Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Život z ptačí perspektivy 26. kapitola

Život z ptačí perspektivy 26. kapitolaPo trochu delší době je tady 26. kapitolka. Rozhodla jsem se, že vám tam zamotám obě varianty. Jak Jacoba, tak Volturiovi. Snad to bylo správné řešení a vznikne z toho něco aspoň trochu čitelného. A tahle kapča je podle mě oničem. Tak nevím. blotik

26. kapitola

Ve spánku se mi stále opakovala jeho věta, kterou řekl, když mi vysvětloval, jak se tady ocitnul. … já jsem vytvořený z hloubi tvé duše a budu tady, dokud mě tvé podvědomí bude potřebovat…

Potom jsem už neslyšela ani své myšlenky, jenom sny.

EDWARD:

Celý den byl divný. Alice byla stále utrápená, ale nechtěla mi říct proč. Ani ve svých myšlenkách mi to nechtěla prozradit. Kryla si je, jak jenom mohla. Bella ve škole taky nebyla moc veselá. Sice nevím proč, ale smála se, když se ostatní oháněli po komárovi. Ale kde ten se tady vzal? A jak o něm Bella ví? Musela se smát tomu, protože nic jiného tu k smíchu nebylo.

Stejně jsem jí celý den pozoroval a nemohl jsem odtrhnout oči. Naštěstí si toho nevšimla.

Celou dobu ve škole, kdy jsem ji pozoroval, jsem zjišťoval, že ji tak moc miluju. Už nevím, jak dlouho jí to budu moct tajit. Dneska jí to řeknu. Ať to stojí, co to stojí.

Po skončení školy, naštěstí mi skončila stejně jako Belle, jsem za ní běžel. Všichni se po mě koukali, ale já si jich nevšímal. Hlavně být co nejdřív u Belly. Sice mi nepomáhal fakt, že nemůžu použít svou přirozenou rychlost, ale teď mi to bylo opravdu fuk.

„Bello,“ křičel jsem na ní. Ti, co se za mnou zatím nedívali, se teď už nastopro otočili. Koukali, co dělám.

Bella se podívala, kdo to na ní volá. To mě nepoznala podle hlasu? Trochu mě to rozesmutnělo, ale já se přece nenechám zastavit. Musím být silný.

„Co pořád chceš, Edwarde? Proč mě nenecháš na pokoji? To ti to všechno nestačí?“ křikla na mě, ale slabě. Nemohli to slyšet lidi, kteří byli dál, než na 10 kroků od Belly.

„Já za to nemůžu. Prostě ti chci pomoct,“ bránil jsem se. Nebyla to tak úplně pravda. Chtěl jsem jí sice pomoct, ale zároveň i sobě. Jsem tak sobecký, ale já to bez ní prostě nevydržím. Už tak dlouho žiju bez svojí druhé polovičky a chci to změnit. Už mě takový život nebaví.

„Ty? Pomoct mi? To určitě,“ odfrkla si a otočila se k autu. To jí opravdu nestojím za to, aby se na mě dívala, když ji nabízím pomoc? Tak to ne. Já ji to musím říct. Nemůžu to v sobě dál držet. Už to prostě nejde. Chytl jsem za kliku jejího auta, když za sebou chtěla zavřít. Já ji nenechám odjet. Ne, dokud jí neřeknu svoje pocity. To, co k ní cítím. To, že když je se mou, cítí tlouct i své mrtvé srdce. No dobře, tohle jí zrovna říct nemůžu, ale řeknu jí, že jsem se do ní zamiloval a už to nejde vrátit zpátky.

„Co to děláš? Pusť. To je moje auto. Jdi si ničit svoje,“ řekla mi naštvaně. Vypadala, jako by se ovládala. Ale před čím? A proč se ke mně chová tak hnusně? Já vím, že jsem se k ní možná nechoval zrovna nejlíp, ale aby se ke mně takhle chovala? Trochu mě to zamrzelo, ale něco mě napadlo.

„Mám jednu podmínku.“

„Tak dělej, vyklop to. Nemám na tebe celý den. Máš asi tak deset sekund,“ řekla naštvaně a čekala, co udělám. Jak chce, víc času mi na to nedala.

Otevřel jsem trochu víc dveře od auta, abych se tam vlezl a políbil ji.

V tu chvíli se se mnou zatočil svět. Byl jsem úplně na jiné planetě. Byl jsem v ráji. Nikdo, kromě ní a mě tady neexistoval. Ani žádné parkoviště plné lidí, žádné jejich myšlenky, žádná rodina, jenom ona a její jemné rty. Byly tak teplé.

Po chvíli dokonce začala spolupracovat. Začal jsem se těšit, že konečně pochopila, co k ní cítím a že by mě snad i mohla milovat, ale řekl jsem hop a ještě jsem nepřeskočil. Po chvíli mě od sebe odstrčila a dala mi facku. Ale tu facku jsem cítil a jí ruka ani nebolela. Pak mi ještě poslala vražedný pohled. A pak mi něco řekla.

„Ještě jednou to uděláš, zabiju tě. A věř, že můžu,“ zašeptala, takže to nikdo kromě mě neslyšel. Ani moje rodina neměla šanci slyšet to. Pak zavřela dveře, které jsem už nedržel, protože jsem byl v šoku, a ujela pryč. Já jsem se za ní jenom díval a nic nechápal. Co tím myslela, že by mě mohla zabít? To vyznělo, jakoby věděla, co jsem. Jako by byla něco víc.

Edwarde, pojď. Půjdeme domů. poslala mi v mysli Alice.

„Tys to věděla?“ zeptal jsem se, když jsem přišel k autu.

„Taky,“ přiznala, ale pak si skousla ret.

„Co mi ještě tajíš?“ zeptal jsem se. Proč mi to prostě nemůže říct?

„Už nic,“ řekla a zatvářila se jako andělíček. Rychle přešla na stranu řidiče a řekla: „Kdo chce jet, nasedněte, jedeme domů. Jinak budete muset běžet s tenisákem v hubě, nebo lesem,“ zasmála se. Ha ha. Velice směšné. To víš, že jo. Já si tady poběžím za autem a v puse budu mít tažné zařízení. To tak.

Raději jsem nasedl, protože Alice by byla schopná všeho. Ale má u mě rest, holčička. Já ji nenechám, dokud mi to neřekne.

„Alice, řekni mi to, nebo ti vypálím, nebo vyplavím, šatník. Můžeš si vybrat,“ vyhrožoval jsem a už si promýšlel, jak to udělám. Samozřejmě viděla, co dělám a lekla se.

„Edwarde, prosím. Nechtěj to po mně. Dozvíš se to, brzy. Jestli všechno půjde podle plánu,“ zaprosila. Já jsem si představil, že ještě do té vody hodím piraně a ty jí její oblečení pěkně sní.

„Ne,“ vykřikla Alice a dívala se na mě naštvaně.

„No dobře, ale pojď se mnou. Tady to říkat nebudu. Stačí, že to budeš vědět ty,“ sykla po mě a vyskočili jsme z okna. Běželi jsme do lesa. Když jsme doběhli na moji louku, zastavili jsme. Já jsem prohledal, jestli tady není nějaká mysl. Nebyla. Vzduch je čistý.

„Řeknu ti jen to, že Bella není obyčejný člověk. Má určité…“ zamyslela se, „…schopnosti. Už ses s ní potkal víckrát, než ve škole, ale nevěděl jsi to. Nepoznal si jí. Když zavzpomínáš, možná na to přijdeš.“

„Alice, přestaň tady na mě mluvit v hádankách,“ vyhrožoval jsem jí.

„Ty bys taky nebyl rád, kdyby někdo prozradil tvoje tajemství Belle, ne? I když to stejně asi ví. A nikdo z nás jí to neřekl. Kdybych to řekla Belle, Volturiovi by po ní šli. To víš, ne?“ zeptala se. Měla pravdu. Taky bych nebyl rád, kdyby to někdo někomu řekl. Zvlášť Belle. Byla by v nebezpečí před Volturiovými. A to bych opravdu nechtěl.

„No dobře. A nechceš mi dát třeba aspoň malou nápovědu?“ zeptal jsem se a udělal psí očka. Ty její na mě vždy platili. Tak proč ne moje na ní? Teď mě tak napadlo. Proč na mě předtím neudělala psí očka? Mohla se zbavit dvou much jednou ranou. Nemusela by mi nic říkat a zachránila by si šatník. No, i když jsem vlastně rád, že to neudělala. To bych se pak nedozvěděl nic.

„Chjo, Edwarde. S tebou je to tak těžké,“ zakroutila hlavou. V její mysli probíhali otázky: Jak mu to říct? Co říct, aby to nebylo zase moc?

„A nemohla bych si promyslet a pak ti to říct? Tady se nedá myslet,“ postěžovala si. Já se jenom zasmál. Pak na mě udělala psí očka. A je to tady. Už na to přišla.

„No dobře, no dobře. Máš čas do zítřka,“ dal jsem jí ultimátum. Ale aspoň mám jistotu, že mi to řekne.

Tak a teď se půjdu podívat za Bellou.

Přišel jsem k jejímu oknu, abych se podíval, co dělá. No teda spíš jsem vylezl na strom.

Bella seděla na posteli a mluvila. Sama se sebou? Ona snad trpí samomluvou. Poslouchal jsem její rozhovor.

„Co třeba od začátku?“ zeptala se… Koho vlastně? Vzduchu? A co od začátku. Jestli to takhle půjde dál, zavolám na ní Carlislea.

„Nezmiňuj mi toho parchanta,“ sykla. Koho tím myslela? Pak jenom kývla. To jako vážně mluví se sebou?

„Na jakou?“ zeptala se zvědavě. Co na jakou? Jak rád bych teď viděl do její hlavy.

„A řekneš mi o ní taky něco?“ zeptala se. Počkat, co to říkala Alice. Že má nějaké schopnosti? Co když si s někým povídá? Co když má schopnost zneviditelnění a teď si s někým povídá? Co když je to nějaký masový vrah a ptá se na svou oběť. Kde ji má najít, co je zač, jak ji pozná…

Pak zase přikývla a po chvíli řekla: „Tati, co já bych si bez tebe počala?“

Takže mluví s Charliem? Ale ten je mrtvý. A co když nemá schopnost zneviditelňování? Co když si ho prostě jenom představuje? Stejně se mi na ní ten masový vrah nehodil. Bella a masový vrah? To je blbost. Vždyť ona by ani mouše neublížila.

„Ale bez tebe ne. Jsem moc ráda, že jsi tady. Teď už to zvládnu, s tebou po boku, dá-li se to tak říct,“ zašeptala vděčně a dívala se stále na to stejné místo. To ho tam opravdu vidí?

„Dobrou, tati,“ zašeptala a zhasla světlo. Po chvíli jsem slyšel její klidné srdce. Spala. Ale po chvíli se začala převalovat.

„Já jsem vytvořený z hloubi tvé duše a budu tady, dokud mě tvé podvědomí bude potřebovat,“ mumlala si ze spaní. Jak to myslela?

Pozoroval jsem ještě chvíli její pokoj a pak uviděl oranžové jiskřičky na místě, kde se dívala. Tak tam někoho musela opravdu vidět.

Rozběhl jsem se pryč. Z těchhle otázek mě začínala bolet hlava, jestli to upíra jde. Proč si tam mluvila sama se sebou a přitom si představovala, že je tam její nedávno zemřelý táta. A když si s ním nepovídala, od čeho byli ty jiskřičky? Kde se tam vzaly? A zrovna na místě, se kterým mluvila? A co byla ta poslední věta, kterou řekla ze spaní.

Běžel jsem lesem a ulovil si něco. Ani nevím, co to bylo. Prostě mi to přišlo do cesty, tak jsem to vzal. Ale člověk to nebyl.

Doběhl jsem až na moji louku a lehl si tam. Díval jsem se na hvězdy a přemýšlel. Tolik otázek, žádná odpověď. Tohle mi bude muset někdy vysvětlit.

ALICE:

„Tak co, Alice. Už máš tu nápovědu,“ zeptal se mě Edward, když se vrátil z venku. Byl u Belly a nic nechápal. Já bych taky nechápala, kdybych nevěděla. Musela jsem si chránit myšlenky.

„Mám,“ zatvářila jsem se tajemně.

„A jakou?“ naléhal. Celou noc jsem přemýšlela, co bych mu dala za nápovědu, aby to nebylo moc. Abych neprozradila příliš. Přece jenom nevím, jestli by byla Bella ráda, aby to věděl. Její druh neznám, ale právě proto, že ho neznám, je hodně v tajnosti. Asi víc, než ten náš.

„Čí křik jsi slyšel v den Charlieho smrti?“ dala jsem mu hádanku. Nic lepšího mě nenapadlo. Vždycky mívám plno nápadů, ale zrovna dnes v noci žádný nepřicházel.

„Co to je za hloupou nápovědu,“ zeptal se naštvaně Edward.

„Až na to přijdeš, tak hloupá zase nebude. A navíc, nemohla jsem ti prozradit moc,“ řekla jsem naštvaně. Tak já se tady celou noc snažím, abych mu vymyslela dobrou hádanku a on je ještě nespokojený. Příště mu nic neřeknu a šatník někam schovám. Klidně ho zamknu na tisíc západů, nebo někde odnesu. Už mi nikdy nebude vyhrožovat. Chudák šatičky, botičky, kalhoty, trička a všechno, co v něm je.

BELLA:

Sny jsme neměla moc dobré. Zdálo se mi toho hodně.

„Tati?“ zeptala jsem se.

„Tati!!!“ zakřičela jsem a doufala, že je někde tady. Ne. Táta odešel. Ale já ho ještě potřebuju. Já tady nechci zase zůstat sama. Na co mi je, že vím, jak ovládat své schopnosti, když nevím, s kým je budu cvičit. Kdo mi bude pomáhat a stát při mně?

„Bello,“ ozvalo se z okna. Ale ten vytoužený hlas to nebyl.

„Jamie, co potřebuješ?“ zeptala jsem se. Svůj smutek budu muset zase schovávat. Dokud mě nepřejde. Jestli vůbec někdy.

„Jen jsem chtěl oznámit, že se tady chystají Volturiovi. To je královská rodina upírů. Možná bychom se měli na pár dní vypařit,“ řekl Jamie.

„A ty se bojíš?“ zeptala jsem se nevěřícně. Když toho o ní tolik ví, proč se bojí., Už musí mít tolik zkušeností. Tolik bojů za sebou. Vždy´t mi bojujeme za to, aby na zemi byl pořádek. A utíkat? Já teda utíkat nebudu. Tohle je místo, kde mi tu připomíná tátu, můj domov. I když táta není, a já se s tím pořád nemůžu pořádně srovnat, tohle zvládnu.

„No, to ne,“ vykrucoval se.

„Já teda z boje neutíkám,“ naštvala jsem se, „já teda ne.“

„Ale tak jsem to nemyslel,“ bránil se Jamie.

„Mohl bys raději jít, ne?“ vyháněla jsem ho. Teď se mi tady opravdu nehodil. I když, proč? Měla jsem něco naplánovaného? Ne. Tak co vyšiluju?

„Ty,“ polkl, „mě vyháníš?“

„Ber to, jak chceš, ale chci být sama,“ vysvětlila jsem mu drze. Asi jsem k němu taková být neměla, protože on mi pomohl. On mě učil, abych neumřela, on mi všechny věci vysvětlil, poradil a obeznámil mě s věcmi, na které bych asi sama nepřišla.

„No, dobře,“ posmutněl.

„Počkej.“ Asi toho budu litovat, ale… Musím to říct. Nevím, jestli mě odmítne. A navíc, se to v tuto chvíli nehodí.

„Ano?“ otočil se s otazníky ve tváři Jamie.

„Jamie, já se omlouvám. A chtěla jsem se zeptat…“

 


 

Další

Shrnutí

Předchozí

 


Sice mi minulé hlasy moc nepomohly, protže to bylo nerozhodně, ale i tak Vám moc děkuju, že jste se zapojili. Tento dílek bych chtěla věnovat: lied, perla, witmy, Judy, AlisneaLyssa, Hanka, Monči, nessienka (!), IsabellaMariaSwan, alicejazz (!), BellaCullenSwan Lucie, procsy, adioma a Ankaaa . Moc děkuju za komentáře a divím se, že vás to ještě baví. Není to už moc protáhlé?

 



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Život z ptačí perspektivy 26. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!