Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Život z ptačí perspektivy 20. kapitola

Bella


Život z ptačí perspektivy 20. kapitolaJe tady 20. kapitolka. Máme další kulatiny. Přeji této povídce hodně štěstí, a aby se vám líbila. Byla bych ráda, kdybyste komentářema nešetřili a zanechali mi tu svůj názor. Děkuji.
Hezké počtení. blotik

 

20. kapitola

CHARLIE:

„Bells?“ zkusil jsem to ještě jednou. Ona se ani nepohnula. Ani mi neopověděla.

Něco jsem zkusil. „Proboha, vždyť ona nedýchá.“ Moje holčička nedýchala. Zavolal jsem nemocnici a začal provádět první pomoc. Něco nás na té stanici přeci jenom naučili. Nebylo to sice nic moc, ale říkali, že i ta trocha může zachránit život. A jestli se jednalo o mou holčičku, tak zkusím cokoli.

Záchranka přijela asi za minutu. Nebyli jsme daleko od nemocnice. Opravdu jenom kousek. Záchranáři vtrhli do předsíně. Sice asi vyrazili dveře, ale já jim to za zlé vůbec neměl.

„Tady, nahoře, po schodech, a pak doleva,“ křičel jsem na ně, aby věděli kde jít a nebloudili.

Záchranáři přišli a ihned si ji vzali na starost. Vytáhli takové lehátko na kolečka a vytáhli ji na ně. Potom si vzali takový přístroj, který na ní napojili. Pak nějaké dvě věcičky do něho napojené a na to napatlali nějaký gel. Tyhle záchranářské věcičky neznám, i když o tom bylo školení. To víte, starého psa novým kousků nenaučíte.

„Jestli chcete jet s námi do nemocnice, běžte k sanitce. Tady teď nemůžete zůstat,“ rozkázal mi jeden starší záchranář.

„A bude v pořádku?“ zeptal jsem se, ale odpovědi se mi nedostalo. Jakmile mě záchranář vystrčil z jejího pokoje, dveře se za mnou zavřeli a už je nechtěli otevřít.

Šel jsem tedy poraženě k sanitce. Jakmile jsem tam došel, vchodové dveře se otevřeli a záchranáři i s Bellou na lehátku běželi k sanitce. Naložili ji a já se sedl vedle ní. Potom jsme jeli do nemocnice.

„Holčičko moje, co se ti to stalo. Co jsi mi to udělala? Proč? Co jsem udělal tak špatně? Selhal jsem nějak?“ Nevěděl jsem, proč se to stalo. Ale nějaký přístroj pípal, tak snad to znamenalo, že je v pořádku.

V nemocnici jsme byli za chvíli.

„Pane Swane. Vaši dceru právě přivezli. Je v kómatu. Nevíme na jak dlouho a nevíme ani příčinu,“ řekl nějaký doktor Cullen.

„Můžu za ní?“ zeptal jsem se.

„Můžete, ale jenom na chvíli.“

Neváhal jsem a šel se za ní podívat. Ležela tam, na posteli, a byla připojená na nějaké hadičky. Byla bledá a měla kruhy pod očima. Vypadala strašně.

„Co mi to děláš, Bello.“

EDWARD:

Alice měla pravdu. Neměl jsem se to dozvědět na veřejnosti. Alespoň ne na parkovišti. Kdybych to věděl už tehdy, tak z toho parkoviště svištím ihned za Bellou do nemocnice.

Když konečně skončila hodina, Alice na mě čekala před třídou.

„Alice, co se jí stalo?“ zeptal jsem se zoufale. A to dost zoufale.

„Edwarde, po škole se na ní pojedeme podívat, jestli budeš chtít. A neboj. Carlisle měl příjem, takže je o ni dobře postaráno. Je v kómatu, ale kdy se proudí, netuším. Ještě to nevidím,“ uklidňovala mě.

Po chvíli přišla vlna klidu.

„Jaspere,“ zavrčel jsem. Já nejsem žádné malé dítě, abych se o sebe nedokázal postarat. Žádnou pomoc nepotřebuju, zvládnu to sám. Teda většinu. Ale pomoct bych chtěl pouze od jedné osoby a ta teď není „vzhůru“.

BELLA:

Toto plutí už trvalo strašně dlouho. Mě to připadalo jako nejmíň rok, co jsem za ní plula. Už jsem viděla, jak zavraždila několik lidí. Párkrát si i mumlala. Nevím co, ale někdy jsem ji rozuměla, jak se chválila. Takže její jméno znám. Victoria.

Někdy mi dokonce připadalo, že se na mě kouká. Asi to není možné, když jsem teď teda ten duch, ale stále mám divný pocit.

Ani nevím, proč jsem stále uvězněná v tomhle strašném snu. Doufám, že normálně je ještě noc, ale podle toho, jak dlouho tohle trvá, tomu vůbec nevěřím.

Nevím, jak rychle tady běží čas, ale před nějakou dobou jsem cítila malé otřesy. Co to bylo, netuším.

„Tak. Už toho mám dost. Kdo jsi a proč za mnou stále létáš?“ zeptala se ta zrzka.

„Ty mě vidíš?“ zeptala jsem se. Já jsem přece duch. Tak jak mě může vidět.

„Nedělej blbou.“

„A jak vypadám?“

„Ty si ze mě ještě děláš srandu?“ naštvala se.

„Ne, ale jen mě prosím popiš.“ Popsala mě, ne jako tu holku, ale mě samotnou.

„Já jsem Bella. Ty jsi Victoria, jak jsem za ten čas pochytila. A za tebou nelítám, protože se mi chce, ale protože musím. Ale nevím proč. Za tebou bych se ani neotočila. Tebe bych možná hned zničila. Hlavně tehdy, když jsem viděla, jak tu dívku zabíjíš.“

„Aha. A kdo jsi?“ V očích měla jiskřičky, nebo se mi to zdálo.

Teď jsem opravdu mimo. Jestli je to sen, tak bych ho měla dokázat ovládat. Ale já bych si nikdy nepřála tohle. Létat za nějakou upírkou a vidět, jak zabíjí, aby zahnala svou nezkrotnou žízeň. Pokud to ale není sen, tak jak jsem se sem dostala, a jak se dostanu zpátky?

„Já jsem ten, koho neznáš. Ten, kdo by vás měl chránit. Nejen vás. A ten, kdo by tě místo ochrany tvého zadku do něho nakopal.“ Urážela jsem ji. Chtěla jsem, aby s tím zabíjením přestala. Vždyť Cullenovi jsou taky upíři, ale lidi nezabíjí.

„Aha. Takže ty musíš stále létat za mnou, je to tak?“ zeptala se.

„Ano,“ jenom jsem přikývla na souhlas. Vypadala, jakoby něco chystala, ale co to bylo, jsem netušila. Upíři, kteří zabíjí lidi, jsou nevyzpytatelní.

„Jsi ten, kdo by mě nejraději zabil, správně?“ zeptala se znovu. Zdálo se, že ji moje urážky vůbec nevyvádějí z míry. Jakoby je ani neslyšela. Jako kdybych byla najednou vzduch.

„Tak pojď za mnou. A jestli nechceš… Stejně nemáš na vybranou.“ Ona se mi smála do očí. Ona si dovolovala se mi smát do očí, i když to bylo kvůli ní, že jsem se tady ocitla.

Běžela dlouho. Běžela dlouho i na to, že byla upír. Že běžela upíří rychlostí. Když už konečně byl konec té dlouhé cesty. Té nekonečné cesty.

Nejhorší bylo, že jsem netušila, jak dlouho tady jsem. Jednou čas utíkal, že se mi zdálo, že tady jsem alespoň 10 let. Někdy jindy se mi zase zdálo, že jsem tady jenom 5 minut.

„Takže,“ zkonstatovala, když se konečně zastavila na nějakém místě, kde byla jeskyně.

„Takže?“ zopakovala jsem jí. Ona mi neodpověděla. Jenom šla dál do té jeskyně a nevšímala si mě. Byla tma. Já jsem jako duch neviděla tak dobře. Nevím, jestli to bylo tím, že jsem duch, nebo tím, že jsem ve snu.

„Když ty jsi něco zajímavého, tak proč se nekouknou, kdo? Proč nezjistit, kdo jsi?“ Nepochopila jsem, jak tohle myslela.

„Jo. Abych nezapomněla. Slyšela jsem, jak jsi stále opakovala něco, že nevíš, jestli jsi ve snu, ale že chceš pryč. Takže jsem ve tvém snu. Ale já normálně žiju. Takže ahoj.“ Usmála se na mě, zamávala mi a vrhla se na mě.

 


Další

Shrnutí

Předchozí

 


 

Je tady další kapitolka a taky další anketa. Bude se týkat dalšího, popř. přesdalšího dílku. Takže bych potřebovala vaše názory.
A) Charlie může zemřít
B) Charlie nesmí zemřít, musí žít
Děkuji, že se připojíte do ankety.


Děkuju za vaše pevné nervy se mnou. Škola je úděsná. :D



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Život z ptačí perspektivy 20. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!