Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Život z ptačí perspektivy 6. kapitola

Život z ptačí perspektivy 6. kapitolaTak lidičky dala jsem sem 6 díl jak jste chtěli a už pracuji na další kapitolce, která bude (jak jste chtěli) z pohledu Edwarda. Prosím zase komentáře. Klidně i kritiku.

6. kapitola

Usnula jsem, ale spánek byl bohužel to nejhorší, co mě za celý můj dosavadní život zatím potkalo. Kdybych to tušila dopředu, přála bych si, abych nikdy nešla spát. Když jsem totiž usnula, zažila jsem něco nepředstavitelného.

Místo toho, abych někde poletovala v říši snů, jsem byla v pekle. Totiž na nebi, obloze, ale bylo to jako v pekle. Jako kdyby mi hurikán, tornádo a silný vítr dohromady trhaly na kusy. To jsem jako měla být v posteli? Nebylo to, jako kdybych byla v posteli, ale jako bych byla unášena větrem a ten vítr si se mnou dělal, co chtěl. Bylo to horší, než když jsem jako malá spadla z postele a rozbila si hlavu. Nebo když jsem si zlomila nohu nebo ruku. Což u mě bylo na měsíčním a někdy i na týdenním pořádku.  Všechna ta bolest byla horší a horší. Pořád se zvětšovala. Myslela jsem, že horší než tohle už být nemůže. Doufala jsem. Jako vždy moje přání nebylo vyslyšeno. Bolest to asi slyšela a líbilo se jí, když to pro mě bylo pořád horší, tak přitvrzovala.

Po chvíli se ta bolest začala soustřeďovat do rukou a hlavy. Shromažďovala se a zvětšovala. Já myslela, že už to nejde. Ani jsem nevěděla, jestli křičím, pláču nebo něco jiného. Nic, kromě té bolesti, jsem vnímat nemohla. I když bych tak strašně chtěla. Připadala jsem si jako u ukřižování Krista, až na ty nohy. Ale i Kristovy jsem záviděla. Měl to jednodušší. Jak může být něco horší, než tohle? Jestli někdo něco takového zažil, dejte mi vědět a já si s ním o tom popovídám. Ale horšilo se to pořád víc. Tak to už ta bolest přehání, ne? Ale i zlost mě přešla tou bolesti.

Celé tělo jsem měla napjaté. V tomhle stavu, jsem tady trávila už dlouhou dobu. Dokonce jsem se začala smiřovat, že to nepřestane a začala si zvykat.

A z ničeho nic to přestalo. Žádná bolest. Alespoň nic, co by ji připomínalo. Žádná hlava ani ruce trhány nebyly. To byla konečně úleva. Konečně cítit i něco jiného, než tu zatracenou bolest.

Otevřela jsem oči. Byla jsem celá, takže v pořádku.

Kolik je vlastně hodin? A kterého je? Začala jsem panikařit. V té bolesti nešlo vnímat nic. Ani čas. Ani dny.

Koukla jsem se na hodinky. Za chvíli musím do školy. Za 10 minut normálně vstávám. Teď ještě najít kalendář.

„Kdy konečně přestanu všechno motat?“ plácla jsem se do čela. Byla sobota. A viděli jste někdy jít žáky v sobotu to školy? Já teda ne. Naštěstí.

„Jamie!?!“ zavolala jsem. Určitě to musel slyšet. Vždyť mě má na starost. Nesmí se toulat daleko. Co kdyby se mi něco stalo. Vlastně už se stalo.

Hned jak jsem zavolala, stál, spíš seděl, v okně. Proměnil se a přišel ke mně.

„Co bys potřebovala?“ zeptal se, ale já viděla, že jeho výraz je omluvný. A vypadal, jako dítě když to nestihne na nočník a nechce přiznat, že to nestihlo. Omluvný výraz.

„Nedělej, že nevíš!“ řekla jsem naštvaně a podupávala nohou.

„No jestli je to, co si myslím, tak promiň.“ Začal vysvětlovat.

„Asi myslíme oba dva na stejnou věc. To si mi to nemohl říct? Mohla jsem se připravit na to peklo (tedy pokud by to vůbec šlo). A nebyla bych zmatená, co se děje. “ odpověděla jsem pořád ještě naštvaně.

„Promiň ještě jednou. Já ti to chtěl říct, ale zaprvé jsem na to zapomněl a…“ nenechala jsem ho domluvit.

„Ty jsi na to zapomněl? Nevěřím ti.“

„Tak dobře. Neřekl jsem ti to proto, že kdybys to věděla, lekla by ses a couvla. Nechtěla bys to. A proto by se tvoje přeměna zastavila. A o tak talentovanou měničku já nechtěl přijít. Neřekneš to nikomu?“ udělal na mě psí oči. Tomu pohledu bych asi odpustila cokoliv.

„Dobře. Neřeknu. Ale příště si takové věci nenechávej jenom pro sebe. Platí?“ řekla jsem už normálně. Ta zlost ze mě opravdu opadla.

„Platí.“ souhlasil okamžitě.

„Když je ta sobota, co takhle jít trénovat?“ zeptala jsem se nedočkavě.

„Tak se zkus přeměnit. Potom zaletíme do lesa, ať nás nikdo neuvidí a může začít s výcvikem.“ řekl ihned.

„Ale co já řeknu Char… tátovi? Když zmizím jenom tak, nemyslíš, že to bude divné?“ řekla jsem. To jsem zvědavá, co vymyslí.

„Tak mu napiš vzkaz. Třeba, že jsi jela nakupovat. Nebo jsi šla za kamarádkou. Nebo sbírat kytičky do lesa.“ oba dva jsme se té poslední věci zasmáli. Konečně změna nálady.

Napsala jsem vzkaz Chraliemu. Takovou blbost, jako nákupy mi nezbaští, protože ví, že nákupy moc nemiluju. Když ale zjistí, že mám sebou nové oblečení…

„Cestou zpátky mi připomeň, že si musím na rychlo něco koupit.“

„Neboj. Pro takové případy tady máme speciální službu. O té ti povím taky později. Až se budeme vracet, oblečení na tebe bude čekat.“

Jen, co to dořekl, na mě vybafl. Nečekala jsem to. Lekla jsem se strašně moc.

Po chvíli jsem cítila, jak se moje prsty mění v křídla. Nohy se krátili a tvrdly. A taky místnost mi začala připadat jiná. Nábytek trochu vyšší.

Koukla jsem se na Jamieho a ten se na mě koukal a zase mu cukaly koutky. Chtěla jsem se zeptat, co je tady k smíchu, ale z mé pusy vyšel jenom hvizd. Chtěla jsem přijít k zrcadlu, ale měla jsem ruce u těla. Doťapkala jsem k zrcadlu, štěstí, že je velké, takové to na celou postavu, a nestačila se divit. Byla jsem ptákem. Sice o trochu menším, než Jamie, ale byla. Barva mého peří byla šedá. Šedá, jakoby na nich právě probíhala bouřka. Tak tady se ztratím. Obloha je taková pořád. Ale Jamie to bude mít horší. Chtěla jsem si předvést a roztáhla jsem křídla. Měla jsem je delší, než orel. Zabíraly tak 1/3 mého pokoje. A mraky na nich běhaly. Asi utekly z oblohy, aby se mohly promenádovat na mých křídlech.

Jamie se za chvilku proměnil taky a…

 


 

Další

Shrnutí

Předchozí



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Život z ptačí perspektivy 6. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!