Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zoufalá duše - 4. kapitola

04.06.2011 (21:15) • AlizieCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 24× • zobrazeno 2580×

4. kapitola

Edward:

Edwarde, Edwarde! pištěla na mě Alice v myšlenkách a řítila se po cestě k našemu domu. Líným krokem jsem se vydal dolů, neboť její myšlenky byly šťastné. Přehrávala mi svou vizi, kterou měla u Isabelly. Viděla v ní mě a Isabellu, jak spolu sedíme u hořícího krbu a vesele se smějeme. Ten krb jsem poznával. Byl to krb v našem srubu u jezera. Nebyl od Forks moc daleko, ale stejně ho využívala především Rose s Emmettem na svoje vášnivé hrátky. Byl jsem z té vize celý pryč. Vidět v Aliciině hlavě, jak se na mě směje dívka mého srdce, byl krásný pohled. Nemohl jsem se dočkat, až se budoucnost vyplní.

„Kdy, Alice? Kdy?“ dožadoval jsem se své sestry.

„Už dneska,“ šklebila se vesele. Jasper k ní přiskočil celý rozzářený. No jistě, cítil její radost a byl z toho také šťastný.

„Jak to?“ zeptal jsem se. Alice se zazubila.

„Domluvila jsem s Isabellou víkend u jezera. Přivezu ji, ty tam na ni budeš čekat a já rychle zmizím,“ mrkla na mě.

„Alice, ty jsi poklad,“ vrhl jsem se na ni a pevně ji objal.

„Já vím. Hlavně si pospěš. Za hodinu vyzvedávám Isabellu,“ pobídla mě. Vyběhl jsem k sobě a do tašky naházel pár kusů oblečení a pádil ke svému autu. Nastartoval jsem a závodní rychlostí mířil k jezeru. Celou cestu jsem si broukal zamilované písničky z rádia a usmíval se jako idiot. Hořel jsem nedočkavostí. Snad se mi podaří si Isabellu alespoň usmířit. Musím ji za každou cenu přesvědčit o svých dobrých úmyslech. Pokaždé mě bolelo, jak mě Isabella nesnáší, ba se mě dokonce i bojí. Litoval jsem té chvíle, kdy jsem svým povedeným bratříčkům vyslepičil svoje úmysly s Isabellou.

Před srubem jsem prudce odbočil do lesa, kde jsem své auto pečlivě skryl. Nejprve jsem ve srubu poklidil kuchyň a připravil oběd pro svou milovanou. V pokoji jsem zbavil nábytek veškerého prachu a připravil dřevo do krbu. Ložnici jsem se věnoval nejvíc, protože v ní bude spát Isabella. Vyklepal jsem přikrývky a polštáře a povlékl je čistým povlečením. Za srubem byl záhonek s růžemi, které se měly k světu, i když o ně nikdo nepečoval. Kdysi je zde zasadila Esmé, ale pak už na ně zřejmě zapomněla. Chvilku jsem se rozmýšlel a pak otrhal okvětní lístky všech květů. Poházel jsem je po posteli a po vysokém koberci. Místnost ihned zaplavila vůně růží. Byl jsem spokojen se svým dílem. Snad ho Isabella také ocenní.

Asi kilometr od srubu bylo auto. Poznal jsem Alicino Lamborghini. Už jsou tady! Za zlomek vteřiny jsem stál u okna. Alice vystoupila z auta a rozložila vozík. Dveře spolujezdce se otevřely a vykoukla ta nejkrásnější hlava, jakou jsem kdy viděl. Lehký větřík jí rozevlál kaštanové vlasy a jeden neposlušný pramínek se jí usadil na tváři. Odhrnula si ho za ucho a podívala se ke srubu. Čokoládové oči jí svítily tak, jako jsem je ještě nikdy neviděl. Byla kouzelná jako princezna z pohádky. Sledoval jsem její přesouvání ze sedadla na vozík. Srdce se jí zrychlilo a mně bylo jasné proč. Byla tak křehká a musela nést celou svou váhu na těch drobných ručkách. Jednou, až přijde čas, ji budu nosit na rukou a chránit před každým, kdo by jí chtěl ještě ublížit.

Postavil jsem se blíž ke dveřím a poslouchal kola vozíku, jak od sebe odráží drobné kamínky a blíží se ke dveřím. Napětím jsem sevřel ruce v pěst. Raději jsem se postavil dále od dveří, aby její šok nebyl umocněn mou přílišnou blízkostí. Zvuk odemykajícího se zámku mě přikoval na místo. Dveře se s notným skřípěním pomalu otvíraly propouštějíc jasné slunce do místnosti. Už je skoro tady, ještě kousek, poslední zaskřípění a...

Isabella strčila hlavu do srubu, chvilku mžourala. Pak se rozhlédla a pohled se jí zastavil na mě. Nejprve byla překvapená, ale jako mávnutím byla najednou zase chladná. Jako by měla někde uvnitř tlačítko, jež jí propůjčí ledovou masku, ochranný štít.

„Ahoj, Isabello,“ pokusil jsem se ji obměkčit vlídným hlasem. Isabella však můj pokus absolutně ignorovala. Zkrabatilo se jí čelo a dříve jemná tvář vrhala vražedný pohled.

„Co tady chceš, Edwarde?“ štěkla hlasem plným pohrdání. Jak moc mě ta slova bodala do srdce. Tak moc ubližovala mé lásce k ní. Nemohl jsem dopustit, aby mě nenáviděla.

„Chtěl jsem si s tebou promluvit, omluvit se,“ řekla jsem něžně a studoval změny v její tváři. Můj pokus se však minul účinkem. Oči se Isabelle zaleskly zlostí, tváře rudly vzteky.

„Proč? Chceč mě snad ještě víc ponížit?“ zeptala se kysele.

„Tak to není, Isabello. Je mi to líto,“ pokusil jsem se o onu omluvu.

„Snad jedině to, že jsem na to přišla a nechovala se jako všechny ty slepice, co tě pořád obletují,“ vyštěkla hořce a já se skoro zajíkl. Chtěl jsem, aby mi odpustila, věřila mi, ale ona byla tak neoblomná, tak... zatrpklá, skoro jako by jí ublížil celý svět.

„Já ti nechci nijak ublížit,“ zavolal jsem zoufale a prohrábl si nervózně vlasy. Tahle situace mě přiváděla k šílenství.

Isabella sebou trhla při slově „ublížit“ a prudce se s vozíkem otočila.

„Jedu zpátky domů,“ pronesla. Spěšně vyjela před srub a zastavila se.

„Kde je Alice?“ otočila ke mně hlavu.

„No... víš, ona... odjela. Byl to můj nápad, abych se ti mohl omluvit. Zítra pro tebe přijede,“ vysvětlil jsem jí stav věcí, očekávaje spršku nadávek a zloby. Můj odhad byl však špatný.

„Jdu se projet,“ hlesla a zabouchla mi dveře před nosem. Stál jsem jako opařený. Žádné nadávky? Žádný vztek? Bože, jak se nám v té dívce vyznat? Když už si myslím, že dokážu odhadnout její chování, ona mě úplně vykolejí. Proč jen jí nevidím do hlavy?

Isabella:

Nikdy by mě nenapadlo, že se mi Edward Cullen bude omlouvat. Působil dojmem namachrovaného frajírka, což mi Alice několikrát vymlouvala. Jenže když tu stál přede mnou bez svého drahého auta a holek lačnících po jeho pozornosti, vypadal úplně jinak. Začal se mi omlouvat a má duše se rozdělila na dvě zcela odlišné části. Jedna mu nevěřila ani slovo, ta druhá mu věřila a moc mu chtěla odpustit. Chtěla se dotknout toho bronzového rozcuchu, jemné tváře nebo ostrého nosu. Jenže strach této půlce zabránil projevu, takže jsem si opět nasadila drsnou masku a bránila svou ustrašenou dusičku. A když mi Edward ještě řekl, že budu muset strávit den a noc v jeho blízkosti, musela jsem ven. Kdybych s ním zůstala, určitě bych řekla něco, co by mě mrzelo.

Pomalu jsem jela po kamenité cestě, kterou jsme se sem dostali. Při každém kontaktu kola s kamenem se vozík houpal do všech stran, až jsem třikrát málem vypadla z vozíku. To kodrcání mě tak rozčilovalo, až jsem odbočila na lesní pěšinu, jež mi pro moje vozítko, přišla daleko vhodnější. Pomalu jsem se ploužila lesem ve snaze zapomenout na rozhovor s Edwardem. Snažila jsem se soustředit na překrásnou přírodu kolem sebe, ale nešlo to. V hlavě jsem stále měla Edwarda, jeho slova, omluvy a hlavně tu poslední větu. Jak tu s ním mám zůstat až do zítra? Vždyť to není žádná omluva, ale spíš trest. Jak se mám tvářit, že se na něj zlobím, když budem neustále spolu? A navíc, jedna má malá část mu zřejmě už odpustila a já nechci, aby se to dozvěděl. Nesmí vědět nic o tom, jak mi stačí jeden jeho úsměv, jeden pohled, abych zapomněla, za co se vlastně omlouvá. Kruci, proč je to všechno tak složité? Prostě zavolám Alice, aby pro mě přijela.

Začala jsem si prohledávat kapsy, ale telefon nikde. Asi jsem ho nechala v tašce u srubu. Jenže to bych se musela vrátit do Edwardovi blízkosti. No co, budu to muset zvládnout. Naučeným grifem jsem otočila vozík, ale příroda byla zřejmě na Edwardově straně. Kořen, vyčnívající ze země, unikl mému zraku, ale naopak neunikl kolu vozíku. Křeslo se bez reptání svalilo na zem i se mnou. Jak jsem se snažila zabránit katastrofě, padla jsem dlaněmi na pěšinu, čímž si zaryla několik drobných kamínků do rukou.

„Sakra!“ zaklela jsem do ticha lesa. Z dlaní mi pomalu stékaly kapky krve a ranky začínaly pomalu štípat. Nic horšího už se snad dneska nemůže stát. Pokusila jsem se doplazit ke křeslu. Postavila jsem ho a začala se škrábat na své místo, jenže když jsem se zapřela rukama a...

„Auuu,“ vzlykla jsem, jak se mi kamínky zarývaly hlouběji do kůže. Červená tekutina už nekapala, ale spíše tekla. Ze zoufalství mi ukáply první kapičky slz. Co teď budu dělat? Z ničeho nic zafoukal vítr. Stromy šuměly svou tichou píseň, ale mně to přišlo, jako by se mi vysmívaly. Chvíli jsem bezmocně ležela. Napadlo mě doplazit se zpátky ke srubu, ale bylo to příliš daleko. Měla jsem jedinou možnost. Zkusit zavolat Edwarda. Bohužel, moje snaha mu nepodléhat dostane zkoušku odolnosti. Snad mě na takovou dálku uslyší. Abych si dodala odvahu, zhluboka jsem se nadechla.

„Edwarde!“ zakřičela jsem z plných plic. Čekala jsem alespoň odpověď, ale i když jsem volala několikrát za sebou, Edward se neozýval.

Beznadějně jsem ho zavolala ještě jednou a pak se dala do usedavého pláče.

Autor: AlizieCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zoufalá duše - 4. kapitola: