Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ztracen 5. kapitola

07.11.2009 (08:00) • Nikol16 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2992×

5. kapitola

Vzpomínka skončila a já se omámeně zvedl z lavičky. Tělem mi zmítala neuvěřitelná zlost, která se mísila se smutkem. Nedokázal jsem sedět na místě. Jako ve snu jsem procházel parkem a snažil se nějak vyrovnat s tím, co se stalo. Nedokázal jsem popsat tu nesnesitelnou zlost na Emmetta, která ve mně vřela. Měl jsem chuť začít řvát, rvát stromy ze země a házet je okolo sebe. Vypustit ze sebe všechnu zlost, která se mi hromadila v těle. Místo toho jsem však pouze šel dál a ruce zatínal v pěsti. Kapky deště jemně dopadaly do korun stromů a vytvářely tak tiché a klidné šumění. Úplný opak toho, co se mi dělo v těle. Ten klid okolí mě doháněl k šílenství.

Došel jsem až k rozlehlému dubu, který se skláněl nad cestou. Chvilku jsem přemýšlel nad tím, že ho vyrvu ze země a hodím do nedaleké fontánky, která si tak klidně pobublávala. Než jsem však stačil uchopit mohutný kmen stromu, vyrušily mě lehké kroky, nesoucí se parkem. Při každém došlápnutí se ozvalo tiché cáknutí vody.

Spustil jsem ruce podél těla a otočil se za zvukem. Z druhého konce parku tiše kráčela mým směrem drobná postava, podle chůze a držení těla jsem usoudil, že je to žena. Na tu dálku jsem jí však neviděl do obličeje. Kráčela tiše, hlavu hluboce skloněnou, oči upřené na zem pod sebou. Stále si mě nevšimla. A ani nemohla. Stál jsem od ní téměř přes celý park, napůl schovaný za stromem. Její myšlenky byly zmatené, nedokázal jsem z nich nic vyčíst.

Její kroky náhle ustaly a ona se tak zastavila asi v polovině parku. Pozvedla oči ze země a upřela je na lavičku, na které jsem ještě před chvilkou seděl. Tiše stála uprostřed parku a jen se dívala na tu osamocenou, bílou lavičku. Déšť neustával a ona musela být promoklá na kost. Jenom tam stála a upřeně se dívala před sebe. Oči jí sklouzly na noviny, ležící na zemi. Zvedla je, ale rozpadly se jí v ruce. Nechala je tedy spadnout zpět do louže a  zatřásla hlavou. „Není tady.“ zašeptala, sklopila oči opět k zemi a odcházela.

Ten hlas! S trhnutím jsem si uvědomil, že ji znám. Odstoupil jsem od stromu a vkročil na cestu. Dívka pomalým krokem mířila z parku.

„Alice!“ zavolal jsem a parkem se rozlehla ozvěna.

Alice se zastavila v půlce kroku. Šťastně jsem se rozeběhl a zůstal stát pár kroků od ní. Pomalu se na mě otočila a zvedla oči z chodníku. Když jsem jí uviděl, zmrzl mi úsměv na rtech. Tohle byl pouze pozůstatek té Alice, kterou jsem znal. Osamocená schránka, bez duše. Její oči stále bloudily v nějakém jiném čase a doslova z nich kapala beznaděj, mísená se smutkem. Mokré vlasy jí padaly do smutného obličeje, byla neupravená a oblečení měla špinavé.

„Alice.“ zašeptal jsem zkroušeně.

Její oči se pomalu vracely do přítomnosti a ona s trhnutím ustoupila. Na její tváři se objevil šok, který ihned vystřídala nenávist. Po tiché chvilce se jí na tváři objevil plachý úsměv.

„Edwarde?“ šeptla tiše.

„Jo, jsem to já.“ objal jsem ji.

„Ty jsi v pořádku? Nic ti není?“

„Nic mi není.“ usmál jsem se.

„Tak kde jsi k čertu byl?!“ na čele jí vyběhla vráska a oči zajiskřily.

„Já… já za to nemůžu,“ opět mě zaskočila svou výbušnou povahou. V tom jediném se nezměnila. „to Emmett, dal mi nějaký lektvar, jen počkej, až se mi dostane do rukou.“ ušklíbl jsem se.

Alice opět sklopila oči. Myšlenkami se urputně soustředila na chodník pod sebou.

„Alice? Co je? Co mi tajíš?“ zachvěl se mi hlas.

Skousla si ret. „Emmett je mrtvý.“

„Jak? Emmett nemůže být mrtvý!“

„Před několika lety sem přišla Victoria. Emmett s ní chtěl bojovat. Byla to ale pouze záminka. Vůbec se nebránil. Nebojoval.“ tiše vzlykla. „Nechal sebou mávat jako s hadrovou panenkou. Neunesl to, že jsi kvůli němu zmizel. Trápil se kvůli tomu. Celé roky si to vyčítal a pak přišla Victoria a on se chopil příležitosti.“

„Ne.“ vydechl jsem. Tohle přeci nemohla být pravda! Emmett nemohl zemřít.

Alice tiše pokračovala. „Za těch sto let se toho změnilo hodně. Hned poté, co Emmett zemřel, Rose někam zmizela. Podle útržků, které sem tam vídám, přešla k původní upíří stravě.“ opět sklopila oči. „Jasper to taky často dělá. On tam byl s vámi. Neodpustil si, že nechal Emmetta udělat takovou blbost. S Carlislem a Esme už nežijeme. Oni se odstěhovali se někam na sever a my si našli dům nedaleko odtud.“

S napětím jsem čekal, až řekne její jméno. Kde teď žije? Alice, jako kdyby vytušila moji otázku, jenom tiše zakroutila hlavou.

„Alice?! Kde je Bella?“

„Zmizel jsi jí ze svatby, pamatuješ?!“ rozkřikla se. „Zmizel jsi, jako tenkrát. Nezanechal jsi po sobě jedinou stopu. Maximálně mohla doufat, že to, co ti dal Emmett, tě poslalo o několik let do budoucnosti. Jak mohla vědět, že to bude celé století?! Zhroutila se. Carlisle jí nabídl, že ji přemění, ale ona stále odpovídala, že jsi jí to slíbil. Že ji přeměníš ty. Že se pro ni vrátíš. Stále čekala, věřila. Celou dobu žila tady ve Forks a čekala na tebe. Nikdy si nenašla žádného přítele, i když Jacob s ní zůstal a ve všem jí pomáhal.“ nadechla se a ztišila hlas. „Zemřela před čtyřiceti lety.“

Podlomily se mi nohy a já se sesunul na chodník. „NE!!“ z hrudi se mi vydral řev. Nevěřil jsem tomu. Nemohla to být pravda! Musel jsem se přesvědčit. Znovu jsem se vyškrábal na nohy a rozeběhl se parkem. Letěl jsem až na místo, které jsem viděl v Aličině vzpomínce. Rozrazil jsem brány hřbitova. Doběhl jsem až téměř na konec, kde mezi bílými náhrobky čněla černá deska. Můj trest za nerozvážnost. Doběhl jsem až k ní a padl na kolena.

Zde odpočívá Isabella Marie Swan

dívka, která věřila

Kdosi pod text pečlivě vyryl další slova.

Tohle také bylo pro její dobro?!

Ta věta mě zasáhla přímo do srdce. Z hrudi se mi vydral další vzlyk. Alice mi tiše položila ruku na rameno. Snažila se nemyslet na nic, co se odehrálo za to století, co jsem tu nebyl, ale nedařilo se jí to. Byly to kratičké záblesky, ve všech bylo ale cítit jediné. Smutek a bolest. Viděl jsem Bellu, jak stojí na schodech ve svatebních šatech a nervózně si kouše ret. Viděl jsem jí, jak sedí u okna a očima unavenýma od častých slz hledá v lese. Viděl jsem Emmetta, tak smutného, jako nikdy. Nesmál se. Pouze odcházel z domu, zamyšlený a smutný. Viděl jsem Jaspera, utrápeného. Viděl jsem Carlisleho s Esme. Jejich tváře byly stažené smutkem. Viděl jsem Jaspera, jak se s rudýma očima a  provinilým výrazem vrací domů k Alici. Viděl jsem Emmetta, ve tváři strhaného, jak sebou nechává Viktorií mávat. Nechal se dobrovolně rvát na kusy. Viděl jsem Rose, s rudýma očima nad mrtvým chlapcem. A viděl jsem Bellin pohřeb. Ve stínu stromů stála Alice, Jasper, Carlisle a Esme. A také jsem viděl Jacoba, jak vyryl ta poslední slova na náhrobek.

„Kam odcházel Emmett?“ tiše jsem se zeptal.

„Nevím, chodil z domu často. Nedokázal se vyrovnat s tím, že zapříčinil tvoje zmizení. Stále chřadnul. Od té doby, co jsi zmizel se ani jednou nezasmál. Neudělal žádnou hloupost. Prostě nic. Stále něco hledal, ale nikdy nám neřekl, co.“ její tvář se náhle rozjasnila. „Vlastně počkej. Pár dní před svou smrtí mi něco pro tebe dal.“

Sáhla do kabelky a vytáhla malou, ale objemnou obálku. Třesoucí rukou jsem jí roztrhl. Uvnitř byla malá krabička a vzkaz. Vytáhl jsem papírek.

Prosím odpusť mi.

Stiskl jsem vzkaz v dlani a zavřel oči. Tohle bylo to nejjednodušší, co jsem mohl udělat. „Odpouštím.“

Shrnutí

Další kapitola

Autor: Nikol16 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ztracen 5. kapitola: