Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Žlutooký chlapec - 4. kapitola

23.05.2011 (09:00) • Sundance • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1488×

„Máte posledních deset minut. Potom si domluvte, kdo bude, kterého člověka z té vaší historky, předvádět a příští hodinu předvedete nějakou scénu, kterou vám vyberu," řekl učitel a při tom procházel kolem pracujících dvojic a každé, něco poradil.

„No, takže máme napsáno o nějaké holce, kterou prý kousne upír a vlk jí zachrání. Takže to krásně vychází. Iso, ty budeš ta holka, já ten upír a Tyler," - Bonnie jeho jméno skoro zavrčela, - „bude vlk, který tě zachrání."

„Hou, hou," mírnila jsem Bonnie - nějak se rozjela, „proč nemůžeš být ta holka ty?" zeptala jsem se Bonnie.

„Protože Tyler chce, abys to byla ty," řekla a podívala se na Tylera, ten jen pokrčil rameny a sklonil se nad zmuchlané papíry, které představují naše poznámky.

„Ne, ne. Prostě já to nechci být a..." nestačila jsem to ani doříct, protože se k našemu stolu přikradl učitel a řekl:

„Tak, ukažte mi, o čem jste psali." Podali jsme mu poznámky a celý příběh. Když asi po pěti minutách zvedl hlavu, v očích se mu zobrazila zvědavost. „No, to je teda zatím ta nejzajímavější historka, takže chci, abyste ztvárnili scénu, jak, přibližně, ten vlk zachránil to děvče. Jak jste si rozdělili role?"

„To děvče je Isa, upír jsem já a vlk je Tyler," řekla Bonnie rychle, abych se nedostala ke slovu. Mrška jedna. Měla to dobře promyšlené.

„Tak dobře, myslím, že to bude nejlepší scéna, ale pst," řekl a šel k vedlejší lavici. Já se podívala na Katherine a naznačila rty: pane Bože, ona jen chápavě přikývla, podívala se na Tylera a protočila oči. Když jsem pohlédla na Bonnie, tak vysvětlovala Tylerovi, jak udělat scénu, kdy mě oživí a stane se ze mě vlk.

„… potom jí dáš pusu třeba na tvář, pak ji vezmeš za ruku a pomůžeš jí se zvednout, pak to ukončíme, ještě nevím jak, nějaké otázky?" zeptala se nakonec a střídavě se dívala na mě a pak na Tylera.

„No, já mám jednu. Musí mi dávat tu pusu?"

„Promiň, Iso, já vím, jak to bude hnusný, ale učitel to tak chce. Promiň," omluvila se dost nahlas, aby to slyšel i Tyler.

„Dovol?" řekl, když to slyšel. Ale pořád se díval buď do učebnice, nebo do poznámek, které mu - než odešel - učitel vrátil.

„Co ‚dovol´?" štěkla jsem na něj. To už se na mě ale podíval a netvářil se moc příjemně. Když viděl, jak se tvářím, tak se zarazil.

„To je jedno," zamumlal a sehnul se k učebnici. No, když je to jedno, tak je to jedno. Já si ale myslela, že jsem se netvářila zas tak hrozně. Že bych byla hrozivá?

„Měli bychom se domluvit, jak uděláme tu scénu a kdo co bude mít na sobě," začala organizovat Bonnie. Potom jsme ještě řešili, kdo namaluje pozadí a kdo připraví kostýmy. Nakonec malování kulis padlo na mě a kostýmy na Bonnie. A na Tylera? Na toho, samozřejmě, nic - stejně by to neudělal. Když hodina skončila, šla jsem s Jacobem k našim skříňkám, vzít si učebnici na další hodinu...

Zbytek dopoledne uběhl už celkem klidně. Nějací učitelé chtěli, abych se jim představila a něco jim o sobě řekla - ti, co to chtěli, u mě spadli až někam dolů -, ale jiní zase ne a za to jsem byla ráda. Když skončila poslední dopolední hodina, tak byl, samozřejmě, oběd, na který jsem se těšila, protože mi strašně kručelo v břiše.

Když jsem vešla do jídelny, tak se na mě stočily pohledy těch, kteří mě za dnešek ještě neviděli. A já jsem zrudla jako rajče a šla si konečně koupit něco k jídlu. Zrovna jsem pohledem hledala kluky, když se za mnou ozvalo:

„Hledáš nás?"

Když jsem se rychlostí blesku ohlédla, a málem vysypala jídlo na dotyčného, tak jsem zjistila, že je to Jehremi s Quilem, Embrym, Jaredem a Damienem. U Jehremiho jsem zjistila za těch pár minut, že je to smíšek, který nepokazí žádnou srandu. Quil toho zatím moc nenamluvil, ale stejně mi přijde spíše zodpovědný, ale taky je srandista. Embry a Jared jsou nej kámoši, kteří jsou prostě v pohodě, se vším pomůžou a taky jsou oba vtipní. Damien je neuvěřitelně chytrý, ale ne jako šprt a také je pozorný, prostě je v pohodě. Stefan a Damon s Paulem jsou pro každou srandu a já jim to rozhodně nezakazuju - i když oni by mě stejně neposlechli, nejspíš by mi utrhli hlavu - a Paul ten si ještě rád do každého rýpe, ale stejně je mi hrozně sympatický. Bill je spíš takový tichý typ a spíš zodpovědný. Peter je nesmírně zvědavý a Sam? To je prostě pohodář.

„Ježišmarja, já jsem se lekla," řekla jsem, když jsem zase popadla dech.

„Cože, to jsme tak hnusný?" řekl Jehremi a otočil se na kluky, kteří se křenili. Pak se podíval na své tělo, a když zvedl hlavu, tak se usmíval. „No, já bych řekl, že docela ujdeme."

Musela jsem se začít smát. „No, když si vás tak prohlížím, tak musím, bohužel, říct," začala jsem a bedlivě sledovala, jak se budou tvářit a jak jsem čekala, všichni se tvářili ublíženě, „že ujdete." Potom jsem se začala šíleně smát a oni se na mě mračili. Ale pak se taky začali smát.

„Tak si jdem sednout k ostatním," řekl Jehremi když jsme se konečně uklidnili. Kluci se vydali ke stolu na opačné straně jídelny, kde - jak jsem zjistila až později - už seděli kluci.

„Ahoj, tak jaký byl den?" zeptal se Damien, když jsem si sedla na poslední volné místo, mezi Stefana a Damona. Jako kdyby tušili, že zbude místo mezi nimi, pomyslela jsem si. Když jsem zjistila, kolik toho mají na tácech kluci a kolik já, musela jsem se začít smát.

„Co je tu k smíchu?" Quilův hlas zněl taky celkem pobaveně.

„Se podívejte, co mám na talíři já a co vy," vysekala jsem ze sebe mezi záchvaty smíchu. Když zjistili, čemu se směji, tak se taky lámali v pase smíchy. Já jsem na talíři měla vrtule s omáčkou. A oni - každý jednu (celou) pizzu, sušenky různého druhu, kus melounu (a ne malý) a ještě různé sladkosti. No, doufám, že až to sní, tak neprasknou. Když jsem se uklidnili, tak jsme se pustili do jídla. Já jsem měla, jak jinak,  první všechno snědené, a tak jsem čekala na kluky a pak s nimi, zamířila na poslední hodinu, kterou máme všichni společně. Když jsme vešli do třídy, tak jsme zachytili, že je jenom pět volných lavic. Do poslední, v prostřední řadě, se posadili Embry a Jared. Před kluky se posadila dvojčata (kluci mi řekli, že je takhle za chvíli stejně začnu oslovovat, tak proč nezačít hned). Paul a Jehremi se svezli na místa vedle dvojčat, Bill s Damienem si zabrali třetí lavici u okna a Sam s Quilem před ně. A Peter si sedl k nějakému klukovi, o kterém tvrdil, že je to jeho bratránek. A já? Já si musela sednou za Peter. A sama! To jsem si myslela jen do doby, než do dveří vstoupil Jacob. Když jsem se rozhlídla po třídě, tak jsem usoudila, že si musí sednout ke mně, protože jinde místo nebylo. Když si sedl na židli, tak se začal dohadovat s bratránkem Petera i s ním.

Co se tu děje? Vždyť oni sami říkali, že se s nikým, kromě mě a učitelů nebavil. Nebo třeba se s někým začal bavit. Nebo se nějak skamarádili. Třeba do sebe na chodbě vrazili, nebo se potkali na hřišti a zahráli si spolu basketbal. Jo, to já vědět nemůžu - a to mě štve. Umět tak číst myšlenky. Ale co když se něco stalo a oni se o tom zrovna teď baví? Třeba byla někde nehoda...

Z mé vnitřní spekulace mě vytrhl až příchod učitele, který vypadal na sympaťáka. Byl malý a trochu tlustší, kolem pětačtyřicítky. Začal s výkladem, ale já ho absolutně neposlouchala.

Víc by mě zajímalo, o čem se Jacob s kluky bavil. Já vím - do všeho moc strkám nos, nic mi do toho není – bla bla bla, ale to mám v genech, za to se nebudu omlouvat. Co když je to něco důležitého? A opět mě vyrušil učitel, který se na něco ptal. Ale nevím na co.

„Promiňte, co jste říkal?" zeptala jsem se, abych mohla odpovědět.

„Jestli víš něco, z historie Lenoxu," odpověděl trpělivě a mírně se usmál.

„No, dřív se říkalo, že tu žili velice velcí vlci a taky tu prý byli upíří. Ale to jsou jenom legendy," slyšela jsem, jak se Jacob vedle mě začal pochechtávat, a když jsem se na něj zamračila, tak to zakryl kašlem, „taky tu byli upáleny údajné čarodějky ze Salemu -" Tady mě učitel přerušil.

„Ano, a víš, kde přesně?" Zvedl jedno tmavé obočí.

„Na náměstí, kde stojí socha toho, ehm, no," zakoktala jsem se, protože jsem si nemohla vzpomenout.

„Fran Herbert jsi chtěla říct?" zeptal se pobaveně učitel.

„To je ono!" vykřikla jsem, a když jsem se začala červenat, tak jsem radši pokračovala, jinak bych zčervenala jako rajče: „Tam ty čarodějky v roce 1458 upálili. A proto se tomu taky začalo říkat - Kousek Salemu," zakončila jsem vyprávění a podívala se na učitele - který mě bedlivě poslouchal -, jestli je to všechno, co chce vědět.

„Ano, výborně, až na ten rok - bylo to roku 1457, ale jinak správně -" začal, ale Jacob ho přerušil:

„Promiňte, pane učiteli, ale Isa má pravdu. Roku 1458 byli upálené," řekl mu a začal listovat v učebnici. Když našel stránku, kterou hledal, nastavil ji tak, aby si ji i učitel - který právě přicházel k naší lavici - mohl prohlédnout, „vidíte?" zeptal se, a když učitel nereagoval, tak začal číst: „Údajné Salemské čarodějnice, které prý měly magickou moc, byly upálené roku 1458 na Jungmannově náměstí. Nikdo neví, jestli ovládaly nějakou magii, nebo ne, ale jistě se ví , že v tomto městě nějaká magie je dodnes," dočetl a zadíval se na učitele, který chvíli přemýšlel, pak se na něj podíval a usmál se.

„Ano, máš pravdu. Omlouvám se," řekl a šel zpátky za katedru. „Ano, říká se, že tu je ještě nějaká bílá magie, ale i černá. Otevřete si tedy učebnici na straně padesát šest."

Do konce hodiny se už nic zajímavého nestalo. Snad jen to, že když jsme pracovali ve dvojicích, tak já a Jacob jsme se pořád smáli a učitel se každou chvíli ptal, jestli se smějeme jemu. No, prostě normální hodina, když je parta po hromadě. Když skončila, tak jsem šla do skříňky pro bundu a potom jsem se vydala s kluky k autobusáku.

Když jsme nastupovali do busu, tak jsem zůstala zírat na místo skoro vzadu. Byla tam mamka. Co tu dělá? Copak nemá auto?

„Iso, pojď si sednout ke mně," volala na mě a já se omluvně usmála na kluky, kteří si sedli před, za a vedle mamky. Ta se zamračila, ale nekomentovala to. Za to jsem byla fakt ráda.

„Co tu děláš? Auto se ti rozbilo?" ptala jsem se, když jsem si sedla vedle ní.

„No, ehm, vlastně jo. Já... nabourala jsem," řekla a sklopila pohled.

„Cože?" vyletělo ze mě moc nahlas, ale já si to neuvědomila. Pár lidí se na mě otočilo a zamračilo, ale já si toho nevšímala a hned jsem kontrolovala, jestli není mamka raněná: „Jsi v pořádku, nestalo se ti nic?"

„Ne, jsem v pohodě, jenom auto, tak trochu není," řekla a zamračila se na kluky, kteří byli otočení na nás.

„Mami, jak myslíš, že auto není?" ptala jsem se a v krku měla knedlík velký jako dýně. Jestli se mamce rozbilo auto, tak to bude jezdit se mnou. To není nejhorší. Nejhorší je to, že taťka udělá fakt velký cirkus.

„No, je na šrot."

„Cože?"

„Hm," řekla jen. Až po tom, co jsem mohla už normálně myslet, jsem si uvědomila, že jsem jí nepředstavila partu.

„Mami, tohle je Paul," řekla jsem a ukázala na něj, „tohle Embry, vedle něj Jared. Tady máme hvězdy - dvojčata Stefan a Damon. Quil, Peter, Damien, před ním Bill, vedle Jehremi a Sam." Když jsem vyjmenovala jména mých kamarádů, tak jsem se podívala na mou mamku, která se teď tvářila překvapeně a zmateně. Jak jsem hádala, stejně si ani jednoho nezapamatuje dobře. „Potkala jsem je v buse, když jsem ráno jela do školy," dodala jsem.

„No, a nějakou holku jsi poznala?" starala se.

„Jo, neboj, Bonnie a Katherine," vyletělo ze mě dřív, než jsem to stihla zastavit. Omluvně jsem se usmála na Damona.

A on mi - překvapivě - úsměv opětoval a jen nad mým prořeknutím mávl rukou. Ten to nese lépe, než jsem si myslela. Alespoň jde vidět, že je psychicky velmi silný.

„Hm," zamručela mamka a dívala se z okna.

„A taťka už je doma?" ptala jsem se, abych věděla, jestli si mám s kluky něco domluvit. Jestli budou oba doma, tak je uslyší až na Mars.

„Jak to mám asi vědět?" štěkla na mně. A já se hned zastyděla. No řekněte, moji kamarádi sedí za mnou, vedle mě i přede mnou a ona na mě vyjede. Neunikly mi tedy ani pohledy, které na mě moji kamarádi házeli.

„No, si jeho žena, tak jsem si myslela, že bys to mohla vědět," oznámila jsem jí.

„Nebuď drzá!" vyjela na mě.

„Tak promiň, ale já fakt myslela, že to budeš vědět." Zvedla jsem se a šla si sednout úplně dozadu k dvojčatům. Ještě jsem za sebou slyšela, jak na mě volá: „Kam jdeš?"

„Sednout si k někomu, kdo na mě hned nekřičí, i když nevím, jestli na mě nezačnou řvát bezdůvodně." Obrátila jsem se na dvojčata.

Ta se jen začala smát a udělala my místo.

„My bychom na tebe nikdy nekřičela," řekla unisono a schválně pořádně nahlas. Moje máma se na ně jen zhnuseně podívala a zase se dívala z okýnka. To bychom měli. Když jsem si vlezla mezi kluky, tak po mě hodili tázavý pohled.

Já si povzdechla a řekla: „Naši se hádali, co jsem byla malá. Prý se začali hádat po tom, co jsme se odstěhovali od babičky." Tady jsme se zarazila. Od té doby, co bydlíme v Lenoxu, jsem babičku neviděla. Měla bych za ní někdy zajet. Možná bych mohla vzít i kluky. Babička má velikou levandulovou farmu. Tam bychom se vešli všichni hned dvakrát. Vždycky mě uklidní, když obejmu babičku a cítím z ní levandule. Jakoby nosila kousek farmy vždycky sebou.

„Ta je, díky své schopnosti, udržovala bez hádek. Rozvést se prý nechtějí, že by se pak o mě museli soudit," dořekla jsem svůj příběh. Teď se na mě všichni dívali... Jak? Snad soucitně? Vždyť nemůžou vědět, jak se cítím. Až teď jsem si uvědomila, že jsem řekla něco, co jsem neměla.

„Jak jsi to myslela, že je, díky své schopnosti, udržovala bez hádek?" zeptal se Damien. No jo, je pozorný.

„No, já jsem čerokézka," řekla jsem své tajemství, které ještě neví. Jak to, že ze mě to tajemství vždycky vytáhnou?

„Kdo to je čerokézka?" zeptal se překvapivě Damien. A já si myslela, že ví všechno.

„To je jeden kmen a moje babička je toho kmene Gugia. To je vlastně vědma, nebo jak bych to řekla," oznámila jsem jim. Teď na mě, každý do jednoho, koukali jako na blázna.

„A mají nějakou moc? Jako myslím opravdovou. Zlou nebo dobrou?" zasypal mě otázkami Damien.

„No jasně, že mají nějakou moc. Ale u nás se tomu neříká moc, ale magie. Tu nemají jenom Gugii, tu mají všichni potomci kmene," řekla jsem a hned toho litovala. Co když budou chtít, abych jim nějakou magii předvedla?

„A ty máš taky nějakou magii?" zeptal se Damon.

„To by bylo suber," nezapomněl něco dodat Stefan.

„No, já mám taky magii, ale jinou než na jakou jsou čerokézky zvyklé. Většinou mají ženy silnější magii než muži," informovala jsem je.

„Jak jako ‚jinou´?" ptal se Jared.

„No, oni na to ještě moc nepřišli. Ale hlavní Gugia mě viděla, než jsem se narodila a předpověděla, že budu bojovat proti Kalonovi a Tsi Sgili. To nemám šanci," oznámila jsem jim zprávu, která mě děsí nejvíc.

„Počkej, ona vidí budoucnost?" zeptal se zmateně Embry.

„Jo."

„Páni," ozvalo se snad z každé strany.

„A jakou máš moc? Teda magii?" ptal se Sam, který do této doby jen němě zíral před sebe.

„Já... já vám to někdy ukážu. Třeba zítra po škole?" zeptala jsem se mrzutě, protože se mi hrozně stýská po babičce.

„Ty máš hodně ráda svojí babičku, viď?" zeptal se Billy.

„Já bych za ní i umřela a je to moje nej kámoška. A takhle nás naši odtrhli, dřív jsme od sebe nebyli víc jak dvacet čtyři hodin a teď je to už dvanáct let, co jsem babičku neviděla," zamumlala jsem, protože se mi o tom nechtělo mluvit. Ale oni mě - zase - překecali.

„A kde bydlí?" ptal se Damien.

„To je asi sto kilometrů odtud," řekla jsem zklamaně.

„Aha," řekl jen a pak se mě ještě vyptávali na název města, na číslo domu a ještě na nějaké detaily. Až padla otázka, které bych se nejraději vyhnula:

„A jak se jmenuje tvoje babička?" ptal se Billy.

„Silvie," snažila jsem se vyhnout jejímu příjmení.

„A příjmení?" rentgenoval mě Damien pohledem.

„Ach jo, tak jo, jmenuje se Silvie Redbirdová, stačí?" ptala jsem se naštvaně.

„Proč řveš?" ptal se v klidu Paul.

„Protože..." Nevěděla jsem, jak jim to říct. Mám jim prostě říct, že se tak taky jmenuju, ale protože mamka nechtěla mít už nic společného s babičkou, tak nám změnila příjmení? No, to by je dostalo do kolen.

„Protože?" No jo, Damien. Fajn, asi je čas, abych jim řekla, jak se jmenuji doopravdy.

„Protože se tak taky jmenuju! Když jsme se odstěhovali od babičky, tak moje mamka s ní už nechtěla mít nic společného, tak nám změnila jméno na Haleovi a řekla, že jestli jí ještě někdy budu chtít vidět, tak se k ní mám přestěhovat. Já jsem řekla, že se k ní přestěhuju, ale ona řekla, že to nepřipadá v úvahu," rozjela jsem se, ale já to ze sebe za těch několik let musela dostat. Zrovna jsem to dopověděla, když jsme zastavili na zastávce. Já jsem vystoupila a nechala kluky, ať si na tom lámou hlavu. Já vím, je to trošku škodolibé, ale co.

Vešla jsem do domu po boku mamky. Ta naštěstí neslyšela, že jsem jim to řekla. Vyšla jsem do svého pokoje a šla si udělat úkoly. Dneska nás učitelé nešetřili.

Když jsem je měla udělané, bylo půl desáté. No, to je dost. Šla jsem se tedy umýt, vyčistit zuby a lehnout do postele. Po pěti minutách jsem spala jako malé dítě. Zdál se mi sen, který se mi už devět let nezdál...

Autor: Sundance (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Žlutooký chlapec - 4. kapitola: