Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Život z ptačí perspektivy 22. kapitola

27.02.2010 (20:15) • Blotik • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2820×

22. kapitola

BELLA:

Už jsem se chystala k odchodu, když jsem slyšela kroky a následně ruku na mém rameni. Nevím, kdo to byl, ale mohl by mě prozradit. Podívala jsem se, kdo mě tady načapal.

„Jamie?“ zeptala jsem se. Přes slzy moc vidět nešlo.

„Bello. Moc mě mrzí, co se stalo. Victorie to přehnala.“

„Tys o tom věděl? A nic jsi neudělal? Jak jsi mohl?“ postavila jsem se před něho.

„Nemohl jsem do toho zasahovat. Byl jsem ve škole, a když jsem chtěl pomoct, tak mi to zakázali.“ Výmluvy. Samé výmluvy a lži.

„Jak jsi mohl. Ty hajzle. Já tě tak nenávidím. Mohl jsi ji aspoň pozdržet. Mohl jsi ji aspoň o minutku pozdržet. I tohle pro tebe bylo moc? To to bylo tak těžké? Nenávidím tě. Nikdy tě nechci vidět. Možná si za to můžu tak trochu já, že jsem ti někdy věřila. Já za to nemohla, že jsem měla takový blbý sen, ze kterého jsem se probudila jako jiná osoba. Kdybych neměla tyhle blbé ptačí pudy dozvědět se o té dívce, Charlie by žil. Za to vše ale můžeš jenom ty.“ Potom jsem se přeměnila v ptáka a letěla domů. Podívala jsem se za sebe a viděla, jak tam Jamie jenom stojí jako solnej sloup.

Letěla jsem největší rychlostí, abych se uklidnila, ale stejně to nepomohlo. Proto jsem začala naříkat. Samozřejmě po „ptáčnicku“.

Když jsem se trošku uklidnila, už jsem byla skoro doma. Vletěla jsem do pokoje a proměnila se zpátky.

Všechno tady bylo opuštěné. Bez Charlieho to tady nebylo nic. Jenom prázdno a smutek. Všechno mi ho tady připomínalo. Postel, deka, židle… Všechno. Jeho srdce už tady netlouklo. Nebyl tady hluk, který dělal Charlie.

Neměla jsem si s kým popovídat, i když jsem s Charliem tak moc často nemluvila. Prostě jsem neměla tátu a vše, co k němu patří. Byla tady sama a taky jsem si tak připadala. Připadala jsem si, jako zrůda. Jako hnusná osoba, ne, věc, která zabila člověka. A ještě k tomu tátu. Hnusila jsem se sama sobě a chtělo se mi zvracet.

Po chvíli jsem z dálky slyšela máchání křídel. Takže Jamie mě sledoval?

„Bello, já…“ začal, když přiletěl do mého pokoje a proměnil se na člověka, „…moc se ti omlouvám. Ale já vážně nemohl. Já si tím taky prošel. Oni… Někdy tě prostě chtějí odpoutat od někoho, kdo tě zdržuje. Nebo od někoho, komu bys to mohla prozradit, nebo už i chceš prozradit,“ šeptal. Jakoby ho mohli slyšet.

„Ale proč jsi mi to neřekl? Já bych pak nikdy nechtěla být tím, co jsem. Nikdy. Přišla bych sice o Charlieho, ale ne tak brzo. Užila bych si s ním ještě tolik věcí, jako otec a dcera.“ Z očí mi začaly stékat slzy.

Jamie ke mně přišel a sedl si vedle mě na postel.

„Belli, já vím, jak to bolí. Mě taky zabili někoho velice blízkého.“ Taky? Co je to potom za život, když ani nemůžeme být s těmi, které milujeme.

„Jamie, mě se tak stýská po tátovi,“ rozbrečela jsem se nanovo.

„Teď musíme nějak zakamuflovat jeho smrt,“ řekl a podal mi mobil do ruky. Já se na něho jenom podívala a on kývnul. Vytočila jsem číslo na policii.

„Haló, co potřebujete,“ zeptal se nějaký policista. Já jsem se snažila znít vystrašeně, ale ne smutně. Snad jsem aspoň jako měnič lepší lhářka.

„Já, strašně se bojím o tátu. Dneska se neukázal. Nepřišel domů. Ani nevím, kam šel. Neřekl mi to. Nemohli byste ho najít, prosím? Opravdu se o něj bojím.“

„Počkejte. Jak se jmenujete.“

„Já jsem Isabella Swanová.“

„Charlie se ztratil?“ vyděsil se ten chlap.

„Ano. Moc prosím, já se o něho bojím. Nevrátil se a…“ opakovala jsem to stejné, ale ten chlápek mě přerušil.

„Dobře, podíváme se po něm. Hlavně klid a zůstaňte doma,“ poradil mi ten chlápek a potom zavěsil.

„Myslíš, že mi to uvěří?“ podívala jsem se na Jamieho.

„Určitě. Jsi skvělá,“ utěšoval mě. Proč jsem měla pocit, že to nebylo z lítosti.

Zase jsem začala plakat, tak se ke mně Jamie posunul na posteli a objal mě. Já jsem se k němu přitulila. Jak mohl jen tak dál žít jako měnič, když mu tohle provedli?

„Koho ti zabili?“ zeptala jsem se. Potřebovala jsem slyšet, že na tom nejsem jediná, které ublížili.

„No víš, já bych se o tom moc nechtěl bavit,“ posmutněl.

„Dobře.“ Vypadalo to, že ho to stále bolí. Mě to asi hned tak taky nepřejde. Stále budu mít v paměti to, že ho Victoria zabila.

„Zajímá mě, jak vlastně zemřela Victoria. Byla tam, a pak… Jenom hromádka popela ležela na zemi,“ odbočila jsem od tématu. Jamie se na mě vděčně podíval.

„To byl ten další způsob, jak zabít upíry. A nejen upíry, ale i vlkodlaky a lidi. Je to naše „obrana“. Máme určitý hlas, který dokáže zabít, rozdrtit a podobně vše, na co jen pomyslíme. Ty jsi ji zabila, a zároveň na to přišla, díky svému žalu. Smutku. Máme těch hlasů víc. Můžeme si přivolat pomoc, nebo kamaráda, taky někoho omráčit nebo zabít.“ Tohle mě překvapilo.

„Budeš tady se mnou? Nechci být dneska sama. Bez Charlieho…“ nedořekla jsem. Nemohla jsem.

„Budu,“ přitiskl si mě k sobě ještě víc. Podívala jsem se do jeho očí. Najednou mě ty zelené oči tahaly k sobě. Díval se mi do očí a já do těch jeho. Ani nevím jak, ale za chvíli se naše obličeje skoro dotýkaly. On mě omamoval svým dechem. Byl takový krásný. Příjemný.

Jeho oči už nebyly smutné. Ne, rozhodně se změnili. Byly… šťastné?

Najednou se naše rty dotkly. Začali jsme se líbat. Jeho polibky byly něžné a opatrné. Ale skrývala se v nich taky bolest. Někde vzadu, v koutě, byla přikrčená bolest. Nevím z čeho. Jeho polibek začal nabírat na vášni. Jeho bolest se tím trochu zastřela, ale já ji cítila silněji. Musela jsem se odtáhnout. Jeho polibek byl velice… Ani slovy to neumím popsat, ale takhle to nemělo být. Ne teď a ne tady. Ne v tento den, kdy zemřel Charlie.

„Promiň,“ omluvil se mi, když se trochu uklidnil jeho dech. Já jsem stále dýchala zrychleně, ale taky se to zlepšovalo. Byl to úžasný polibek. Jenom nevím, jestli náhodou nebyl jenom z lítosti.

„Ne, ty promiň. Asi bys měl jít. Nechtěla bych ti přidělávat další starosti,“ omluvila jsem se nazpátek. Proč mě to muselo k němu tak táhnout. Proč k němu, ale zároveň k Edwardovi. Proč je tak těžké zvolit si.

„Dobrý nápad,“ řekl a odcházel. Jeho humor byl ten tam. Už nebyl tak veselý a zábavný, jako předtím. Čišela z něho bolest. Nevím, jestli bolest ze smrti nebo, že jsem mu připomněla smrt jeho blízkého nebo blízkých. Ale tušila jsem, že jsem ji způsobila já.

„Jamie…“

NIKDO:

Dívka klečela u svého otce. Plakala a svůj žal si částečně vybila na vraždě té upírky. Nemohla uvěřit, jak se to mohlo stát.

Za ní přicházela postava chlapce, nebyl to úplně muž, protože jeho růst byl zastaven. Postava se jí dotkla, ale dívka se bála pouze o své prozrazení. Ten chlapec byl její „opatrovatel“. Když byl, proč neopatroval jí a její rodinu? On nemohl. Ne proto, že by mu to zakázali. Měl jiné důvody. Dívka se na něho rozkřičela. Hádala se s ním. On se bránil a nacházel jenom výmluvy. Dívka mu ale nevěřila, proměnila se do svojí druhé podoby, ptačí, a odletěla pryč. Chlapec udělal to samé, ale neměl na její rychlost. Dívka byla velice nadaná.

Jeden háček tu ale byl. Dívka si myslela, že není prozrazena. Jenže někde v lese, někde, kam neviděli, stála další postava, která celý jejich rozhovor slyšela a viděla. Viděla to, jak se proměnili, jak dívka zabila upírku. Naštěstí pro dívku neviděl, jak byl zabit její otec, policista.

Dívka si oddychla, ale říká se: Neraduj se předčasně.

Další

Shrnutí

Předchozí

Baví vás to? Nen už to nuda? Pokud máte negativní názor, mohli byste nechat komentář. Snad Vás aspoň jeden smajlík a kliknutí na tlačítko Uložit nezabije.

Jinak hezké počtení. blotik

Autor: Blotik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Život z ptačí perspektivy 22. kapitola: