Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Život v zapomnění - 4. kapitola

03.03.2012 (10:15) • Kim • FanFiction na pokračování • komentováno 26× • zobrazeno 2454×

Z kapsy jsem vyndala popsaný papírek a přejela ho pohledem. Pak jsem se zadívala do mého košíku a zkontrolovala jeho obsah. Pečivo, několik jogurtů, zelenina, ovoce, těstoviny… Zase jsem mrkla do mého pečlivě napsaného seznamu. Nejdůležitější věc mi chyběla – čokoládová zmrzlina. Dokázala jsem jí sníst belíky. Zvlášť, když mě přepadaly depresivní stavy.

Chopila jsem se košíku a vydala se směrem k mrazákům. Klela jsem jako dlaždič, když jsem kličkovala mezi dalšími nakupujícími. Nikdy jsem nepochopila, proč většina z nich musí zastavit uprostřed uličky a u každého výrobku číst zadní etiketu. Například u mouky mi to přišlo naprosto zbytečné.

„Zdovolením,“ zavrčela jsem a musela se hodně krotit, abych té vyumělkované blondýně nenajela na nohy. Trvalo několik dlouhých vteřin, než odlepila oči od toho zrní pro slepice – jak výstižné. Podívala se na mě způsobem, který jasně naznačoval, jak moc ji zrovna teď obtěžuju. Přehodila si žvýkačku v puse z jedné strany na druhou a tázavě pohodila hlavou. Zhluboka jsem se nadechla a se zatnutou čelistí jsem mávla k jejímu košíku. Barbie protočila očima a ochotně mi tam udělala deseti centimetrové místo.

Nevěřícně jsem zavrtěla hlavou. Vykašlala jsem se na slušné chování a prostě si volnou cestu udělala sama. Nevšímala jsem si nadávek z její strany, když jsem ji vozíkem přimáčkla k regálu a tím ji na hlavu shodila krabici vloček. Dobře ti tak, zašklebila jsem se.

Rychle jsem projela další uličkou, která mě dělila od vysněného cíle. Celé této bláznivé nakupování jsem už chtěla mít za sebou. Kvůli takovým, jako byla ta bloncka, nerada chodím nakupovat.

Oči se mi štěstím rozzářily a pusa se zaplnila slinami, když jsem konečně našla to, co jsem potřebovala. Jenže stačilo letmé pohlédnutí doprava a bylo po radosti. Srdce mi vyskočilo až do krku a nohy automaticky zařadily zpětný chod. Nestarala jsem se o to, jestli za mnou někdo je. Doufala jsem, že se uhnou sami. Couvala jsem do nejbližší uličky, která mi měla posloužit jako úkryt.

Svůj nákup jsem nechala stát za sebou, přiblížila se ke konci uličky a s předstíráním, že si prohlížím krmení pro kočky, zašilhala několik metrů vedle sebe. Edward Cullen s rukama v kapsách postával u mražené zeleniny a nepřítomně zíral před sebe.

Nejdřív bistro a teď obchoďák. No nemám já to štěstí? Kde toho chlapa ještě nepotkám? Zase mi nešlo do hlavy, co dělá tam kde já. Já být ubytovaná v hotelu, tak se nehnu ani na krok. Naopak bych celé dny ležela v posteli, sledovala televizi a na jídlo bych si sešla do restaurace. Obzvlášť, když bych si mohla vybrat ze tří.

Uchechtla jsem se, když vzal pytlík mražené kukuřice a prohlížel si ho. Smích mě ihned přešel. Edward hodil zeleninu zpátky a otočil se mým směrem. Okamžitě jsem se schovala zpátky za regál. Bože, řekni, že mě neviděl?! Rukama jsem si přikryla obličej. Nadávala si, že jsem raději nezmizela pryč, když jsem měla tu možnost. Přesto ani teď jsem neodešla. Stála jsem stále na místě a rozmýšlela se, jestli to risknout a opět nakouknout. Zvítězila zvědavost.

Jedním okem jsem nahlédla. Nic. Zkusila jsem i druhé. Nic. Vylezla jsem zpoza rohu a rozhlédla se po okolí. Nic. Po Edwardovi Cullenovi jakoby se slehla zem. Konečně jsem si mohla v klidu dojít pro poslední položku na svém seznamu a zabalit to tu, ale proč teda cítím tu lítost? Okamžitě jsem ji zahnala a zatřásla hlavou. Ještě jednou jsem se podívala po lidech a pak se otočila, abych se vrátila pro nákup.

„Fuj,“ vyjekla jsem vyděšeně a ruka mi vystřelila na místo, kde splašeně bilo mé srdce. Udělala jsem dva kroky vzad a zhluboka oddechovala.

„Taky tě rád vidím,“ zašklebil se Edward a oslnil mě svým úsměvem. Zdálo se mi to nebo mi ten sval v hrudníku začal bušit ještě rychleji než před chvílí?

„Lekla jsem se,“ zamumlala jsem a sklopila oči.

„Myslel jsem, že o mně víš,“ řekl Edward opatrně a o krok se ke mně přiblížil. Vylekaně jsem k němu zvedla pohled a couvla. Bylo to automatické gesto a já zatím nepřišla na to, jak ho zrušit. Omluvně jsem se na něj pousmála a nabrala červenou barvu.

„Jak bych mohla? Dozadu vážně nevidím,“ zamlouvala jsem nervózním hlasem. Nepočkala jsem, až mi dopoví a vydala se zpátky na místo, kde jsem nechala nákupní vozík.

„Ale předtím jsi mě sledovala,“ nadhodil pobaveně a tím mě donutil zastavit. Tak tohle mi nevyšlo. Špión by ze mě vážně být nemohl. Cítila jsem, jak mi hoří tváře, ale přesto jsem se rozhodla dělat nechápavou. Nadzvedla jsem obočí a nahodila výraz, který říkal, že absolutně netuším, o čem mluví. Edward se zvonivě rozesmál. Naštvaně jsem našpulila pusu.

„To není pravda,“ stála jsem si za svou lží. „Proč bych vás měla špehovat?“ položila jsem mu otázku, na kterou jsem ani já nevěděla odpověď. Proč jsem to dělala? Proč jsem kvůli němu vyváděla vždy, když se objevil na blízku? Byl to jen obyčejný chlap jako každý jiný, no ne? Tak proč?

„Čekal jsem, že mi to řekneš ty,“ pronesl šeptem a zadíval se mi hluboko do očí. Polkla jsem.

„Pane Cullene – “

„Edward,“ opravil mě. „Prosím.“

„To vy…“ Odkašlal si. Protočila jsem očima a povzdechla si. „To ty se záhadně objevuješ na místech, kde jsem já. Řekla bych, že to s tím sledováním bude trochu jinak, nemyslíš?“ Mrkla jsem na něj a raději se k němu hned otočila zády, aby neviděl ten úsměv na mé tváři.

Vykročila jsem kupředu, abych si vyzvedla někde zapomenutý nákup. Tak trochu tajně jsem doufala, že mě bude následovat. Netrpělivě jsem se po dvou krocích ohlédla za svá záda a srdce mi radostí poskočilo. Moment! Od kdy já mám radost, když za mnou jde chlap? A zvlášť tenhle, co mi od první chvíle nedá pokoj. Vůbec, ale vůbec se mi to nelíbilo. No… trošku přece jenom jo.

„Jedno slovo. Náhoda,“ řekl klidně Edward a srovnal se mnou krok.

„Jedno slovo. Lež,“ zašklebila jsem se na něj.

„Hmm, tak to neznám,“ pronesl s předstíraným zamyšlením. Nevraživě jsem po něm hodila pohledem a sarkasticky se usmála. „Viděli jsme se pouze jedinkrát v té restauraci, takže – “

„Ha,“ vybafla jsem a zastavila, „lež. A co bylo to v hotelu, hmm?“ Edwardovo pravé obočí se vyhouplo nahoru. „Odešel jsi pryč a pak byl najednou náhodou na chodbě, kudy jsem procházela.“ Vystrčila jsem bradu. Zvědavě jsem po něm pokukovala a čekala na jeho reakci. Věděla jsem, že jsem ho zahnala do kouta. Edward se nervózně podrbal na zátylku. Pak se ale pousmál.

„Neodešel jsem,“ začal se bránit a stoupl s přímo přede mě. Lapil mě svým tekutým zlatem, které se mi s každou minutou líbilo víc a víc. Po těle se mi rozléval příjemný pocit a na ten ihned reagovalo mé srdce. Ať jsem se snažila, jak jsem se snažila, nedařilo se mi ho uklidnit.

„Ale jo,“ nedala jsem se.

„Ne,“ zasmál se Edward.

„Jo.“ Taky už jsem se smála.

„Jak to víš?“

„Protože jsem tě sledovala…“ Zmlkla jsem a nabrala červený odstín, který byl sytější a sytější. „Fajn,“ prskla jsem na oko uraženě, „vyhrál jsi. Spokojen, pane Cullene?“

Mezitím jsme společně došli k mému vozíku. Zrakem jsem přelítla obsah, jestli něco nechybí. Už už jsem se s ním chtěla rozjet a najít posledních pár věcí, ale zabránil mi v tom Edward, který se o něj ze strany zády opřel.

„Dovolíš?“ K ničemu se neměl. „Potřebuju ještě pro něco dojet a docela to spěchá. Musím pak do práce.“ Hned jsem si za to, co jsem řekla, sprostě vynadala. Nebylo pochyb, že se toho Edward hned chytne. Nezklamal.

„Super,“ zajásal nadšeně Edward a ani se nesnažil krotit. „Doprovodím tě a pak bych tě mohl odvést do hotelu, co říkáš?“ Ztuhla jsem a vykulila oči. Že by mi dělal společnost u nakupování, bych ještě asi přežila, ale já a on v autě? Úplně o samotě? Už teď jsem se celá rozklepala a rozhodně to nebylo jen kvůli Edwardovi.

Od nehody jsem sedla do auta maximálně třikrát. Vzpomněla jsem si na jednu takovou cestu taxíkem, kdy jsem po dvou kilometrech zařvala na řidiče, ať okamžitě zastaví. Dokonce jsem málem vyskočila za jízdy. Ne, do auta už nemůžu. Pak jsem z toho akorát nervově na dně. Tohle nešlo. Edward mě nesměl takhle vidět. Musela jsem se z toho vykroutit.

„Já… nevím. Asi to není dobrý nápad,“ zamumlala jsem bez toho, abych na něj pohlédla. Cítila jsem, jak se mi v očích hromadí slzy. Na nic jsem nečekala. Rozjela jsem se pryč a Edwarda nechala někde za sebou. Rukávem jsem se snažila setřít ty mokré zrádkyně, kterým se povedlo stéct. Proč nemůžu patřit k těm normálním lidem?

„Bello.“ Edwardův jemný hlas a lehký dotyk na mém rameni mě nedonutil zabrzdit.

„Isabella,“ hlesla jsem stěží, ale přesto jsem kráčela dál. Přála jsem si, aby mě nechal na pokoji. Ale jak jsem si za krátkou dobu stihla všimnout, tohle Edward neuměl.

„Prosím tě, zastav.“ Jeho ruka se mi omotala kolem pasu a jemným pohybem si mě přitiskl zády na sebe. Zalapala jsem po dechu. Stála jsem jako přimražená a nebyla schopná cokoliv udělat. Jediné, co jsem dokázala vnímat, bylo Edwardovo tělo dotýkající se toho mého. V tu chvíli jsem musela mít dozajista tep dvě stě.

Zhluboka jsem se nadechla a opatrně zaklonila hlavu dozadu. Setkala jsem se s Edwardovým pohledem. Několik vteřin jsme stáli bez hnutí s očima zaklesnutýma do sebe. Mezi námi probíhalo něco zvláštního, co jsem neuměla popsat. Byl to Edward, kdo se vzpamatoval první.

„Promiň,“ zašeptal s posmutnělým výrazem. Jeho paže zmizela a sám o krok ustoupil. „Já… nechtěl jsem -“

„V pořádku,“ zareagovala jsem okamžitě, až mě to samotnou překvapilo. „Já už půjdu,“ šeptla jsem. Útěk bylo nejspíš mé druhé jméno.

„A co ta nabídka s odvozem?“ Edward mě prostě nemohl nechat odejít. Stále mi nedocházelo, proč to všechno dělá. Vrtalo mi to hlavou.

Nešťastně jsem vzdychla.

„Děkuju, ale nejde to. Musím se ještě stavit doma a… a teprve až pak půjdu do práce. Nechci, aby sis zbytečně zajížděl.“ Další lež mi prošla přes pusu. Bylo mi zle.

„Nebude to zbytečné,“ stál si za svým Edward. „Nezdáš se mi moc v pořádku. Budu mnohem klidnější, když tě odvezu sám. Chci se ujistit, že se ti po cestě nic nestane.“

Ruce jsem zaťala do pěstí, aby neviděl, jak se mi klepou. Jistě jsem musela být celá pobledlá. Neměla jsem tušení, jak se z toho vyvléknout. Mrzelo mě, že ho odmítám. Přece jen z Edwarda vyzařovalo cosi, co mi dodávalo pocit klidu a bezpečí, ale když jsem si představila tu věc se čtyřmi koly, tak ani deset Edwardů pohromadě mě nemohlo uklidnit.

„Mně ale nic není,“ dostala jsem ze sebe po chvíli, ale podle jeho výrazu mi nevěřil ani slovo.

 „Když už si přestaneš hrát na hrdinku?“ zamumlal Edward a něco mi říkalo, že to nebylo určeno mým uším. Zamračila jsem se. „Nemusíš se mě bát, Bello.“ Při oslovení jsem sebou trhla, ale už jsem ho neupozornila, aby mi tak neříkal. „Nechci ti ublížit, naopak ti chci pomoct.“ Pomoct? Znejistila jsem.

„Nestojím o žádnou pomoct, protože žádnou nepotřebuju,“ vyjela jsem na něj neprávem. „A taky se tě nebojím,“ dodala jsem už klidněji. Dala bych cokoliv za to, abych se spíš bála jeho než jen hloupého auta. Řekněte, kdo se bojí automobilu? Jen blázen.

„Tak v tom případě nechápu čeho.“ Zoufalost z jeho hlasu byla zřetelná. Bylo mi z toho smutno. „Pověz mi, co tě trápí, Bello,“ naléhal. Vzdálenost, která nás do této doby dělila, zmizela. Edward se z obou stran dlaněmi přel o košík. Byla jsem uvězněná. Byl blízko. Hodně blízko… Očima jsem jezdila po jeho obličeji a nemohla se na něj vynadívat. Všechno mě na něm přitahovalo – oči, nos, ústa… Děsilo mě to, ale v tu chvíli se ve mně něco zlomilo.

Došlo mi, že je na čase dát sbohem té tvrdé slupce, kterou jsem si vytvořila. Přece jen jsem v tomto stavu nemohla žít věčně. Věděla jsem, že to nebude lehké, ale za zkoušku člověk nic nedá. Ale bylo jisté, že pokud budu mít po boku Edwarda, zvládnu to. Jednou určitě.

„Dej mi čas, Edwarde. “ Usmála jsem se na něj. „Jednou se všechno dozvíš, slibuju.“ Nervózně jsem se ošila. „Ještě platí ta pomoct?“ začala jsem rozvážně.

Edwardovi se překvapením rozsvítily oči. „Nikdy nepřestala.“

„To je dobře, protože bych už něco měla.“ Rozhodla jsem se správně, byla jsem si jistá. „Odvezeš mě autem domů?“

» 3. kapitola « - » 5. kapitola «

Tak co myslíte? Udělala Bella dobře?

Moc děkuju za vaše komentáře, které mi tu necháváte, jen mě trochu mrzí, že jich od první kapitoly tolik ubylo. Dalo se to čekat, ale stejně...

Vážně bych budu moc ráda, když mi tu zanecháte třeba jen smajlíka. Jen chci vědět, že povídku čtete, nic víc. :-)

Předem děkuju. :-)

Autor: Kim (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Život v zapomnění - 4. kapitola: