Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Žlutooký chlapec - 3. kapitola

15.05.2011 (16:15) • Sundance • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1539×

„Ahoj, co tu děláš?” zeptala jsem se nevěřícně.

„No, tak zaprvé - mám skříňku hned vedle tebe a zadruhé - mám tě provázet po škole,” řekl Jacob, jako by se nechumelilo a opravdu, zadal kód na skříňku vedle mně a otevřel ji.

„Tak hele, mě tu může provázet jeden z kluků,” podívala jsem se na partu, „takže se nemusíš obtěžovat.”

Chvíli se na mě díval, jako na blázna, pak se otočil a odkráčel.

„Tak to, bylo dobrý,” řekl někdo z kluků, ale já se neotočila, abych se podívala, kdo to byl.

„Proč tak usuzuješ?” zeptala jsem se a konečně se otočila a zjistila, že to byl Embry.

„No, jsi zatím jediná, s kým vůbec promluvil, když teda do něj někdo nenarazí,” řekl a díval se na jeho mizející záda za rohem.

„Ale určitě už s někým musel promluvit,” řekla jsem a vzala si ze skříňky věci na historii.

„No, já jsem ho s nikým neviděl, kromě učitelů,” řekl Damien.

„Já taky ne,” řekl Quil.

„Ani já,” řekl Embry zamyšleně.

„Já taky ne,” řekli pak už všichni sborem.

„Hm, když o tom přemýšlím, tak já taky ne,” řekla jsem a zamyslela se, „ale to je jedno, kde máme historii?”

„Mmm, no ty ji máš v učebně A5, ale já ji nemám,” řekl nešťastně Damon.

„Copak, nějak smutně, copak tě někdo mučí?” zeptala jsem se a šla blíž k němu a pošeptala: „Neboj, až Katherine zjistí, jak jsi skvělý, tak tě ještě bude prosit, abys s ní chodil.”

Když jsem mu to pošeptala, tak jsem viděla, jak se mírně usmál a pak mě objal, tak pevně, že jsem myslela, že omdlím.

„Dost,” smála jsem se, „nebo mě rozmačkáš.”

„A ty si to doopravdy myslíš?”

„No jasně, a kdyby tady kluci věděli, o čem je řeč, tak by ti řekli to samé,” řekla jsem a ještě jednou ho objala. Pak jsem se sice odtáhla, ale pořád jsem jednu ruku měla okolo jeho pasu a on svou okolo mých ramen.

„No, my mu to můžeme říct, ale to bychom museli vědět, o čem se bavíte,” řekl Stefan a díval se, jak se objímáme. Potom se ušklíbl.

„No,” podívala jsem se na Damona a pak sklopila oči na podlahu, „to je na tobě.”

„No, tak já nevím,” pohlédl na mě a hledal u mně pomoc, „rozhodni ty.”

„Tak hele, já se ti do toho plést nebudu, ale jestli chceš radu, tak tady je,” řekla jsem a naklonila se k němu, abych mu mohla, pošeptat do ucha: „Hele, já ti nechci radit, ale měl bys jim to říct, jednou se to stejně dozví, a když to nebude tvojí pusou, tak teda nevím, ale je to tvoje volba.”

Chvíli na mě jenom nepřítomně koukal, pak se otočil, zhluboka se nadechl a řekl: „Je to Katherine Balová.”

„No, já se ti nedivím, je to nejhezčí holka na téhle škole,” řekl Stefan a pak si začal prohlížet mě. „No, možná druhá nejhezčí.”

„Proč si mě tak prohlížíš?” zeptala jsem se, když mi to začalo, být nepříjemné.

„No, zjistil jsem, že má Katherine konkurenci,” řekl zamyšleně.

„Jo, a koho?”

„Tebe," ozvalo se ze všech stran.

„Nemluvte tu takové nesmysly,” řekla jsem a začervenala se. Jasně, že mi to zalichotilo, a jak. Pak jsem ucítila, že mě někdo chytá za ruku, a zjistila, že je to Damon. Když jsem se na něj podívala, tak rty naznačil děkuju. Pak zazvonilo a já musela do třídy, jenže kam?

„No, tak já jdu najít tu třídu, mějte se,” řekla jsem a zamávala jim. Pak jsem se otočila a do někoho vrazila. Opět. Už mi to začalo, lézt na nervy.

„Bože můj,” vydechla jsem a podívala jsem se,  koho jsem málem srazila k zemi. A byl to opět Jacob, který se potutelně usmíval.

„To děláš naschvál nebo co?” řekla jsem ostře.

„Ne,” řekl jen a dál se na mě díval.

„Tak co zase chceš?” zeptala jsem se a poodstoupila k Damonovi, který mi dal ruku kolem ramen. Když to viděl Jacob, tak se zamračil. Proč?

„No, nechceš doprovodit do třídy? Mám tam taky hodinu,” řekl, a kdyby mě Damon nedržel, tak bych se asi skácela. Podívala jsem se na Damona a pošeptala mu: „Mám s ním jít?”

Chvíli přemýšlel a pak nuceně řekl: „Jo, třída je na druhé straně školy, to do začátku hodiny nenajdeš.”

„Fajn, ale budeš celou cestu potichu,” řekla jsem přísně Jacobovi a pak se jemně vykroutila z Damonova objetí a otočila se na kluky. „Tak zatím.”

Pak už jsem se otočila a pobídla Jacoba, aby už šel.

„Ty s Damonem chodíš?” zeptal se, když už jsme byli za rohem.

„Tak zaprvé - to ti může být jedno a zadruhé - řekl jsi, že nebudeš mluvit,” odpálkovala jsem ho.

„Fajn,” řekl a semkl rty do úzké linky.

„Fajn,” řekla jsem a dívala se, kudy jdeme, aby mě příště už nemusel doprovázet. Když jsme zahnuli za dalším rohem doprava, tak jsem viděla Katherine. A ona mě nejspíš taky zpozorovala.

„Ahoj, Katherine,” řekla jsem a modlila se, aby se mě neptala na Jacoba.

„Ahoj, Iso,” řekla a odpojila se od party holek, kteří se dívali na Jacoba. Já jen zavrtěla hlavou a šla ke Katherine.

„Ach, jo. Nevíš, kde je učebna A5?” zeptala jsem se a doufala, že uslyším kladnou odpověď.

„No jasně. Já tam mám taky hodinu. Pojď, já tě tam zavedu,” řekla a vzala mě za ruku. Já se ještě otočila na Jacoba a zavolala: „Můžeš si jít po svých.”

Pak už jsem šla s Katherine dobrovolně.

„Ty a Jacob?” zeptala se Katherine a mrkla na mě.

„Bože, to ne. Vždyť je protivný, jak tágo,” řekla jsem a začala se smát a Katherine se ke mně přidala.

„No, ale on o tebe evidentně stojí,” řekla už vážným hlasem.

„Nemel tu hlouposti,” řekla jsem a začala o tom přemýšlet. Ne to není možný, vždyť je tady spousta jiných holek, hezčích, než já. Ale co když je? Tak je blbec. Takto jsem spekulovala sama se sebou, dokud jsme nepřišli do třídy a neopakovalo se to, co první hodinu = všichni do jednoho na mě doslova zírali.

„Takhle je to na každý škole?” zeptala se Katherine a šla si sednout do zadní lavice.

„Jo.”

„Tak to ti závidím.”

„Cože?” zeptala jsem se nevěřícně. Jak mi to může závidět? Vždyť je to otravné a trapné.

„No, kdo netouží po pozornosti, co?”

„No, já rozhodně ne.” Pak, když si Katherine sedla, tak jsem si sedla přes uličku. Vedle mě seděl docela hezký kluk, ale na můj vkus moc nafoukaný. Bylo to vidět už od pohledu.

„Ahoj, já jsem Tyler,” řekl a já se na něj obrátila a ještě si všimla, že na mě Katherine mrkla. Já jen protočila oči a pořádně si toho kluka prohlédla.

Měl tmavé, krátké vlasy. Zeleno-modré oči (které byly vážně boží) a široký úsměv. Na sobě měl tmavě zelenou mikinu a tmavé džíny. Chodí vždycky v tmavé? napadlo mě.

„Ahoj, já Isabella,” řekla jsem a otočila se zase ke Katherine. Ona se ke mně naklonila a potichu, aby to neslyšel Tyler, a řekla: „No to nemyslíš vážně, to je - hned po Jacobovi - nejhezčí kluk na škole.”

„No a?”

„No a? No a? Bože, aspoň si měla ještě něco říct,” řekla už skoro naštvaným hlasem.

„Prosím tě, když se ti tak líbí, tak si s ním někam vyjdi, ale já s ním nikam nejdu,” řekla jsem a zpozorovala vedle sebe pohyb, tak jsem se otočila a zase tam byl Jacob.

„Ach jo, to je smůla, že mám skoro každou hodinu s ním,” řekla jsem Katherine dost nahlas, aby to slyšel i Jacob, který si zrovna sedal přede mě, a mrkla na ni.

Chvíli na mě valila oči a pak hrála se mnou: „No přesně, moje řeč.”

Jacob se na nás díval naštvaně, ale mně to rozhodně nevadilo.

„Můžu si s tebou promluvit?” zeptal se, ale já nevěděla koho, jestli mně nebo Katherine. Tak jsem se otočila, ale k mojí smůle, se díval na mě.

„Jasně,” řekla jsem a snažila se o klidný tón. Vstala jsem ze židle a šla s ním na chodbu. Když jsme byli na chodbě u skříněk, tak jsem se na něj otočila a klidně řekla: „Tak o co jde?”

„Proč se ke mně takhle chováš? Já jsem byl milý a ty jsi pořád taková, já nevím, že mě nemůžeš vystát. O co jde?” zeptal se chladně.

„Hele, za to ty nemůžeš, prostě to ber tak, že budu chladná. Prostě se mi - když jsem byla malá - něco stalo. Ale to s tebou nechci rozebírat,” řekla jsem a přemáhala se, abych mu to celé nevyklopila. To by na mě asi valil očí, kdybych mu to řekla. Otočila jsem se a chtěla odejít zpátky do třídy, ale chytil mě za loket a otočil zpátky k sobě.

„Ale proč? Proč budeš tak chladná?” zeptal se naléhavě.

„Promiň, ale to je moje věc,” řekla jsem a vytrhla se mu. „Ale kamarádi být můžeme, ale musíš mě vystát takovou, jaká jsem.”

Chvíli hrál, jako že přemýšlí, pak se na mě usmál a řekl: „No, jde o to, jestli ty, vystojíš mě.”

„No… Asi máš pravdu - nevystojím,” řekla jsem, rychle se obrátila a chtěla utíkat do třídy, ale byl rychlejší (a to až neskutečně) než já, takže mě popadl za loket a přitáhl zpátky k sobě.

„Cos to říkala?” řekl a tvářil se u toho, jako bůh pomsty.

„Hm… Počkej, než si vzpomenu. Už to vím - nevystojím tě,” řekla jsem a podívala se mu do očí. Viděla jsem tam nejdříve vážnost, potom pobavení a pak… Ne, to není možné, že jsem tam viděla lásku. Ne, tomu nevěřím. Vždyť je to blbost. Vždyť bych to musela vědět, ne? To se mi určitě zdálo, nalhávala jsem si v duchu.

Nejdřív se na mě podíval a pak se začal smát: „Fajn, to je tvoje volba.”

Pak se otočil a odcházel do třídy, já jsem taky šla do třídy vedle Jacoba: „No, máš pravdu -, je to moje volba a já si vybrala, že chci, abychom byli kamarádi. Jo?”

Nejdříve se zamračil, až se mu na čele vytvořila roztomilá vráska. Potom se usmál tak široce, že jsem se bála, aby si něco neudělal: „No jasně.” Pak se začal smát a já s ním.

„Co je tu tak směšného?” ozval se za mnou hlas a já s překvapením zjistila, že je to Katherine: „Už se spolu bavíte?”

„No jasně,” řekli jsme unisono a pak se začali opět smát.

„Vy jste snad spřízněné duše,” řekla a začala se smát, my jsme se objali a taky se začali smát. „No vidíte, zapadáte do sebe, jako puzzle.”

„No, to víš, už se neoddělíme,” začala jsem se smát a Jacob se ke mně přidal. Potom zazvonilo a my museli do třídy. Já jsem se posadila na místo, které jsem si předtím vybrala - vedle Katherine - a Jacob si přesedl vedle mně. Pak už do třídy vešel učitel a nesl spoustu malých učebnicí s historií města.

„Takže, dneska budete pracovat ve dvojicích.” Když to řekl, tak na sebe každý začal přes celou třídu křičet, jestli budou spolu. „A já si dvojice udělám. Takže, Isabell, ty budeš s Tylerem, doufám, že budete spolupracovat. Ty, Jacobe, budeš s… Katherine…“ A takto pokračoval, dokud všechny nespároval. K nám nakonec přidal ještě nějakou plachou dívku jménem Bonnie, na kterou nevyšel nikdo, kdo by se s ní spároval.

„Takže, jste dvojice,” podíval se na naši partičku. „Nebo trojice. Dostanete učebnici pro vyšší ročník, ve které je o našem městě napsaného docela dost. Je to až 150 let zpět do historie a každý se zaměříte na nějakou historku, která byla docela známa. Můžete pracovat.” Pak se obrátil a šel si sednout za katedru. Já jsem se podívala na Bonnie a Tylera, který seděl vedle mně.

„Tak, o čem budeme psát?” zeptala jsem se a začala listovat v učebnici. „Co třeba, o vlcích a upírech?”

„No, třeba. Ty píšeš a Bonnie diktuje,” řekl Tyler a přitáhl si židli blíž ke mně.

„Jo? A co budeš dělat ty?” zeptala jsem se a hned na to dostala odpověď, protože mi sáhl na stehno. „No, tak tohle rozhodně nebudeš dělat,” řekla jsem klidně a odtáhla si židli. „Fajn, Bonnie, můžeme začít?”

Když přikývla, tak jsem začala psát na skicák to, co mi diktovala.

Autor: Sundance (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Žlutooký chlapec - 3. kapitola: