Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zloději v utajení 12. kapitola - Pravidlo

11.06.2010 (09:00) • Rosa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2596×

12. kapitola

Zbytek dne probíhal vcelku v klidu. Překvapilo mě, že s Edwardem dokážu vycházet v pohodě, hlavně když se nechová jako nemachrovaný blbec.

Ráno už jsem se cítila v pořádku, tak jsem se šla nachystat do školy. Vzala jsem si oblečení do koupelny a začala se převlékat. Musím říct, že už nebylo ani poznat, že jsem měla menší kolizi s tou Victorií. Vracela se mi i bojovná nálada, která mi v posledních hodinách chyběla. Z mých myšlenkových proudů mě vyrušil Edward, který bez zeptání se vlezl do koupelny.

„Můžeš mi laskavě vysvětlit, co tady děláš? Nevidíš, že je tu obsazeno?“ zeptala jsem se ho rázně.

„No co by, trvá ti to moc dlouho, tak jsem se taky chtěl zkulturnit, měla sis pohnout,“ řekl a já si všimla, jak na mě pořád zírá a mě došlo, že jsem jen ve spodním prádle.

„Můžeš na mě přestat tak koukat a otoč se, nevidíš, že se převlékám.“

„Vidíš, já úplně zapomněl na to, že ty jsi mě už viděla v mých krásných boxerkách a po té příhodě s vlasy i úplně odhaleného. To by chtělo vyrovnat účty,“ řekl a začal se přibližovat.

„Nemyslím si,“ řekla jsem a začala couvat. Postupně se přibližoval víc a víc a já ustupovala, až jsem narazila do vany a přepadla do ní.

„Vidím, že jsi ze mě pořád tak mimo,“ řekl sebejistě.

Fakt naivně jsem si myslela, že po včerejším spolu stráveném dnu by mohl být lepší.

„Nemysli si, zase tak pěkný nejsi. No už jsem ti to povídala, když se nebudeš přibližovat, já nebudu couvat. Prostě ti nechci být nablízku víc, než je to nutné. Dejme tomu drž si ode mě odstup minimálně dva metry a bude to v pořádku.“

„Ty fakt nevíš, co chceš. Už dvakrát v noci jsi vedle mě spala a moje blízkost ti ani nijak nevadila, no a třetí noc jsi zase ze spaní volala moje jméno,“ řekl a cukaly mu koutky.

„To není možné! Co jsem přesně říkala?“ zeptala jsem se a konečně se sebrala a zvedla se z vany.

„Volala jsi mé jméno.“

„No tak to bylo určitě jen proto, že to byla nějaká noční můra,“ řekla jsem a odešla se převléci jinam.

To není možné, jak mě jeho přítomnost dokáže vykolejit. Proč vždycky v jeho blízkosti musím být tak nervózní a proč hlavně si nechávám od něj rozkazovat? Musím se vzchopit, neprohrávám.

Ve škole probíhalo vše normálně, bavila jsem se s Damonem a navrhla mu, abychom šli pozítří do klubu se zabavit. Souhlasil. Já tak mohla začít plánovat skvělý plán, jak ho dát s Elenou dohromady.

Poslední hodinu jsme měli základy společenských věd. Šla jsem si sednout do zadu, jak minule k Damonovi a doufala, že mě Edward nepošle dopředu, jako minule, to jsem se ale spletla.

„No tak. Bello, pojď za mnou dopředu,“ řekl hned, jak vešel do třídy.

„Ale mně se tady líbí, vepředu je moc znečištěný vzduch,“ dodala jsem.

„Tak pojď, to vydržíš,“ řekl.

„Mně se ale opravdu nechce, budu sedět tady,“ řekla jsem a on si pro mě došel, přehnul mě před celou třídou přes koleno a naplácal na zadek jako malé holce. Celá třída se na nás pobaveně dívala.

„Jen počkej, to si vypiješ,“ odvětila jsem potichu.

„Uvidíme,“ zasmál se taky potichu, aby to nikdo neslyšel a přenesl mě do první lavice.

„Tak dnes budeme rozebírat citát. Ve dvojicích si připravíte na to krátkou scénku a vyjádříte svůj názor na to. A ty, Bello, budeš se mnou ve dvojici a slečna Elena si sedne za Damonem,“ řekl autoritativně.

„Proč se bráníme skutečné lásce? Skutečné vášni a tomu, co nám hovoří naše srdce? Možná to děláme proto, neboť se bojíme, že nás láska pohltí.“

„Tak a teď pracujte, máte na to deset minut.“

„Co tě to napadlo vybrat takové téma?“ zašeptala jsem.

„Půjdeme si raději promluvit na chodbu,“ promluvil tiše.

„Pracujte, já si jdu tady s Bellou něco vyřešit, za chvilku jsem zpátky, tak ať to máte hotové,“ řekl a odvedl mě na chodbu.

„Tak proč zrovna toto, to tvůj mozek nedokáže vymyslet něco lepšího?“ zeptala jsem se.

„Protože si myslím, že zrovna toto je potřeba tady probrat. Nebyla jsi to ty, kdo chtěl dát dohromady Elenu a Damona?“

„Jak to víš?“ zeptala jsem se přihlouple.

„Zapomněla jsi, že umím číst myšlenky. Damonovi to došlo, jak jsi s ním ráno mluvila. Poznal, že mu v životě něco chybí, láska milované osoby. Tak jsi řekl, že by to měl napravit, a tak jsem mu chtěl dát k tomu příležitost. Podle toho, co slyším, ona zrovna souhlasila s tím, že s ním bude chodit.“

„No jo, ale takto mi zase bereš práci, to já jsem je chtěla dát dohromady. Rozhodně lepším způsobem, zítra v klubu.“

„Já vím, ale já to nedělal jen kvůli nim. Je tu víc lidí, co si to potřebuje v hlavě urovnat,“ řekl a šel ke mně blíž a namáčkl mě svým tělem na zeď. Dívala jsem se mu do očí a stěží dýchala.

„Řekla jsem, že ode mě budeš na rozsah minimálně dvou metrů,“ řekla jsem mu, ale jen velmi slabě, což ho nepřesvědčilo.

Začal mi přejíždět svými rty po mém krku a rukami mi jezdil po zádech. Vydechla jsem vzrušením, nad čímž se usmál.

„Proč si to odepíráš? Vím dobře, že po mně toužíš,“ zašeptal mi do ucha.

„Ne,“ řekla jsem razantně a s posledními zbytky sil ho od sebe odstrčila.

„To ty po mně toužíš,“ odvětila jsem mu.

„Nezapírám, chtěl bych to s tebou zkusit a vím, že se mi to časem povede. Je jen otázkou času, jak dlouho to vydržíš. Dávám ti chvilku, je vidět, že už meleš z posledního. Nevím, proč se tomu tolik odmítáš poddat.“

„Já to nechci a nikdy chtít nebudu,“ řekla jsem a vešla zpátky do třídy.

Autor: Rosa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zloději v utajení 12. kapitola - Pravidlo: