Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zoufalá duše - 6. kapitola

16.07.2011 (10:00) • AlizieCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 20× • zobrazeno 1780×

6. kapitola:

Isabella:

„Isabello, stůj!“ volal na mě Edward, jenže já neposlouchala. Chtěla jsem pryč, pryč od jeho všetečné otázky, jež se mi tolik zarývala do srdce. Kdyby alespoň tušil, jak jsou tyhle vzpomínky bolestné a až příliš živé. I v noci ve snech jsem se snažila nemyslet na osudný den, při kterém jsem ztratila vše, na čem mi v životě záleželo. V ten den jsem přestala žít, navždy.

Poháněla jsem vozík co nejrychleji, ale on mne stejně dohnal. Chytil křeslo a otočil si mě k sobě, až kola pod smykem zaskřípala. Vzpurně jsem se nadechla k odporu, jenže on mě opět úplně odrovnal. Položil mi prst na rty a zašeptal:

„ Omlouvám se, Isabello. Slibuju, že tohle téma už nikdy otvírat nebudu.“ Vykulil na mě svoje zlaté oči. Pomalu jsem vydechla, jeho štěněčímu pohledu nešlo neodpustit.

„Dobře,“ rezignovala jsem. Edward mi ukázal svoje bílé zuby v překrásném úsměvu. Lehce se narovnal s pohledem upřeným na nebe. Vzhlédla jsem. Obloha se pomalu měnila v černošedou clonu, skoro bych přísahala, že byla každou vteřinu temnější.

„Asi bychom se měli vrátit,“ řekla jsem v obavách. Ani trochu jsem nechtěla zmoknout.

„Hlavně rychle, za chvíli se rozprší,“ začal Edward spěchat, strkajíc před sebou křeslo i se mnou. Ne snad ze strachu, ale spíše z nervozity, jsem se rukama chytla opěrek. Nebyla jsem zvyklá na pomoc ostatních. Naposledy před třemi lety...

Edward stále zrychloval, až nám kamínky svištěly pod koly. Kdesi v dálce se zablesklo. Naskočila mi husí kůže. Už jsem chtěla být v suchém teple Cullenovic srubu. Konečně jsme se dostali z lesa. Srub byl blízko, jenže najednou se mi ani trochu nelíbil. V šeru a stále zesilujícím větru vypadal strašidelně a opuštěně. Můj společník přidal do kroku, rychle otevřel dveře a vtlačil mne do místnosti, jež nás lákala svou teplou náručí.

„Rozdělám oheň,“ šinul se Edward ke krbu. Pozorovala jsem, jak lehce skládá polínka na zmačkaný papír, škrtá sirkou, zapaluje papír, od kterého chytala vyschlá polínka a už místnost rozzářilo světlo ohně. Spokojeně se usmál. Uvědomila jsem si, že na něj zasněně zírám. Líbilo se mi na něm snad všechno. Bronzové vlasy, zlaté oči, bělostná kůže, zářivý úsměv, ale nejvíc mě stejně dostávaly oči. Kdykoliv jsem se do nich zadívala, pomalu jsem se utápěla, jenže to jsem nechtěla. Nechtěla jsem ho mít ani trošku ráda, sama nevím proč. Snad jsem ze strachu, aby mě někdo milovaný opustil, snad jsem si lásku ani nezasluhovala. Neustále jsem za zády viděla tři kříže. Byly pořád se mnou a připomínaly všechnu mou vinu. Tři životy vyhasly díky mně, tři nevinné životy zemřely, abych já mohla žít, ale proč? Tohle přece není žádný život. Je to peklo na zemi, můj trest.

„Isabello?“ Trhla jsem sebou. Edwardovy oči mě poplašeně sledovaly. Snad se o mne nebál?

„No?“ dostala jsem ze sebe. Myšlenky mi vířily hlavou bez jasného cíle.

„Už jsem se lekl, že ti něco je. Vůbec jsi nevnímala,“ vysvětlil mi.

„Promiň, asi jsem se moc zamyslela,“ sklopila jsem zahanbeně oči. Mrzelo mne, že jsem snad Edwarda vylekala. Choval se ke mně přece tak hezky.

„Neomlouvej se,“ pohladil mě po tváři. Kdy ke mně přišel? Vůbec jsem si nevšimla, že by se pohnul.

„Jsi promrzlý,“ napomenula jsem ho. Oběma rukama jsem třela jeho dlaň ve snaze ji zahřát. Pobaveně se uchechtl. Vymanil se rychle z mého sevření, až mě to zamrzelo. Stáhla jsem dlaně zahanbeně zpět do klína. To je můj dotyk nepříjemný? Vždyť mne předtím pohladil sám! Chvilku jsme mlčeli, až jsem nevydržela.

„Zlobíš se?“ kuňkla jsem nesměle. Vytřeštil na mě ty krásné oči, jako by ani nechápal, na co se ptám.

„Proč bych se měl zlobit? Nic jsi neprovedla.“

„Tak proč jsi tak ucukl?“ Asi to byla troufalost, jenže já se prostě musela zeptat. V očích se mu zračilo poznání.

„Nechtěl jsem, abys taky prostydla,“ vysvětlil mi tak nevinně, až jsem zrudla studem.

„Promiň,“ šeptla jsem, ale podívat jsem se na něj nedokázala. Edward si klekl k vozíku a jemně mi zvedl bradu, abych se na něj musela podívat.

„Já ti neublížím, Isabello, a ani nechci,“ řekl bez přímé souvislosti, čímž mě opět vykolejil. Tentokrát mi vehnal do očí slzy. Přišlo mi všechno najednou líto. On se tu stará o mrzáka jak nejlíp umí a já se chovám jako hysterická puberťačka.

„Když já... já se bojím,“ vzlykla jsem, utírajíc si mokré tváře. Chladné ruce uchopily mé.

„Mě se nemusíš bát,“ sliboval a něžně mi hladil dlaně.

„Já se nebojím tebe, ale sebe,“ snažila jsem se mu vysvětlit svůj zmatek v hlavě a srdci. Nevěděla jsem, jak mu všechno říct. Nechtěla jsem, aby se mu něco stalo, jako mé rodině.

„Souvisí to s tvým postižením?“ odtušil. Edward byl velice vnímavý, možná až příliš. Souhlasně jsem kývla hlavou a zarděla se ještě víc. Pohladil mě po tváři. Přitiskla jsem si ji blíž k tváři a nepouštěla. Příjemně chladil ruměnec a zároveň rozechvíval celé tělo. Jak moc přitažlivý byl muž proti mě.

„Chceš mi o tom povědět?“ zeptal se jemně. Chtěla bych, moc bych mu chtěla všechno říct a ulevit svému svědomí.

„Nedokážu to, Edwarde, ne teď,“ zaštkala jsem bezmocně. Ten blok ve mně byl moc veliký, ale Edward opět nezklamal.

„V pořádku. Jsem tvůj přítel a vždycky u mě budeš mít rameno k vyplakání,“ slíbil mi.

„A můžu ho hned využít?“ zasmála jsem se skrz slzy zoufalství. Jen mě objal a šeptal slůvka útěchy. Tiskla jsem se k pevné hrudi, vychutnávajíce si pocit jistoty a bezpečí.

Ještě dlouho jsme takhle setrvali, než mne začala bolet záda z nezvyklé pozice. Nerada jsem se odtáhla a pokusila se o úsměv.

„A... asi bych měla jít do sprchy.“ Kývl na srozuměnou a povstal.

„Dovezu vás tam, madam,“ zažertoval, čímž uvolnil atmosféru. Dovezl mě do menší koupelny, ukázal vše potřebné, načež taktně odešel. Rozdýchávala jsem události posledních hodin. Nesnášela jsem Edwarda, ale dnešní den zapříčinil, že se moje city prakticky otočily. Stal se z něj přítel, který mi nabídl pomocnou ruku. Už spousta lidí mi nabízela pomocnou ruku, kterou jsem odmítala, jenže s Edwardem to bylo jiné. Nijak se nevnucoval, pouze vnímal mé chování a dokázal mlčet, když bylo třeba. Uměl se vcítit do mého rozpoložení, načež poznat, co potřebuji. Skutečně by mohl být můj přítel? Z celého srdce jsem si to přála a ve víc ani nedoufala.

Rozhlížela jsem se po koupelně. Bylo zde skromné umyvadlo s velkým zrcadlem, prostorný sprchový kout (naštěstí) a záchod. Na věšácích pak viselo několik ručníků a dokonce župan. Uvědomila jsem si, že tu nemám věci. Otočila jsem se ke dveřím, ale zastavilo mě zaklepání.

„Ano?“ zavolala jsem.

„Nesu ti tašku,“ strčil Edward moji cestovku za dveře. Zahlédla jsem jen jeho ruku a než jsem stačila poděkovat, dveře byly opět zavřené.

Vyndala jsem z tašky vše potřebné a složila si to k sprchovému koutu, aby mi nic nechybělo. Ve sprchovém koutu jsem musela sedět na zemi, protože jsem tu neměla svoji židli, ale i tak jsem si sprchu užívala. Vždycky jsem měla pocit, jako by všechny problémy smývala voda a odplavovala je odpadem někam pryč. Sprcha pro mě byla zkrátka blahodárná. Po vydatné sprše jsem si vzala pyžamo, zabalila se do županu a vydala se za Edwardem, aby se mohl také umýt.

„Tohle se mi vůbec nelíbí,“ štěkl hlas v křoví nedaleko Cullenovic srubu ke svému společníkovi. Výrazy obou vypovídaly o jistém rozladění. Nelíbilo se jim postupné sbližování Isabelly Swanové s Edwardem Cullenem. Moc dobře věděli, co by z takového sblížení mohlo vzniknout. A trest by samozřejmě padl i na jejich hlavy, protože tomu nezabránili.

„Musíme se vrátit pro další rozkazy. On bude vědět, co s tím,“ rozhodl druhý hlas.

„Ale nejdřív si dáme večeři. Cítíš to?“ Oba nasáli vzduch a strnuli. Poblíž jejich stanoviště byl mladý milenecký pár. Mladá, čerstvá krev byla to pravé před dlouhou cestou, která je čekala. Tiše se přiblížili ke svým obětem. Jediným pohledem si dali najevo, o jakou smrt půjde. Vrhli se na ně a trhnutím zlomili vaz na krku dívky a chlapce a horká tekutina začala proudit žilami krvežíznivých upírů zabijáků. Jaké mohou mít úmysly s Isabellou?

Autor: AlizieCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zoufalá duše - 6. kapitola: