Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zloději v utajení 11. kapitola - Příměří

10.06.2010 (17:00) • Rosa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2383×

11. kapitola

Zdál se mi hrozný sen, noční můra o tom Jamesovi, že sem přišel a chtěl se pomstít, pak mě něco probudilo. Byl to Edward, který seděl u mé postele.

„To byl jen sen,“ snažil se mě uklidnit a pevně mě objal a držel přitisknutou na jeho krásné vypracované tělo.

„Jo, nemohl bys sis lehnout na chvilku vedle mě, abych už na to nemusela myslet. Jen na chvilku, než usnu,“ řekla jsem a on si hned přilehl.

Položila jsem mu hlavu na jeho hruď a on mě objal a já usnula.

Ráno jsem se vzbudila a měla jsem nachystanou snídani až do postele.

„Hm, čím jsem si to zasloužila?“ zeptala jsem se.

„To víš, řekl jsem si, že na tebe budu ještě dneska hodný.“

„Jo abych nezapomněl, sice nevím jak, ale ten Aro se dozvěděl, že jsme včera zabili Victorii a taky jak jsi na tom ty, tak nám domluvil, že dneska nemusíme do školy.“

„Ale já už se cítím v celku v pohodě, žebra jsou dobrá a noha sice ještě trochu bolí, ale není to nic nezvládnutelného.“

„To je jedno, musíš aspoň ještě dneska odpočívat, já jsem se ti na tu nohu díval a opravdu to vypadá, že už je to skoro v pořádku. No, abych nezapomněl, Aro byl trošku naštvaný, že není po Jamesovi, ale pochopil, že za daných okolností se to nedalo, tak nám dal na to více času. Ale stejně bych to udělal co nejdřív, aby nezabíjel další nevinné lidi.“

„Dobrá, tak na to zítra půjdeme,“ řekla jsem odhodlaně.

„Moc se mi tě tam nechce brát, ale budu potřebovat pomoc, takže tě vezmu, ale budeš mě poslouchat a ani na krok ode mě nepůjdeš, rozumíš?“

„Já nejsem malá holka, abys takto se mnou mluvil. Nemůžu za to, že nemám žádné zkušenosti s boji s upíry, za to v kradení jsem jednička já,“ řekla jsem odhodlaně.

„Já mám dost zkušeností, takže budeš poslouchat ty mě,“ řekl a nedal mi žádný prostor pro protesty.

„Co na mě říkali spolužáci ve škole?“ zeptala jsem se ho, abych změnila téma.

„No co bys chtěla slyšet?“ zeptal se a vypadalo to, že má dneska sdílnou náladu.

„Všechno, přece jsi jim musel určitě číst myšlenky.“

„To je pravda, ale já nevím, jestli ti to chci říct,“ řekl a zase zkoušel moji trpělivost.

„Prosím,“ zaškemrala jsem jako malá holka.

On pořád nic.

„Co za to?“ zeptal se. Čekala jsem, kdy s tím přijde. „Co bys chtěl?“

„No taková malá pusinka na tvář by nebyla špatná,“ řekl jako by se nic nedělo. Dala jsem mu ji teda, protože jsem byla opravdu zvědavá.

„No někteří tě svlékali pohledem, holky ti záviděly, ale pak sis je získala na svou stranu tím, jak ses ke mně chovala. Všichni tě za to obdivovali a někteří tiše záviděli, že takoví nikdy nebudou.“

„Waw, super, ale musíš uznat, že jsem ti to pěkně nandala,“ řekla jsem a usmála se nad tou vzpomínkou.

„To spíš já tobě jsem to krásně v tom tělocviku nandal, nemyslíš? Nerozmyslela sis to?“

„Ani nápad, další takový otřesný zážitek zažít nepotřebuji,“ řekla jsem, i když jsem věděla, že to není až tak moc pravda.

„Tehdy ti tak otřesný nepřišel,“ řekl.

„Hele nechme to být, co talenty, našel jsi nějaké?“

„No víš, já mám takový plán, vůbec je nechci ani hledat, prostě za nějaký čas se sebereme a pojedeme zachránit blízké a Arovi řekneme, že vezeme talenty,“ řekl a vypadalo to, že to má promyšlené.

„Alice, moje sestra, nás uvidí přicházet, a potom nám celá rodina pomůže a zneškodníme je.“

„Tvoje sestra vidí budoucnost?“ zeptala jsem se. Jeden čte myšlenky, další vidí budoucnost, opravdu zajímavá rodinka.

„Ano a Jasper zase cítí pocity. Ale jsme adoptovaní, ale člověk by to nepoznal. Máme se moc rádi.“

„A kdo ještě patří k tobě do rodiny?“ zeptala jsem se zvědavě.

„Alice a Jasper jsou spolu, Emmett má Rose, je silný a ona zase neuvěřitelně krásná, Esme a Carlisle jsou taky pár, ona je neuvěřitelně mateřská a on zase v pohodě odolává lidské krvi. No a pak k nim patřím ještě já a čtu myšlenky,“ řekl.

„Teď mi pověz něco o tvé rodině,“ pobídl mě.

„Moji rodiče jsou mrtví. Žila jsem sama, občas jsem něco ukradla, pak se objevil Chris a ten mi se vším pomáhal,“ řekla jsem smutně.

„Aha, to jsem nevěděl. Je mi to líto. A co ten Chris, máš ho opravdu ráda?“ zeptal se se špetkou žárlivosti v hlase.

„Cítím k němu velkou vděčnost, konečně se objevil někdo, kdo mi tehdy pomohl, víš.“

„Chápu,“ odpověděl.

Zbytek dne probíhal vcelku v klidu. Překvapilo mě, že s Edwardem dokážu vycházet v pohodě, hlavně když se nechová jako nemachrovaný blbec.

Autor: Rosa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zloději v utajení 11. kapitola - Příměří: