Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zloději v utajení 15. kapitola - Dům

21.06.2010 (07:30) • Rosa • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2531×

15. kapitola

„To nevíš, že je zdvořilé se představit tady dámě,“ řekl a udeřil ho do hlavy. On mě nazval dámou, no ne, co se stalo? Asi ho někdo musel silně praštit do hlavy.

„Co teda mohu dělat. Jmenuji se…“

„Jmenuji se Alec a posílá mě Aro, abych vás sledoval,“ řekl.

„No a dál?“ zeptala jsem se.

„Chce mít jistotu, že plníte úkoly, které vám zadá.“

„Je s tebou ještě někdo další?“ zeptala jsem se.

„Ne, poslal mě samotného. Ostatní jsou ve Volteře.“

„Dobrá, Bells, vytáhni pouta, která mám v zadní kapse u kalhot. Jsou speciálně pro upíry, takže jsou pevná. Dal mi je kdysi Emmett, který je požíval na svoji ženu. Věděl jsem, že by se mi někdy mohli hodit,“ řekl zamyšleně Edward.

Pomalu jsem mu šáhla do kapsy a znovu se na mě tak krásně podíval a usmál se. Vytáhla jsem je a připoutali jsme Alecovi ruce za zády, takže se na nic nezmohl.

Když jsme vstali, začalo pršet a my byly daleko od bytu u školy.

„Poběž, kousek odtud máme náš dům,“ řekl Edward.

Alec naštěstí nedělal problémy a běžel taky. Doběhli jsme tam úplně mokří, ale bylo to rozhodně blíž, než ke škole. Začala i bouřka a nevypadalo to, že by v nejbližší chvíli mělo přestat pršet.

Aleca zavřel do takové spíže, kde nebylo okno, takže neměl ani kudy utéct a zamkl ho tam. Stejně by se odtud s pouty těžko dostal a Edward by ho určitě slyšel.

„Pojď, dám ti něco na převlečení. Mám tu nějaké oblečení, před lety jsme tu bydleli a plánovali jsme se sem jednou vrátit,“ pronesl Edward.

Podal mně jeho modrou košili.

„Ale já žádnou košili nepotřebuji, to oblečení za chvíli uschne,“ řekla jsem a chtěla pokračovat, ale on mi skočil do řeči.

„Bez řečí si to vezmeš, neodmlouvej, je ti to k ničemu, stejně tě vždycky přesvědčím,“ řekl a mrkl na mě.

„Navíc nepotřebuji, abys byla nemocná. Potřebuji tě zdravou,“ pronesl.

Zvážila jsem svoje možnosti a pak se rozeběhla ke dveřím, ale on už u nich byl. Otočila jsem se a běžela na druhou stranu, přeci jen mi bylo proti mysli mít na sobě Edwardovy věci, ale pak jsem cítila, jak mě zachytil ve vzduchu a opatrně na mě dopadl.

Ležel na mně a díval se mi do očí. Pak se začal svými rty přibližovat k mému obličeji.

„Můžeš mi říct, proč ti tak vadí ta moje krásná čistá košile?“ zeptal se, ale nečekal na odpověď a začal mi sundávat tričko a rozepínat kalhoty.

„Co to děláš?“ zeptala jsem se.

„Jdu tě převléct, když to neumíš udělat sama, tak ti jako dobrý upír pomohu,“ řekl a cukaly mu koutky.

„Já to udělám sama,“ odvětila jsem a on se tedy ze mě zvedl a zklamaně odešel.

Převlékla jsem se a měla jsem na sobě jen jeho modrou košili, která byla naštěstí delší, a pod ní jsem měla spodní prádlo, které bylo naštěstí suché.

Došla jsem k němu a on zrovna byl v obývacím pokoji. Celý dům byl nádherný, prostorný. Provedl mě celým domem a ukazoval mi pokoj Alice a Jaspera, Rose a Emmetta, Carlislea a Esme, pak jsme skončili až v jeho pokoji, ve kterém jsem už byla pro tu košili.

„Tak jelikož venku nepřestalo pršet, tak tady přečkáme do rána. Já budu ležet v houpací síti, která je v obýváku. Ty si zatím můžeš lehnout tady na pohovku, nebo jít za mnou do sítě. Ovšem pokud bys chtěla, byl bych ochoten tady s tebou zůstat,“ řekl a mrkl na mě.

„Ne, to je dobrý, zvládnu to sama,“ řekla jsem a šla si lehnout na pohovku. On mi přinesl deku a přikryl mě.

„Ráno tě přijdu vzbudit, musíme dojít do bytu ke škole dřív, než ostatní budou chodit do školy. Přeci jen vést spoutaného Aleca by u nich nevyvolalo dobrý dojem,“ řekl a dal mi pusu na čelo.

Zůstala jsem v jeho pokoji úplně sama. Proč je s ním všechno jiné, než s Chrisem. Proč jediný pohled na něj u mě způsobí, že se tolik chvěji. Někdy je úplně v pohodě, ale jindy se chová jako namyšlenec. To ale já taky, ale u mě je to normální, protože jsem si vždycky dělala, co jsem chtěla. Teda do doby, než přišel on a začal se mi plést do mého života.

Z mých myšlenkových proudů mě vyrušila rána, silně zahřmělo, a pak ještě venku něco křáplo. Snažila jsem se uklidnit, uklidnit sama sebe, že to nic nebylo, ale v tom se venku ozvala další rána, jako by tam někdo chodil.

To už jsem nevydržela a vzala si deku a vyběhla za Edem do obýváku. Došla jsem k obrovské síti a on měl zavřené oči a vypadalo to, že spí, ale to nebylo možné, když je upír.

„Ede,“ pronesla jsem potichu a trochu vyklepaně. Došla jsem k němu a on se pořád nepohnul.

Autor: Rosa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zloději v utajení 15. kapitola - Dům: