Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Život z ptačí perspektivy 10. kapitola

Život z ptačí perspektivy 10. kapitolaTak je tu 10 kapča. Kulatinky. Doufám, že vám to líbí. Protože vás nechápu. Poslední dobou se mi to zdá nemastně neslané, tak jsem ráda, že se vám to líbí. A kvůli vám se pokusím zlepšit.

10. kapitola

BELLA

„Klidně. Víš, já ani nevěděla, koho vytvářím. Jenom jsem si přála někoho vytvořit. Nevím, jak to, že jsem vytvořila Jacoba.“

„Kdo je Jacob?“ byl tím tak zaujatý, že ani neslyšel to, co já. Šustění. To šustění se ozývalo z místa, které jsem viděla. Že by se to už blížilo?

„Ehm. Jamie?“ zeptala jsem se opatrně.

„No?“ zeptal se pořád zahleděný na Jacoba. Až jsem přemýšlela, jestli si náhodou nenašel lásku.

„Slyšíš to taky?“ zeptala jsem se pořád vystrašenější a vystrašenější.

Až když jsem mu tohle řekla, konečně spustil oči z toho klonu a vzpamatoval se.

„No jo. Nepřipomíná ti to něco?“ zeptal se mě napjatě.

„Abych pravdu řekla, tu vizi?“ zeptala jsem se, jako nějaký žáček, který si není jistý svou odpovědí. Nevěděla jsem to jistě. Ale tři osoby na louce, osoba schovávající se ve větvích stromů, vedle mě vysoká osoba, Jacob, a já vidím jeho i svýma očima.

„Tak na co čekáš? Musíš toho… Jacoba zrušit. Pak zdrháme. Není ještě tak blízko.“ začal šeptat Jamie.

Snažila jsem se, opravdu, ale ten klon si pořád mlel svou. Opravdu mi to připomínalo pravého Jacoba.

Tak a dost. Zmizni, nebo uvidíš. Začala jsem na druhého Jacoba křičet. Samozřejmě v duchu. Ten mi jenom něco řekl, že nemá právo na život, a pak začal pomalu mizet. Opravdu se choval jako živý Jacob. Až mě to překvapilo. Začal pomalu mizet a okolo něho jiskřičky. Oranžové jiskřičky.

„Ale jak to myslíš ˝zdrháme˝? Víš, že já se přece ještě…“ nestihla jsem dokončit, protože na mě Jamie zase vybafl. Už by toho mohl nechat. A já bych se mohla naučit konečně přeměňovat bez jeho lekání. Bez jeho pomoci.

Přeměnila jsem se, ale kochání mých krásných křídel, pořád jsem si nemohla zvyknout, jsem musela nechat až na doma.

Letěli jsme a já slyšela, jak někdo vzběhl na louku. To bylo asi o chlup. Letěli jsme a já se prostě nemohla nezeptat. Jamie? A co to oblečení? Tohle mě opravdu zajímalo. Ale místo odpovědi jsem slyšela z Jamieho hrdla nějaký skřek. Pískot by se tomu říkat ani při troše dobré vůle říkat nedalo.

Co to mělo znamenat? Zeptala jsem se velice udiveně. Jenom jsem informoval službu. Tu, o které jsem ti říkal. Ona přinese nějaké oblečení. To víš. Máme určité vychytávky. Zasmál se.

A povíš mi konečně o té službě? Co dělá? Kdo to je? A kolik služeb vůbec existuje? Vychrlila jsem na něj ty otázky. Ani jsem netušila, že moje mysl je tak rychlá. Ale teď, co se mi zrychlily smysly, se ani nedivím.

Ta služba se stará o věci, abychom zůstali pořád v utajení. To znamená, jakékoli výmluvy, proč někde nejsme, se snaží uskutečnit. Pokud je to v jejich silách. A někdy tě naučím. Oni slyší na takové tajné heslo, řekněme. Zase se začal smát. Ten je opravdu dobrá kupa. Nechápu, jak může mít pořád dobrou náladu. A pak jim jenom pošleš myšlenky. Až budeme mít čas, tak tě provedu v naší vzdušné pobočce. Jo?

Tak na to se nedá říct ne. Jasně. A kdy? Už jsem to chtěla vidět. Jak jsem řekl. Až bude čas. A zase se začal smát. A co teď? Zeptala jsem se. Teď si dáme deli, ne?

Když jsme skoro byly u našeho domu, dostala jsem ještě jednu zprávu do hlavy. Musíme do lesa, tam se přeměnit a až pak vejít. Charlie by nás mohl vidět. Pokud tady je. Anebo lidé v okolních domech. V tom měl pravdu. Zaletěli jsme do lesa, který byl přes cestu našeho domku.

Tam jsem se měnila hned, jak jsem jenom pomyslela na to, že chci být člověkem. A ne ptáčkem, který létá v oblacích a cítí volnost a nevázanost. Nechápala jsem to. Předtím jsem musela myslet na nějakou krásnou věc. Teď to šlo samo. Až podezřele lehce samo. Koukla jsem se na Jamieho, jestli o tom něco neví. Tvářil se normálně. Což u něho bylo neobvyklé. Ale máme dohodu, tak ji snad neporuší.

Vydali jsme se tedy k domu. Za námi se ozvaly kroky. Otočila jsem se. Nějaký kluk šel za námi s taškou. Nevěděla jsem, co je to za kluka, proč jde za námi a proč má tašku. Vypadal tak na 16. Takový malý, ne menší než já, kluk, s blonďatými vlasy a šedýma očima. Ty oči mě upoutaly. Takové jsem ještě neviděla. Jakoby patřili nějakému rebelovi. A ne tomuhle klukovi.

„Jamie. Tady máte to oblečení.“ řekl a já až teď pochopila. To byl někdo z té služby. A pak pokračoval.

„Doufám, že se vám bude líbit.“ A šibalsky se na mě usmál.

„A jak se jmenuješ?“ ujelo mi. Nevěděla jsem, co to se mnou je. Nikdy jsem se tak nechovala. Nikdy jsem nebyla taková odvážná, abych někoho oslovila nebo se ho dokonce zeptala ne jméno, když jsem ho viděla jenom minutu.

„Lewisi, nech toho. Jo je to skvělé. To oblečení. Teď už můžeš jít. Jo? Ahoj. A nezapomeň. Můžu jim kdykoli zavolat.“ řekl Jamie a ten kluk, Lewis, jen sklopil hlavu a běžel do lesa. Pomalu.

Když jsem slyšela šustění křídel, počkala jsem ještě chvíli a potom se zeptala.

„To byl někdo z té služby? A co to všechno mělo znamenat. To, co jsi mu řekl. A jak to, že on je u té služby?“ Kdy už přestanu být zvědavá?

„To byl Lewis. Jak už jsi poznala. Je u té služby za trest, protože s ním byly samé potíže. A jestli se ti líbil, to byl jeden z jeho darů. Okouzlení. Chvilkové.“ dokončil svoji řeč.

„Aha. Můžu se kouknout, co vybral za oblečení?“ zeptala jsem se zvědavě. Protože pokud to vybíral kluk, tak nevím, jestli se to bude dát někdy nosit. Kluci, tím vás nechci urazit. Prostě jen holky mají lepší vkus.

Podívala jsem se, co teda koupil, ale nemohla jsem věřit vlastním očím. Oblečení bylo takové nádherné. Asi jsem mu křivdila. Byly tam šaty. Šaty byly světle zelené, jako travička. Nebyly ani dlouhé, ani krátké. Tak akorát. Po kolena. Dále tam byly asi tři trička a rifle. Nádherné rifle. Jedny černé, druhé byli normálně modré a třetí fialové. A trička byli sladěné k těm riflím. K černým bylo červené tričko. S nápisem. K modrým riflím bylo hnědé tričko. V barvě mléčné čokolády. A k fialovým žluté. Tohle nemohl vybírat kluk. Nebo snad ano? Že bych mu křivdila?

„Poděkuješ mu za mě?“ zeptala jsem se. „Ty věci jsou nádherné.“

„No. Jen aby mu nevzrostlo ego do výšky.“ zasmál se. „Tak už jdi. Ať se Charlie nezlobí, že jdeš pozdě.“

Měl pravdu. Už se setmělo. Ani jsem si nevšimla.

„Máš pravdu. Asi bych měla jít. Tak zase zítra?“ zeptala jsem se s nadějí.

„Ještě uvidíme. Zítra mám nějaké vyřizování.“ řekl posmutněle.

„Aha. Tak jo.“ řekla jsem taky smutně. „A v pondělí? Nebudeme trénovat?“

„Možná po škole. Ale dám ti domácí úkol. Zkus se naučit přeměňovat. Zpátky ti to jde.“ pochválil mě.

Šla jsem domů. Otevřela dveře a uviděla Charlieho. Netvářil se moc nadšeně a příjemně.

„Kde si byla?“ zeptal se hned, jak mě uviděl. No jo. Ten policajt v něm se nezapře.

„Byla jsem na nákupech. Jak jsem ti psala.“ Štěstí, že jsem si na to vzpomněla. Jinak bych musela říct, že jsem byla v lese, ale to by se mu nelíbilo.

„Jo?“ ptal se nevěřícně. „Celý den?“

„Trochu jsem zapomněla na čas.“ Což byla pravda. Akorát ne na nákupech.

„Příště aspoň zavolej. Víš, jaký jsem měl o tebe strach?“ zeptal se znova.

„Promiň Ch…tati.“ omluvila jsem se a doufala, že mě propustí ze svých spárů.

„No dobře.“ odpověděl a zase se začal věnovat televizi. To bylo znamení pro mě, že můžu jít. Šla jsem nejdřív do ledničky. Vzít si něco dobrého. Vždyť jsem celý den nejedla. Vzala jsem si něco k sobě do pokoje. Když jsem dojedla, šla jsem do sprchy. Dneska byl perný den. Po sprše mě čekala moje milovaná postýlka. Už jsem se nemohla dočkat na klidnou noc a snění. Pročistit si hlavu. To teď potřebuju.

Ráno jsem se vzbudila. Byla neděle a já neměla co dělat. Ale jedna věc by se našla. Měla jsem domácí úkol. Cvičit. Zkusila jsem udělat klon sama sebe. Jen jsem si říkala, že bych mohla udělat klon sama sebe a já bych mohla jít trénovat. Ale nevím, na jakou dálku to funguje. Ale zkusit to musím.

Klon se povedl. Jako by vedle mě stálo dvojče. Už dávno jsem si přála sourozence. Řekla jsem sobě, co tady mám dělat a pak se zkusila přeměnit.

 


 

Další

Shrnutí

Předchozí

 


Omlouvám se, jestli jsem vám nesplnila vaše přání (s tím klonem). Hodil se mi tam prostě Jacob. I když jsem původně chtěla dát Charlieho. :D :D :D :D :D

 



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Život z ptačí perspektivy 10. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!