Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Život tanečnice - 11. kapitola

10.07.2011 (10:45) • Sheela • FanFiction na pokračování • komentováno 24× • zobrazeno 2655×

Byl to dokonalý polibek a já se pod tíhou té elektřiny zachvěla. Docházel mi vzduch, a tak jsem se musela odtáhnout. Podívala jsem se do jeho očí, v kterých plály jiskřičky. Nemluvil, jen se na mě díval a já mu pohled opětovala. Dlouho to nevydržel a za krk si mě přitáhl zpět na rty. Tentokrát ten polibek byl vášnivější, ne tak opatrný. Tady věděl, co už si může dovolit, a co ne.

Na plátně běžel film, ale my to ignorovali. Teď tu nebylo nic kromě nás dvou. Ostatní věci nás nezajímaly a já byla ráda. Mohla jsem si vychutnávat jeho měkké a plné rty v souladu s mými. Pomalu jsem se od něho odtáhla a plaše se usmála. To bylo snad poprvé v životě, co jsem se styděla. Chtěla jsem, aby něco řekl. Klidně nějakou blbost, ale hlavně aby promluvil.

„Je to dokonalé,“ šeptl konečně a pohladil mě po tváři. On byl jiná třída než Cullen. Byl milý, něžný, galantní a pozorný, což se o tom idiotovi říct nedalo.

„Ano, to bylo,“ potvrdila jsem a položila mu tvář do dlaně. Jen se zasmál a otočil se na film. Udělala jsem to stejné a hlavu položila na jeho rameno. Připadalo mi, že tak je to správné. Já a on v kině.

Místo filmu jsem vnímala jen Justina. Jeho ruku, hladíc mě po vlasech, a dlaň spojenou s mojí. Nedokázala jsem postřehnout děj, jen jsem viděla postavy mihotající se na plátně. Tupě jsem zírala na plátno, takže jsem si ani nevšimla, že film skončil.

„Bells, jdeme?“ optal se Justin a já přikývla. Opatrně jsem si stoupla a usmála se. Co teď? Automaticky ke mně natáhl ruku a ruku v ruce jsme vyšli ze sálu. Nemluvili jsme, jen šli vedle sebe. Justin mě dovedl k autu a pomohl mi nastoupit. Sám si sedl na místo řidiče a my mohli vyjet. Místo mluvení pustil rádio a atmosféra začala houstnout. Bylo to zvláštní.

„Lituješ toho?“ zeptala jsem se ho a on otočil hlavu ke mně. Prohlédl si mě a otočil se zpět k silnici.

„Ne, jsem rád, že jsem to udělal. Ty?“

„Asi ne. Jenže, co všechno to změnilo?“

„Co myslíš konkrétně?“

„No, jak se teď k sobě budeme chovat?“

„Bells, úplně normálně. Byl to polibek. Nehledej v tom nic závažného. Chtěl jsem to udělat a udělal to. Nelituji toho. Moc se mi líbíš a chtěl bych ještě někdy s tebou jít na rande. Hlavně už víc neřeš,“ odpověděl mi a já přikývla. Měl pravdu. Je zbytečné řešit víc.

„Dobře,“ ukončila jsem debatu a on se na mě usmál. Z řadicí páky natáhl ruku ke mně a pohladil mě po ruce.

„Nějak se to vyřeší.“ Zbytek cesty byl opět v tichosti. Justin zastavil před domem, ve kterém nesvítilo žádné světlo. Zase není doma.

„Chceš jít dovnitř?“ zeptala jsem se slušně.

„Měl bych?“ opáčil Justin a já pozvedla obočí.

„No, jak chceš.“

„Dnes ne, Bells. Mohlo by se stát něco, čeho bychom oba litovali. Nepozval jsem tě dnes do kina jen proto, abych se s tebou vyspal,“ rozhodl nakonec Justin a já se usmála. Byl opravdu úžasný.

„Tak se uvidíme zítra ve škole?“

„Pěkné sny, Bells,“ rozloučil se a nastartoval auto. Rychlostí blesku vyrazil po silnici k jejich vile. Nějakou chvíli jsem se ještě dívala, jak zadek auta mizí v zatáčce, a pak se s povzdechem otočila a šla na verandu, abych z okapu vzala klíč a odemknula si dveře. Vešla jsem do velké haly, kde bylo úplně mrtvo. Jak jinak, že?

„Tohle by mělo jít na sociálku,“ zafrflala jsem a sundala si ty příšerně vysoké boty na podpatku. Vyšla jsem schody do svého pokoje a padla na postel. V hlavě se mi přehrával celý večer a já se nechtěně musela usmát. Krásnější večer jsem snad v životě nezažila. Většinu nocí jsem v Londýně propařila v barech, což se tady zase nedalo. Začal mi zvonit mobil a já ho s povzdechem vytáhla z kabelky a zmáčkla tlačítko na přijímání hovorů.

„Prosím?“

„Ahoj, Bello. Tady táta. Jen jsem ti chtěl říct, abys zítra byla co nejdřív doma. Potřebuji ti něco říct,“ ozval se tátův hlas a já protočila panenky.

„Já jsem i teď doma. To ty jsi ten článek, který moc času doma netráví,“ upozornila jsem ho a z druhé strany se ozval smích. Co je na tom, co jsem řekla směšné?

„Jo, já vím. Musím končit. Nezlob, Bello,“ rozloučil se a rovnou mi položil telefon. Tak to bylo opravdu rychlé. Nechápu, proč zrovna mě upozorňuje, abych byla doma. Já nejsem ta, která stráví každou noc jinde. Víc jsem to neřešila a šla si do koupelny dát pořádnou sprchu, nebo vanu?

„Vana,“ řekla jsem sama sobě a pak se zděsila.

„Sakra začínám trpět samomluvou,“ zamrmlala jsem, a pak protočila oči. Otevřela jsem dveře od koupelny a sundala si šaty i se spodním prádlem. Napustila jsem si vanu, do které jsem dala jahodovou pěnu. Mezitím jsem se odlíčila, abych pak nevypadala jako strašák. Zastavila jsem vodu a opatrně se položila do té krásné horké lázně. Bylo to tak uvolňující, až jsem slastí zavrněla. Ponořila jsem hlavu do vody a přehodila si vlasy dozadu, aby nezavazely. Ozvalo se šustění z mého pokoje a já se prudce posadila. Je možné, že se mi to zdálo? Jo, určitě to byl jen vítr. Znovu jsem si lehla a nechala drobné vlnky, které jsem vytvořila, narážet do mého pokrčeného kolene. V klidu jsem relaxovala, když se ozvalo zase šustění. A dost, právě mi přetekl pohár trpělivosti.

Naštvaně jsem vylezla z vany a přes mokré tělo přehodila župan, který byl pověšen hned u vany. Udělám tomu úchylákovi přítrž. Sakra, kde je můj pud sebezáchovy? Kašlala jsem na pud sebezáchovy a vyšla z koupelny. Rozhlédla jsem se po pokoji a hledala nějaké znamení, které by dokazovalo, že tu někdo byl nebo ještě je. K mé smůle jsem nikoho neviděla.

„Že bych začala být paranoidní?“ ptala jsem se sama sebe. Pak jsem se podívala na okno. Byla jsem si jistá, že okno bylo zavřené. Pomalu jsem došla k oknu a rozhlédla se po okolí. Tedy ne, že by toho bylo nějak moc vidět, ale v lesíku jsem zase uviděla pohyb.

„Ty úchyláku, už mě vážně začínáš štvát!“ zařvala jsem do noci a hlasitě bouchla s oknem. Kam jsem se to proboha přestěhovala? Sundala jsem ze sebe župan a oblékla si noční košilku. Odkryla jsem peřinu a pohodlně si lehla. Na mobil jsem nastavila budík a zavřela oči. Byla jsem unavená, a tak jsem zavřela oči a ponořila se do říše snů.

**

Ráno mě vzbudil mobil, který vyzváněl jako na poplach. Promnula jsem si oči a opatrně se posadila na postel. Hodiny ukazovaly sedm hodin a já šla do koupelny provést ranní hygienu. Umyla jsem si zuby, došla na záchod a učesala si vlasy. V šatně jsem si vzala oblečení, které se mi dnes nejvíce líbilo, a oblékla si ho na sebe. Naštěstí k tomu nebyly boty na podpatku, ale jen obyčejné conversky. Vlasy jsem si nechala volně rozpuštěné kolem hlavy a na oči si nanesla černou tužku. Do kabelky jsem si naházela učení a rychle seběhla schody na kuchyně. Do misky jsem si nasypala nějaké cereálie a polila je mlékem.

Nevím, proč jsem se tak těšila do školy. Možná to bylo tím, že jsem věděla, že uvidím Justina. Chtěla jsem vědět, jak se zachová. Rychle jsem snědla nachystané jídlo a vběhla do garáže, kde jsem nastartovala svého miláčka. Mým červeným krasavcem jsem vyjela ke škole a doufala, že Justin už tam bude. Cesta netrvala dlouho. Díky mému zběsilému tempu jsem tam byla opravdu během chvilky. Na parkovišti už bylo dost aut a mezi nimi i Justin. Upřeně sledoval mé auto, a poté mé kroky a pohyby. Vylezla jsem z auta a rozhlédla se po parkovišti.

Váhavě jsem se usmála na Justina a on mi úsměv opětoval. Vydala jsem se k Justinovi a po cestě míjela nějaké kluky, kteří mě upřeně pozorovali.

„Takový nohy by se v kalhotách rozhodně skrývat neměly,“ prohlásil jeden kluk a já se usmála. Došla jsem k Justinovi a krok před ním zastavila.

„Ahoj,“ pozdravila jsem ho.

„Ahoj,“ odpověděl a natáhl ke mně ruku. Vložila jsem do jeho dlaně svou a nechala se přitáhnout na jeho tělo. Opatrně sklonil hlavu a něžně přejel svými rty po mých. Slastně jsem vzdychla a cítila, jak se mu pomalu zvedají koutky.

„Ale, ale. Že by nový páreček?“ ozvalo se za námi a já naštvaně zavrčela. Otočila jsem se a nenávistně se podívala tomu idiotovi do očí.

Autor: Sheela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Život tanečnice - 11. kapitola: