Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Život z ptačí perspektivy 12. kapitola

Život z ptačí perspektivy 12. kapitolaJe tu 12. kapitola. Tady je pohled Edwarda. Byl na cestě kolem světa. Ale když se vrací, potkají ho velice divné věci. Hodně divných věcí na jeden den.

12. kapitola

EDWARD

Nemohl jsem se ani vidět. Byl to hrozný pohled. Na mě. Viděl jsem ji to v očích. Štěstí, že mi Alice poslala myšlenkou, co se snažím udělat. Kdybych to neviděl, tak bych se neudržel. To co jsem viděl, červené oči a můj výraz. Výraz lovce. Já byl lovec a Bella byla kořist. To jediné mě trochu zmírnilo, ale pro jistotu jsem už celou hodinu nedýchal. Nemohl jsem dýchat. Jinak by se vrátil ten lovec. A po druhé bych ho už neuhlídal.

Nebyl jsem vůbec silný, jak jsem předpokládal. Vždy jsem si myslel, že to není tak těžké. Když jsem kdysi lovil, nemusel jsem se ovládat. Ta jejich krev, těch zlodějů a násilníků, nebyla oproti její nic. Tehdy jsem utekl od Carlisla, protože mě už nebavilo živit se zvířaty.

Když jsem se opět kouknul do jejích očí, tak jsem věděl, že jsem zrůda. Takové krásné oči a já bych jim ublížil. Nemohl bych si to do konce života odpustit.

Kdybych byl člověk, asi bych se bál a přál si co nejdříve zmizet.

To je ono. Musím zmizet. Aspoň na chvíli. Na chvíli, abych se vzpamatoval. Musím. Jinak za sebe neručím. Už jsem byl rozhodnutý. Ani nějaké nadávky od Alice, v myšlenkách, mě nezastaví. Já jsem strašně paličatý. Stojím si vždy na svém. Nedbal jsem jejího žádání, ať to nedělám. Říkala, že se to dá i jinak řešit. Ale jak. Neviděl jsem jinou cestu, než opustit moji milovanou rodinu. Rodinu, kterou miluji nadevše. A právě proto musím odejít. Nemohl bych zklamat Carlisla. Alice nadávala, prosila, vyhrožovala. Všechno marné.

Mimochodem. Jestli vám to ještě není jasné, jsem upír. Jsem nebezpečný upír. Zrůda. Sice se celá naše rodina živí zvířaty. Ale i tak jsem je jednou opustil. Ale to už jsem říkal, ne? Byl jsem zrůda. Ubližoval jsem rodině. A ubližuju zas. Ale já opravdu musím odejít. Kdysi jsem odešel. Zabíjel jsem lidi. Ale jenom ty špatné. Násilníky, zloděje a podobné lumpy. Ale po několika letech jsem zjistil, že tento způsob ˝života˝, je horší, než jaký jsem si představoval. Ty zmařené životy. I když zlé a odporné. Strašně mi tížily mysl. Duši jsem už dávno neměl ve své moci. Ve svých rukou. Ta odplula. Odplula s prvním zavražděným člověkem. Ano. Říkal jsem tomu vraždy. Nic jiného to totiž nebylo. Jenom hnusné a prachobyčejné vraždy. Tehdy jsem se rozhodl vrátit zase domů.

Esme, moje maminka, mi odpustila ihned. Ihned, jak jsem vstoupil do dveří. A věděl jsem, na to jsem ani nepotřeboval můj dar čtení myšlenek, že kdyby mohla, už by měla plno slz. Prolévala by slzy štěstí, že jsem doma, Že jsem se vrátil a naše ˝rodina˝ bude zase úplná.

Tohle byl můj první návrat a doufal jsem, že i poslední. Když jsem se tehdy vrátil, v jejich myšlenkách i tvářích byla radost. A tehdy, když jsem je viděl, jsem se zavázal, že už nikdy je neopustím. Nikdy.

Dnes ten slib porušuji. Tak nerad. Tak nerad je zase opouštím. Ale já prostě musím. Musím odejít pryč. Vyčistit si hlavu. Potřebuju si vyčistit myšlenky. Myšlenky si ale nemůžu urovnat, když mi do nich zasahují ostatní. Jenom tak jsem mohl zvážit všechna pro a proti. Jestli se mám vrátit a pak chodit dál do školy, nebo se vrátit a odstěhovat se, ale to by se nehodilo. Vždyť jsme teprve přijeli. Anebo se rovnou nevrátit. Mám teď v hlavě totální binec. Jako kdybych si najal uklízečku a ta mi asi měsíc nepřišla uklidit.

Musel jsem taky zvážit, jestli mám dost síly. Dostatek sebeovládání. Nechci Bellu zabít. A taky bych tím zklamal Carlisla. A ani jedno bych nepřežil.

Tahal jsem se mnoho různými státy. Canada, Mexico. Pak jsem přeplaval oceán a vydal se do Evropy. Cestou jsem si ulovil něco k snědku, ale ne člověka. Byl jsem dokonce navštívit a takový malý stát v srdci Evropy. Českou republiku. Bylo tam nádherně. Hlavně v hlavním městě. Možná bych se tam někdy mohl zase vrátit na dovolenou. Nebo tak něco. Další mé kroky se ubíraly přes Rusko a mnoho dalších státu. Prostě jsem procestoval skoro celý svět. Byl to takový malý výlet. A když jsem se těmi státy toulal, myslel jsem a přemýšlel nad různými věcmi. Dokonale mi to pomohlo. A celý svět jsem oběhl za pouhých 6 dní. A šestý den jsem se vracel domů. A cestu kolem světa jsem stih dřív, než Fileas Fogg, jak to píše Jules Verne v té knížce. Byl jsem o mnohem rychlejší a nepotřeboval jsem ani loď, ani peníze na cestu, ani doprovod. Stačil jsem si sám. Já vím, není to fér, protože jsem upír, ale i tak jsem to stihl rychleji.

Šestý den, někdy k večeru, jsem se vracel zpátky domů. Alice už určitě musela vidět, že jsem se rozhodl vrátit, a tak už všechny informovala. Ale ještě jsem musel udělat jednu věc. Musel jsem se stavit ještě na jednom místě. Na mém nejoblíbenějším místě ve Forks. Na mojí louce. Louce, která byla tak nádherná. A měla kulovitý tvar. Nikde jinde na světě jsem podobnou louku nenašel. Jedině tady byla a dělala divy. Vždy, když jsem na ní byl, bylo to, jako by mě přitahovala. Byly jsme jako magnety. Okouzlovala mě. Stále. A nikdy mě to neomrzelo. Nikdy jsem nevěděl proč. Jestli se tady stane něco osudného, ale prostě to tak bylo.

Běžel jsem a pomalu se blížil ke své louce. Cítil jsem ji už zdálky. Její vůně byla nezaměnitelná. Tolik květin najednou. A vítr je roznášel po celém lese, jak daleko to jen šlo.

Ale něco mi tu nesedělo. Tentokrát se k tomu přidala další vůně. Sice jen slabounká, ale byla tady. A po pár sekundách jsem uslyšel i tlukot srdce. Někdo na mojí louce musel být, ale podle vůně to nebyl člověk. I když mi strašně nějakou osobu připomínala. A i to srdce nebylo lidské. Bilo strašně pomalu. Na člověka pomalu. Musel jsem se zastavit. Zastavit a přemýšlet. Ale vlkodlačí být nemohlo. To tluče hlasitěji a určitě ne tak pomalu. Už jsem s nimi měl kdysi tu čest, potkat se, takže přibližně vím, jak jim srdce bilo. I jejich pach by byl tak příšerně nasládlý. Ne. Nemohl to být vlkodlak.

Stál jsem tam asi minutu, ale moje zvědavost mě potom nakonec stejně odlepila od mého místa. Musel tam být snad důlek.

Jakmile jsem se rozeběhl, uslyšel jsem, jak se srdce zrychlilo. Ale stejně nedosahovalo rychlost lidského srdce. Myslel jsem, že je to nějaké zvíře, ale jakmile jsem slyšel, že kroky byly jen dvou nohou, okamžitě jsem to zamítl. Ale pořád to běželo a běželo. A dokonce rychle. Jako upír. Ale tomu přece nebije srdce.

Po chvíli nahánění jsem už slyšel jenom mávání křídel a ty kroky zmizely. Taková záhada. Ale to už jsem byl na své louce.

Znova jsem se nadechl a cítil jsem tady stejný pach. Někdo tu musel být. Ale jak jsem dýchal, ten pach, pro mě vůně, byla pryč. Nevěděl jsem jak je to možné, ale tu vůni jsem si pamatoval. A najednou mě to trklo.

Vonělo mi to jako Bellina vůně. Ale ještě tak nějak jinak. Lépe. Lépe, ale přitom už ne tak, že bych se jí musel napít. To jsem nechápal.

Když to moje rodina vydržela pár dnů, tak je pár minut nezabije. Aha. Oni už jsou mrtví. S těmito myšlenkami jsem si lehl doprostřed louky. Bylo tam teplé místo. Teplejší, než to kolem. Další záhada. Byl jsem sobec, že jsem ještě zdržoval to setkání doma. Ale přihodilo se tolik divných věci tady na louce. Chvíli jsem ležel. Slunce už zapadalo a mně se na kůži třpytilo, jako tisíce diamantů. Stačilo by jen natáhnout ruku a vzít si jich pár. Když po chvíli slunce zašlo, a já měl hlavu jakž takž srovnanou, řekl jsem si, že je na čase se vrátit domů. Musel jsem se omluvit. A myslím, že to bude tolik, co bych měl vysvětlovat.


 

Další

Shrnutí

Předchozí

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Je tady další kapitolka. Snad se vám bude líbit a podle toho sem budou přibývat komentáře. Takže šup sem s nimi. Klidně i kritika. Potřebuju vědět, jestli něco zlepšit. Takže ať je tady hodně komentářů. Jestli jo, tak sem zítra přidám další díleček. A možná se dočkáte konečně toho vytouženého setkádní Edwarda s Bellou. Kdo ví. blotik



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Život z ptačí perspektivy 12. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!