Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Život z ptačí perspektivy 21. kapitola

Život z ptačí perspektivy 21. kapitolaJe tady další. Jak jste si vybrali, tak to máte. Víte, co se stane Charliemu. Tak přeji hezké počtení a prosím nějaké ty komentáře mi zanechejte.

21. kapitola

BELLA:

„Jo, abych nezapomněla. Slyšela jsem, jak jsi stále opakovala něco, že nevíš, jestli jsi ve snu, ale že chceš pryč. Takže jsem ve tvém snu. Ale já normálně žiju. Takže ahoj.“ Usmála se na mě, zamávala mi a vrhla se na mě.

Já nevím, ale neprojde náhodou člověk, v tomto případě spíš upír, tělem ducha? Viděla jsem pár filmů, ale jestli si to chce zkusit, tak prosím. Ten pocit jsem ještě nezažila. A ona asi taky ne.

Rozběhla se a ani ne za sekundu už ležela na zemi. Tak to bylo divné. Co se tady sakra děje? Viděla jsem jenom, že se rozběhla, „narazila“ do mě, a pak zůstala ležet na zemi.

„Victorie, vstávej. Vím, že upír nemůže spát. Tak to na mě nehraj jo? Jakej to byl pocit?“ třásla jsem s ní.

Ona se ale neprobírala. Chtěla jsem si poslechnout, jestli ji ještě bije srdce, ale teď mě napadá. Upírovi nebije srdce. Tak třeba jestli dýchá. Nahnula jsem se nad její tělo, ale nějak jsem klopýtla a padala. Potom jsem byla v nějaké temnotě. Už zase? To stále musím být v nějaké temnotě?

Nevím, jak dlouho to trvalo, ale z té temnoty jsem se probudila. Pomalu jsem otevírala oči a prozkoumávala svět kolem. Už jsem zase všechno viděla perfektně. Taky jsem všechno slyšela i cítila. Ale byla jsem v lese. Neusnula jsem náhodou doma? Moment! Řekla jsem CÍTILA?

Rychle jsem se zvedla a podívala se na sebe. Ale to ne. To snad není možné. O tomhle jsem slyšela, ale ještě se mi to nestalo.

Ještě zkusit, jestli mám svoje schopnosti. Klon? Uf, jde. Hýbání? Ten lístek se pohnul díky mě, nebo díky větru? Teď jsem totálně zmatená. A co teplo? No, ale to na nikom neumím, a navíc taky nemůžu, vyzkoušet. Netrénovala jsem to a taky nevím, jak to funguje. Už vím. Zavolám Jamieho. Ten mi bude umět pomoct. Přeměním se na ptáčka a poletí domů. Vím, ve které části lesa přibližně jsem.

Jak to, že to nejde? Jak to, že se nemůžu přeměnit na ptáka? Co se to stalo?

„Victorie, já tě zabiju!“ zakřičela jsem do lesa. Ano, díky Victorii jsem teď upír. Teď jsem ona. Převtělila jsem se do ní. A ona nejspíš bude v mém těle. A když jsem ji říkala, že bych ji nejraději zabila a ona byla klidná… Né. To né. Ona je doma. Charlie ji považuje za mě. Ona se bude snažit ublížit Charliemu. Jestli ne ještě ostatním. Ale mám své schopnosti. Tedy nevím, jestli všechny, ale aspoň ty, které umím používat.

Běžela jsem směrem domů, ale slyšela jsem šustit v křoví.

„Jaku? Paule? Jarede? Kdo z vás to je?“

BLOTIK:

Victoria nevěděla, co se stane, ale pár věcí už kdysi dávno slyšela. Proto to chtěla vyzkoušet. Vrhla se na toho ducha, ale jakmile se toho ducha jenom dotkla, pohltila ji tma.

Probudila se o nějakou tu chvíli později. Nic nechápala. Nevěděla, kde je. Byla prostě v neznámu. Kolem ní byly hadičky. Nějaké přístroje napojené na ní. Zamrkala a rozhlédla se kolem sebe. Nevěřila vlastním očím. Asi se to opravdu povedlo. Protože byla v lese a potom najednou tady. Asi v nemocnici.

Porozhlédla se kolem, co se děje. Vedle sebe uviděla nějakého chlápka. Poznala, že je to upír. Akorát nějak nebyl „pravý“ upír. Neměl červené oči, jak mívají normálně. Neměl, měl je zlaté. Zlaté nikdy neviděla, a proto se divila. Chtěla tomu přijít na kloub. Byla zvídavá, ale moment. Uvědomila si, že nikdy nebyla zvídavá. Ona ne, teda ne ve svém těle. Ach jo. Do jakého „andílka“ jsem se to dostala? Povzdechla si.

„Kdo jsi. Kde jsem já, a kde to jsem?“ ptala se na moc věcí najednou. Stále se divila, že vidí stejně, jako ve svém těle, dokonce možná i lépe. I slyšela lépe.

„Ach Bello. Ty si nic nepamatuješ? Já jsem Edward. Tvůj spolužák. A ty jsi Isabella Swanová. Tvůj otec za chvíli přijde. Přijde tě zkontrolovat.“ Teď byla úplně domotaná. Ale věděla, na koho si má hrát.

„Ach promiň, Edwarde. Já… Už se mi to vybavuje,“ hrála s nasládlým hlasem a předstíraným zmatením. Edward se sice divil, jak to mluví a proč se tak chová. Tohle není ona. Ani ho to k ní tak moc netáhlo. Nechápal nic.

Po pár minutách vstoupil do pokoje i „její“ otec. Charlie.

„Bello. Bello! Ty už jsi vzhůru. Jsem tak rád, že jsi naživu. Víš, jak jsi mě vyděsila, když jsem tě tam našel?“ strachoval se o svou nepravou dceru.

Takže tohle je její otec. Hm. Tak toho můžu využít. Ona mě chtěla zabít, tak já zabiju jejího otce. Oko za oko… Pak ať mě klidně vyhledá a zabije, ale já si nenechám nikým vyhrožovat.

Pár dní ještě byla v nemocnici ta falešná, nepravá Bella. Potom si ji Charlie odvedl domů.

„Bello, poznáváš to tady?“ zeptal se s obavou. V nemocnici mu řekli, teda spíš Edward mu řekl, že si na něho vzpomněla, až když ji o sobě řekl. Proto měl strach. I Victoria to věděla, a náležitě toho využila.

„Tati, kde mám pokoj. Nějak si teď nemohu vzpomenout. Ach. Kdybys mi jen poradil.“ Ten způsob jejího mluvení se na ni nehodil. Dokonce i Charlie to poznal. Byla tak průhledná, ale okolnosti jí pomáhaly. Události byly na její straně.

„Jistě holčičko. Po schodech a doprava,“ díval se a ni zkoumavě. Victoria si toho ale nevšímala a pokračovala nahoru. Chtěla tam najít nějaké odpovědi, kdože to vlastně má být.

V „jejím“ pokoji ovšem nenašla nic. Nic, co by jí pomohlo odhalit, kdo to je. Podle toho, že Charlie byl člověk, usoudila, že o tom, kdo je vlastně ta Bella zač, neví. Bella je něco víc. Něco, o čem ještě nemá ani zdání.

Když tak přemýšlela, co Charliemu udělá, cítila, jak se v pokoji mění teplota. Jí začíná být horko, potom zase zima, pak zase horko. Jakoby si někdo s teplotou hrál. Nikoho ale neviděla, ani neslyšela. Proto to nechala vyjít do ztracena.

Byl večer a ona byla unavená. Jako upír nikdy únavu nepocítila. Jenom žár v krku. Ten oheň, který ji dával znamení, že potřebuje tu tekutinu, které se říká krev. Tu tekutinu, kterou produkují lidské jednohubky. Tu tekutinu, která jim koluje v žilách, a která se rozváží po celém těle díky tlukoucímu srdci. Díky jeho zvuku ji pokaždé začalo pálit v krku. Ale teď? Viděla dobře, možná lépe, sluch na tom byl stejně, taky rychlost a její reakce nebyly pozadu. Ale čuch? Ten, jakoby měla lidský. Zakrnělý, oproti ostatním smyslům. Ani ten žár, ten oheň v krku necítila. Jenom únavu a hlad. Hlad a chuť na opravdové jídlo. Na žádného člověka.

Seběhla proto pomalu dolů a prosila Charlieho o kousek jídla. Bylo to divné. Bella si vždy dělala jídlo sama. Nikdo nevěděl, co se stalo. Jediná Victorie měla výhodu. Věděla, co se stalo, proč se to stalo, a kdo za to může.

V hlavě ji najednou zněl nějaký hlas. Nějaký velice povědomý. Nějaký, který sama vydává. Teda v tomto těle.

‚Jestli tě dostanu do rukou, zabiju tě. Slyšíš. Nenechám tě, abys někomu ublížila. Slyšíš. Už si pro tebe jdu.‘ Raději zatřepala hlavou, aby ten otravný hlas dostala z hlavy.

„Je ti něco, zlatíčko?“ zeptal se Charlie, když ji našel třepat hlavou, jako nějakého blázna.

„Nic tati. Nic se mi nestalo. Jsem úplně v pořádku,“ lhala zase.

„Co kdybychom se jeli projet? Chtěla bych na čerstvý vzduch, prosím,“ žadonila. Chtěla to udělat co nejdřív. Přece jen to tělo, ve kterém byla, nebylo lidské, ale nebezpečné. Cítila to. Proto chtěla co nejdřív vykonat svou pomstu. Vždy, když ji někdo vyhrožoval, zabila ho. Neměla zapotřebí, aby ji někdo tak hnusně ponižoval. Za lidského života byla z velice vážené rodiny. To ji zůstalo i do upířího života.

„Proč ne. Dobře. A kam se pojedeme podívat?“ zeptal se Charlie zvědavě.

„Já bych chtěla někde do lesa. Je tam čerstvý vzduch a klid.“ Charlie se nechal přemluvit a jeli tedy do lesa. Charlie vzal auto, nasedl a jelo se.

„Tady zastav. Tady bude hezky.“ Charlie zastavil a šlo se do lesa.

BELLA:

„Paule, tos mě vylekal,“ řekla jsem se smíchem. Byl to Paul. Jacobův kamarád. Znala jsem ho už dávno, ale Jacoba ne. Paul naštěstí byl můj kamarád.

„Co tady děláš?“ zeptal se vražedným hlasem a pohledem mě propaloval. Začal se taky třást. Nevěděla jsem proč.

„Paule, to jsem já. Bella,“ přela jsem se s ním dál.

„Ze mě si nikdo srandičky dělat nebude. Navíc, nemáš tady co dělat, pijavice.“ Když to dořekl, proměnil se ve velikánského vlka. No jasně, vlkodlak. A já jsem upír. Vlkodlaci upíry nesnáší. A taky mi Jamie říkal, že chrání lidi. Proto tady nemám co dělat. Ale co ta holka, kterou Victorie zabila? Tu nedokázali zachránit? To si říkají ochránci?

Musela jsem se nějak zachránit, abych mohla zachránit tátu. Ona se mi totiž chtěla pomstít. Mám štěstí, že mám nějaké ty svoje schopnosti sebou.

Chvíli na mě Paul vrčel, ale já jsem na něho povalila strom, samozřejmě schopností. Uhnul, naštěstí. Byla jsem ráda, že se mu nic nestalo, ale přesto jsem nebyla ráda, že on chce zabít mě.

Nepomohlo to, vrčel dál. Neuklidnil se. Řekla bych, že se ještě více rozzuřil. Jediná šance byla…

Paul začal vrčet a výt, když se kolem něho v kroužku objevilo asi dalších 20 Victorii. Tedy mě. Já rozuměla zvířatům, tedy i Paulovi, když zavyl. Volal na pomoc jeho „partu“. Všechny klony měly moje instrukce, jak se mají chovat. Nezabít, jenom mi pomoct uniknout. Paul nemohl ani podle čichu poznat, která z nás jsem já. Měly všechny moje aroma. Tedy ne moje, ale Victorie. Všechny Victorie se rozprchly přesně směrem, který byl ještě před chvílí za jejich zády. Já se rozběhla tím svým. Paul běžel za jednou z těch klonů. Slyšela jsem ho přes klon. Nechala jsem ten klon zmizet před jeho očima. Ostatní taky. Běžela jsem se schovat. Někde, kde bude bezpečno. Někde, kde mi nikdo nebude usilovat o život.

Byla jsem už docela dost daleko od místa, kde se ten incident před chvílí udál. Mám ale nápad, jak se domů dostat, aniž bych tam musela já. Sice jsem to ještě nikdy nezkoušela, ale aspoň bude zábava. Pokusila jsem se vytvořit mouchu. Je malá, rychlá, létá a hlavně to nejsem já. Nevím, jestli se mi to povede, protože zvíře jsem ještě opravdu nezkoušela.

Po chvíli zkoušení, kdy se mi povedlo vytvořit asi 10 mutantských much, se mi konečně povedla ta pravá. Byla jsem ráda.

Poslala jsem ji domů. Jako výzvěda. Malého, tajného agenta.

Za sebou jsem uslyšela rychlé kroky. Lehké. Podívala jsem se, kdo to běží. Byla to srnka. Já se nadechla a cítila to pálení v krku. Jako měnič jsem ho necítila. Krev jsem nepotřebovala. Stačilo mi jídlo. Lidské jídlo. Ani nevím jak, ale za vteřinu jsem srnku držela v rukou a bez života. Já už nechci být monstrum. Já chci být zase já. Když je Victoria v mém těle, nějaké spojení tam musí být. Musí. Neznám tohle „převtělování“, ale jsem si jistá, že něco se musí dát udělat.

Soustředila, jsem se, i když nevím na co. Sedla jsem si do tureckého sedu a dýchala. Zhluboka, i když jsem to nepotřebovala, a soustředila se na svoje tělo. Před mýma zavřenýma očima se objevila malá oranžová skvrna. Šla jsem k ní. Viděla jsem se, ale měla jsem jemně vlnité a zrzavé vlasy. Začala jsem si křičet do ucha. ‚Jestli tě dostanu do rukou, zabiju tě. Slyšíš. Nenechám tě, abys někomu ublížila. Slyšíš. Už si pro tebe jdu.‘ Když jsem dokřičela, otevřela jsem oči. Rychle.

Před očima jsem měla „oči“ mouchy. Zvláštní. Tak takhle vidí mouchy. Slyšela jsem jenom rozhovor.

„Co kdybychom se jeli projet? Chtěla bych na čerstvý vzduch, prosím,“ říkalo moje tělo.

„Proč ne. Dobře. A kam se pojedeme podívat?“ odpověděl mi na to Charlie.

„Já bych chtěla někde do lesa. Je tam čerstvý vzduch a klid.“ Do lesa?! To ne. Ona má v úmyslu… Ne, to nedovolím. Copak mě neslyšela? Charlie s tím souhlasil a oblékal se. Měl mě rád. Až na to, že tohle nejsem já. Já jsem tady.

Potom nasedly do auta a jeli.

„Tady zastav. Tady bude hezky.“ Ozvalo se po chvíli jízdy. Můj tajný agentík byl s nimi stále. Sledoval je. Usadil se Charliemu na rameni, ale z druhé strany, než jsem seděla „já“.

„Dobře,“ pokrčil rameny Charlie.

Vystoupili a Charlie se rozhlédnul. Moucha taky. Tam to znám. Byli uprostřed dlouhé silnice. Poblíž žádné domy, žádní živáčkové. Jenom les, zvěř, táta a ONA. Už jsem se obrazem, který mi běhal v hlavě, nezabývala. Běžela jsem k tomu místu, co mi síly stačili. Musela jsem tam být dřív, než se něco stane. Bylo mi jedno, že cestou potkám třeba Paula. Bylo mi to jedno. Hlavně, když tátu zachráním. On nesmí zemřít. Nesmí. Na to ho mám až moc ráda.

Už jsem byla skoro na místě, když jsem slyšela výkřik a následně křupnutí. Nevím čeho, ale doufám, že to křupnutí nepocházelo od Charlieho.

Když jsem přiběhla na místo, které jsem viděla, byla jsem v tu ránu mrtvá. Ne doslova, ale… Stála jsem tam já, tedy Victoria, nad nehybným tělem mého otce.

Přiběhla jsem k ní, ale jakmile jsem se jí dotkla, už jsem zase padala do tmy.

Probudila jsem se na zemi, vedle Charlieho. To nemohla být pravda. Byl mrtvý. Tak to teda ne.

„Já tě zabiju!“ křikla jsem na Victorii. Přeměnila jsem se na ptáka a začala křičet bolestí, ale i zlostí. Už jsem nemohla unést ten žal. Charlie je mrtvý. Je mrtvý a už mi ho nic nevrátí. Můj tatínek je mrtvý. Člověk, se kterým jsem prožívala svoje chvilky, krásné, špatné, tajemné, trapné, ale i uklidňující. Žila jsem s ním tak dlouho. On byl příčina, že jsem vůbec tady. Tady na světě. No máma taky.

Křičela jsem, z mého hrdla se ozývalo jenom odporné pištětí a tak hnusný zvuk, že jsem myslela, že i skleničky ten zvuk roztříští. Ale to, co se sesunulo k zemi, nebyly střepy. Když jsem se podívala, Victoria už tady nebyla. Jenom na místě, kde před chvílí stála, ležela hromádka popela.

Co se stalo? Oheň jsem nikde neviděla. Nikde tady nebyl. Jenom hromádka popela.

Po tvářích mi tekly slzy a já se dívala na tu hromádku. Vítr odvával zrníčka popela kdesi do neznáma. Jedno zrníčko sem, další na druhou stranu. Vítr si s nimi hrál fotbal. Přihrával si každé zrníčko zvlášť. Pár jich proletělo kolem mě. Mě to bylo jedno. Proměnila jsem se zpátky na člověka a klekla si na kolena před Charlieho tělo. Už se s ním nikdy nebudu smát. Nikdy neuvidím, jak je zabraný do filmového zápasu, nebo když nadává, že jeho tým prohrává. Už nikdy neuvidím ten výraz, když měl jít s Billym na ryby. Neuvidím, jak se bude tvářit na jídla, která mu budu vařit. Nikdy už neuslyším, jak mě bude kárat, chválit, poučovat, bát se o mě. Už nikdy se nevátí. Už nikdy tady nebude.

„Proč?!?“ zakřičela jsem do vzduchu.

Snažila jsem se ještě rozpohybovat Charlieho srdce. No jeho srdce naběhnout už nechtělo. Už ani nemohlo. Victorie ho zabila. Nevím, jak umřela, jestli jsem ji zabila já, ani nevím jak, ale doufám, že ji to velmi bolelo. Tak, jako nikdy nic. Tak, jako žádné mučení na světě. Jako 1000 různých způsobů mučení.

Nevím, jak dlouho jsem tady ležela, na Charlieho těle, ale byla už tma. Už jsem se pomalu loučila a musela jsem vymyslet, jak to udělám. Zabila jsem ho já, i když jsem nebyla ve svém těle. Policajti mi neuvěří. Znám jejich postupy až moc dobře. Půjdu domů a zavolám, že se Charlie neukázal. Potom ho najdou a já konečně nebudu muset svoje slzy nad jeho smrtí skrývat.

Už jsem se chystala k odchodu, když jsem slyšela kroky a následně ruku na mém rameni. Nevím, kdo to byl, ale mohl by mě prozradit. Podívala jsem se, kdo mě tady načapal.

 


 

Další

Shrnutí

Předchozí

 


Doufám, že se vám tato kapitola líbila. Je to asi nejdelší, co v této povídce je. Doufám, že stála za to. Budu moc ráda za komentáře. Klidně i kritiku.

Další anketa. Jak já je miluju. Co si myslíte? Kdo to bude?



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Život z ptačí perspektivy 21. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!