Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Život z ptačí perspektivy 13. kapitola

28.12.2009 (09:30) • Blotik • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2537×

13. kapitola

BELLA

Vzala jsem nohy na ramena, ne doslovně, protože to bych asi nikde neutekla, a běžela, co mi síly stačily. Proměň se. Proměň se. Prosím. Hned. Musíš. Podporovala jsem se. Špatné věci. Musíš myslet na špatné věci, Bello. Radila jsem si.

Běžela jsem a mě se vzrušením rozběhlo srdce ještě rychleji. Sice tady hrozilo prozrazení, a to se nemohl stát, ale i tak mě to z podivného důvodu vzrušovalo.

Ani jsem se nenadála a už jsem mávala křídly. Ani jsem to nevěděla. Já myslela, že pořád běžím.

Potom mě napadlo, že se kouknu, kdo mě skoro prozradil. Musela jsem se kouknout. Nějak mě to k té osobě táhlo, a to jsem ani nevěděla, kdo to je.

Letěla jsem se podívat. To co jsem ale viděla, to mě dostalo. Ano zvykla jsem si, že v tomhle novém životě je spousta překvapení, ale tohle.

Viděla jsem Edwarda. Sice jsem byla vysoko, ale můj nově nabitý zrak, který byl perfektní, mi umožňoval vidět opravdu vše. Každý detail. Všechno.

Ale Edward ležel na mojí louce. Ležel na stejném místě, jako jsem před chvílí ležela já, než mě tak strašně vylekal. Ale on zářil. Byl jako diamant. Sluneční paprsky se od něj odrážely, jakoby se ho bály a utíkaly zpátky ke sluníčku, domů. A sluníčko je posílalo zase zpátky. Jako neposlušné děti. A ony to zase nepochopily a běžely zpátky. A pokaždé na něm zanechaly znak toho, že tam byly. Odlesky. Nádherné odlesky, které byly jako diamanty.

Nevěděla jsem, proč tak zářil. Ale Jamie přece říkal, že upíři a vlkodlaci existují. Je jasné, že člověk, tedy aspoň obyčejný, to není. Vlkodlak taky nepřipadal v úvahu. Protože pokud vím, tak se přeměňují pouze v noci za úplňku. Jediné stvoření, co zbývalo, byl upír. Ale v pověstech a různých pohádkách a co já vím, kde ještě, se psalo, že upíři nemůžou na slunce. Že je to zabije. Ale Edward zářil.

Chtěla jsem se podívat do jeho očí. Možná bych to poznala, kdyby měl ty červené oči. Ale to bych si musela všimnout i první den.

Za chvíli mi něco došlo. Kdyby byl upír, tak přece má rychlejší a lepší smysly. Něco jako já. A možná i čich. Tím pádem jsem tam nechala svůj pach. A to by nebylo dobré. Musela jsem něco udělat. Mám přeci štít, ne? No jo. Jenže nevím, jak se s ním zachází, a navíc nevím, jestli to půjde. Ale za zkoušku nic nedám. Zkusila jsem nějak okolo sebe svůj štít roztáhnout a taky zahladit můj pach.

Nevím, jestli se mi to povedlo, ale jednu věc vím jistě. Už bych se měla vrátit domů. Já vím, pořád tam jsem, pro Charlieho. Ale i tak. Už jsem celkem unavená. Dnešek byl velice náročný.

Když jsem se vrátila domů, zrušila jsem svoje dvojče. Tak jsem sama sobě začala říkat a přemýšlela jsem, že si někdy popovídáme. Stihla jsem to ale vážně o fous. Když jsem ten klon zrušila, hned se do pokoje vřítil Charlie.

„Ahoj tati.“ řekla jsem nadšeně. Až po chvíli mi docvaklo, že jsme se dneska viděli. Musela jsem si přemítnout vše, o čem s ním moje dvojče mluvilo. Abych pak na něco nenarazila.

Všechno mi to proběhlo, jako film. Jako by všechno bylo nahrané na kameru a já teď viděla výsledek.

„To se dneska vidíme poprvé?“ díval se na mě pochybovačně.

„To ne, ale i tak tě ráda vidím.“ snažila jsem se zachránit situaci. Ale Charlie začal nanovo. Nedal se přesvědčit. Možná něco začal tušit. Za těch málo let, co jsem jeho dcerou, mě zná jako vlastní boty. A ani to, že neumím moc dobře lhát, tomu moc nepomáhá.

„Co se děje, Bells?“ zeptal se znova.

„A co by se mělo dít?“ Musím se příště zeptat Jamieho, jestli to aspoň tátovi nemůžu říct.

„No já nevím. Nechceš mi třeba něco říct?“ zeptal se.

„O ničem nevím.“ zalhala jsem opět. Už to dlouho nevydržím, takhle tátovi lhát. Moc mě to bolí. Lhát mu mě vůbec netěší, a ještě k tomu do očí. Ještě jsem se k tomu usmála jako andílek a vlepila mu pusu na tvář.

Charlie odešel, už zase, s nevěřícným pohledem.

Šla jsem do koupelny, abych se osprchovala a smyla ten dnešní šok. Při té teplé sprše se krásně přemýšlelo. Když jsem tak přemýšlela, vzpomněla jsem si, proč se na mě tehdy Edward díval. Konečně mi to došlo. Byla jsem šťastná, protože mě napadlo, že to nebude mou osobou. I když něco v hloubi duše mi říkalo, že si to jenom namlouvám. Ani nevím proč mě to tak moc potěšilo.

Po sprše jsem si vyčistila zuby, šla popřát Charliemu dobrou noc a pak sama spát. Dnešní noc jsem se vyspala moc dobře. Měla jsem krásný sen. Já a Edward. Byli jsme na louce, kterou jsem dneska objevila, a na které jsem ho potom viděla. Na které jsem viděla, dá-li se to tak říct, jeho pravou tvář. Byli jsme na louce a drželi se za ruce. Slunce svítilo a Edward zářil. Drželi jsme se za ruce a já ležela na jeho hrudi a byla spokojená. Šeptal mi slovíčka lásky a já cítila, že létám, dokonce bez křídel.

„Miluju tě, Bello.“ řekl mi v tom snu.

„Já tebe taky Edwarde.“ Odpověděla jsem mu. A dál jsme se dívali na právě zapadající slunce. Slunce, které tak krásně zářilo, avšak Edwardovi se nemohlo vyrovnat. Potom ale začal být v tom snu nepříjemný zvuk. Když jsem se probudila, zjistila jsem, že je to jen otravný blbý budík. Proč mě musel probudit z tak krásného snu? Aha. Možná proto, že je škola.

Vyhrabala jsem se z postele a byla ráda, že jsem si na to vzpomněla hned po škole. Teď bych jinak byla v pr…čicích.

Sešla jsem dolů a udělala si snídani. Charlie už doma nebyl. Zase ta jeho práce. Vzala jsem si svůj náklaďáček a jela do školy. Bylo to tak pomalé. Proč nemůžu mít rychlejší auto? Vždycky mi to stačilo. Nikdy mi nevadilo, že jede pomalu. Byla jsem za něho ráda. Ale teď, když znám svou rychlost jako pták, to není ono. Chtělo by to něco mnohem rychlejší. Třeba létat do školy. Ne, to by bylo moc nápadné. Ale stejně jsem se při té myšlence usmála. Bylo by to skvělé. Kdyby viděli přiletět velikého ptáka, který by se potom změnil ve mně.

Jela jsem do školy a pořád přemýšlela. S mými novými smysly jsem si to mohla dovolit. Nemusela jsem ani dávat pozor. Nenarazila bych. A i kdyby…

Když jsem dojela ke škole, všimla jsem si konečně toho stříbrného volva. V tom jezdil Edward. Akorát mě napadlo, že mojí myšlenku o Edwardovi nemám potvrzenou. Ještě jsem se nestihla zeptat Jamieho.

Zaparkovala jsem, už bylo na čase, a šla do školy. I když jsem vstávala a vyrážela velice brzo, stejně jsem tady byla tak tak.

První hodinu byla biologie. Byla jsem zvědavá. Když tady měl auto, a pokud je opravdu ten upír, jsem zvědavá, jak bude reagovat na mě.

Přišla jsem do učebny a on tam byl. Opravdu tady byl. Ani nevím proč mě to tak vyvedlo z míry. Šla jsem si k němu sednout.

„Ahoj.“ řekla jsem mu, jako by se vůbec nechumelilo. I když se opravdu nechumelilo.

„Ahoj.“ řekl mi stejnou mincí. Měl tak nádherný hlas. Předtím jsem ho vůbec neslyšela. Jenom viděla. Ale teď. Bylo to jako rajská hudba. Ta nejhezčí.

„Kde jsi byl, celý týden?“

„Musel jsem si něco vyřídit.“ zalhal. Chvíli otálel. A jelikož mám ty lepší smysly… Však víte.

„Aha.“ řekla jsem a koukla se mu do očí. Nebyly tak černé, jak jsem si tehdy všimla. Byly jako tekuté zlato. Kdo ví, kolik bych si za to mohla koupit. Přestaň takhle myslet. Okřiklo mě mé druhé já.

Přišel učitel, takže jsem se otočila k tabuli, i když velmi nerada.

Celou hodinu jsem vnímala jen jeho. I když byl problém, že jsem si všechno zapomněla. Tedy sešity ne, ale psací potřeby. Ale pak mě napadla jedna věc.

„Ehm, Edwarde. Nepůjčil bys mi prupisku?“ zeptala jsem se ho. Musela jsem slyšet jeho hlas a zapamatovat si ho co nejlépe. Každý kousek jeho těla.

„Jasně.“ odpověděl jenom krátkou odpověď. Proč vždycky odpovídal tak krátce. Ale vypadal tak zkoumavě. Jako kdyby na něco nemohl přijít. Jenom jsem se na něho usmála, když mi podával prupisku. Měl tak studené ruce. To mě v mojí teorii ještě víc utvrdilo. Pak jsem zase (ne)sledovala výklad učitele. Občas jsem si něco zapsala, aby to nevypadalo podezřele.

Celou hodinu se ani nepohnul. Už jsme spolu ani nepromluvily. Tak strašně jsem toužila slyšet jeho hlas. Tu nádhernou rajskou hudbu, kterou už nikdy nezapomenu, ať by se stalo cokoli.

Na konci hodiny jsem mu jenom poděkovala a on nic neřekl. Proč byl tak odtažitý. Ani ťuk neřekl.

Celý den jsem na něho myslela. I na obědě. Ani kousek sousta jsem si nedala.

Za chvíli jsem ale slyšela nějaké kroky. Byly tak strašně tichounké. Člověka nemohly být. Chtěla jsem se otočit a podívat se, kdo z Cullenových to za mnou jde. Nemohla jsem si nevšimnout té podobnosti. Všichni bledí, stejné oči. Byli si tak podobní. Kdybych nevěděla, čím jsou, řekla bych, že jsou to dvojčat. I když v tomto případě paterčata.

Pak mě za rameno chytla něčí studená ruka.

Další

Shrnutí

Předchozí

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Tak, je tu další kapča. Šup sem zase s kometářema. Diky vášim komentářům se mi zdál sen, jehož obsah se asi objeví v další kapitolce. Bella bude zase na louce. Ale přiletí tam a nepřemění se. Co pak? Takže Veselé Vánoce a šťastný Nový rok.  blotik

PS: Děkuju moc všem, co si tohle čtou a nechávají komentář. Npř. Johanna, witmy, kamil... Jsem vám za ně vděčná.

Autor: Blotik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Život z ptačí perspektivy 13. kapitola: