Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zloději v utajení 8. kapitola - Šéf

31.05.2010 (07:00) • Rosa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2978×

8. kapitola

„Já věděl, že ty nebudeš výjimkou a podlehneš mi,“ řekl. To mě hned probudilo, konečně jsem si uvědomila, co dělám a stáhla si tričko, které mi už stihl vyhrnout, odtrhla jsem se od něj a vstala.

„Toto si ke mně nedovoluj, rozumíš,“ řekla jsem.

„Ale nedělej se, já vím, že se ti to líbilo, tak se tomu poddej, oba to chceme,“ řekl.

„Jediné, co chci je toto,“ řekla jsem a vrazila mu facku a odešla.

Celé odpoledne jsem to v bytě vydýchávala a doufala, že se objeví, co nejpozději. Pořád jsem přemýšlela nad tím, jak mě mohl tak ovládat, jak jsem během chvilky mohla zapomenout na svého Chrise, kvůli němuž to všechno dělám. Hlavně mě taky znepokojovalo, proč ta pusa byla natolik jiná, než ty s Chrisem? Každopádně jsem si řekla, že s tím musím skončit, přestat jakkoliv na něj myslet a všechno se zajisté vrátí do normálu.

Udělala jsem si dobré jídlo, a pak jsem si pustila chvilku televizi. Zrovna vysílali Romea a Julii, tak jsem si to nechala. Byla jsem hodně zabraná do filmu, že jsem si ani nevšimla, že přišel a přisedl si ke mně. Ani se na nic neptal, vzal si ovladač a přepnul to.

„To si ze mě děláš srandu, nevidíš, že tady mám něco rozkoukaného?“ zeptala jsem se a naštvaně se na něj podívala.

„No ale mně se na to nechce koukat, víš, takže si tam dám něco, co baví mě,“ oznámil mi a přisedl si blíž. Já na to reagovala a o kousek si odsedla. Přeci jen, nemůžu se vystavovat nebezpečné situaci, když jsem si před chvílí řekla, že na něj vůbec nebudu myslet. Kdo ví, co měl zase v plánu.

„Ty se mě bojíš?“ zeptal se.

„Ne, jen mi tvoje přítomnost je nepříjemná,“ řekla jsem a myslela to vážně. Sice mi ta přítomnost zase až tak moc nepříjemná nebyla, ale cítila jsem se strašně nervózní vedle něho.

Naštěstí zapípal počítač a já se rozeběhla zapnout spojení s našim Amem.

„Tak vidím, že už jste se pomalu zabydleli,“ řekl.

„V rámci možností,“ odpověděl Edward.

„Dobrá, já se nepřišel vybavovat. Jen jsem vám chtěl oznámit, že s těmi talenty si pospěšte. Nemám moc času. A taky jsem vám chtěl oznámit, že v blízkosti Forks se nachází dva upíři James a Victoria, které máte za úkol zabít. Měli byste ale pořádně na sobě zapracovat, protože jsou opravdu dobří a bojovní. Najděte je a zítra večer ať jsou mrtví,“ řekl jako by se nic nedělo.

„V pořádku, chceme ale vidět naše blízké,“ řekl Edward.

Překvapilo mě, že nám je ukázal. Překliknul na Chrise ve vězení, a pak ukázal i Edwardovu rodinu. Já poznala, že Chris už není ve vězení, kde byl.

„Kam jste převezl Chrise?“ zeptala jsem se.

„No, abych měl hezky pohromadě jak Edwardovu rodinku, tak toho tvého, tak na jedno tajné místečko, ale myslím si, že se mu tady líbí víc. Dokonce se začal i sbližovat s Jane.“

„Kterou Jane?“ zeptala jsem se naštvaně. Z hlasu Ama jsem poznala, že řekl něco, co říct nechtěl.

„No nic, musím končit, zítra ať je všechno hotové,“ řekl Amo a odpojil se.

„Už vím, kdo je ten záhadný Amo,“ řekl Edward.

„No tak povídej,“ pobídla jsem ho.

„Je to Aro Volturi. Před pár lety jsem měl tu smůlu poznat ho, je něco jako král upírů. Jsem si docela jistý, protože Jane pro něj pracuje, je to upír, chce talenty, všechno do sebe pěkně zapadá.“

„A co tedy budeme dělat?“ zeptala jsem se ho.

„No nejlepší bude zatím udělat, co po nás chce, a pak se uvidí.“

„Já tady ale nebudu sedět jen tak se založenýma rukama! Já chci konečně zabít toho Ama a žít klidný život se svým Chrisem,“ řekla jsem, i když jsem nevěděla, jestli je to opravdu to, co chci ze všeho nejvíce.

„Neboj, nikdo tady po tobě nechce něco takového, jen jsi moc horkokrevná, všechno bys chtěla mít vyřešené hned, což není dobře. Společně na Ama, tedy na Ara, něco vymyslíme,“ řekl odvážně a s jistotou v hlase.

Na chvilku jsem se zamyslela, proč bych zrovna mu měla věřit, ale pak jsem to nechala být, sama bych to asi nezvládla, takže bude jen dobře, když mi Edward pomůže s tím Arem.

„Pojď, půjdeme si připravit nějakou taktiku na zítřek,“ řekl.

„No tak si běž nacvičovat nějakou taktiku, já se aspoň dodívám na ten film.“

„Na to zapomeň, ty jsi tady ta, co neumí pořádně bojovat,“ řekl a znělo to jako výzva, ale já jsem se nechtěla nechat vyprovokovat. Divím se sama sobě, že jsem si řekla hned, že se nenechám vyprovokovat, přeci jen měl Edward pravdu v tom, že jednám vždy honem honem, a pak na to mnohdy doplatím.

„Hele brouku, nezapomeň, že jsem tě složila, když jsme kradli ty klenoty,“ řekla jsem povýšenecky po chvilce přemýšlení.

„To teda ne, bylo to vyrovnané, a kdybych měl o trošku více času, tak bys ležela totálně na lopatkách.“

„Mysli si to dál, ale stejně s tebou nic nacvičovat nepůjdu.“

„Ty se bojíš! Srabe, srabe, srabe,“ začal vyřvávat.

„Já se nebojím někoho, jako jsi ty, navíc jsem na tom líp, než ty. Ale prostě nepůjdu,“ trvala jsem si na svém.

Šla jsem pokračovat v dívání na televizi, když v tom se za mnou rychle objevil Edward a přehodil si mě přes rameno a vyběhl se mnou do lesa.

„Okamžitě mě pust,“ řvala jsem na něj, ale bylo mi to k ničemu. Byl stejně paličatý, jako já a k tomu přeci jen asi musím uznat, že i o trošku silnější.

Autor: Rosa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zloději v utajení 8. kapitola - Šéf: