Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Žlutooký chlapec - 6. kapitola

wallpaper by Aledobo


Žlutooký chlapec - 6. kapitolaTak, tady je jenom krátká kapitola, kde se Bella skoro nastěhuje k babičce. A v této kapitole jsem chtěla, aby jste taky trochu Bellu poznali. Jaká je, co má ráda... Prosím, piště komentáře, abych věděla, jak se mám snažit naspat další dílek. Jestli to bude méně než pět, tak to bude jenom takový sestřih. Ale když to bude více, tak si opravdu dám záležet. Nemám ráda, když nějaká autorka dává taková ultimáta. A teď to dělám sama. Já jsem tip člověka, co potřebuje vědět, že o to (v tomto případě o další kapči) někdo stojí. Předem děkuju, Sundance.

Druhý den jsem se ve škole vůbec nesoustředila. Byla jsem myšlenkami pořád u babičky. Jak já jsem ráda, že jí kluci zavolali. Kdyby to neudělali, tak bych nejspíš už zapomněla, jak přivolat živly. Ale zvládla jsem to. Už jsem zapomněla, jaký je to pocit, když kolem mě víří všech pět živlů. Je to, jako bych se vznášela, je to pocit, který je k nezaplacení a navíc nepochopitelný zároveň.

Vzpomínám si, jak mi babička vysvětlovala, kdy, kde, proč a jak se projeví moje moc a jak bude velká.

 

Tehdy bylo nádherně a já a babička, jsme se šly projít přes farmu. Když jsme šly vedle levandulových polí, babička to nevydržela a řekla:

„Když mi bylo také osm, tak jsem od maminky zjistila, že mám... kouzelnou moc.“ Když se na vteřinu zarazila, tak si nejspíš myslela, že jsem si toho nevšimla. Ale já si toho všimla. Dříve jsem nevěděla, proč se zarazila. Dnes už vím, že kdyby řekla ,magii', tak bych nechápala, co tím myslí. Dnes už to vím.

„Cože?“ vyjekla jsem. Myslím, že jsem na babičku koukala asi dost vyjeveně.

„Víš, ty, já i tvoje maminka, jsme původem čerokézky. To jsou velmi hodné čarodějky,“ oznamovala mi babička opatrně.

„Jé, a máme taky moc?“ To bylo první, co jsem řekla, když mi to docvaklo. Dnes jsem se nad mojí reakcí usmála.

„Ano, máme. Ale neříká se tomu moc, ale magie,“ řekla mi babička už celkem klidněji. Předtím asi byla nervózní z toho, jak to vezmu, napadlo mě.

Pak jsem u babičky zůstala týden, kdy mi všechno vysvětlovala a postupně učila, jak to ovládat. Když jsem oslavila devět let, tak se u mě magie začala projevovat jasněji. Stačilo abych na něco ukázala a ono to vzplálo. Nebo jsem řekla, ať se potopí, a ukázala na kmen stromu na kraji rybníku. Tak to šlo asi měsíc. Když jednoho dne...

Zrovna jsem seděla na břehu rybníka, když za mnou přišla babička, ať jdu s ní. Odvedla mě do domu a nezastavila se, dokud mě neusadila na židli a sama si nesedla naproti mně. Vedle ní seděly další dvě starší paní, které jsem znala jen od vidění.

Jedna měla dlouhé, hnědé, místy prošedivělé vlasy, vysoké čelo a autoritativní výraz. Druhá byla přesným opakem té první. Měla nízké čelo, které překrývalo pár pramínku zlatých, krátkých vlasů a usmívala se na mě. Jako den a noc.

„Ptáčátko, toto jsou další dvě Gugii. Toto je Lizzie“ - ukázala na tmavovlásku – „a tohle Magie,“ ukázala na světlovlásku. „Jsou tu proto, aby ti pomohly zkrotit tvou magii. Protože už ji máš moc velkou, budeš s nimy cvičit, abys někdy někomu nechtěně neublížila.“

Potom jsme začaly cvičit. Nejdříve zkusily, jak velkou mám magii a poté mi dávaly úkoly. Abych zapálila seno, abych ho uhasila, aby tráva rostla rychleji, aby vítr odfoukl ze dvorku listí a různé další. Asi po šesti měsících jsem dokázala ovládat jsou magii tak, abych nikomu neublížila.

Když skončilo dopolední vyučování - v našem ročníku i poslední hodina -, rozloučila jsem se s kluky a šla rovnou na parkoviště, kde už čekala babička. Seděla v černém Audi. Od kdy babička jezdí s jiným autem, než se svým Volkswagnem broukem?

„Ahoj, babi,“ řekla jsem hned, co jsem si hodila batoh na zadní sedadlo a dosedla na sedadlo spolujezdce.

„Ahoj, ptáčátko,“ řekla babička a objala mě na přivítanou. Ucítila jsem známou vůni levandulí.

„Tak, babi, a kam teď? K tobě nebo potřebuješ ještě někam zajet?“ ptala jsem se, když jsme se od sebe odtáhly.

„Jedeme rovnou ke mně, ne?“ ptala se, ale na odpověď nečekala.

Nastartovala auto a vyjela z parkoviště. Když jsme vyjely, z obou stran nás obklopovaly lesy. Dívala jsem se na to, jak jsou stromy holé od nadcházející zimy, nebo na to, jak je země rozbahněná od toho, jak dopoledne pršelo. Když jsem se na to dívala, tak jsem si uvědomila, jaké mám štěstí, že mám za babičku právě takového člověka, jako je moje babička.

Asi tři kilometry za městem babička odbočila doprava na lesní cestu. Jely jsme asi deset minut, když se před námi rozprostřela mýtina, na které bych místo dvou honosných vil čekala nějaký menší srub.

Vily byly skoro stejné, velké, nejspíše z padesátých let a hodně zanedbané. Měly velikou verandu, na které vím, že budu každý večer sedět a koukat na hvězdy, které půjdou odtud velmi dobře vidět. Každá vila měla nejméně tři patra. Co babička chce s tak velikým domem dělat, to netuším. Každá vila měla tři balkony a to ještě nevím, jak vypadá zezadu.

Když mě babička zavedla dovnitř, tak mi údivem spadla brada až na zem. Teď jsem nejspíš stála v hale. Stálo tu asi dvacet věšáků na bundy a kabáty, dva botníky - velké -, dvě skříňky - bůh ví, co v nich je - a to ještě nepočítám to, že tu byl tak měkký koberec, že by se na něm dalo spát lépe než v posteli.

„Co s tak velkým domem chceš dělat?“ ptala jsem se - spíše sama sebe.

„No, tak je to u lesa - doufám, že ho máš pořád tak ráda - a není to v centru města,“ oznámila mi babička a já si až potom uvědomila, že ona nerada bydlí - nebo jenom jednu noc spí - v centru nějakého města. A tohle jí vyhovuje nejlépe - odlehlé místo, kam skoro nikdo nechodí.

Když jsem potom vystoupila po schodech, vynořila jsem se v chodbě, kde byly čtvery dveře. Když jsem otevřela první, ocitla jsem se v pokoji, který nejspíš patří babičce.
Všude byly levandule různých barev a bílá šalvěj na vykuřování zlých duchů. Byl to velmi jednoduchý pokoj, nic moc k vidění.

Když jsem otevřela dveře protějšího pokoje, tak jsem jenom koukala. Byla to knihovna tak velká, že jsem myslela, že jsem vlezla do městské knihovny, ale opravdu jsem pořád byla v babiččině novém domě. Byla to docela velká místnost a všude - od stropu až po podlahu - se táhly police plné knih.

Obrátila jsem se na babičku se zvednutým obočím. Ona jen pokrčila rameny a vyšla z místnosti.

Když jsem vyšla i já, viděla jsem babičku, jak zašla do dveří, které byly na konci chodby.

Když jsem za ní vešla do pokoje, nezmohla jsem se na slovo.

„Babi, to je nádhera, ty víš všechno, že jo?" zeptala jsem se, když jsem našla hlas. Vešla jsem do pokoje, který byl bez pochyb můj.

„No, tak určitě všechno nevím, ale vím, co má ráda moje vnučka," zasmála se.

Pokoj byl vymalovaný tyrkysovou a místy byly žluté fleky. Jako by se někdo napřáhl se štětcem v ruce a máchl. Uprostřed pokoje byla velká postel z mahagonového dřeva a podél zdí byly různé skříňky, velké, malé, úzké i široké. Byl tam také stůl a na něm počítač. Ale bylo na něm dost místa, aby se tam daly napsat úkoly.

Vedly odtud dvoje dveře. Když jsem otevřela první - naproti posteli -, objevila jsem se ve velké koupelně (samozřejmě bez čistících přípravků). Moc se mi líbila, byla akorát velká a moc hezky zbarvená.

Když jsem otevřela druhé dveře - vedle postele -, jen jsem zalapala po dechu.

Byla jsem v místnosti, kde byly různé hudební nástroje. Kytara, bicí, flétny všeho druhu, klávesy, normální piáno a ještě další, na které také umím hrát. Pak tam byla taneční plocha a u toho různé mixáky.

„Páni, babi. Ty víš úplně všechno, a ne že ne!“ křičela jsem, protože tohle je to, co jsem si přála k narozeninám, které mám za dva měsíce - v lednu. Chtěla jsem místo, kde bych mohla tancovat a hrát na různé nástroje. A tohle tomu přesně odpovídá.

„Ale, u-we-tsi-a-ge-ya, to byla maličkost. A ty stěny jsou zvukotěsné, takže tě nikdo neuslyší, jak hraješ, nebo zpíváš. Jo, vlastně uslyší, ale jen, když bude uvnitř této místnosti.“ Jak já mám babičku ráda...

„Babi, co je v těch posledních dveřích?“ ptala jsem se, protože jsem byla velmi zvědavá, co tam je.

„Ale, ptáčátko, to kdyby sis chtěla pozvat přátelé, tak ať mají kde spát,“ usmála se na mě.

Potom jsme s babičkou sešly dolů a dívaly se na nějakou blbost v televizi. Ale většinou jsme nevnímaly, protože jsme si povídali o tom, co jsme dělaly, když jsme se neviděly, nebo o babiččině levandulové farmě.

Asi v deset hodin jsem šla do pokoje, umýt se a spát. A protože je pátek, a zítra nemusím do školy, můžu si vyspávat, jak dlouho budu chtít.

Než jsem usnula, přemýšlela jsem o tom, jak je babička od mamky rozdílná. A vím, že to bude znít divně, ale babičku mám radši než mamku.

Babička zná všechno, co mám ráda. Ví, jaká místa mám ráda. Prostě a jednoduše ji zbožňuji a s ní vím, že mám někoho, komu na mně záleží.

Poté jsem se spokojeně odebrala do říše snů, kde na mě vykoukla opice ze skříně. To bude rušná noc…



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Žlutooký chlapec - 6. kapitola:

 1
24.07.2013 [19:24]

SundanceNickyta: Věř mi, že jsem ŠN četla, a ne jednou. Ano, nějaké věci jsou v povídce stejné, jako jsou v knize, ale jak bylo napsáno v perexu prologu - jde o smíchání více knih, takže pokud čteš jen příběh a ostatní věci ti jsou šumák, tak tě musím upozornit, že ty by sis zase měla přečíst ty. Emoticon
A mimochodem, takhle povídka je moje prvotina a je pořád ještě rozepsaná, i když jsem ji pozastavila, takže bys měla cestou k perexu pobrat trochu ohleduplnosti a pochopení, že nikdo není dokonalý a každý se za pochodu učí. Přečti si další mé povídky a uvidíme, co napíšeš potom. Ne, nebylo to myšleno namyšleně.

S pozdraven,
Sun

9. Nickyta
24.07.2013 [13:23]

Četla si někdy knihu Škola noci?
Asi by sis ji měla přečíst, když ji kopíruješ. Emoticon
Tímto hodnotím povídku jako propadák Emoticon

8. martty555
23.03.2012 [19:06]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

20.08.2011 [20:24]

SundanceNo, další kapitolu mám už skoro dopsanou, ale protože jsem celý prázdniny skoro pořád u babičky, tak moc nepíšu (babča nemá pc). Moc se omlouvám, snažím se psát, když jsem doma na kompu, ale to je vždy na pár minut. Takže ti přesně nepovím, kdy další kapitola bude...

6. IsabellaStars
17.08.2011 [14:45]

Uzasna kapitola kedy napises dalsiu kapitolu ? Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

15.07.2011 [21:08]

Sundancemoc moc děkuju. ani jsem si nemyslela, že aspoň 3 holky okomentujou :D moc děkuju :)

15.07.2011 [15:23]

IsabellaMarieLilyVolturiAhojky, omlouvám se, že jsem nehodila koment, já jsem si té kapči všimla až dnes. Moc se omlouvám. Tahle povídka se mi moc líbí a přečetla jsem ji na jeden nádech. Prosím, pokračuj, jsem zvědavá na to, jak to bude dál. Je to suprová povídka a suprová kapča. Jen tak dálEmoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

15.07.2011 [15:11]

Sundanceježišmarja :D to moc děkuju oběma. moc si toho vážím, že aspoň někdo čte mou povídku. :) děkuju

2. lufeninka1999
12.07.2011 [21:13]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

1. marcela
12.07.2011 [8:56]

Myslím,že by si měla pokračovat.Já jsem jí teď přečetla jedním dechem. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!