Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Žlutooký chlapec - 8. kapitola

12.10.2011 (11:00) • Sundance • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 1465×

Pohled Belly:

Když jsem vše nakoupila a naskládala to do auta, babička se rozjela do vily. Zatočila na lesní cestu a já, ještě předtím, než jsme vjeli na mýtinu, jsem ucítila, že něco není správně.

„Babi, cítíš to taky?“ zeptala jsem se s obavou v hlase.

„Ano, u-we-tsi-a-ge-ya, ale nevím, co to je,“ odpověděla.

„Já bych řekla, že to vím,“ zamumlala jsem. „Přijde mi, že je tady ještě někdo.“

Zrovna když jsem to dořekla, vjely jsme na mýtinu. A to, co jsem uviděla, byl šok. Před vilou našich sousedů stálo sedm aut. Podívala jsem se na babičku a nějak si byla jistá, že cokoli řeknu, tak uslyší.

Tak jsem si pomyslela: Ohni, přijď! Prosím, rozpal na kapotě babiččina auta věty: „Já ti říkala, že ta auta zatáčela k nám, já to cítila. Já mám tušení, že ať to řeknu, jak potichu chci, tak nás stejně uslyší, takže neříkej nahlas nic o magii.“ Ale ať na autě nezůstane žádný flek.

Než se to vypálilo na kapotu auta, tak se kolem mě zatočil velmi teplý vítr. Když se na mě babička podívala, nenápadně jsem kývla hlavou ke kapotě. Babička si to přečetla, pouze na mě kývla a šla otevřít kufr.

Děkuji, ohni, můžeš jít. Než jsem odešla, už tam nápis nebyl.

Došla jsem ke kufru a začala babičce předepisovat, aby šla dovnitř, že to odnesu sama. Babička se se mnou začala hádat, že může pomoct, ale já jí to nařídila, jako ona mně, když jsem byla nemocná a chtěla jít ven.

Babička teda odešla dovnitř a já začala brát tašky. V rukou jsem měla dohromady asi osm tašek, když se otevřely dveře vedlejšího domu a ven vyšel...

Ven vyšel nejkrásnější muž, jakého jsem viděla. Mohlo mu být něco málo přes dvacítku. Měl blonďaté vlasy ostříhané na krátko. Byl asi o dvacet pět cenťáků vyšší než já a na sobě měl bílou košili a tmavě modré džíny.

„Dobrej,“ pozdravil.

„Dobrý den,“ odpověděla jsem. Najednou se za ním vynořila velmi pěkná paní. A za ní pět náctiletých dětí.

První byla úplně nádherná blondýna, která držela za ruku nějakého hromotluka. Za nimi stála malá dívka připomínající elfa, kterou kolem pasu držel nějaký blonďák. A za nimi stál nějaký kluk s bronzovými vlasy.

Sakra, kdo to je? Neměli přijet až za měsíc? A proč jsou všichni tak bledí a nádherní? A proč mají všichni stejně zlaté oči?

„Ahoj, já jsem Esmé a tohle,“ ukázala na toho muže, co vyšel jako první, „je můj manžel Carlisle. A to jsou naše adoptivní děti. Rosalie a Emmett,“ ukázala na blondýnu a hromotluka, „Alice a Jasper,“ máchla rukou k elfce a blonďákovi, „a Edward,“ ukázala na kluka s bronzovými vlasy.

Já na to jen kývla a řekla: „Moment já doběhnu pro babičku, aby vás taky poznala.“ A i s taškami, co jsem celou dobu držela - a už mě bolely ruce - jsem se vydala ke dveřím. Ale jak je otevřít? Najednou se vedle mě zjevil ten starší blonďák, Carlisle, a podržel mi je. Já jen zamumlala: „Díky,“ a vešla jsem.

Tašky jsem hodila do kuchyně a šla hledat babičku.

„Babi, jsi tady?“ zavolala jsem do hloubi domu.

„Jsem v knihovně,“ odpověděla a já se rozeběhla za ní.

Vběhla jsem tam a pro jistotu jsem si pomyslela: Vzduchu, přijď. Udělej kolem nás bublinu, aby naši sousedé neslyšeli nic, co si říkáme.

Vzduch poslechl a já začala na babičku mluvit: „Babi, ti sousedé vyšli ven. Je jich sedm -“ Začala jsem, ale babička mě přerušila.

„Nekřič tolik, aby tě neslyšeli,“ napomenula mě.

„Neslyší nic, co si říkáme, já kolem nás udělala ochranou bublinu vzduchu. Takže, je jich sedm, dva dospělí a pět adoptivních dětí. Než jsem se představila, tak jsem řekla, že dojdu pro tebe. Ale nechci, abys jim řekla moje jméno!“

„A proč ne, ptáčátko?“ zeptala se.

„Protože nevypadají, že jsou to normální lidi. Cítím z nich... Já nevím, prostě jako by to byli zlí tvorové, kteří mají lidem ubližovat,“ řekla jsem, co jsem z nich cítila.

„Dobře tedy, tak jdeme dolů a už můžeš dát pryč tu bublinu vzduchu, posloužila dobře,“ usmála se na mě. Já si zase jenom pomyslela: Vzduchu, posloužil jsi nám dobře. Zabránil jsi nebezpečí, které by nám mohlo hrozit, kdyby slyšeli, o čem si povídáme. Děkuji, větře, můžeš jít.

Sešli jsme po schodech dolů, kde jsme hlavními dveřmi vyšly před dům. Babička si nejdříve naše nové sousedy prohlédla a potom řekla:

„Dobrý den, já jsem Silvie Redbirdová a toto je má vnučka. A vy musíte být Cullenovi,“ hádala babička.

„Ano,“ ujal se slova Carlisle, „já jsem Carlisle, toto je má žena Esmé a tohle jsou naše adoptované děti. Emmett, Rosalie, Jasper, Alice a Edward.“ Jak říkal, tak ukazoval.

Babička jen pokývala hlavou a usmála se na ně. Po chvíli ticha se ujala slova Esmé.

„Kdybyste chtěly s čímkoli pomoct, tak se nestyďte a řekněte si,“ řekla a laskavě se na mě a babičku usmála.

„Nebojte, kdyby něco, tak si umíme poradit,“ řekla jsem trochu ostřeji. Něco mi na nich prostě nesedí.

Babička se na mě zamračila, ale nijak to nekomentovala.

„Tak my už půjdeme, musíme nanosit nákup do domu,“ řekla babička a chtěla jít vzít nějakou tašku z kufru, ale já ji chytla za ruku a otočila ji čelem ke dveřím.

„Ale to nemyslíš vážně, že ne?“ ptala se babička a chtěla se obrátit, ale já ji to opět nedovolila.

„Ale jo, myslím, pro tvoje dobro by bylo lepší, jít do domu,“ zakřenila jsem se.

„Ale vždyť je tam nejméně ještě patnáct tašek, nech mě ti pomoc,“ prosila, ale slyšela jsem, že má na tváři úsměv.

„Já jí když tak pomohu,“ ozval se za mnou hlas. Pomalu jsem se otočila a zjistila že to byl ten... Jak, že se jmenoval? Edmond? Eduard? Už to mám - Edward.

„Díky, ale já to zvládnu,“ řekla jsem ostře.

„Vždyť tvoje babička říkala, že je tam ještě nejmíň patnáct tašek.“ Vítězně se usmál, ale to se mýlil.

„No jo, to babička říkala, ale já mám i nohy, takže se klidně můžu vrátit.“ Sladce jsem se na něj usmála a začala babičku tlačit ke dveřím.

„Ale zabere ti to víc času,“ namítl. Ten má ale ve slovníku moudra…

„No a? Aspoň se zabavím a nebudu se nudit," řekla jsem už naštvaně a šla k otevřenému kufru. On jenom protočil oči a šel do domu. A ostatní po chvíli za ním.

Asi po půl hodině jsem měla všechny tašky naskládané na stole, když se rozezvučel zvonek od domovních dveří. Šla jsem tedy otevřít a při cestě ke dveřím narazila na babičku, která šla taky ke dveřím. Usmáli jsme se na sebe a šli otevřít společně. Vzala jsem za kliku a opatrně ji stiskla. Toho člověka, co se rýsoval za domovními dveřmi, jsem tady tedy opravdu nečekala.

„Mami? Co tady děláš?“

„No, když dcera nepřijde v sobotu domů, tak musím zjistit, kde je. A hle,“ řekla a ukázala rukou na babičku, „ona je s osobou, se kterou jsem jí zakázala se stýkat.“

„Ale, Elizabeth, kdybych já tobě zakázala se vídat třeba s Johnem, tak bys udělala co?“ klidně se ptala babička.

„Mně bys už nic zakazovat nemohla, jsem dospělá!“ zavřískala mamka.

„Ale kdybys byla ještě mladá, co bys dělala?“ ptala se babička dál.

„No, asi bych tě neposlechla, protože Johna miluju,“ řekla po chvíli ticha.

Babička se usmála a řekla: „No vidíš, a protože já mám ráda svoji vnučku, a ona doufám mě, tak jsem za ní přijela na přání jejích kamarádů.“

„Já tě mám ráda, babi,“ ujistila jsem ji.

„Tak a dost! Chci, aby sis ještě dnes přišla vyklidit pokoj. Až přijede Alex, tak si bude moc vybrat, u koho bude radši. Jestli máš radši babičku než vlastní matku, tak si u ní zůstaň, ať tě živí ona!“ zakřičela mamka, otočila se na patě a odešla k autu, které stálo před domem.

„No, tak jí dáme tak čtvrt hodiny a pak si dojedeme pro tvoje věci,“ usmála se na mě křečovitě babička. Ale já jsem se cítila hrozně. Jak jsem moji vlastní mamku mohla zavrhnout?

Tak, co na to říkáte? Už to asi s těma nadpřirozenýma schopnostma přeháním, co?

Minule jsem po vás chtěla vědět, aby jste mi poradili, jestli mám střídat pohledy nebo ne. Chtěli jste, aby se pohledy aspoň trochu střídaly, takže dobře a máte k tomu ode mě i velký plus, protože si můžete říct, z jakého pohledu to chcete (Edward, Bella, babička...). Můžete hlasovat u každé kapči. A u každé kapči můžete hlasovat taky o tom, jestli bude na konci s Jacobem nebo Edwardem.

U minulé kapitoly bylo pouze pět komentů (+ dva moji). Bylo mi docela líto, že ze 130 lidí to okomentuje pouze pět. Tímto vás chci požádat o více komentářů.

Díky.

Sundance

Autor: Sundance (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Žlutooký chlapec - 8. kapitola: