Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Život z ptačí perspektivy 19. kapitola

Život z ptačí perspektivy 19. kapitolaJe tady 19. kapitola. Doufám, že mě za ten konec nezabijete, ale když mě to baví. Moc se za něj omlouvám.

19. kapitola

EDWARD:

„Tak se mi koukni do hlavy,“ řekla uraženě a ukázala mi, co viděla.

Viděl jsem, jak JÁ chodím po domě a opravdu si ho nosím na zádech, jako nějaké klíště. Pak jsem viděl vše, co se stalo. Jak na ní mrkl.

„A kdy se to stalo, Alice?“ zeptal jsem se. Že by nám Alzheimer běhal po baráku? Ale to by musel být hodně dobrý, kdyby působil i na upíry.

„Asi tak před 10 minutami. Proč?“ zeptala se nevinně.

„Před deseti minutami?“ koukal jsem vyjeveně. Ale to jsem přece byl s Carlislem v nemocnici. Není možné, abych byl na dvou místech najednou. Jsem sice rychlý ale až tak moc zase ne. A navíc, to bych musel o tom něco vědět, že jsem tam, i tam.

„Alice, Alice,“ zakroutil Carlisle nevěřícně hlavou ale když nepřestal, chytil jsem mu ji, aby se zastavila.

„Děkuji Edwade. Alice ale to nemůže být pravda. Nepřepočítala jsi se? Edward byl před deseti minutami se mnou. Byli jsme spolu v nemocnici,“ oponoval Alice Carlisle.

„Já že jsem se přepočítala?“ křičela jako smyslu zbavená Alice, „já se nemůžu přepočítat. Jsem U - P - Í - R. Víte co? Věřte si, komu chcete,“ otočila se naštvaně a tentokrát nadávala nám oběma. Po chvíli ale její myšlenky přestaly nadávat. Ale změnily se…

„Edwarde? Půjdeš se mnou na nákupy,“ rozhodla. Ani se neptala. Přímo mi to rozkázala. Když se jí pak zablesklo hlavou, co jsem ji odpověděl před chvílí, nemohl jsem uvěřit.

„A Emmeta vezmeme s sebou,“ dokončila Alice. Já jsem ji sice před chvílí neodporoval ale šlo vidět, že se odbýt nenechá. Stála si tvrdě za svým.

Když přijel Emm, tak jsem mu jenom oznámil, co se děje, spíše, co se bude dít a on jenom klekl na kolena a začal prosit boha. Po chvíli došel k názoru, že mu to stejně nepomůže, tak šel klečet za Alice. Ale když to neodvolala, problesklo mu hlavou, že by ještě mohl utéct, to už to ale viděla Alice a chytla ho za ucho.

„Nikam nepoběžíš. Připrav se, za hodinu vyrážíme. A jestli zdrhneš…“ nedořekla Alice a začala se smát smíchem, že by se i jeden bál. Jenom já jsem věděl, co tím smíchem myslela. Dohodla by se s Rose. A co by dělal Emmet bez Rose. Asi nic.

BLOTIK:

Alice, Emmet a Edward jeli na nákupy. Většina neochotně. Teda Edward a Emmet. Jediná Alice, z týmu Alicin nakupovací maraton na tento den, se radovala.

Vláčela je po všech různých koutech obchodu, že kdyby nebyli upíři, tak svoje nohy nechají v jednom nejmenovaném obchodě už před hodinou.

„Edwarde, zkus si to. Emmete, ty zas tohle. Ale dělejte. Trvá vám to, jak slepému malování pomeranče,“ křikla po nich a už jim v rukou sídlilo pár věcí.

Když dojeli domů, přes tašky skoro neviděli.

„Jaspere, miláčku, pomohl bys nám?“ zakřičela Alice před domem. Jasper hned stál u ní a pomáhal jí s taškami. Byl velice rád, že chtěla jenom pomoct. Kdyby s ním chtěla i nakupovat, to by už tak ochotný nebyl.

Další den jeli všichni do školy. Už nevládla taková atmosféra. Alice už Edwardovi celkem odpustila, hlavně kvůli včerejším nákupům.

Edward se ale začal cestou ošívat.

„Co je Edwarde? Kouše tě blecha?“ zasmál se Emmet.

„Nemohl by sis ty svoje připomínky nechat na jindy. Mám takový divný pocit. Jako kdyby se někomu něco stalo.“

„Prosím tě. Komu by se mělo něco stát. Vždyť jsme upíři.“

„Ale já jsem nemyslel nás,“ protočil Edward očima.

„A koho? Nikoho jiného neznáme,“ divil se Emmet.

„No ty ne,“ řekl si pro sebe Edward ale Emmet to slyšel.

„Takže ty sis našel holku, jo? A mě jsi nic neřekl. Jsi zlý buačíček,“ začal šišlat a dělal, že brečí. Kdy to děcko vyroste.

Přijeli ke škole. Edward vystoupil ale to už se k němu hnala Alice.

„Že neuděláš nic. Nic špatného, nebo hloupého, až se to dozvíš?“ ptala se zoufale.

„A co bych se měl dozvědět?“ Místo odpovědi však zněla reklama na Head&Shoulders.

„Tak dobře, slibuju. Slibuju, že nic špatného neudělám. Ale řekni mi to,“ diktoval si podmínky.

„Dovíš se to na biologii. Ale jestli něco uděláš, něco špatného, tak máš u mě dva dny nakupování,“ pohrozila.

Edward se už nemohl dočkat dalších a dalších hodin. Ubíhalo mu to tak strašně pomalu. Vždy to utíkalo tak rychle ale dnes, jako na potvoru, ne. Snažil se něco vyposlouchat z myslí studentů.

Nic zvláštního tam zatím nebylo. Teda jenom jedna věc. Každý si šuškal, že je tady nový student.

‚Ale jestli jsem správně slyšel, tak je tady už týden. To mi ale nikdo nenamluví. Já vím, co vím, i když poslední dobu blázním. A já vím, že o novém studentovi bych musel něco vědět. Nemohl tady být už týden. To prostě nepřicházelo v úvahu. Prý se jmenuje Jamie Cart. Prý je sirotek a bydlí kousek za městem. Tam ale byla jenom opuštěná chaloupka. Nikdo tam nebydlel. Ta chalupa byla na rozpadnutí. Musím se tam potom podívat. Tohle mi nějak nesedí,‘ říkal si.

Konečně měla být biologie. Edward se těšil na biologii s Bellou. S Bellou, kterou už dlouho neviděl. No, zase tak dlouho ne ale jemu se to zdálo jako věčnost.

Když přišel do třídy, Bella tam zatím nebyla. Sedl si na místo a čekal, kdy konečně přijde. Tak strašně natěšený byl.

Bella se však ani po zvonění neobjevila. To mu začalo být divné. Neobjevila se ani po příchodu učitele, dokonce ani na obědě.

Sedl si ke svým sourozencům a poslouchal. Poslouchal myšlenky, poslouchal šuškání. Na této škole vládly drbny. Drbny, jako byla Jessica. Většinou se mýlila ale stalo se někdy, že měla pravdu. Co kdyby měla pravdu i dneska? To nevěděl ale přesto poslouchal.

„Fakt?“ zeptala se nějaká holka, která seděla u stolu s Jessicou.

„No vážně. Prý ji Charlie našel. Ale nikdo neví, jak dlouho to potrvá. Já bych to teda nechtěla zažít,“ odpovídala šeptem Jessica. Jakmile Edward uslyšel, co se stalo, zkameněl. Na nějaké podivnosti s novým, nenovým, studentem zapomněl. Jakoby ta podivnost ani neexistovala. Měl chuť něco udělat. Na slib, který dal Alice ráno, úplně zapomněl. Proč se to stalo? Proč? To nechápal.

Po chvíli slyšel v hlavě křik, který překřikoval všechny ostatní hlasy.

‚Něco jsi mi slíbil. Ať tě to ani nenapadne. Víš, že jinak se mnou půjdeš na nákupy. Edwarde. Prostě na to, na co teď myslíš, Z - A - P - O - M - E - Ň.‘ To na něho křičela Alice. Měla zase svou vizi.

CHARLIE:

Ten samý den ráno

Dneska jsme měli v práci volno. Je mi teda líto té, co ji tuhle zavraždili ale já na to přijdu. Akorát Bella se mi včera zdála trochu divná, jak jsem ji to řekl. Nikdy ji to moc nezajímalo. Vždycky, jako kdyby mě ani neposlouchala a jenom naučeně odpověděla „Hmmm.“

Ráno měli dávat zápas. Hrál Seattle proti New Yourku. Já samozřejmě fandil Seattlu.

Když byla přestávka, podíval jsem se na hodiny. Bylo už půl deváté ale že bych byl hluchý? Asi budu muset zajít k ušnímu.

Když jsem se znova podíval za deset minut, něco mi říkalo, že není něco v pořádku.

Tak počkat, vše si musím ujasnit. Vstal jsem, umyl se, šel si udělat snídani, potom jsem si šel sednout sem ale žádný hluk jsem neslyšel. Co je dneska za den? Nevěděl jsem. Ach ta moje hlava děravá. Musel jsem se zajít podívat do kalendáře. Takže dneska je… úterý. Dneska má mít Bella školu. Ale proč už nešla? Nebo jsem ji neslyšel? Ale tu bych nepřeslechnul. Vždyť by mi aspoň ahoj řekla. Taková ona není. No, raději ji zkontroluju.

Šel jsem nahoru a přemýšlel, co by se jí asi tak mohlo stát. Nic mě ale nenapadalo.

„Bells, zlatíčko? Jsi ještě doma? Musíš jít do školy. Doufám, že jsi nezaspala,“ zakřičel jsem na ni ještě ze schodů. Žádnou odpověď jsem neslyšel. To mě přivedlo na pochyby. Že bych byl jen starý blázen?

Otevřel jsem dveře do jejího pokoje. Ležela na posteli. Ležela tam. Po kom je ta holka? Takhle dlouho vyspávat.

„Bell, vstávej! Budíček. Musíš do školy, už tak jsi zameškala první hodinu,“ řekl jsem ji. Ona se ale neprobudila.

„Bells,“ zatřepal jsem s ní.

„Bells?“ zkusil jsem to ještě jednou. Ona se ani nepohnula. Ani mi neopověděla.

Něco jsem zkusil. „Proboha, vždyť ona…“


Další

Shrnutí

Předchozí


Přidala jsem vám tdy další kapču. Chtěla bych poděkovat za vaše komentáře.

PS: Doufám, že jich aspoň 15 bude.

PPS: To, že napíšu, že bych chtěla aspoň 15 komentářů, neznamená, že když tady budou, tak v ten okamžik tady bude další dílek. Píšu ještě další povídky a taky mám školu. Děkuju za pochopení a přeju hezké čtení.

blotik



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Život z ptačí perspektivy 19. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!