Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Žlutooký chlapec - 2. kapitola

12.05.2011 (16:45) • Sundance • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1576×

Když jsem si uvědomila, jak na kluka - do kterého jsem vrazila - zírám, okamžitě jsem sklopila hlavu a nechala si přes tváře spadnout vlasy, které mám kratší, než ostatní.

Ten kluk byl vysoký a svalnatý. Měl tmavé vlasy a hnědé oči, ale tak nějak nepřirozeně hnědé. Na sobě měl džíny a černé tričko.

„Promiň, nekoukal jsem na cestu. Jsi vpohodě?” zeptal se hlubokým hlasem.

„Jo, v poho, nic mi není,” vykouzlila jsem úsměv a obešla ho.

„No, tak to bylo divný,” řekl Damon.

„Proč?” zeptala jsem se, když jsem měla culík pod mikynou.

„No, jsi jediná holka, která na něj nečuměla, jako - to je jedno,” řekl a odvrátil pohled.

„Hou, hou. Takže i holka, která se ti líbí, na něj čuměla jako na modela?” hádala jsem.

Damon na mě chvíli vyjeveně koukal. Pak řekl: „Jak to víš?”

„No, to je jedno, prostě to ber tak, že jsem všímavá, teda myslím,” dodala jsem nejistě.

„No, to teda jsi všímavá. Konečně víme, proč se choval tak divně. Kdo je to?” zeptal se Stefan Damona.

„Můžeš na chvíli, Alex?” zeptal se nejistě a (snad) i nervózně. A Stefanova dotazu si nevšímal.

„Jasně.” Když jsme byli dál od ostatních, tak se ke mně otočil a pohlédl mi do tváře.

„Když ti to řeknu - kdo je ta holka -, řekneš mi, jestli se mám snažit dál?”

„Jo, ale až ji trochu poznám, vždyť jsem jíiještě neviděla.” Jak ve mně může mít takovu důvěru, když se - se vším všudy - známe asi tak dvě hodiny?

„Jmenuje se,” zhluboka se nadechnul ,„Katherine Balová.”

„Budu na to myslet, ale někdy mi ji budě muset ukázat.” Mrkla jsem na něj a otočila se k odchodu. Když jsme se zase přiřadili do party, tak jsme na sebe pořád mrkali, jak nějací pitomci, kterým spadlo do oka zrnko prachu a nejde jim vyndat.

„Co vy dva kujete za pikle?” zeptal se Stefan a koukal při tom střídavě na mě a pak na Damona, který se usmíval jako měsíček na hnoji.

„Nic,” řekla jsem a postoupila blíž k Damonovi, abych mu mohla něco pošeptat. Naklonila jsem se k jeho uchu - a musela si stoupnout na špičky - a pošeptala mu: „Máme spolu nějakou hodinu?”

„Asi trigonometrii, hned první hodinu. Proč?” zašeptal nazpět a přitom si nevšímal, že na nás každý z party kouká.

„Co si to tam vy dva šeptáte?” zeptal se Embry.

„No to víš, že jo, já ti to řeknu a ty to vykecáš,” řekla jsem jeho směrem a vyplázla na něj jazyk. A to ještě zvýšilo výbuch smíchu, který tu nastal předtím.

„Hele a má ji i Katherine?” zašeptala jsem Damonovi.

„Jóó, už vím, co myslíš, jo má,” zařval nadšeně a já málem přišla o ucho.

„Co kdo má?” byl zvědavý Damien.

„Nic nikdo nemá,” řekli jsme s Damonem unisono a ostatní se hned začali smát.

„Pojď, ukážu ti tvojí skříňku,” řekl Peter a šel dál chodbou. Když jsem ho dohnala, tak už stál u otevřené skříňky, která nejspíš bude moje.

„Ta je tvoje,” řekl a já se v duchu zasmála. Když jsem si tam dala věci a vzala si jenom věci na trigonometrii, tak jsem se opět otočila na kluky.

„Kde máme trigonometrii?” zeptala jsem se Damona, který se opíral o skříńnku dál.

„Já tě tam zavedu, vždyť tam mám taky hodinu,” řekl a mrkl na mě a já se na oplátku na něj usmála. No, připadá mi, že mi dva si budeme hodně rozumět, pomyslela jsem si.

„Hele, co to s váma dvěma je?” zeptal se Stefan.

„Ježišmarja, já zapomněl, že trigonometrii má i Stefan,” pošeptal mi zděšeně Damon.

„Tak ty ho nějak zabavíš a já to zjistím od Katherine, jo?” zašeptala jsem zazpět.

„Jo, to by šlo,” zamyslel se.

„Hele, co si vy dva spolu pořád šeptáte?” zeptal se Peter, kterému to už nejspíš lezlo do hlavy.

„Copak, žárlíš?” zeptal se škádlivě Damon, který se na mě celou dobu usmíval a ani na Peter nepohlédl.

„Ne, jenom mě to zajímá,” bránil se Peter.

„Měli bychom jít do třídy,” řekl Stefan a obrátil se.

„Oni mají taky hodinu s námi?” zeptala jsem se tiše Damona.

„No, někdo jo a někdo ne,” řekl trošku mrzutě.

„Ono to vyjde, uvidíš.”

„A jak to chceš udělat?”

„No, ty s něma vyjdeš ze třídy a já si ve třídě promluvím s Katherine.”

Nadšeně vyskočil a zatočil se se mnou ve vzduchu. „Děkuju, ty jsi úžasná.”

Začala jsem se smát. „Tak to je lež a teď mě pusť, nebo mi bude blbě.”

„No teda, co se to tu děje?” řekl někdo za mnou a Damon strnul.

„Ahoj, Katherine,” řekl a hledal u mě pomoc.

„Ahoj, já jsem Isabella,” řekla jsem a podala jí ruku.

Chopila se jí a řekla: „Moc mě těší, já jsem - to sis jistě asi domyslela - Katherine.”

Přišla mi celkem milá. Usmála jsem se na ni a otočila se na Damona. „Co teď máme?”

Chvíli na mě koukal jako na blázna a pak hrál se mnou: „Trigonometrii... A ty, Katherine?”

„Já mám taky trigonometrii,” řekla.

„Tak jdeme,” zavelela jsem a radovala se, že se Damon nechová jako pitomec.

Když jsem teď šla vedle Katherine, tak jsem zjistila, že je velmi hezká. Měla středně vysokou postavu a dlouhé, vlnité, blonďaté vlasy a milý úsměv. Měla rudě červené tričko a černé džíny.

Když jsme přišli do třídy, každý stočil pohled na mě a mně  to - samozřejmě - bylo nepříjemné.

„To je tak nepříjemné,” řekla jsem potichu Damonovi.

„Ty nechceš pozornost?” zeptal se zmateně.

„Ne! Bože můj, to ne,” zděsila jsem se.

„A já si myslel, že jsi holka, která touží po pozornosti,” řekl a usmál se na mě a já mu úsměv opětovala.

„Sedni si, kam chceš,” řekl a sedl si úplně dozadu a já si sedla vedle něj. Katherine si sedla z  Damonovi druhé strany a Stefan vedle mě (jsou tu čtyři řady lavic). Chvíli potom dveřmi vešel učitel.

„Dobrý den,” řekl a posadil se za katedru. „Vidím, že máme novou žákyni. Ano, byl jsem informován. Tak pojďte k tabuli a představte se.”

No to snad nemyslí vážně, to je to jediný, co jsem nechtěla dneska dělat. Zvedla jsem se a napochodovala před tabuli. Když jsem tam přišla, zjistila jsem, že mám knedlík v krku.

„Jak se jmenuješ?” zeptal se.

Zhluboka jsem se nadechla a s výdechem řekla: „Isabella Halová."

„Proč jsi přestoupila na naši školu?”

„Moje mamka tu dostala lepší práci a bylo to daleko od našeho předchozího domova,” odpověděla jsem popravdě.

„A líbí se ti tu?”

„Jasně,” řekla jsem a usmála se na něj.

Chvíli na mě jenom tupě zíral a pak se zeptal: „A poznala jsi tu už někoho?”

„Jasně, jsou super,” řekla jsem a podívala se na Damona a Stefana. Oba na mě mrkli a já jim to vratila.

„Áha, no tak když už jsi se seznámila s Damonem a Stefanem, tak to už ti nemusím dávat průvodce.” Podíval se na kluka, který seděl před mou lavicí. A já si uvědomila, že je to ten kluk, do kterého jsem vrazila. Och můj bože. Jestli mi přidělí jeho, tak se zblázním.

„Ne, to nemusíte,” řekla jsem rychle.

„Ale já ti ho přece jenom dám, kdyby něco, znáš to,” řekl a já na něj jenom valila oči. To snad nemyslí vážně. „A bude to...” A všichni najednou zvedli ruce, kromě toho kluka přede mnou. „...ty, Jacobe.”

No to snad ne, on ukázal na toho kluka v přední lavici. Ach jo, to je smůla. Sakra.

Jacob přikývl a řekl: „Jistě.” Mrkl na mě a já se na oplátku usmála. No, možná to nebude takový bručoun. No, uvidíme.

„Tak, má někdo na Isabellu otázku?” No to si opravdu už dělá srandu.

„Já bych jednu měl,” řekl kluk v přední lavici, který si mě předtím pořád prohlížel. „Máš kluka?”

Ta otázka mě pořádně zaskočila. „Ne, nemám.”

„Já mám taky,” řekl kluk za ním. „Kde bydlíš?”

No, tak to je už moc. „V domě,” odsekla jsem a šla se posadit. To si jako myslí, že jim budu fakt všechno vyprávět? Byla jsem naštvaná a jak.

Když jsem se posadila, tak se Stefan obrátil a zubil se od ucha k uchu. Pak na mě sykl Damon a taky se zubil. Já se jen potichu zasmála.

Když hodina skončila, tak jsem se vydala za Katherine a počkala až kluci odejdou ze třídy. Když byli za dveřmi, tak jsem se otočila na Kaherine.

„Můžeme si promluvit?” zeptala jsem se a pohlédla jí do očí.

„Jasně, co potřebuješ?”

„No, já nic, ale Damon jo,” začala jsem nejistě.

„A co potřebuje?” zeptala se zmateně.

„No, jde o to,” zhluboka jsem se nadechla, „že se mu líbíš.”

„Co-cože?” zeptala se zmateně. Když jsem přikývla, tak zalapala po dechu a sesunula se na židli, která byla za jednou z lavic. „To není pravda, já ti nevěřím.”

„Ale je. Hele, já třeba taky nechápu, proč se mě ten kluk ptal, kde bydlím, ale prostě je to tak, tak to přijmi a řekni, jestli se ti taky líbí.”

„No, víš, já... já už s někým chodím,” řekla a přitom zavrtávala pohled do podlahy. A já myslela, že mě klepne pepka. To si snad dělá srandu. Já se tady s tím vším kolem toho štvu a ona řekne, že s někým chodí. Já vím, že to není její vina, ale já jsem prostě naštvaná. Když jsem se uklidnila, zeptala jsem se:

„Aha, ehm, řekneš mu to ty, nebo já?”

„No, řekla bys mu to ty?”

„Jo, jasně, tak teda čau.”

Když jsem vyšla ze třídy, tak jsem zahlédla kluky u mojí skříňky a vydala se za nimi. Ale něco bylo divné. Něco... Už vím, vůbec nemluvili, jen tam tak stáli a dívali se do země.

„Tak co?” zeptal se hned Damon a kluků si nevšímal.

„No, promiň, ale prý už má kluka. Je mi to líto,” řekla jsem mrzutě. A nebylo to hrané. Mně to fakt vzalo, ale stejně si myslím, že na kluka, jako je Damon, ještě někde čeká nějaká holka, která ho bude mít ráda. A on ji, samozřejmě.

„To... to je dobrý,” řekl a odvrátil se. Ale já věděla, že je mu to hrozně moc líto a tak jsem k němu přistoupila a objala ho. „To bude dobrý, uvidíš. Najdeš jinou, která tě bude mít ráda,” zašeptala jsem mu do ucha. Stejně jsem ještě nepochopila, proč se ptal zrovna mě na to, jestli mu pomůžu získat holku. Vždyť mě zná jeden den, ani ne.

„Jsi hodná, děkuju,” zašeptal nazpátek a odtáhl se. Pak se usmál.

„Už nám řeknete, kdo je ta vaše tajemná holka?” zeptal se Sam. Podívala jsem se na Damona a když skoro neznatelně zavrtěl hlavou, tak jsem řekla:
„Ne, když vám to bude Damon chtít říct, tak to udělá,” řekla jsem a šla si pro učebnici historie a tam stál on. Zase. Ale tentokrát se hrabal ve skříňce, která je těstě vedle té mojí. Sakra, sakra, sakra!

Autor: Sundance (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Žlutooký chlapec - 2. kapitola: