můj mozek vzpomínkám bránil anebo mě před nimi chránil.“ Cítila jsem, že přichází změna… Jen nevím, jestli k lepšímu nebo k horšímu.

Autor: MilagrosEdwards, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ztracené srdce 9.: