Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Život v zapomnění - 5. kapitola

kellan-izrael0


Život v zapomnění - 5. kapitola„Co to má být?“ dostala jsem ze sebe přiškrceně a pokoušela se od něho dostat co nejdál. Ale čím víc jsem se zmítala, tím víc si mě na sebe tiskl. „Okamžitě mě pusť.“ „Jak si přeješ,“ zašklebil se Edward. Zabíjela jsem ho pohledem a už si připravovala, jak mu tohle vytmavím.

5. kapitola

Na celém širém světě nebyl nerozhodnější člověk, který by se mi mohl vyrovnat. Se zrakem upřeným na žvýkačkami polepený chodník jsem se ploužila za Edwardem, který nadšeně kráčel přede mnou s rukama plnýma mých nákupních tašek, a přemýšlela, jestli jen dělám dobře… Zda to zvládnu. Stačilo jen, aby pomyslela na ten malý prostor a dlaně se mi zpotily a žaludek obrátil naruby. Tohle nemohlo dobře dopadnout.

Povzdechla jsem si nad svým rozhodnutím nerozhodnutím a na okamžik zvedla hlavu. Setkala jsem se s Edwardovým pohledem, kterým především kontroloval, jestli jsem mu ještě neutekla. Kdyby neměl můj nákup, tak bych se o to i možná pokusila. Rozpačitě jsem se na něj pousmála a rychle se zadívala jinam. Do zorného pole mi padlo auto – jak by taky ne, byli jsme na parkovišti. Další povzdech.

„Děje se něco?“

Trhla jsem sebou při jeho slovech a zmateně jsem se na něj podívala. Edward stál na místě, čelem natočený ke mně a starostlivě si mě měřil. Ano, jsem strašpytel, řvala jsem na něj v myšlenkách. Ruce jsem si strčila hluboko do kapes u kalhot a zhoupla se v bocích. „Ne,“ ujišťovala jsem ho a sama zůstala překvapeně zírat, jak klidně můj hlas zněl. Moje myšlenka na útěk se vypařila a já se musela pochválit.

Edward si viditelně oddechl a obdařil mě potěšeným úsměvem od ucha k uchu. Všechny mé tašky si přehodil do levé ruky a pravou zalovil ve svém saku.

„Fajn,“ řekl a trochu se zamračil, když stále nenašel to, co potřeboval. Po dvou vteřinách se ale jeho tvář vítězoslavně rozzářila. „V tom případě můžeme vyrazit na cestu.“ Polkla jsem a sledovala, jak z kapsy vytahuje klíče od auta a aniž by ode mě odtrhl zrak, namířil to na něco za svými zády.

Se zatajeným dechem jsem se nepatrně naklonila napravo a mrkla za Edwarda záda. Srdce mi málem vylítlo z hrudního koše, když jsem uviděla černé Volvo. Auto na znamení odemykání dvakrát zablikalo. Bylo připraveno, což se naopak nedalo říct o mně.

Odvolávám! Všechno odvolávám! Nikam se nejede.

Pokoušela se o mě panika, když Edward přešel k velkému kufru, otevřel ho a začal do něj skládat můj nákup.

„Počkat,“ vykřikla jsem náhle a vykročila k němu. Edward se zarazil uprostřed pohybu a zmateně očima přeskakoval ode mě k věcem v jeho autě. Mlčel, zatímco jsem se doklopýtala k němu. Postavila jsem se vedle něj a nervózně si mačkala prsty na rukou. „Uděláme to jinak,“ hlesla jsem a ihned se bolestivě kousla do rtu.

„Jinak?“ zeptal se Edward zaraženě. „Mám tvé tašky přesunout jinam?“ Nejistě pohodil hlavou ke zmíněným věcem, když si všiml, jak je bez mrkání pozoruju. Já je ale nesledovala, jen jsem se zamyslela nad tím, jak mu šetrně sdělit, že s ním nejedu.

„Ne.“ Zavrtěla jsem hlavou. Koutky úst se mi na okamžik vyhouply vzhůru. Ale vážně jen na okamžik. „Edwarde, já s tebou nepojedu,“ zkusila jsem to a vyčkávala na jeho reakci. Čekala jsem, že se bude mračit, ale on místo toho, zvednul oči k obloze a nechápavě zakroutil hlavou, jakoby říkal - bože, za co mě trestáš. „Bydlím jen kousek odtud,“ snažila jsem se mu vysvětlit, že je zbytečné mě někam vozit, „takže klidně můžeš jet rovnou do hotelu nebo kamkoliv budeš chtít. Já si jen vezmu své věci a –“

„Nepřichází v úvahu.“ Než jsem se vzpamatovala, Edward mě opatrně odstrčil stranou a zabouchl mi kufr před nosem.

„Co to děláš? Copak jsi mě teď neposlouchal? Říkala jsem…“

„Poslouchal.“ Nenechal mě domluvit. Edward si založil ruce na hrudi a propaloval mě pohledem. „A taky vím, co jsi před chvílí říkala, stejně jako vím, co jsi říkala tam v obchodě.“ Gesto se založenými pažemi jsem po něm s radostí zopakovala a ještě k tomu zvědavě vyhodila obočí. „Sama jsi mě poprosila, jestli bych tě nesvezl, tak proč ta náhlá změna názoru? Udělal jsem něco špatně?“ zašeptal smutně.

Píchlo mě u srdce. Všechno musím zkazit. Všechny od sebe musím odhánět. Nechtěla jsem vidět Edwarda smutného, ale strach z toho, co bude, až se za mnou zavřou dveře a auto se dá do pohybu, byl silnější. Věděla jsem, že když se tomu budu stále vyhýbat, nikdy se toho tísnivého pocitu nezbavím, ale neuměla jsem říct dost. Byla jsem slaboch.

„Ne, Edwarde,“ vzdychla jsem, „to se mnou je něco špatně.“ Sklopila jsem hlavu a otočila se k němu zády. „Nedokážu to.“ Bylo mi trapně. Rozhlédla jsem se po celém parkovišti a sklesle sledovala, jak jsou všichni ostatní lidé klidní, nikdo z nich se nemusel prát s tak absurdním strachem.

„Ale jo, dokážeš,“ promluvil tiše Edward za mými zády. Zakroutila jsem hlavou a ani se na něj nepodívala. Za mnou se ozvalo zoufalé povzdechnutí. Neměla jsem odvahu na něj pohlédnout. „Bello, věříš mi?“ Srdce mi při jeho otázce zvláštně poskočilo, ale odpovědí jsem si nebyla jistá. V Edwardově blízkosti jsem se cítila dobře, moc dobře, ale zároveň z něj vyzařovalo cosi, co mě nutilo být ve střehu. Stejně tak kolem Edwarda Cullena poletovalo milion otazníků a ten největší byl – proč se jeho pozornost neustále soustředila na mě? Než jsem stačila vytasit nějak odpovědět, zacítila jsem, jak se dotyčný postavil těsně za mě. Dělilo nás půl kroku, víc ani náhodou. Přestala jsem dýchat. „Pamatuj, že nemám v plánu ti nějak ublížit,“ šeptl omluvně do mého ucha. Nechápala jsem, o co mu jde, ale zeptat se ho na to už jsem nestihla, jelikož jsem se zničehonic ocitla ve vzduchu a Edward mě nesl na rukách.

„Co to má být?“ dostala jsem ze sebe přiškrceně a pokoušela se od něho dostat co nejdál. Ale čím víc jsem se zmítala, tím víc si mě na sebe tiskl. „Okamžitě mě pusť.“

„Jak si přeješ,“ zašklebil se Edward. Zabíjela jsem ho pohledem a už si připravovala, jak mu tohle vytmavím.

Jestli jsem si myslela, že udělá to, co jsem chtěla, tak jsem se spletla. Ani náhodou mě nepostavil na zem, ale posadil mě na sedadlo spolujezdce a ještě mě nezapomněl jako malé dítě připásat. „Omlouvám se, ale nejde to jinak.“ Pak za mnou zabouchl dveře. Rychle jsem se snažila odpoutat, abych mohla utéct, ale nestihla jsem to. Edward už seděl na svém místě a jedním zmáčknutím tlačítka zamkl celé auto. 

„Co… co chceš dělat?“ zakňučela jsem vyděšeně a přitom se neustálým lomcováním kliky pokoušela dostat ven.

„Odvést tě domů,“ ozvalo se z jeho strany. Panikařila jsem víc a víc.

„Odemkni ty dveře,“ zavrčela jsem rázně a probodla ho očima. Nesouhlasně zamručel. Zafuněla jsem a natáhla se po tom chytrém knoflíku. Nestačila jsem ho zmáčknout, protože mou ruku zadržely ty Edwardovy. „Edwarde, prosím,“ fňukla jsem, když mě nechtěl pustit jak pryč, tak ani mou ruku. Zase jsem pocítila ten žár, který způsobil jeho chladný dotek. Bylo to tak příjemné, až se mi to nelíbilo. Celá jsem se třásla. Zrychleně oddechovala. Povedlo se mi nabrat odvahu a pohlédnout Edwardovi do tváře. Seděl natočený směrem ke mně, upřeně hleděl na naše ruce a nepřítomně se usmíval.

„Bello, chci ti jen pomoct. Dovol mi to. “ Zvedl ke mně své zlatavé oči a já se začala topit. Nechala jsem se svázat dvěma jantarovými kroužky a ani nebojovala.

„Dobře,“ vyšlo ze mě omámeně. Edwardova tvář se rozzářila a on sám div nadšením neposkočil. „Promiň, že jsem tak vyváděla, ale to už jsem zkrátka já,“ zamumlala jsem rozpačitě a raději vyhlédla z okýnka.

„Já vím.“ Hlavou jsem rychle zase střelila k Edwardovi, až mi luplo za krkem. Edward se tvářil stejně překvapeně jako já. „Teda já, myslel jsem…“ Obočí se mu zamyšleně stáhlo k sobě. „Chtěl jsem tím říct, že jsem si toho všiml… za tu dobu, co se známe… co jsme se seznámili… tady, na Aljašce,“ koktal nesrozumitelně Edward a nervózně těkal očima všude okolo. „Tak pojedeme, ne?“ vyhrkl a zastrčil klíčky do zapalování.

Teď jsem to byla já, kdy začal být roztěkaný. Konečně se mi podařilo vytrhnout se Edwardovi a hned na to jsem oběma rukama chytila kličku ode dveří, k jejímu zmáčknutí jsem se ale neměla. Seděla jsem bez hnutí a naslouchala svému zběsilému srdci. Edward nic neříkal a já byla ráda. Zavřela jsem oči a vyčkávala. Každou chvílí jsem očekávala, že to přijde. Auto už bylo připraveno, muselo to přijít. Jenže nic… Žádné záblesky, při kterých by mi tuhla krev v žilách, žádné hlasité výkřiky ani jiné zvuky, které by mi trhaly uši. Úlevou jsem si vydechla a krátce mrkla na Edwarda. Obezřetně čekal, až mu dám svolení a já mu ho jedním pomalým kývnutím hlavy dala.

Edward počkal, až se pohodlně usadím a teprve pak zlehka sešlápl plyn. Trochu jsem sebou cukla, když se auto pohnulo.

„V pořádku?“ strachoval se Edward a provinile sledoval mé prsty, které pevně svíraly okraj sedadla. Auto už zase stálo. Nechtěla jsem, ale stisk jsem povolila a už spletené ruce si položila do klína. „Pojedu pomalu. Kdyby něco, tak se neboj něco říct.“

„Tak toho se bát nemusíš,“ uchechtla jsem se. Narážela jsem na to, že pokud se mi opravdu něco stane, určitě to pozná.

Jak Edward řekl, tak udělal. Jak jsem zjistila zvědavým pohlédnutím na palubovku, naše rychlost nepřekročila třicítku.

„Myslím, že zvládnu i větší rychlost,“ prohodila jsem potichu. Edward se na mě usmál a my se rozjeli o trochu víc. Zatím vypadalo všechno v nejlepším pořádku. Vůbec jsem nechápala, proč jsem tak vyváděla. Ale i přesto jsem zůstávala ostražitá. Proč jsem poznala vzápětí.

Edward právě vjížděl na křižovatku, když se zprava na červenou vyřítilo modré auto. Nebýt Edwardova rychlého zareagování a sešlápnutí brzdy, smetlo by nás to.

To, čeho jsem se tak urputně bála, přišlo. Znovu jsem seděla v autě s našima, znovu jsem viděla bílou dodávku a znovu jsem slyšela jejich bolestivé výkřiky. Seděla jsem jako přikovaná s vytřeštěnýma očima. Po tvářích mi stékala jedna slza za druhou. Cítila jsem, jak se klepu.

„Bello, je to dobré.“ Z dálky se ozýval Edwardův hlas. Kde ten se tady vzal? „Budeš v pořádku. Hlavně mě neopouštěj. Sanitka už je na cestě. Vydrž!“ Cítila jsem pach krve. Celé tělo mě bolelo. Nemohla jsem se nadechnout.  Dálky jsem zaslechla sirénu. „Bello, slyšíš mě?“  Tentokrát jsem Edwarda slyšela blíž… mnohem blíž. „Neplač, prosím.“ Na tváři se mě dotklo něco studeného. Zmateně jsem zamrkala a natočila hlavu na stranu. Dívala jsem se na Edwarda, který mi prsty zlehka stíral mokré cestičky. Byla jsem v šoku. Vůbec mi nedocházelo, co se děje nebo kde to jsme. Strnule jsem jen seděla a nespouštěla oči z Edwarda. Něco mi říkal, ale nedokázala jsem si dávat jednotlivá slova dohromady.

„Musíme uvolnit cestu.“ Co to znamená? Edward mě pohladil po tváři a pak mi ještě věnoval zoufalý pohled. Poté se auto dalo do pohybu. Edward po mně každou chvíli pokukoval. Já jsem opustila jeho obličej a zadívala se před sebe. Silnice. Auto.

„Málem to do nás vrazilo,“ hlesla jsem šokovaně.

„Bells –“

„Mohli jsme umřít.“ Tep se mi zrychloval a v očích mě opět zaštípala slaná voda.

„Bello –“

„Zabilo by nás to.“ Můj hlas nabíral na hlasitosti a hysterii. „Zabilo,“ vykřikla jsem a nahrnula se ke dveřím. Zmáčkla jsem kliku a k mé radosti se dveře otevřely. Na tváři mě zaštípal čerstvý studený vzduch, který mi cuchal vlasy. Auto stálo na kraji silnice. Neohlížela jsem se na Edwarda a vyběhla ven. Chtěla jsem být co nejrychleji pryč, jenže jakoby mě to všechno pronásledovalo. Edward, ten mě pronásledoval určitě.

„Zastav,“ prosil, ale neměla jsem v plánu ho poslouchat. Proč mě nemohl nechat jít? Proč mě musel stále otravovat? Kdyby mě nechal na pokoji a nedonutil mě nasednout do toho auta, nemuselo by se tohle všechno dít. „Bello, prosím, stůj na chvíli.“ Edward mě chytil za ruku a donutil zastavit. Pak mě chytil za ramena a obrátil si mě čelem k sobě.

„Nech mě být.“ Prala jsem se s ním, ale byl silnější. „Pusť mě, chci pryč.“ 

„Pšt, uklidni se.“ Najednou jsem byla v jeho náručí. Edward kolem mě omotal ruce a tiskl k sobě. Dlaněmi mi přejížděl po zádech, ramenech, vlasech… „Jsem tu s tebou,“ šeptal mi do vlasů. „Nic se ti nestane.“ Přestala jsem se zmítat a taky ho objala. Tolik se mi po tom stýskalo. Den co den jsem toužila, aby mě někdo takhle objal, aby mi dokola říkal tohle všechno. A teď jsem to všechno měla a moc se mi ten pocit líbil.

Musela jsem se konečně sebrat. Musela jsem přestat vyvádět. Musela jsem… jít dál.

Věděla jsem, že mě čeká spousta vysvětlování a budu mu říct důvod svého podivně zblázněného chování, ale stejně tak jsem věděla, že to počká. V tento posvátní moment jsem chtěla cítit jen jeho blízkost, jeho hlas a především rty, kterými se dotýkal mých vlasů. Byli jsme tu jen já a Edward. Nic jiného neexistovalo.

Nevím, jak dlouho jsme tam společně stáli v objetí – já bych to vydržela hodiny -, ale kapky vody dopadající na mou hlavu nevěštily nic dobrého. Trochu jsem se od Edwarda odtáhla a zvedla obličej k nebi. Na tvář mi dopadly další studené kapky, které mi sjely dolů po krku až za triko, kde mě pořádně zastudily. Otřásla jsem se. Na těle mi naskočila husí kůže.

„Asi bychom měli jít, než se ještě víc rozprší,“ promluvil Edward s obavami v hlase. O krok ode mě odstoupil. Dlaněmi mi pomalu přejížděl od ramen dolů po pažích. Když se dostal k mým prstům, nervózně si s nimi chvilku pohrával a teprve pak je propletl se svými. Srdce mi poskočilo radostí.

Déšť začala nabírat na intenzitě. Edward se ustaraně zamračil a na hlavu mi nasadil mou kapuci. Pobaveně se na mě zakřenil, když viděl můj udivený výraz. Edward vykročil se mnou v závěsu vpřed, ale po dvou krocích se zastavil a ohlédl se po mně. „Myslíš, že to zvládneš?“ zeptal se trochu rozpačitě. Přešlápla jsem z nohy na nohu a nakoukla Edwardovi za zády.

Překvapilo mě, jak daleko jsme stáli od auta. Semkla jsem víčka a zhluboka se nadechla. „Jo, myslím, že jo,“ zašeptala jsem a vysloužila si od Edwarda povzbuzující úsměv a stisknutí ruky. 

„Odvezu tě a pak tě omluvím v hotelu. Do práce dneska nepůjdeš,“ mumlal Edward, zatímco mě táhl k autu.

„Cože?“ Střelila jsem po něm nechápavým pohledem. „Proč?“ Edward přidal do kroku a já byla nucenu udělat to samá.

„Měla bys zůstat doma, alespoň dnes a odpočinout si,“ promlouval mi Edward do duše, ale blbě. Trochu jsem trhla rukou, za kterou mě stále držel, a tak si ho částečně natočila k sobě.

„Já… já… já ale nechci,“ blekotala jsem a přitom kroutila nesouhlasně hlavou ze strany na stranu. „Nechci domů.“ Hlas mi přeskakoval. „Chci jet někam jinam,“ zamumlala jsem a sklopila pohled na naše propletené ruce. Už dávno byla má tvář celá červená.

„Někam jinam?“ zopakoval po mně Edward polohlasem. „Kam?“

Snažila jsem si zachovat pevnou masku, ale nešlo to a rty se mi vytáhly vzhůru. Stejně jako Edward před chvílí jsem si pohrávala s jeho prsty. Pak jsem si malinko odkašlala a nevinně na něj zpod řas mrkla. Edward netrpělivostí div neprasknul. Pokrčila jsem ledabyle rameny. „Nevím. Vezmi mě někam, kam budeš chtít ty.“

 » 4. kapitola « - » 6. kapitola «


Já vím, já vím, trvalo mi to, ale i tak doufám, že jste na povídku ještě nezapomněli. :)

Měla jsem menší psací krizi, ale ta už je pryč a snad se nikdy nevrátí. Z další kapitoly mám už půlku napsanou, takže na pokračování nebudete muset čekat tak dlouho.

Moc děkuju za komentáře, které mi tu necháváte. Je to pro mě takový hnací motor. :)



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Život v zapomnění - 5. kapitola:

 1 2 3   Další »
25. Faninka
20.03.2012 [21:18]

Překrásná kapitolka Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon To jak Bella bojovala a Edward ji pak utěšoval. Nejlepší byl pak ten konec Emoticon Emoticon

20.03.2012 [10:44]

zuzka88Edward prostě ví, jak na ženský, snad to tak dobře půjde i dál. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

23. Ter
19.03.2012 [20:25]

TerSUPER kapitolka...už aby byla další Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

19.03.2012 [18:42]

N1I1K1O1LPsací krizi? Emoticon Kecko. Emoticon
Kapitol byla skvělá. Jak Bella zpanikařila... Emoticon Ale nedivím se jí. Já bych na jejím místě reagovala stejně. Emoticon Ale Edward se zachoval úžasně. Je vidět, že miluju toho správného. Emoticon Emoticon
Vážně doufám, že psací krize je již zažehnána a další kapitola bude co nejdřív. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

19.03.2012 [8:03]

CherryBellaTo se mi líbí Emoticon :D Super honem dalsí :D

20. Romana
18.03.2012 [23:26]

Edward je skvělej jak je hodnej.Jsem zvědavá, kam ji vezme
Emoticon Emoticon Emoticon

19. Lamia
18.03.2012 [21:38]

Páni... Celých pět kapitolek jedním dechem. Je to takové bolavé, ale nádherné. Oni měli před svatbou že jo? Emoticon Úžasná kapitola, moc se těším na další Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

18.03.2012 [21:07]

GCullenWOW,,,milujem túto poviedku Emoticon Emoticon Emoticon Perfektne napísané. nemám slov. Emoticon Emoticon Veľmi sa mi páči aký je Ed trpezlivý a chápavý. Nuž ale čo má robiť ak chce Bellu späť, nusí to prekonať. super super super. Ako nič iné sa k tomu nedá dodať. Emoticon Emoticon Emoticon Alebo dá, ale nie ku kapitole, ale k tebe. Prečo prišla kapitola tak neskoro??? ha??? toto už nerob!!!!! Emoticon Emoticon Emoticon Pekne sa posnaž a píš ďalej, rada by som čo najskôr vedela, kam ju zoberie. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

18.03.2012 [20:43]

TeenStarTo si píš, že to dlho trvalo! Emoticon Ale keď tak pekne prosíš, tak ti odpúšťam, no. Emoticon Emoticon Emoticon
A ešte aj preto, lebo to bolo dokonalé! Emoticon Bezpodmienečne. Emoticon
Je nádherne sledovať, ako sa jej Edward pomaličky dostáva pod kožu. Tak pomaly, že to Bella ani nestíha registrovať, ako bližšie jej ten "človek" už je, ako ju miluje. Emoticon Wááá, on ju miluje, je super si niečo také pekné pripomenúť. Emoticon Emoticon Emoticon
Jednoducho... Napísala si to nádherne. A dej bol perfektný. Ja k tomu nemám čo dodať, naozaj nie. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Len tak ďalej, už sa teším na pokračovanie. Emoticon

18.03.2012 [20:22]

BellaSwanCullen8 Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1 2 3   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!