Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ztracen 6. kapitola

09.11.2009 (07:30) • Nikol16 • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 3615×

6. kapitola

Začínalo svítat. Ptáci se probouzeli a nadšeně vítali nový, vzácně slunečný den. Ze stromů se odpařovala vlhkost a zahalovala tak les do mlžného pláště. Pohladil jsem černý náhrobek a pomalu se zvedl. Emmettův vzkaz jsem strčil do kapsy a beze slova zamířil k bráně hřbitova. Nemělo cenu tu dále zůstávat. Jedině, že bych si vedle Bellina hrobu vykopal díru a do té si lehl. Každý další pohled na její náhrobek se mi jako ostrá dýka zabodával do mého kamenného srdce. Neměl jsem sílu, tu dál zůstávat. Alice, která celou dobu stála za mnou, pomluvila.

„Počkej!“ sehnula se a zvedla z mokré trávy obálku od Emmetta. „Ještě v ní něco je.“ Otevřela ji.

Obrátil jsem se, došel zpátky k ní a ona mi vložila do dlaně maličkou krabičku. Pomalu jsem ji otevřel a zatajil dech. Spatřil jsem lahvičku, se žlutým roztokem. Hlavou mi probleskla Emmettova slova: ,Měli tam ještě žlutou, ale ta se mi nelíbila.´ oči se mi rozzářili novou nadějí.

„Co to je?“ Alice mi koukala zmateně přes rameno.

Otočil jsem se k ní. „Tohle Emmett celou tu dobu hledal. Mluvil o ní už ten den, co jsem zmizel. Možná se dokážu vrátit zpátky.“

Aličina tvář posmutněla a v očích se jí objevila prosba. „Neopouštěj mě prosím. Ne teď, když jsem tě konečně našla.“

Její reakce mě zaskočila. „Alice, já… já se ale musím vrátit. Vrátím se a všechno napravím. Všechno bude zase v pořádku.“ ujišťoval jsem nás oba.

V Aličiných očích byly stále pochyby. Stiskl jsem jí ruku. „Musím to zkusit. Takhle to nemůže dopadnout. Musím změnit co, co jsem zavinil.“

Objal jsem ji a pak odšrouboval lahvičku. Jedním nerozvážným činem jsem zkazil život všem milovaným okolo sebe. Teď jsem měl poslední šanci to změnit. „Ahoj v té správné době.“  Zašeptal jsem směrem k Alici a pozvedl ruku s lahvičkou jako při přípitku. Pak jsem zavřel oči a vypil celý její obsah.

Tenhle pocit už jsem jednou zažil. V hlavě mi začalo nepříjemně hučet a pískat. Svět se semnou zatočil a já cítil, jak padám do mokré trávy. Slyšel jsem ještě Alici, jak něco volá a pak už byla kolem mě pouze tma.

***

Tmu prolomil záblesk světla. Otevřel jsem oči a zjistil, že ležím v trávě. Hlava mě opět ukrutně bolela a zdálo se mi, že jsem na kolotoči. Trvalo mi dlouho, než jsem zaostřil. Pomalu jsem si sedl a rozhlédl se. Ležel jsem asi na nějaké louce. Okolo mě byla asi do pasu vysoká tráva a o kus dál se táhl široký pás lesu. Mohlo být asi tak kolem desáté hodiny ranní. Stoupl jsem si a zjistil, že jsem asi dvě stě metrů od zdi hřbitova. Ihned jsem se k němu rozběhl. Pohyboval jsem se stále strašně nemotorně, ale musel jsem se přesvědčit. Přesvědčit se, jestli je tam stále její hrob. Lépe řečeno, že tam ještě není. Doběhl jsem ke zdi a přeskočil ji. Trošku jsem to ale nevypočítal a při skoku si roztrhl kalhoty. Zaklel jsem, ale vzápětí jsem se divoce rozesmál. Nikde jsem neviděl ten vysoký, černý náhrobek. Nikde nečněl jako bůh pomsty, jako trest za to, co jsem provedl.

Z prsou mi spadl obrovský balvan a já téměř slyšel, jak při dopadu na zem, temně zaduněl. Se širokým úsměvem jsem se rozeběhl ze hřbitova a letěl lesem tak rychle, jak mi to jen můj stav dovoloval. Několikrát jsem téměř narazil do stromu, ale to mi bylo jedno. Doběhl jsem až k našemu domu a zkontroloval omítku. Měla správnou barvu. Nikde nebylo žádné dětské pískoviště, žádné květníky a barevné obrázky v oknech. A z domu se jako rozzuřený býk hnala…

„Alice!“ vykřikl jsem a šťastně se k ní rozběhl s rozevřenou náručí.

„Kde jsi sakra včera byl! Nepřišel jsi na svatbu a teď si jen tak přiběhneš? Podívej se, jak vypadáš!“ z očí jí sršely blesky.

Doběhl jsem až k ní a pevně ji objal. „Alice, tobě to tak sluší!“ Pošeptal jsem jí. Vlasy měla upravené a byla oblečená do nádherných šatů. Kdyby jí oči zrovna nežhnuly hněvem, určitě by se usmívaly. Rozdíl mezi Alicí přede mnou a Alicí na hřbitově byl obrovský. Trochu se při tom komplimentu zarazila, ale pak se vykroutila z mého objetí a pokračovala. „Nemysli si, že to nějak vyžehlíš! Zmeškal jsi svojí svatbu, nezvedal jsi mobil, neviděla jsem ani tvojí budoucnost a teď děláš, jako by se nechumelilo?!“ Ruce měla zkřížené na prsou a mračila se.

„Alice, klid, vždyť nechumelí.“ zvolal Emmett ode dveří, úsměv od ucha k uchu. Při pohledu na jeho usměvavou tvář se mi po těle rozlilo příjemné teplo. „Hele, Ede, doufám, že jsem tě neposlal nijak daleko.“ ušklíbl se. Došel jsem k němu a objal jsem ho. „V pohodě, Emmette.“ poplácal jsem ho po zádech. „Ale příště už prosím nevykrádej výzkumné stanice.“ Uličnicky se ušklíbl.

Z domu se ozvalo zvolání: „Edwarde?!“ Rozběhl jsem se do domu a ve dveřích se srazil s Bellou. Vzal jsem jí do náruče a protočil se s ní po místnosti. Carlisle v kuchyni kroutil nechápavě hlavou. Rychle jsem Bellu vášnivě políbil, abych utišil její nadávky. Když se odtrhla, aby zalapala po dechu, všechen její hněv se vytratil.

„Miluju tě.“ zašeptal jsem.

„Zmeškal jsi naší svatbu.“ řekla vyčítavě.

„O jeden den. Svět se nezboří.“ usmál jsem se.

„To nevíš. Ještě jsi neviděl Charlieho. Říkal, že až se vrátíš, tak tě zastřelí. Možná bys měl raději na pár desítek let raději zmizet.“ řekla vážně.

„Věř mi, že by to nebyl dobrý nápad. Raději budu čelit jeho pistoly, než být bez tebe.“ usmál jsem se.

Znovu jsem jí políbil. Alice stála opodál, dívala se na nás, ruce zkřížené na prsou a stále se mračila. „No tak, Alice. Dovolím ti vystrojit tu svatbu znovu. Co třeba ještě dneska?“ navrhl jsem.

„To si piš, že bude ještě dneska.“ otočila se na podpatku a vyběhla z místnosti.

Po chvilce přiběhla Rose. „Já si myslela, žes přišel k rozumu a ty se vrátíš.“ zakroutila hlavou, vytrhla mi Bellu z náruče a utekla s ní nahoru. Chvilku na to přišel Jasper. „Hele, dáš mi tu kreditku?“ usmál jsem se, sáhl do kapsy a podal mu ji. Jasper si oddechl, rozhlédl se, jestli to Alice neviděla a strčil si ji do kalhot.

„Hele, kde jsi vlastně včera byl?“

„To je na dlouhé povídání. Jsem ale rád, že jsem zpátky.“ Jasperovi ta odpověď očividně nestačila, ale já ho nechal v nevědomosti. Bude to tak pro něj lepší.

*****

***

*

EPILOG:

Stál jsem pod obloukem plným bílých květů a všechny oči se upíraly na mě. Probodávali mě zlým pohledem, jejich myšlenky křičely nelichotivá slova, ale já si jich nevšímal. Hudba už začala a ze schodů opatrně scházela moje budoucí žena. Křečovitě svírala Charlieho, a to ze dvou zjevných důvodů. Aby neupadla a aby se na mě Charlie nevrhl. Oči mu jiskřily a myšlenky nebyli o moc lepší, než ostatních v sále. Bella konečně sešla schody, očima přelítla svatebčany a viditelně si oddechla, když mě tam uviděla stát. Trochu se začervenala a rty se jí roztáhly do šťastného úsměvu.

„Máš poslední šanci na zmizení.“ zašeptal Emmett.

„Emmette!“ okřikl ho Carlisle, který stál za mnou. Také ze dvou důvodů. Zaprvé protože to je můj „otec“ a za druhé proto, abych nezmizel, jako včera.

Bella došla až ke mně a Charlie mi vložil její dlaň do mé. Přitom mi věnoval vražedný pohled. Já však měl oči pouze pro ni. Farář přeříkal svoji část a Bella zašeptala přiškrcené „Ano.“. Její oči se zalily slzami. Když přišla moje část, stiskl jsem jí pevněji ruku a hrdě vyřkl to jediné slůvko. „Ano.“

Vyndal jsem prstýnky, kvůli nimž jsem si udělal ten malý výlet do budoucnosti a zlehka jí jeden natáhl na prst. Když mi nasazovala prstýnek ona, musel jsem jí pomoct. Ruce se jí klepaly a přes ten proud slz téměř nic neviděla. Vděčně se na mě usmála, já jí odhrnul závoj a políbil jí. V tu chvíli nás zasypala hromada sněhobílých okvětních lístků. Náš polibek trval neuvěřitelně dlouho. Byl to totiž začátek našeho krásného nekonečna.

*****

***

*

Tímto bych chtěla poděkovat všem, kteří dočetli mojí povídku do konce. Doufám, že se vám líbila. Omlouvám se, že má pouze šest kapitol, ale ze zkušeností s předchozí povídkou jsem přišla na to, že je lepší povídka, která má jednu zápletku, dovedenou do (alespoň doufám) zdárného konce. Proto nebudu připisovat žádné další díly a zbytečně ji prodlužovat. Ještě jednou všem čtenářům děkuji :)

Nikol16

Shrnutí

Autor: Nikol16 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ztracen 6. kapitola: