Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Život z ptačí perspektivy 34. kapitola - KONEC

02.07.2010 (20:15) • Blotik • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2693×

Chtěla bych tuto poslední kapitolku věnovat všem, kteří tohle četli. Snad se vám bude líbit, když jsem si dala záležet a napsala skoro 4000 slov. Byla to teda fuška, ale jelikož zítra odjíždím, nechtěla jsem vás nechat na konec čekat tak dlouho. Tak se mějte a všichni si užijte prázdniny.

A ještě jednou bych moc chtěla poděkovat mojí sestřičce NancyWhite, protože mi pomohla vybrat písničky, které tady jsou, i když tuhle kapitolu neviděla ani ze spaní. Děkuju, sesli.

P.S.: Pusťte si všichni písničky, povinně. (Teda dobrovolně pod nátlakem. :D)

34. kapitola

BELLA:

Jen z posledního poslechu jsem slyšela jeho odporná slova.

„Bude se ti to líbit.“ Pak jsem upadla to temnoty, kterou jsem velice ráda přijala.

V té temnotě jsem byla šťastná. Byl tam Edward a táta. Jediní lidé, které miluju a kteří mi zůstali věrní. Vlastně, jediní lidé, kterým jsem kdy věřila, a nezradili mě. Táta už to ani udělat nemůže, ale stejně by toho nebyl schopen. Byl to můj táta. A Edward? Toho jsem zase tak moc neznala, aspoň ne tak dlouho, ale doufám, že aspoň ten by mě nezradil.

„Holčičko, musíš se vzchopit. Musíš poslouchat své instinkty. Ty ti poradí, jak ven. A nikdy si nenech ublížit tak, aby to nešlo vrátit. Už nikdy. Miluju tě,“ řekl mi táta a šel ke mně. Dal mi pusu na čelo a já ho objala.

„Tati, taky tě mám moc ráda. Děkuju, že jsi tady u mě. Já už tam nechci,“ stěžovala jsem si mu.

„Holčičko, bohužel. Musíš se držet té legendy. Prozkoumej si ji skrz naskrz. Já vím, že na to přijdeš. Neboj se. Zapamatuj si, že tě hlídám. Vždy se na tebe budu koukat,“ povzbudil mě. Já jsem ho objala ještě víc, jako bych ho chtěla umačkat. Jako bych chtěla, aby se nikdy nevzdálil.

„Tati, já tě nechci opustit. Už nikdy. Zůstaň tady se mnou,“ žadonila jsem.

„Víš, že to nejde. Neboj se, nakonec všechno dobře dopadne,“ řekl, ale nevím proč, nevěřila jsem mu. Ne tak úplně.

„Nezapomeň, že tě sleduju, že se na tebe pořád dívám,“ šeptl jeho hlas z dálky a já se začala probouzet. Proč se mi tohle musí dít? Proč? Já nechci. Já se už raději nechci probudit.

Světlo se mi rozlévalo za víčky. Sice divné světlo, ale i tak tam bylo. Nechtěla jsem otevřít oči, raději jsem to nechtěla vidět. Nic jsem nechtěla vidět.

Chvíli jsem špicovala uši, jestli něco nezaslechnu. Ani bijící srdce tady nebylo, ani dech jsem neslyšela, jenom tiché syčení svíčky se odráželo v místnosti.

Bojácně jsem otevřela oči. Bolest, kterou jsem měla v bodbříšku… Raději jsem na ni nechtěla myslet. Kdo ví, jestli bych se tady nepozvracela. Ruce mě bolely od železných okovů, oči mě pálily od světla, které se tady linulo, i když bylo pouze ze svíčky, bolelo mě srdce, že tady zůstanu navěky, že nikdy neuvidím Edwarda, kterému bych konečně řekla, co k němu cítím. Vlastně... Už jsem po tom ani netoužila. Zklamala jsem ho. Nevrátila jsem se k němu. Nevrátila jsem se, jak jsem mu slíbila. Měla jsem se k němu vrátit, ale teď už to nedokážu. Vlastně už ani nemůžu. Odsud, z tohoto hrozného místa, se už asi nikdy nedostanu.

Když si moje oči přivykly na světlo, rozhlédla jsem se. Byla jsem v jiné místnosti. Byla tady postel, na které jsem ležela, vedle mě byl noční stolek, na kterém stál hrníček s pitím. Ten stolek byl dřevěný a natřený na hnusnou růžovou. Nikdy jsem růžovou zrovna nemusela. Byl to takový ten starobylý, který se často vídával ve filmech.

V jednom rohu se tyčila skříň, která byla taky jako vystřižená z filmů. Ale byla hnědá a velká. Jinak byla místnost prázdná. A moje postel? Sjížděla jsem od noh nahoru. Povlečení oranžové. Prostě se tady nic nehodilo. Když jsem jela výš, uviděla jsem krev. Svou krev, která byla… Sakra.

Otočila jsem se na bok a vyzvracela se na zem. Ještě tak být ve zvratcích. To bych si hodně „pomohla“. Teprve teď, když jsem to viděla, se mi všechno vybavilo. Kdybych se nepodívala, možná bych na to všechno zapomněla. Možná bych to všechno přešla a ani si na to nevzpomněla.

Cože? Na to se nedá zapomenout. Jsem hloupá, když si myslím, že bych na to zapomněla. Teprve teď jsem chápala všechny ty oběti, které byly vystaveny podobnému traumatu. Začala jsem o sebe nohy šourat. Tohle bylo hnusné a chtěla jsem ze sebe aspoň takhle tu špínu, kterou jsem na sobě cítila, odrhnout. Nepomohlo to. Podívala jsem se a má ruka byla zdravá. Skvělé. Už mě ani nebolela, teď mě bolelo něco jiného. Ale já se odtud dostanu a pomstím se, jak to jenom půjde.

Přeměnila jsem se, vysvobodila se z okovů a proměnila se zpátky. Už to nebyl problém. Ruka už mě nebolela. Teď ovšem jde o to, jak se z tohoto hnusného místa dostanu.

Slyšela jsem kroky a tak strašně jsem se lekla. Raději jsem ruce natáhla zase nad sebe a dala je pod okovy, aby to vypadalo, že jsem připoutaná.

„Ahoj, probudila ses,“ zaradoval se. Chtěl mi dát pusu, ale ve mně se něco sevřelo. Já nechci, aby se už ke mně přiblížil. Najednou se něco stalo.

Zůstal stát asi metr ode mě namáčknutý, jako na sklo.

„Petere,“ zavolal na někoho.

„Ano, pane?“ přišel ten upír. Teď už jeho oči zářily červeně. Takže byl na lovu. Zabil kvůli mně člověka. Kvůli tomu, že jsem já selhala a nezabila ho.

„Dones ještě sérum,“ sykl k němu. Ne, už do mě nebude nic píchat.

„a ještě přiveď Tonyho,“ řekl na poslední chvíli. Peter, jak se ten hnusný rudooký upír jmenoval, přikývl a otočil se k odchodu. Pak už byl pryč.

„Ale Bello, copak to děláš? Ze mě nemusíš mít strach. Já ti neublížím. Vždyť víš, že tě miluju.“

„Ne, to teda nevím. Ty hnusáku,“ začala jsem na něj řvát. Přiběhl Peter a podal Jamiemu nějakou injekci. Já se lekla té injekce a jak jsem si všimla, nějaké fialové cosi zmizelo.

Jamie šel opatrně ke mně. Když do ničeho nenarazil, rychle mi něco píchnul. Ten hnusák. Pak se otočil, pomalu došel k Peterovi a podal mu prázdnou injekci.

„Dobře, Tonyho už nemusíš volat, je to v pořádku,“ řekl k němu, Peter se jenom uklonil, jakoby to byl nějaký král – což rozhodně není a nikdy nebude – a odešel.

„Tak, Bello,“ otočil se ke mně. Já jsem se zase začala soustředit a to fialové cosi se zase roztáhlo. Cha, tak tohle je super. Co to říkal tehdy někdo? Že to, co je mou součástí, nejde nijak zastavit? Jo, to mi říkal ten hlas táty. Takže fyzický štít je taky mou součástí. Budu mu muset poděkovat. Sakra, už zase začínám blouznit.

„Cože?!“ zakřičel Jamie, až jsem se trochu lekla.

„Jen klid, jen klid. Prostě to ještě nezačalo působit,“ mumlal si pod nosem. Cha, ani nezačne.

Asi po půl hodině, kdy seděl nehnutě na židli, se postavil a šel zase ke mně. Jo, hošánek, zase narazil do mého štítu a trochu ho zabolel ten jeho nafoukaný nosík. To má za to, co mi udělal. I když ne tak úplně. Tohle mi nestačí jako pomsta.

„Tak sakra přestaň si se mnou hrát,“ rozkřičel se na mě.

„A když ne?“ zeptala jsem se. On se na mě jenom zamračil. V tu chvíli vypadal jako velice žíznivý a rozdrážděný upír, kterého bych sice dala, ale strašně se ho bála. On se začal ke mně natahovat a já jsem se tak lekla, že jsem svůj štít zase stáhla. Do háje. Teď už šlo jen o vteřiny. Musela jsem ho rychle natáhnout zpátky. Nesmí se mě už ani dotknout. Bohužel, všimnul si mého zaváhání a děsu v očích, takže se rychle rozběhnul a já už to nestihla. Začala jsem být zoufalá. Už mě držel rukou pod krkem, a šeptal mi do ucha.

„Tohle jsi opravdu neměla dělat. Ještě jsi mě neviděla, když se zlobím,“ řekl tajemně a druhou volnou rukou mi začal klouzat od břicha níž. Já jsem zakřičela, ale nevypadl ze mě křik lidský, ale ptačí. Co se stalo. On, i já, jsme se zarazili. Ale pak jenom mávnul rukou a pokračoval. Takže to nepomohlo.

Na něco jsem ovšem zapomněla. Měla jsem volné ruce a on si toho nevšimnul. Budu se bít na život a na smrt.

Vzala jsem ho za hlavu a dala mu hlavičku. On se jenom chytnul a v očích mu zaplála zloba ještě větší, než mně před chvílí. Kopla jsem ho mezi nohy, praštila ho do břicha a postavila se vedle postele. Ještě jednou jsem ho praštila do hlavy, abych ho aspoň trochu omráčila a utíkala jsem pryč. Z tohohle strašného místa.

Otevřela jsem dveře a nevěděla jsem, kam má jít. Prostě jsem zahnula doleva a běžela, dokud nebyl konec chodby. Teď jsem hrála o čas. Nesměl mě dohonit, ale kdybych se tu ztratila, to by mi asi taky moc nepomohlo.

Zaposlouchala jsem se, odkud zní ty venkovní zvuky. Šla jsem pomalu, abych nevydala ani hlásek mým krokem. Šla jsem pomalu za tím zvukem, nezrychlovala jsem. I když jsem spěchala a věděla, že by se Jamie mohl každou chvílí probrat, nespěchala jsem. Bloudění by mi opravdu nepomohlo.

Když už jsem myslela, že se zblázním, když ten východ nemůžu najít, konečně se mi před víčky objevila silná záře. Já jsem ovšem nemohla otevřít oči, protože to světlo bylo strašně silné. Vždyť jsem tam dole byla jenom při svíčce, která – přiznejme si to – nesvítí zrovna jako miliony světlušek.

Když jsem si zvykla, přeměnila jsem se a vzlétla. Bohužel jsem za sebou slyšela máchání křídel. Ne mých, ale další křídla.

‚Nech mě být‘ křikla jsem na něj.

‚Ne, utíkat mi nebudeš. Tohle si ještě odskáčeš, holčičko,‘ řekl přísným hlasem.

‚Nejsem tvoje holčička a nic si neodskáču. Jestli mě nenecháš být, tak tě zabiju,‘ varovala jsem ho bojovým hlasem, i když jsem měla strašný strach.

‚Tak teď jsi to podělala. Nikdo mi nikdy nevyhrožoval. A ty nebudeš výjimkou.‘ Začal se ke mně přibližovat. Jak může ještě zrychlit? Já se taky snažila, ale měla jsem hlad. Kdy jsem vlastně naposledy jedla? Vím, že jsem měla špagety a odmítla jsem jídlo od Jamieho. Takže aspoň jeden den. Není divu, že jsem byla zesláblá. Navíc ta bolest, která tady pořád byla a ještě ani jednou se neztratila, mi taky nepomáhala.

Najednou mě cosi chytlo za ocas a tahalo za sebou. Já se snažila ho nějak odehnat, ale v zobáku mě držel dost pevně. Začala jsem do něho klovat, ale on uhýbal. Tak teď mi pomůže jenom bůh. On je trénovaný, já vůbec. Z tohohle nevyváznu živá. Ale zase lepší, než být jeho.

Najednou se zastavil. Úplně zkoprněl ve vzduchu. Já jsem se hýbala, ale šlo to těžce.

‚Jdu ti na pomoc,‘ ozval se hlas v mé hlavě. Nebyl od Jamieho, ale byl povědomý. Za chvíli jsem slyšela ptačí pískot. Otočila jsem se a přede mnou byl další měnič. Holub. Já jsem se tak-tak držela ve vzduchu na jednom místě.

‚Jsem Ean. Už jsme se jednou potkali, pamatuješ?‘ Jenom jsem mu kývla a on mi přiletěl pomoct odtrhnout se od Jamieho. Trochu mě bolel ocas, ale přežila jsem větší bolest. Stejně ale vypadal divně.

Za chvíli se místem, kde jsme létali, prohnali další holubi. Jeden byl modrý a svítilo na něm sluníčko, další byl podobný mně a další měl občasné mráčky. Ean asi rozmrazil čas, protože se Jamie zase začal hýbat a všechno kolem už zase ožilo.

Přistála jsem na zemi a dívala se, jak ho odvádějí. Jamie po mně jenom hodil vražedný pohled, ale já byla ráda, že je pryč.

Přeměnila jsem se a Ean taky. Jo, toho jsem poznala. Viděli jsme se. Jakmile jsem se přeměnila, chytla mě ještě větší bolest v podbříšku. Sesunula jsem se k zemi a Ean byl hned u mě.

„Je ti něco?“ zeptal se starostlivě. Jen jsem zavrtěla hlavou, že ne. Nechtělo se mi zrovna řešit to, co mi Jamie udělal. Myslím, že bych to už psychicky nezvládla. Poslední dny byly na mě opravdu moc. Konkrétně poslední čtyři dny. Edward, Jamie, nátlak na mě, potom ten boj, Jamieho pravá stránka, to co mi udělal… Bylo toho na mě moc.

„Opravdu?“ ujišťoval se.

„Ne,“ řekla jsem rázně a snažila se postavit. On mi pomohl se postavit a já se na něho vděčně podívala. Ovšem teď mě něco napadlo. Raději jsem se od něj odtáhla na tři metry. Snad to bude stačit.

„Jak víš, že to je Jamie?“ zeptala jsem se podezřívavě.

„Protože jsi to řekla ty,“ řekl jednoduše.

„Eh?“ zeptala jsem se inteligentně.

„Jamie ti to… Asi ne. Když zavoláš o pomoc, to je ten pískot, posíláš s tím nejen žádost o pomoc, ale taky se nám přibližně shrne, co se děje. Tys nám poslala, že tě ohrožuje Jamie a… No, prostě potřebuješ pomoct od Jamieho,“ zastavil se. Stále jsem se na něho dívala podezřívavě.

„A co se vlastně stalo?“ zeptal se.

„No, Jamie se vám chtěl pomstít. Ne vám, ale pobočce, protože si myslel, že jste zabili jeho Vendy. A taky mě prý miloval, tak mě chtěl kvůli nějaké legendě získat. Že prý jsme spolu na dobré straně. A taky vám zatajil další svou schopnost. Prý umí někoho přimět, aby k němu něco cítil. Třeba oddanost,“ řekla jsem mu všechno, co jsem věděla, ale stejně jsem se připravovala na útěk a čekala od něj podraz.

„Tak proto mi to přišlo divné. Asi ti říkal, že je to běžné, co?“ Kývla jsem.

„Ono totiž se ještě nikdy nestalo, že by někdo měl jenom dva dary, nebo dokonce čtyři. To ty jediná jsi výjimka, která je ovšem napsaná v legendě. Asi ti ji řekl správně. Pojď, poletíš na naší vzdušnou pobočku,“ chytl mě za ruku, ale já sebou cukla. Vím, že asi neměl úmysl mi ublížit, ale stejně už jsem se nechtěla dotýkat muže.

„Promiň,“ zašeptal. Přeměnil se, vzlétnul a počkal na mě. Já se taky přeměnila, vzlétla do vzduchu k němu a letěli jsme. Já jsem se tak - tak držela ve vzduchu. Když jsme doletěli, a přeměnili se, spadla jsem únavou na zem. Ne zrovna únavou ze spánku, ale únavou z nedostatku jídla a tekutin.

„Bello, co se děje?“ zeptal se mě Ean hned, jak si všimnul, že jsem zase na zemi.

„Vod-,“ zašeptala jsem, ale konec jsem spolkla.

„Jasně, už pro ni běžím,“ řekl vystrašeně Ean a někam odběhl. Já jsem už neměla sílu tady dál být, tak jsem – zase – omdlela.

„Bello. Bello, probuď se,“ říkal mi nějaký hlas a nějaká tvář se na mě dívala.

„Kde to jsem, Eane?“ zeptala jsem se.

„Jsi ve vzdušné nemocnici. Byla jsi dehydratovaná a taky jsi potřebovala jídlo. Tak ti ho přidali hadičkami,“ odpověděl mi.

„Ale jak…“ nechala jsem doznít větu.

„Máme tady vymoženosti. Dokonce i to, že máme dost pevné jehly, aby se zapíchly i do naší pevné kůže,“ mrknul na mě.

„A proč jsi tady?“ zeptala jsem se. Nedávalo mi smysl, proč tady je. Neměl by tu být třeba doktor? Nebo někdo jiný? Ale je tu Ean.

„No, chtěl jsem být u toho, až se probudíš. Citím svou část viny na tom, že jsem tě nezachránil,“ sklopil hlavu.

„Ale vždyť ty jsi mě zachránil. Kdyby ne, tak tady nejsem. Před, ty víš kým, jsi mě zachránil,“ nechápala jsem.

„Ale mohl jsem tě celého toho stresu ušetřit. Kdybych ho prokouknul už tenkrát,“ vyčítal si to.

„Nemohl. Ani já jsem to nepoznala, byl velice dobrý herec. Až moc. Nebyla to tvoje vina,“ chlácholila jsem ho.

„Stejně mi to nevymluvíš.“ Jenom jsem se uchechtla. Je stejně tvrdohlavý, jako já.

„Tak, jenom ti ještě řeknu jednu věc. Možná tě to nebude zajímat, možná ti to bude dělat problém. Ale mám příkaz, abych ti to řekl. To, co Jamie udělal, se neomlouvá. Je to příšerný přestupek, který se tady snad ještě nestal. Podobný, ale ne tak hrozný, se stal, podle mých informací, před 900 lety. Ten taky dostal hlas smrti. A podle toho ho Jamie dostane taky. Tohle totiž měniči nedělají. Nevím, proč se zrovna Jamie takhle zvrhnul, ale bohužel. Zítra má soud, takže jestli chceš, můžeš se toho zúčastnit, ale taky nemusíš,“ řekl opatrně.

„Co? Trest smrti?“ vyděsila jsem se. Sice jsem chtěla jeho smrt, ale já sama ho chtěla zabít, protože to, co mi udělal… Prostě jsem se chtěla pomstít, ale když to tak vezmu.

„Bohužel. Taky mě to mrzí. Byl to můj kamarád. Ale že udělá tohle… A ještě něco. Protože tvůj opatrovník, je jedno, jak se tomu, kdo se o tebe stará, říká, už tady není, není schopen tě učit, tak ti přidělíme nového. Nebo taky je jedna možnost. Můžeš se učit tady. Na vzdušných úřadech. Při nějakých mimořádných situacích se to děje. Takže jestli bys chtěla, klidně řekni.“

„Ano, chci. Chtěla bych tady trénovat. Na zem se ještě chvíli nevrátit. Navíc bych se toho chtěla ještě mnoho dozvědět, ale myslím pravdu, ne lež, nebo poloviční lež. Ale ještě předtím bych si chtěla něco na zemi vyřídit. Odhlásit se ze školy a další takové věci. Ovšem nechci, aby se do toho pletly úřady. Chtěla bych teď být sama a taky bych vše sama chtěla udělat. Můžu?“ zeptala jsem se s nadějí v hlase. Jenom mi přikývnul, popřál brzké uzdravení a odešel. Ve dveřích mi ještě zamával a já se na něho hraným úsměvem usmála. Nebylo mi do smíchu. Vůbec ne. Teď teprve jsem si uvědomila vážnost situace. Pokud budu tady, už podle toho tónu, nebudu moci dolů, na zem. Budu muset zůstat tady, dokud se nenaučím vše, co budu potřebovat.

Vím, co musím udělat.

„Tak za týden jsem tady a začneme,“ zamávala jsem Eanovi, který mě měl tak trochu na starosti. Už jsem se uzdravila. Aspoň po fyzické stránce. Jsem pryč z nemocnice, teď ješět zařídit věci na zemi, a vrátím se zpátky na výcvik.

„Dobře. A opatruj se, prosím.“

„Jasně. Ještě, že jsem tak smělá, kolik ti vlastně je?“ Možná je to nezdvořilé, ale zeptat se musím. Za těch pár dnů, co jsem tady byla, jsem se s Eanem spřátelila. Ne moc, aby mě taky nezklamal, ale tak trochu jsem mu věřila. Ovšem nikdy jsem nenechala, aby na mě jenom trochu sáhnul. Vlastně, už jsem ani nechtěla, aby se mě někdo dotýkal.

„Zítra mi bude 351 let,“ mrknul na mě.

„Tak přeju hodně dlouhých let k tvému nekonečnému životu,“ mrkla jsem na něj zpátky.

„Děkuju. Ale leť už,“ pobídl mě. Já jsem jenom kývla, že rozumím a otočila se. Můj naučený úsměv, který jsem už docela často za posledních pár dnů používala, povadl. Už jsem neměla ten úsměv, který všichni viděli. Kdyby se na mě teď někdo podíval, viděl jenom mrtvolu. Mrtvola se mi odrážela i na těle, i na duši.

Přeměnila jsem se a odletěla.

Chvíli jsem letěla. Už jsem věděla, jak. Ean mě to naučil. Přistála jsem u sebe v pokoji. Přeměnila jsem se zpátky a šla pro telefon. Chtěla jsem se co nejdříve odhlásit ze školy.

„Dobrý den. Tady je Isabella Swanová. Chtěla bych se ze školy odhlásit. Přestupuji na jinou školu, protože se stěhuji. Je to možné ihned?“ zeptala jsem se.

„Moment,“ řekla sekretářka a já slyšela šustění složek. Hledala mě. Pak ji našla, otevřela a pokračovala.

„Je to možné, ale musela byste přijít sem, do školy, a podepsat formulář,“ odpověděla.

„Dobře. Mohu už dnes, co nejdříve?“ zeptala jsem se.

„Samozřejmě. Budu tady čekat,“ řekla mile.

„Děkuju, nashledanou,“ rozloučila jsem se. Ona mi to oplatila a zavěsila. Tak, to bych měla. Teď jsem se ještě šla sbalit. Nábytek jsem nechala tak. Dala jsem domek na prodej a čekala. Dneska už tam asi nic nebude, žádný člověk, který by si tenhle dům koupil, ale mám týden, takže je čas. Převlékla jsem se, nasedla do auta a jela do školy. Se sekretářkou jsem všechno vyřídila, popřála mi hodně štěstí na nové škole, já ji poděkovala a jela. Musela jsem si ještě něco zařídit.

To sérum, které mi dávali, když mě věznili, už dávno vyprchalo. Jela jsem k lesu, zastavila jsem, šla hlouběji do lesa a udělala svůj klon. Pak jsem přikázala, aby se přeměnila a dala jí úkol. Splnila ho a za chvíli přede mnou stál Edward. Nechtěla jsem, aby náš rozhovor slyšel ještě někdo, tak jsem se, jako pták, ozvala a on šel. Samozřejmě.

„Bello!“ zaradoval se Edward a běžel mě obejmout. Já jsem odstoupila dřív, než to stihnul udělat a on se smutně, zraněně, zmateně a žalostně podíval na mě.

„Promiň. Stěhuju se pryč. Nehledej mě, protože bys mě nenašel. Když jsem měla jít bojovat, stalo se něco, o čem nechci mluvit. Miluju tě, ale nemůžu být s tebou. Celou dobu jsem ti to chtěla říct. Celou dobu, co jsem bojovala, jsem ti chtěla říct, že tě miluju. Bohužel, i když ti to teď řeknu, nemůžeme spolu být. Já jsem úplně jiný druh a ty taky. Já vašemu druhu pomáhám, ale zároveň vás někdy ničím. Nemůžeme být spolu, protože já to nechci. I přes to, že tě miluju, nemůžu s tebou být. Moje já mi to nedovolí. Omlouvám se. Možná se s tím, co se mi stalo, smířím, ale ne teď. Ne v nejbližší době. Omlouvám se. Moc se ti omlouvám,“ ukončila jsem svůj dlouhý monolog.

„Bello, ne. Prosím. Já musím být s tebou. Nechoď. Kvůli mně,“ žádal mě tak přesvědčivě, že jsem měla chuť tu opravdu zůstat, ale jakmile se ke mně začal přibližovat, před očima se mi objevila tvář Jamieho – který je teď už mimochodem po smrti, což mi ale vůbec nepomohlo – a jeho ruce jsem cítila na těle.

„Nech mě být. Nesahej na mě!“ zakřičela jsem na něho, i když byl asi tři metry ode mě.

„Bello, kdo ti ublížil? Prosím, řekni mi to a já ho zabiju,“ pohrozil.

„Byl to Jamie, ale ten už je mrtvý. Měl soud a… Proč ti to povídám? Prostě mě nech. Omlouvám se za všechno, co jsem ti kdy způsobila a prosím, nedělej blbosti. Já se jednou vrátím, vím to. Vím, že moje sliby ti už asi moc nepomůžou, ale věř mi. A ještě jedna věc. Chtěla bych jen něco udělat, ale prosím, nehýbej se, nemluv,“ poprosila jsem ho. Jenom přikývnul a zůstal stát na místě.

Přibližovala jsem se k němu. Chtěla jsem ho na rozloučenou políbit, ovšem jestli se mi to povede, to netuším. Přibližovala jsem se. Když jsem byla skoro u něho, zase se mi objevily ty obrázky Jamieho. Zkusila jsem ho vytěsnit a vidět Edwarda, ovšem nepovedlo se mi to tak úplně. Už jsem byla u něho, u jeho rtů. Políbila jsem ho, ale hned se odtáhla. Cítila jsem Jamieho rty. Ty hnusné, odporné rty, které mě líbaly a takhle mi zkazily život.

„Promiň, nezvládnu to. Sbohem,“ zašeptala jsem.

„Bello, miluji tě. Nezapomenu na tebe a počkám si. Prosím, vrať se mi brzy. Co nejdřív,“ šeptnul a rychle někam odběhnul a podal mi květinu.

„Snad ti bude připomínat všechno, co jsme spolu zažili. Ten jeden list v kětu je naše první setkání. Vlastně jen moje, to bylo, když jsem tě poprvé ucítil, tvou krásnou vůni. Ten druhý, když jsme se viděli jako upír a pták, ten třetí, když jsem tě chytil a dal do klece. Ten čtvrtý, když jsem tě potkal ve škole. Ten pátý, když jsem tě políbil v autě. Šestý, když jsem se s tebou vznášel po oblacích, doslova a ten sedmý, ten značí naše setkání za pár let. Nezapomeň, že já tady na tebe budu čekat vždy, stejně tak, jako ten poslední lísteček, který čeká na přiřazení. Já budu čekat a budu tě hledat, dokud tě nenajdu. Miluju tě, Bello,“ zašeptal a já si ani nevšimla, že je blízko u mě. Byla jsem tak vykolejená, že jsem si nevšimla, že mě objímá. A když jsem si toho všimla, bylo mi to příjemné. Aspoň něco. Edward mi vždy uměl pomoct. Teda... Vždy ne, ale v poslední době ano.

„Já si tě najdu, uvidíš. A moc děkuju, za všechno. Nezapomenu na tebe,“ usmála jsem se na něho. Tentokrát už nebyl umělý, jako tam nahoře. Tenhle byl upřímný. Tenhle byl od srdce pro milovanou osobu.

„Sbohem,“ zašeptal a otočil se, aby utekl před bolestí, která se mihla v jeho očích.

„Sbohem,“ zašeptala jsem zpátky a vrátila se k autu.

Ten týden, co jsem měla být tady, utekl rychle. Auto jsem prodala, dům taky a věci jsem měla sbalené. Vše bylo zařízené.

Přeměnila jsem se, vzala tašku do pařátů a letěla. Přiletěla jsem nahoru a přeměnila se zpátky.

„Tak vítej do nového života, Bello,“ řekl mi Ean a já se šla ubytovat.

Shrnutí

Předchozí

Autor: Blotik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Život z ptačí perspektivy 34. kapitola - KONEC: