Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Život z ptačí perspektivy 14. kapitola

29.12.2009 (20:15) • Blotik • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2219×

14. kapitola

BELLA:

Pak mě za rameno chytla něčí studená ruka.

Podívala jsem se, kdo to byl. Byla to Alice. Příjemně se na mě dívala.

„Nepůjdeš si sednout k nám?“ Zeptala se tak nadšeně, jako když malá holčička dostane vytouženou panenku.

„No já nevím. My se známe?“ Dělala jsem ze sebe blbou. Ovšem, že jestli to jsou upíři, slyšeli mé jméno už od ostatních. Její úsměv trochu pohasl při té otázce, ovšem ne úplně.

„Dobře. Já jsem Alice. Teď už půjdeš k nám?“ Zeptala se zase s jiskřičkami v očích.

„Tak dobře. Já jsem Bella.“ Ale ty mě už dávno znáš. Dodala jsem v mysli a zasmála se k tomu. Když jsem řekla svou odpověď, slyšela jsem něčí vrčení. Lidské ucho by ho neslyšelo. To jenom my, ti ˝výjimečnější˝. Podívala jsem se tím směrem, kterým se to vrčení ozývalo. Byl to Edward. Že by mu to Alice udělala naschvál? To se potom musím plně připojit. Nebyla jsem ráda, když trápil on mě. A když mu tohle vadí, tak ho na oplátku potrápím zase já. Ať jsme si kvit.

„Ahoj. Já jsem Bella.“ ˇŘekla jsem všem, když jsem dorazila k jejich stolu.

„My tě ale přece zn…“ Nedořekl Emmet. Rosalie ho dloubla do žeber. Asi by mě neměli znát, jak chtěl dopovědět Emmet. Byla u nich poslední židle, tak jsem se neptala a sedla si. Nevím, co to mě vjelo. Nikdy jsem nebyla takhle nezdvořilá.

Sice nevím, proč mě Alice brala ke stolu, když se ani jeden nenajedl. Vím, že upíři asi těžko budou jíst lidské jídlo, ale normálního člověka by to udivilo.

Oběd jsem spořádala celkem rychle. Když jsem dojedla, odnesla jsem tác a šla na hodinu.

Po chvíli se za mnou ozývaly tichounké, rychlé kroky. Co zase chcou?

„Bello!“ Křičela na mě Alice.

„Ano? Copak potřebuješ?“ Zeptala jsem se s otázkou v hlase. Sice mě nebavilo, když za mnou chodila jako ocásek, ale jenom díky obědu jsem si ji oblíbila. Zase divná věc.

„No, máme teď spolu hodinu. Tak jsem myslela, že půjdeme spolu.“ Řekla a udělala na mě psí oči. Tomu se nedalo odolat. Takže další ˝člověk˝, který mě má v hrsti.

„Tak dobře.“ Řekla jsem a šly jsme na hodinu spolu.

Až teď mi docvaklo. Ona se mnou seděla i minule. První hodina s Edwardem. Hodina po obědě s Alice.

Celou hodinu jsem nedávala pozor. Byla jsem myslí na své louce. Na louce, na které mě včera někdo vyrušil. Asi dneska budeme trénovat s Jamiem. Musím se ho zeptat, jestli je to o Cullenech pravda. Sice jsem si jistá na 99,9%, ale jistota je jistota.

Když zazvonilo, vstala jsem a šla na poslední hodinu. Tělocvik. A sakra. To jsem nedomyslela. Já jsem teď rychlejší a neumím běhat jako člověk. Snad to nějak zvládnu.

Hodina tělocviku proběhla celkem dobře. Neběhali jsme. Pouze jsme cvičili na kruzích. Takže u toho jsem se až tak moc nemusela bát. A divila jsem se, že Cullenovým to taky jde. Se mnou tam byl Emmet a Jasper. Uvidíme. Musím se opravdu zeptat Jamieho. Chtěla bych vědět vše, co je možné vědět o upírech. Ani nevím, proč mě ta rodina tolik přitahuje.

Když jsem dojela domů, zase po dlouhé době, Charlie ještě nebyl doma.

Zavřela jsem dveře a klíče, jako obvykle, pověsila na jejich místo. Běžela jsem nahoru do pokoje. Byla jsem tam za vteřinku. Ani jsem neklopýtla. Jak je dobré být měničem.

Otevřela jsem dveře od pokoje a vzpomněla si na to, co mi nejde. Jak mi to teď mohlo přijít na mysl? Ale co? Řekla jsem si. Na zemi ležel papírek. Proč se pro něj shýbat, když si ho můžu podat schopností? Dodala jsem si odvahy a zaměřila se na ten papírek. Ale co to? On se pohnul. Byla jsem tak šťastná. Zkusila jsem to ještě jednou. Ale tentokrát už ne pohnout. Papírek na zemi chvíli trucoval, ale pak přestal, a zvedl se. Po chvíli levitace mi přistál na ruce. Já byla tak šťastná. Sice to byl jenom pitomý papírek, ale i to je pokrok. Začala jsem zase skákat, výskat, křičet radostí, juchat a tetelila jsem se blahem.

Za chvíli přiletěl Jamie a přeměnil se.

„Copak se děje. Chtěl bych taky oslavovat.“ Zeptal se mě nadšeně.

„Povedlo se mi pohnout věci!“ Zakřičela jsem na něj radostí a vběhla mu přímo do náruče. Objala jsem ho, co jsem mohla. Byla jsem tak šťastná.

Až po chvíli mi došla trapnost této situace. Jak jsme asi museli vypadat? V objetí? Kdyby nás viděl táta. Tak jsem se raději odtáhla. Jamie se na mě zkoumavě díval. A potom přišel ten jeho humor. Který, nevím proč, jsem moc nechápala.

„Mně to nevadilo. Můžeš pokračovat.“ Řekl a šibalsky na mě zamrkal.

„Nespadlo ti něco do oka?“ Zasmála jsem se na oplátku.

„Ano. Tvoje radost.“ Tak to jsem zase nepochopila.

„Dobře. Nechme toho. Dneska jsem se chtěla zeptat na pár věcí.“ Ukončila jsem to naše oplácení. „A taky. Nenechali bychom ten zítřek bez cvičení?“ Zamrkala jsem na něho pro změnu já a udělala psí oči. Když mě mají lidi v hrsti, tak proč bych je nemohla mít v hrsti i já?

„Pro změnu něco spadlo do očí tobě?“ Zasmál se. Já ho jenom zpražila bodavým pohledem a Jamie se přestal smát.

„Tak dobře. Mě je to fuk. Stejně bych od tebe nechtěl tak brzo odejít. Tak nikam nespěcháme.“ Řekl a pak se chytl za pusu. Asi mu až teď došlo, co řekl. Já to raději ignorovala. Nechtěla jsem se tady vysmívat, ale probrat pár věcí.

„Chtěla jsem se zeptat. Ty víš o upírech tady? Žijí tady nějací?“ Zeptala jsem se zvědavě. Zase jsem se chovala jako malé děcko.

„Ano bydlí tady. Dokonce chodí s tebou do školy. Jsou to ale vegetariáni. Už jsem je jednou byl tajně navštívit. Dávej si na ně pozor.“ upozornil mě a potom zase pokračoval, „Tři členové jejich rodiny, tak si říkají, mají zvláštní schopnosti. Jeden čte myšlenky, další ovládá emoce. A jedna, taková malá černovláska…“ Nenechala jsem ho domluvit.

„Alice?“ Vypískla jsem. To mě taky udivilo a Jamieho taky.

„Asi ano. Tak ta umí vidět budoucnost. Máš štěstí, že máš štít. Nemůžou ti číst myšlenky. A to ostatní nevím. Možná vidí tvou budoucnost, možná ovládají a cítí tvé emoce, ale to si když tak musíš zjistit sama.“ Dokončil, už tak, dlouhý monolog.

„To jsem nevěděla. A nevíš, jak vypadal ten, co umí číst myšlenky?“ Zeptala jsem se ještě zvědavěji.

„No pokud jsem to dobře vycítil, tak měl bronzové vlasy a…“ Zase jsem ho nenechala domluvit.

„Edward?“ Tak proto vypadal tak divně. Neumí mi číst myšlenky. Už je na to zvyklý. Skvělé. Můžu ho potrápit ještě víc. I když nevím jak, mám docela dost informací. Vymýšlela jsem si v hlavě plány. Potom jsem s tím přestala. Vzpomněla jsem si, že ještě pár věcí by bylo dobré vědět.

„A co vlastně upíří umí. Jaké mají schopnosti svého druhu. Stejně tak jako my máme ptačí podobu, jsme rychlejší, lépe slyšíme a vidíme. A tak. Prosím. Řekni mi o nich.“ Škemrala jsem.

„Tak dobře.“ Odpověděl.

Potom mi vyprávěl vše, co o upírech ví. Že jsou rychlí, ale asi ne rychlejší než my. Mají dobře vyvinutý čich, sluch a zrak. Jsou skoro nezabitelní. Jsou jenom dva způsoby, jak je zabít. Ale oni znají jenom jeden. Ty způsoby mi ovšem nechtěl říct. A v postatě jsme si celou povídali. Nic jiného. Ani jsme necvičili.

„Ale musím tě pokárat.“ Podívala jsem se na něho na oko uraženě a naštvaně.

„Nenaučil jsi mě, jak se přeměnit. Vždy jsi mě jenom vybafnul.“

„Aha promiň. Tak já tě to naučím.“ Řekl.

„Nemusíš. Už jsem na to přišla sama. Asi.“ Řekla jsem a vítězně se zasmála. Jamie mi začal tleskat.

Potom jsem uslyšela zaklepání. Byla jsem tak zabraná do povídání si s Jamiem, že jsem přeslechla kroky i špatný pocit. Už bylo pozdě utíkat.

„Ano? Dále.“ Řekla jsem rychle, aby to nebylo podezřelé, a rychle jsem si vzala sešit do ruky. Byla to vteřinka. Charlie ani nemohl vidět ani slyšet, že jsem něco udělala.

„Bells?“ Řekl Charlie, když vstupoval do dveří. Když uviděl Jamieho, zarazil se.

„Kdo to je?“ Zeptal se mě přísně.

„Promiň tati. To je můj kamarád Jamie.“ Řekla jsem mu tati. Ani jsem nezaváhala. Další důvod k oslavě. Ale pak mi ji něco překazilo.

„A kamarád je odkud?“ Zeptal se. Rychle přemýšlej Bello. Nemůžeš říct blbost. Přemýšlela jsem asi dlouho. I když mi čas letěl tak pomalu. Charlie si totiž odkašlal.

„Jo, no víš, tati, Jamie je můj kamarád…“ Koktala jsem, ale nedořekla. Jamie mě zachránil.

„Dobrý den, poručíku Swane. Já jsem Jamie Cart. S Bellou se známe ze školy.“ Zalhal. Ale podle mě mu nedochází, že Charlie to tady zná, jako své boty. V tom jsem uslyšela slabý ptačí křik. Charlie to nemohl slyšet. A pak se kolem nás všechno zastavilo. Nevěděla jsem, co se stalo, proto jsem se otočila s otázkou v očích na Jamieho.

Další

Shrnutí

Předchozí

Lidičky, omlouvám se. Chtěla jsem tady dát ten sen, ale jaksi jsem se rozepsala a bude to až v 15. kapitole. Ta by mohla být už zítra. Protože jsem na 2 dny ještě doma. TAk přeju hezké počtení a komentáře sem. Aby to bylo opravdu zítra.

Autor: Blotik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Život z ptačí perspektivy 14. kapitola: