Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Život z ptačí perspektivy 16. kapitola

Život z ptačí perspektivy 16. kapitolaDěcka. Je tady po dlouhé době 16. kapča. Asi enní nic moc, ale doufám, že se vám bude líbit. V příští kapitolce se dozvíte, co to vlastně měl Edward přichystané. Ale nevím, kdy ten další díl bude. Budeme teď mít strašně písem. (Asi jako všicni.) =D SeYbinKa: No jsou trochu větší než orlové. Zdá se mi, že jsem to už jednou psala, ale nevadí. Hezké počtení. blotik PS: Moc mě potěšilo, kolik komentářů tady bylo, takže i když jsem toho měla a mám fakt hodně, přidávám sem další dílek. Co takhle, kdyby jsme zůstali aspoň na 15 komentářích? ;)

16. kapitola

EDWARD:

Když po chvíli slunce zašlo, a já měl hlavu jakž takž srovnanou, řekl jsem si, že je na čase se vrátit domů. Musel jsem se omluvit. A myslím, že to bude tolik, co bych měl vysvětlovat.

Odpustili mi okamžitě, když jsem vešel do dveří. Hlavně Esme. Viděl jsem, jak byla nešťastná. Dokonce Jasper mi děkoval, že jsem zpátky. Ani jsem se mu nedivil, když má takovou schopnost, jakou má.

„Mami, moc se ti omlouvám,“ omluvil jsem se. Tentokrát jsem se zapřísáhl, že už to nikdy nesmím udělat. Opravdu nikdy. Já vím, můžu to zase porušit, ale tohle už prostě nemůžu udělat.

„A vám všem taky.“

„Brácho. Bez tebe tu byla nuda. Neměl nám kdo lézt do hlavy,“ zavtipkoval zase Emmet. Ten nepřestane vtipkovat, ani když na to není vůbec situace.

„Nevadí, Edwarde. Mám věc, kterou to odčiníš,“ usmála se na mě. Kdybych ji neznal, vsadil bych se, že to bude něco milého. Když jsem ale slyšel, co na mě chystá, měl jsem chuť jít pryč.

„To ať tě ani nenapadne,“ řekla Alice nahlas. Takže budu muset zase trpět.

Šli jsme nakupovat. Vzala sebou i Emmeta. No jo, neměl mít takové blbé kecy. Byl jsem ale rád, že lidé znají zavírací a otevírací dobu. Jinak bych byl nahraný. Alice zase nakoupila celé auto. Tak tak jsme se vlezli.

„Alice. Nemohla by ses příště krotit?“ zeptal jsem se s psíma očima. Ale ona se na mě podívala jako andílek a jela dál.

V noci jsem přemýšlel nad vším, co se stalo. Co se stalo na cestě kolem světa, co se stalo na louce. Pořád mi vrtal hlavou ten pach. Ty křídla, tedy spíše jejich zvuk. Ale když tam byl včera, mohl by tam být i zítra. Počíhám si na něj. Pokud tam nebude, počkám si další a další dny. Já toho ptáčka najdu.

V noci jsem promýšlel, jak to udělám. Akorát nevím, jak mohl tak rychle zareagovat. Nevím, jak mě mohl slyšet.

Ráno jsem se oblékl do toho, co mi Alice nachystala. To, co jsme tak pracně včera nakupovali.

Vzal jsem do svého Volva Alice a Jaspera. Dojeli jsme dost brzo. Málo lidí bylo na parkovišti. Nevím, kteří lidé, by chtěli tak brzo vstávat.

„Alice?“ zeptal jsem se zoufale.

„Klid. Zvládneš to. Nevidím nic špatného. Však to musíš sám vidět,“ uklidňovala mě. Ano viděl jsem to, ale přece jenom. Musel jsem se zeptat.

První hodinu byla biologie. Tam se mnou je i Bella. Doufám, že se dneska nestane nic hrozného.

Vešla do třídy a rozhlížela se. Jako kdyby někoho hledal. Možná mě. Na co to myslíš? Proč by měla hledat zrovna tebe? To byla asi pravda. Ani nevím, ale nějak jsem se do ní asi zamiloval. Jak je to možné? Vždyť je to pro ni velice nebezpečné.

Divné mi ale bylo, když zavadila o mě. To se jí v očích objevila radost. Vážně radost? Nenalhávám si to jenom? Určitě ano.

Sedla si ke mně. A kam jinam, ty hlupáku. Kam? Když vedle tebe je jediné místo. Už zase se do toho míchal můj hlas. Můj blbý hlas.

„Ahoj,“ řekla normálně, jako by se nikdy nic nestalo. Měla tak nádherný hlas. Skoro jsem zapomněl, jaký. Slyšel jsem jí jenom jednou. To si už musím zapamatovat.

„Ahoj,“ oplatil jsem jí stejnou mincí.

„Kde jsi byl celý týden?“ zeptala se zvědavě. Myslím, že je zvědavější, než Emmet. A to je už co říct.

Musel jsem se rozmyslet. Co ji mám říct? Víš, já jsem upír, a když jsi tady přišla poprvé, měl jsem na tebe chuť, protože tak krásně voníš. A tak jsem se rozeběhl na cestu kolem světa.? Tak to asi ne. Musel jsem se rozhodovat rychle. Ale ona je člověk, takže té sekundy si ani nevšimne.

„Musel jsem si něco vyřídit.“

„Aha,“ odpověděla v klidu. Nechápal jsem, jak to, že když je tak zvědavá, se neptá dál. Ale byl jsem rád. Škoda jenom, že ji nemůžu číst myšlenky. Aspoň bych veděl, co si myslí. Proč se neptá dál. Je to pro mě něco, jako pro Carlisla nevysvětlitelná věc. Bella je pro mě jako hádanka. Musím ji prozkoumat.

Chvíli se prohrabovala v tašce a pak se na mě prudce otočila. Obličej mi ovála její nádherná vůně. Cítil jsem, jak mi zčernaly oči. Byla to tak lahodná vůně. Měl jsem chuť se do ní zase zakousnout. Nebo, nikdo si toho nevšimne. Vždyť ona voní tak krásně. Nebo si na ni počkej někde venku. O jednoho člověka méně. Kdo si toho všimne? Říkalo mi to zvíře ve mně. Ale mé dobré, snad by se dalo říct lidské, já mi říkalo opak. Chudák Charlie. I její matka. A Carlisle. Ten my věří. Tohle rozhodlo.

„Ehm, Edwarde. Nepůjčil bys mi prupisku?“ zeptala se mě. Zase tak krásným hlasem. Nevěděl jsem co říct. Co mám odpovědět na tak primitivní otázku?

„Jasně.“ Nic jiného mě nenapadlo. Vždyť jsem za celý svůj život nikoho nemiloval. Nemusel jsem se stydět, že se ztrapním. Nemusel jsem se zabývat tím, co si o mně myslí. Až teď. Až teď jsem se tím zabýval. Asi to bude láska. Zasnil jsem se.

Tak strašně jsem chtěl přijít na to, na co myslí. Nemohl jsem. Podal jsem ji prupisku a dotkl se ji. Divil jsem se, že neucukla. Vždyť moje ruka musela být pro ni ledová. Je tak divná. Ale hezky divná.

Celou hodinu jsem už nepromluvil. Ani ona ne. Nechtěl jsem nic pokazit. Navíc mě pořád lákala ta její krev. Tak krásně voněla.

Když konečně zazvonilo, vrátila mi prupisku a poděkovala. Nic jsem ji na to neodpověděl. Ani nevím proč. Budu se muset poradit s Alice. Možná i s Jasperem.

Odpoledne jsme šli na jídlo. Stejně jsme nic nejedli. Pro nás to byl hnus. Bahno. Nebo rez. Nebo pro některé lidi třeba špenát.

Sešli jsme se zase u našeho stolu. Nikdo s námi nechtěl sedět. Měli správný pud sebezáchovy a přežití.

Pak se Alice zvedla, ale nemyslela na to, co chce udělat. Nemohl jsem vědět, co udělá. Až po chvíli mi to došlo. Šla za Bellou. Chytla ji za rameno. Divil jsem se, že se nelekla. Ale ona mě překvapovala stále.

„Nepůjdeš si sednout k nám?“ zeptala se nevině. Viděl jsem, jak si přemítá, že ji vytáhne na nákupy.

„No já nevím. My se známe?“ zeptala se pochybovačně. Když tohle odpověděla, Alice se zasekla v jejím plánování nákupů.

„Dobře. Já jsem Alice. Teď už půjdeš k nám?“ zeptala se a její myšlenkové pochody pokračovaly. Jak ta mě někdy udivovala.

„Tak dobře. Já jsem Bella,“ řekla celkem mile. Zavrčel jsem. Alice mi to udělala schválně. Copak vůbec neví, jak toužím po její krvi? A ona mi ji ještě přivede pod nos.

„Ahoj. Já jsem Bella,“ řekla nám, když dorazila k našemu stolu.

„My tě ale přece zn…“ řekl Emmet, ale nedořekl. Byl jsem rád, když ho Rosalie šťouchla do žeber. Takhle se prokecnout.

Bella se na něho podívala, nějak divně, a pak si sedla na židli. Měla tak ladné pohyby, i když nebyla upír. Na co to zase myslím?

Tak jsem, jakože, obědvali. Potom měla Alice s Bellou hodinu. Musel jsem s ní mluvit, ještě než odejde. Bella vstala a odnesla oběd.

„Alice, co to do tebe vjelo?“ zeptal jsem se.

„My půjdeme nakupovat,“ řekla jako malé dítě, které dostalo lízátko.

„Teda ona o tom ještě neví,“ zasmála se potichu.

„Alice, copak nevíš, že je pro mě těžké být s ní na blízku?“ vyčítal jsem ji zase.

„Ale vždyť jsi to zvládl. Já jsem ti říkala, že nic nestane. Tak proč jsi takový. Vše je v pohodě, nic se nestalo,“ řekla klidně a běžela za Bellou na hodinu.

Poslední hodina uběhla celkem rychle. Celou hodinu jsem promýšlel, jak to teda dneska udělám.

Když hodina skončila, šel jsem na parkoviště. Alice a Jaspera jsem odvezl domů. V autě jsem měl ještě kárání od Alice, jak jsem se to choval na obědě, ale ani jsem to neposlouchal.

Doma šli všichni na lov, ale já řekl, že už jsem měl včera. Nešel jsem. Proč bych taky musel všem říkat svůj plán? Hlavně Emmetovi. Ten by měl zase hloupé kecy. Doma jsem projistotu všechno nachystal a vyšel na louku.

Na louce jsem byl za moment. Počkal jsem si někde na kraji lesa. Tak, aby si mě nemohl všimnout.

Čekal jsem tam asi půl hodiny, a konečně jsem se dočkal. Ptáček přiletěl. Očaroval mě. Byl nádherný. Jeho křídla, a vlastně všechno, vypadalo, jako tady obloha. Podobali se jako vejce vejci.

Na nic jsem nečekal a popadl ho. Nesměl mi uletět. Znovu už ne.

„Tak to ty jsi mi včera uletěl?“ zeptal jsem se. Jako kdyby mi mohl odpovědět. Je to jenom pták.

„Vezmu tě ke Carlislovi. Třeba jsme objevili nový druh.“ Musel jsem se uchechtnout. Už jsem byl na odchodu, když jsem slyšel nádherný hlas. Hlas, který bych poznal všude. Otočil jsem se za ním.

„Edwarde?“ zeptala se Bella. Strašně jsem se leknul. Neslyšel jsem ji přijít. Musel bych ji slyšet přijít. Bylo na ní ale něco zvláštního.

„Bello, co tu děláš?“ zeptal jsem se stále vyjeveně.

„Vidím, že jsi chytnul krásného ptáčka,“ odpověděla mi. To měla být odpověď na mojí otázku? Jediné štěstí bylo, že jsem ho neupustil. Byla by to škoda.

Musel jsem jít blíž, abych zjistil, co mi na ní nesedí. Ale Bella se otočila a rozběhla se do lesa. Co když se tady ztratí? Chvíli jsem stál, jako přimražený.

Po chvíli běhu se mi ztratila z očí. Rozběhnul jsem se za ní. Šel jsem po pachu. Ale ten po chvíli končil. Jak je to možné. Přece se nemohla rozplynout. Moje Bella se nemohla rozplynout. To by bylo pro mě strašné. Ale já jsem řekl moje Bella? Už si ji přivlastňuju. To musí přestat.

Rozběhl jsem se domů. Chtěl jsem se jít poradit s Carlislem, co je to za druh. Určitě by se mu to líbilo. Má rád nové a neznámé věci.

Šel jsem do jeho pracovny. Podíval jsem se na toho chudáčka, které jsem pořád držel v ruce. Musí mu být zima. Vždyť jsem strašně studený. Pro ostatní. Ptáček byl udivený. Ani jsem netušil, že ptáčci mohou takhle reagovat.

Vstoupil jsem do jeho pracovny, ale on tam nebyl. No jasně. Ani jsem neslyšel jeho myšlenky.

„Vždyť Carlisle je ještě v nemocnici,“ plácl jsem do čela. Že mě to nenapadlo dřív.

Šel jsem do kuchyně, kde jsem měl na ptáčka připravené překupko.

„Omlouvám se ti. Ale když nikdy jsem nic takového neviděl,“ řekl jsem mu a podíval se na něho.

„Později tě určitě pustíme,“ dodal jsem.

 


 

Další

Shrnutí

Předchozí

 


 

Baví mě dělat nějaké anketky. Děkuju každému, který se zapojil do té minulé.

Vím, že už se tady o tom vedly debaty, ale...

Co si myslíte, že tam Edward bude mít? (Zajímalo by mě, jak vám to v hlavě ˝šrotuje˝.)



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Život z ptačí perspektivy 16. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!