Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Život je zkouška, co všechno vydržíš - 1. kapitola

16.07.2010 (11:15) • misel15 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 941×

1. stěhování

„Wille!" zavolala jsem na bráchu. Za dvě vteřiny byl u mě. „Kde jsou ty klíče?!" zeptala jsem se ho naštvaně.

„Jaké?" opáčil nevinně. Na tohle mu v žádném případě neskočím.

„Od auta. Naval je!" Už mě začínal docela štvát. Ten vůl se ale začal smát a upíří rychlostí vyběhl z domu na zahradu. Zrovna pršelo, takže měl štěstí. Popadla jsem zapalovač a vyběhla za ním.

Viděla jsem ho, jak přeskočil plot a zmizel někde v lese, který byl za domem. Já ho vážně přerazím! Pomyslela jsem si a běžela za ním. Uběhla jsem asi devět mil (pro upíra nijak velký úsek) a tam jeho pach skončil. Moc dobře jsem věděla, že je na některém stromě. Jen jsem nevěděla na kterém.

„Vylez, ty srabe!" zařvala jsem výhružně do ticha lesa. „Mám zapalovač a nebojím se ho použít!" dodala jsem ještě.

V tu chvíli jsem za zády uslyšela Willův smích a hned po něm obrovskou ránu. Otočila jsem se a nevěřila vlastním očím. Ten blbec se válel na zemi, jako spadlá hruška. Jelikož byl ještě v záchvatu smíchu, využila jsem situace a dočasné výhody a šlohla mu ty klíče.

„Mám tě," řekla jsem mu vítězně a rozběhla se zpátky k domu. Vzala jsem naše kufry, které byly nachystané v kuchyni, a naskládala je do auta. Přibližně za půl hodiny bychom měli vyjet do Forks. Tam nás potom čeká nějaká paní Cullenová. Je to desingová návrhářka. Slyšela jsem, že je nejlepší v okolí. Ve Forks nám sehnala hezký dům u lesa.

Z mého rozjímání mě vyrušil až bratrův příchod. Podle barvy jeho očí si zaběhl ještě na lov.

„Máme všechno?" zeptal se. Z jeho hlasu šel slyšet smutek. Chápala jsem to. Taky se mi odtud nechtělo. Ale to k našemu životu patří. Lidem po čase začíná být divné, že nestárneme.

„Myslím, že jo," snažila jsem se znít alespoň trochu povzbudivě, ale nějak to nezabralo.

Za pět minut jsme byli připraveni na cestu. Zamkli jsme dům a vyrazili vstříc novému domovu - Forks.

Ve Forks nás přivítalo zamračené a deštivé počasí. Pro upíra ideální. Sraz s paní Cullenovou jsme měli až za půl hodiny, takže jsme se jen tak projížděli po městě a zkoumali okolí. Bylo to typické maloměsto. Pár obchodů, rychlých občerstvení a plno hospod. Will byl celou cestu nějak podivně zamlklý. Upřímně řečeno, jsem to nijak neřešila. Však on si zvykne, ale zamlklost mi na něj neseděla.

Když jsme projížděli ulicemi Forks, lidi čuměli na naše auto s pusou dokořán. No jo, zelené porsche s kouřovými skly se tu asi jen tak nevidí. Podívala jsem se na palubovku. Za pět minut máme sraz s paní Cullenovou před naším novým domem. Jelikož jsem si cestu pamatovala, jeli jsme bez potíží. Asi dva kilometry před naším cílem Will zařval:

„Stůj!"

S leknutím jsem prudce zabrzdila. Otočila jsem se na něj a čekala nějaké vysvětlení.

„Je tu upír," řekl mi a přitom těkal pohledem po okolí. Vystoupila jsem z auta a nasála vzduch. Nic.

„Já tady ale žádný cizí pach necítím," oznámila jsem mu svoje zjištění, sedla si a jela dál. Mezitím jsem přemýšlela, jestli se upír může zbláznit, protože jestli ano, tak jeden takový případ právě sedí vedle mě, na straně spolujezdce.

„Já taky nemluvím o pachu. Je to něco jako pocit, jakoby to nějak zaregistrovalo moje tělo," na důkaz zvedl svoje ruce, které se mu mírně třásly. Přemýšlela jsem, jestli si ze mě zase nedělá srandu jako dneska ráno.

„Jak dlouho už máš ten... ehm... pocit?" zeptala jsem se ho a připadala si u toho jako psycholožka.

„Už od té doby, co jsme vjeli do města. Ale neustále sílí," vysvětlil mi rozechvěle situaci.

„Pak si o tom promluvíme," řekla jsem mu a přemýšlela, jestli by můj bráška nemohl mít dar. A jestli ano, tak jenom doufám, že ten upír není nikdo z Volturiových. Své úvahy jsem ale musela přesunout na později, protože jsme zatáčeli k domu. Paní Cullenová už na nás čekala. Chtěla jsem vystoupit, ale zastavilo mě Willovo vrčení. Co to zase dělá? Nechápavě jsem se na něj podívala. On se ale nedíval na mě, nýbrž na paní Cullenovou.

„To ona je ten upír," zavrčel potichu. Vzduch z pootevřených dveří od auta mě o tom přesvědčil. Podívala jsem se na tu ženu. Usmívala se, ale v očích se jí zračily obavy. Vypadala mile, nikoli nebezpečně.

„Přestaň vrčet. Nevypadá, že by nám chtěla ublížit. A kdyby něco, tak jsme na ni dva," řekla jsem mu a vystoupila. Will se sice pořád tvářil nedůvěřivě, ale uznal, že mám pravdu, tak šel za mnou.