Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Život je nespravedlivý - 3. kapitola

30.10.2009 (14:15) • Kikushinka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1762×

3. kapitola – Konec nebo začátek

Pohled – Edward

Ráno jsem se probudil nádherně odpočinutý a uvolněný. Než jsem otevřel oči a začal dumat nad tím, co se dělo minulou noc, jsem se cítil jako znovuzrozený. Ale pak jsem si to uvědomil.

Bože, co jen jsem to udělal?! Co jsem to za zvíře?! Vždyť jsem ještě ani neukončil vztah s Bellou (ach jo, jen co na ni pomyslím, puká mi srdce) a už jsem si začal pletky s Ashley. Ale včera tomu prostě nešlo odolat. Bylo to tak přirozené, tak děsivě jednoduché. Nemohl jsem ustat, a bohužel jsem tehdy neměl ani výčitky. Brouci zoufalství mě začali užírat až dnes.

Stočil jsem hlavu mírně doleva a spatřil nevině vypadající spící Ashley, která stále spokojeně oddechovala a brouzdala se světem snů. Najednou jsem pocítil vztek. Ne vůči ní, to nešlo, ale vůči sobě. Kdybych se nenarodil, nezpůsobil bych sobě ani Belle, ani Ashley takové trápení.

Musel jsem se od Ashley odtáhnout, aspoň kousek. Když jsem se vyprostil z jejího objetí, objevil se nový pocit viny. Pocit, že z toho neprávem viním i Ashley. A tak jsem si ji k sobě radši znovu přitáhl.

Všechno to bylo tak absurdní!!! Jak se mi to mohlo stát? A proč? Provinil jsem se něčím, a musím za to proto být potrestán? A i kdyby ano, proč nemůžu trestat jen sám sebe, proč do toho musím zatahovat i ostatní a trhat tak jejich srdce na kousky. A tím myslím hlavně to Bellino.

Rozhodl jsem se, že dnes to Belle povím. Řeknu jí jak se věci mají. Nedoufal jsem, že to pochopí, psychicky jsem se připravoval na to, jak jí budu muset co nejvíce ublížit, aby mi uvěřila, a jak jí to budu muset říct co nejšetrněji, aby se nezlobila. Bella byla anděl, ale i v andělu se najde kousek pekla. Pekla, které si budeme oba muset vytrpět, kterým budeme muset projít. A já jsem nemohl popřít, že ona bude mít tu cestu těžší.

Ashley se na mé hrudi nepatrně zavrtěla a pak se přetočila na druhý bok. Zanedlouho se otočila zase zpět a upřeně mi hleděla do očí.

„Asi to bude horší, než si myslíme.“ řekla mi a já její slova nechápal.

„Cože?“ vykoktal jsem.

„Včera v noci, vyslovil jsi její jméno. A ne jednou. Několikrát.“ její oči posmutněly. Nerad jsem ji viděl nešťastnou. A na to, co říkala jsem si už ani nevzpomínal.

„Promiň, omlouvám se.“

„To je v pořádku, já to chápu, Edwarde. Vím, že se milujete, oba dva. A vím, že je to naprosto odlišná láska od té naší. Kdybych to pouto mezi námi mohla jakkoli přetrhnou, udělala bych to, to mi věř. Soucítím s tebou, vím, že moc trpíš a bojuješ s tím. Nevyčítám ti to.“

Musel jsem se na ni usmát, myslela to se mnou tak dobře. „Děkuju. Mám tě rád.“ řekl bych miluji tě, ale já chtěl jednou vyhrát, udělat něco, co sám chci, a ne to, jak bych to měl udělat.

Dopoledne jsem se vydal k Bellině domu. Čekala mne těžká zkouška, ale už jsem se tomu nemohl déle vyhýbat. Sebevědomí mi klesalo každou minutou, srdce tlouklo emocionálním vypětím ostošest...

Pohled – Bella

Ráno jsem se probrala s divným mrazením v zádech. Měla jsem takové zlé tušení, že se dnes něco stane.

Kolem jedenácté u nás zazvonil zvonek. Charlie chtěl jít otevřít, ale já ho předběhla. Sletěla jsem ze schodů jako střela a vrhla se k domovním dveřím. Nestál v nich nikdo jiný než Edward. Radostně jsem mu skočila do náručí. Nečekal to, překvapeně sebou trhl a nejistě se zeptal: „Ahoj, ehm, můžu s tebou mluvit?“

Změřila jsem si ho pohled. Bylo na něm něco jiného. Něco mu chybělo. Jiskřička v očích a pokřivený úsměv na rtech. Zbledla jsem. Mé zlé tušení se ještě prohloubilo. Edward se mi chystal něco říct, a podle jeho výrazu jsem usoudila, že to nebude nic pěkného.

Hodila jsem přes sebe svetr a vyšla s ním na čerstvý ranní vzduch. Šli jsme po ulici stále rovnou za nosem.

Edward dlouhou chvíli mlčel, než se konečně odvážil promluvit.

„Bello, já ti musím něco říct.“ vylezlo z něj. No teda, to mi byla ale novinka!

„Jen povídej, můžeš se mi svěřit s čímkoliv.“ povzbudivě jsem se na něj usmála a jeho obličej se zaplnil vráskami.

„Víš, my... my bychom to měli ukončit.“ Hrklo ve mně. Zastavila jsem se a zhluboka nabrala vzduch do plic.

„Co přesně tím myslíš?“ teď jsem byla ta nejistá já.

„Náš vztah. Prosím, nevykládej si to špatně, ale my si nejsme souzeni, nehodíme se k sobě.“

Najednou jako bych zamrzla na místě. Nemohla jsem nad ničím přemýšlet, nemohla jsem nic dělat, nebo říkat. Jen v hlavě mi stále zněla jeho poslední věta. Když jsem dlouho nic neříkala, pokračoval.

„My do sebe nebyli otisklí. To si to jen všichni mysleli. Samozřejmě náš vztah měl určitou intenzitu, která stále trvá, ale je tu taky intenzita jiná, a já ji bohužel nemohu přehlížet...“

Pak mi to došlo. Kus skládanky jako by zapadl do sebe. Ashley. Ty jejich pohledy, to neviditelné pouto...

„Ty ses otiskl do Ashley?!“ se slovy se uvolnilo i pár horkých slz. Věděla jsem, že Edward slzy nemá rád, a tak nějak doufala, že ho to obměkčí, že nakonec zůstane se mnou, ale byla jsem příliš naivní. Co byla obyčejná láska oproti lásce osudové?

Edward opatrně zakýval hlavou a vyděšeně pozoroval můj zaslzený obličej.

Vlny zoufalství a smutku ke mně přicházely stále ve větších mírách. Chtěla jsem umřít na místě. Nebo aspoň vrátit čas. „Takže, co?! Tohle je náš k-konec?“ vzlykala jsem.

„Bello, je mi to všechno hrozně líto. Kdybys tušila jak moc mě to ubíjí, jak moc mě to mrzí. Já nic takového taky nechtěl, stejně jako ty. Ale prostě to přišlo, já to nemůžu ignorovat, to prostě nejde.“ snažil se z toho vymluvit, ale moc mu to nešlo. A ve mně narůstal další pocit, nenávist, pocit zrady a osamělosti. Chtěla jsem mu jednu ubalit, dát mu facku a říct, tak fajn, máš, co jsi chtěl, ale ani já neměla tolik odvahy. I přesto, co právě řekl, přesto všechno, jsem ho stále milovala, a milovat ho nepřestanu. Nikdy.

„Takže i když tvrdíš, jak moc mě miluješ, ji miluješ víc, je to tak?“ přes slzy jsem už ani neviděla. Jeho obličej pro mne byl pouze jakousi rozmazanou skvrnou.

„Ano. Miluji vás obě, ale přesto každou trochu jinak. A nemůžu být s vámi oběma. Věř mi, že kdyby to šlo, vyberu si tebe, s kým strávím zbytek svého života, ale já...“ Nenechala jsem ho domluvit. Vzpurně jsem zvedla prst a on přestal.

„Prosím tě hlavně už mlč!!“ zařvala jsem na něj. S každým jeho slovem jakoby mi zarýval další novou žiletku do těla. Otočila jsem se a chystala se k odchodu. On chtěl ještě něco říct, ale já se dala do běhu a utíkala pryč, daleko od něj, daleko, daleko, daleko... Věděla jsem, že kdyby chtěl, dohoní mě, ale on se už ani nesnažil. Stál tam a sledoval můj náhlý úprk.

Doběhla jsem domů, vyndala mou cestovní tašku a házela do ní oblečení a věci, které by se mi mohly hodit. Když mě uviděl Charlie, zmateně se nadechl a byla jsem si jistá, že se mě zeptá, co to dělám. Já ho ale předběhla.

„Tati, nezlob se, já musím na pár dní pryč. Neptej se kam, sama to pořádně nevím, ale pár dnů mě asi neuvidíš. Neboj budu ti každý den volat, abys nemusel mít strach, ano?“

„Ale proč? Stalo se něco? Nějaký problém, se kterým bych ti mohl pomoct?“ Vadilo mi, že do toho musím zatahovat i Charlieho, ale já bych tu teď prostě nevydržela.

„Ne, ono je to trochu složitější... Neboj se, budu v pořádku.“ Právě jsem do tašky strčila posledních pár kousků oblečení a chystala jsem se odejít. Táta mi stoupl do cesty.

„Já tě nemůžu jen tak někam pustit, mám tě na starosti, jsi moje dcera, musím vědět, co se stalo.“ trval si na svém. Byl stejně paličatý jako já, tuhle vlastnost jsem zdědila po něm.

„No tak, fajn, když to chceš slyšet. Rozešla jsem se s Edwardem, má jinou, stačí?“ nemohla jsem o tom mluvit, bolelo to pak ještě víc.

„Edward si našel někoho jiného, jakto?“ Ale tatínek si stál na svém, chtěl do toho rýt co nejvíc.

„Tati, prosím, nech mě odejít, budu v pořádku slibuju. Mám tě ráda.“ Letmo jsem Charlieho objala a proklouzla ven. Nasedla jsem do svého náklaďáčku a ujížděla neznámo kam. Charlie mě pozoroval za oknem, věděla jsem to, cítila jsem jeho pohled na svých zádech.

Za pár minut jsem byla z Forks pryč. Čekala jsem, že bolest opadne, že jako mávnutím kouzelného proutku až zmizím z toho městečka, budu se cítit lépe, ale mýlila jsem se. Velice jsem se mýlila. Cítila jsem se prázdná, jako bych byla jen loutka, která se stále ještě hýbe, protože musí. Všechno se to ještě zhoršilo. Nemohla jsem to Edwardovi odpustit, i když jsem věděla, že za to prakticky nemůže.

A proklínala jsem i Ashley a celou její rodinu za to, že mi ukradla mého nejmilovanějšího člověka. Ale vlastně ani ona za to nemohla. Tak koho z toho můžu vinit? Na kom si mám vylívat vztek a zlobu? Byla to velmi těžká situace, každý normální člověk by byl z rozchodu se svým životním partnerem jistě také smutný a rozrušený, ale tím, že Edward nebyl úplně normální člověk, a tím, že naše láska nebyla úplně obyčejná, se to všechno ještě umocnilo a znásobilo.

Ujížděla jsem pryč a daleko, do krajů, které jsem neznala, ale vše mi už bylo jedno, můj život už stejně skončil.

Pohled – Edward

Ani za nic jsem nechtěl Bellu nechat odejít, ale musel jsem, kdybych ji totiž vzal zpátky a drtil ji ve své náruči, nic by se tím nevyřešilo. Ač mne to bolelo, musel jsem se dívat na to, jak ode mne utíká pryč, jak jí po obličeji stéká jedna slza za druhou a obličej se jí krabatí pod nápory bolesti a zoufalství. Bylo to hrozné. Nejradši bych se zabil, jen abych to nemusel vidět. Ten obraz mě bude strašit do smrti, tím jsem si byl jistý.

Vrátil jsem se zpátky domů a celý den jsem trčel zavřený v mém pokoji. Chtěl jsem vedle sebe mít aspoň Ashley, ale zároveň jsem ji nechtěl ani vidět. Ty pocity rozdvojené osobnosti byly tolik ubíjející a vyčerpávající! Nemohl jsem se úplně poddat ani jednomu z nich, už jsem to nebyl já. Byl to můj nalinkovaný osud se spoustou kaněk a škrtanců.

Ubíhaly týdny a po Belle nikde ani stopy, prý někam odjela. Charlie mě ode dne, kdy Bella utekla, nenáviděl. Nedivil jsem se mu, já k sobě cítil přesně to samé, nenávist.

Jeden můj vztah končil a druhý začínal. A co já sám? Byl jsem na konci, nebo na začátku?

Pohled – Bella

Pryč jsem byla už asi měsíc a pár dnů. Nemohla jsem vrátit, nechtěla jsem ho znovu vidět, a ačkoli se mi stýskalo po Charliem, ani kvůli němu jsem se vrátit nemohla.

Byla jsem takový vlk samotář, stále na cestách. Přes noci jsem většinou zůstávala v náklaďáčku, přinejhorším jsem se ubytovala v nějakém levném motelu. Peněz v hotovosti jsem sice sebou moc neměla, ale zato jsem si vzala svou kreditní kartu, na kterou mi můj drahý otec posílal každý týden pár kaček. Byla jsem mu za to vážně vděčná.

Jednou ráno jsem se v mém autíčku probudila a hned se mi udělalo špatně. Musela jsem okamžitě na čerstvý vzduch. Ale ten mi moc nepomáhal. Běžela jsem k nejbližšímu křoví a tam jsem se vyzvracela. Na chvíli se mi ulevilo. Co jen jsem to včera snědla? Nemohla jsem přijít na nic, z čeho by se mi udělalo takhle špatně.

Za pár minut už jsem se chystala, že pojedu dál, vstříc novým krajům, ale žaludek se mi otočil  znovu. Bylo to vůbec normální? Sáhla jsem si na čelo, abych zjistila, jestli náhodou nemám horečku. Čelo jsem měla chladné, nemocná jsem tedy nejspíš nebyla.

Celé dopoledne jsem se z toho křoví nemohla ani hnout, tolik mi bylo špatně. Najednou jsem začala uvažovat nad něčím, co by mi možná trochu dávalo smysl, i když jsem tomu nechtěla věřit, byla by to totiž šílená ironie osudu. Ale kdy naposled jsem měla menstruaci?

Autor: Kikushinka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Život je nespravedlivý - 3. kapitola: