Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Život je nespravedlivý - 14. kapitola

19.11.2009 (16:15) • Kikushinka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1587×

14. kapitola – Ashleyin příběh

Pohled – Edward

Pocit, který mnou prostupoval ve chvilce, kdy jsme se s Bellou líbali byl nepopsatelný. Připadal jsem si, že mám někde konečně své místo, konečně, že někam patřím. Skoro bych i řekl, že jsem se konečně rozhodl, ke komu chovám větší náklonnost, protože teď tu bylo další nové pouto, které bylo snad důležitější, než všechna pouta ostatní – byl jsem totiž otec. A to je můj celoživotní úděl, kterého se už nezbavím, a já byl rád. Ale tento slastný a příjemný pocit mne opustil, jakmile jsem spatřil ve dveřích stát rozpačitou Ashley, která najednou nevěděla, jak zareagovat. A ani já to netušil. Jako bych nevěděl, kdo je pro můj život najednou důležitější. Ale co to plácám, samozřejmě, že to vím! Nebo snad už ne?!

Prioritou číslo jedna pro mne nyní byla Renesmee, ale kdo je na řadě další, teď, když tu vidím Ashley a Bellu dohromady? Měl bych být s Bellou, protože tak by to bylo správné, a protože ji neskonale moc miluji? Nebo bych měl být spíše s Ashley, protože ji nedokážu opustit, protože to tak osud chce a protože i ji miluju?

Bylo mi už trapné, jak v důležitých situacích dokážu jen zatuhnout na místě a nevydat ze sebe ani hlásku. Chtěl jsem se rozhodnou, ale zase to nešlo. ZASE! Proč? Kolik toho ještě musím vykonat, abych se uměl správně rozhodnout?!

Ashley i Bella čekali, na mou reakci. Po chvilce se Ashley otočila a odešla pryč. Musel jsem běžet za ní. Nemohl jsem se při tom na Bellu ani podívat, ale podvědomí mi říkalo, že jsem to znovu pokazil. A teď nejen u Belly, ale i u Ashley.

„Ashley, stůj, prosím, já ti to vysvětlím!“ řval jsem a běžel za ní. Naštěstí na mě čekala na chodbě.

„Edwarde, to, že tě musím milovat neznamená, že se na tebe nemůžu zlobit!“ Chtěl jsem ji obejmout, ale odstrčila mě.

„Ashley, já se ti omlouvám, víš, že to mám těžké. Chápej, narodila se mi zdravá dcera, nešlo se tomu vyhnout.“ Snažil jsem se jí omluvit, ale spíš jsem to ještě zhoršoval.

„Ano, samozřejmě, já vím, ty nikdy za nic nemůžeš, že?! Ale já jsem ti souzená, se mnou se máš líbat a ne sní. A i když vážně chápu, že dřív jste se milovali opravdu hodně, teď bys na ni měl zapomenout. Měl bys mi prokazovat svou věrnou lásku, ale ty to neděláš!“ Ashley byla vážně hodně rozčílená. Celou tu dobu to v sobě musela dusit a teď to všechno vyplavalo na povrch. Nedivil jsem se jí, bylo jasné, že je naštvaná, měla na to právo.

„Vážně promiň, moc mě to mrzí.“ zkusil jsem to ještě jednou. Marně.

„Teď tě to možná mrzí, ale až spolu budete zase sami, nejspíš znovu podlehneš jejímu neuvěřitelnému kouzlu, viď? Já mám taky city Edwarde! Nemůžu za to, že zrovna tebe mi osud nadělil. Já si tě sama nevybrala! A na rozdíl od tebe to respektuji, takže bych něco podobného očekával i od tebe! Víš, nejsi jediný, kdo trpí! Tak si přestaň hrát na toho největšího chudáčka na světě a jednej!“ Upřímnost je dobrá vlastnost, ale někdy bolí. Tolik jsem jí chtěl říct, že jsem si už konečně vybral, ale lhal bych. Srdce jsem nechtěl zlomit ani Belle, ani Ashley, ale vybrat si jednu z nich znamenalo konec s tou druhou.

„Přiznávám, jsem zbabělec, a vážně se lituju víc než je nutné, ale já to prostě nemám lehké, Ashley.“ Víc jsem říct nedokázal. S každým slovem jsem jí ubližoval už tak dost.

„Edwarde, kdy si konečně uvědomíš, že to nikdo nemáme lehké?! Nejsi jediný, kdo musel podstoupit nějakou oběť! Já jsem taky nepřijela do Forks s čistým štítem. Nejsi jediný kluk mého života.“ To mi kapku vzalo dech. Nikdy o svém předchozím životě nemluvila. Netušil jsem, že mohla milovat někoho stejně jako já miluji Bellu. Chtěl jsem ji znovu obejmout, ale zase mne odstrčila. Z očí jí najednou tekly slzy.

„Nemusíš o tom mluvit jestli nechceš.“ řekl jsem, i když jsem vážně moc chtěl vědět, jak to s ní dřív bylo. K mé radosti Ashley si povzdechla a začala vyprávět.

„Víš, už odmalička jsem znala jednoho moc fajn kluka, jmenoval se Will. Byl to náš soused a my jsme si jako malí spolu vždycky hrávali. Dělali jsme nejrůznější skopičiny, stavěli si bábovičky z písku, hráli si spolu na doktory, prostě ideální kamarád. Naše přátelství nám zůstalo už napořád.

Když jsme začali chodit do školy, seděli jsme vždycky v jedné lavici, na obědě jsme taky sedávali věčně spolu, byl to můj nejlepší přítel. Nikdy jsem si příliš nerozuměla s holkama, ty totiž řešily jen co zrovna letí v módě a podobně. Já byla jiná. Tak trochu kluk. S Willem jsme si vždycky skvěle rozuměli.

Pak přišla puberta a mě začalo docházet, že k Willovi cítím něco víc, než jen obyčejné přátelství. A měla jsem štěstí, že on to cítil stejně. V patnácti jsme spolu začali chodit a byli jsme ten nejšťastnější pár pod Sluncem. Vzájemně jsme se doplňovali, nikdy jsme se nenudili a nepamatuji si, že bychom se snad někdy pohádali. Byl to prostě ideální partner. Milovali jsme, byli jsme si oporou a vydrželo nám to až děsivě dlouho,“ Její vyprávění mě dojímalo, došlo mi, že já jí nikdy nebudu moci poskytnout to, co Will. „No a potom jsem jednoho dne zjistila, že se můžu proměňovat v obrovského super rychlého vlka. Měla jsem výhodu, že rodiče mou proměnu zaregistrovali včas a všechno mi vysvětlili. V našem okolí navíc skoro žádní upíři nebyli, takže jsem se o to vlastně nemusela skoro vůbec zajímat.

Plánovala jsem, že mé malé tajemství sdělím i Willovi, a tak jsem mu to řekla. Reagoval daleko lépe, než jsem čekala. Řekl mi, že si vždycky myslel, že jsem jiná než ostatní, že jsem výjimečná. Potěšilo mě, že to takhle vzal a náš vztah se tím ještě prohloubil. Jenže potom mi rodiče oznámili, že se budeme stěhovat, a to znamenalo jediné – konec tak báječného vztahu s Willem. Nedokázala jsem mu říct, že ho opouštím, nemohla jsem mu ublížit. A tak jsem prostě odjela a neřekla mu ani slovo. Od té doby jsem ho neviděla. Ani se neozval, i když, možná že je to tak lepší. Byl to jediný muž, kterého jsem doopravdy milovala.“ Skrz vzlyky už skoro ani nemohla mluvit. Chtěl jsem jí říct, jak moc mě to mrzí, ale pozvedla prst a chtěla mluvit dál. „A pak jsem přišla sem a uviděla tebe. Bylo to něco neuvěřitelného. V jedné minutě jsem skoro umírala nad ztrátou toho nejlepšího, co mě kdy potkalo, a v minutě druhé jsem cítila nový cit, novou lásku, úplně jinou od té předchozí. Měla jsem v sobě neuvěřitelný zmatek. Jako by všechny předchozí city snad ani nebyly skutečné, jako bych Willa nikdy doopravdy nemilovala. Myslím, že si přesně dovedeš představit, jak jsem se cítila. Bylo to hrozné, ale nedalo se tomu zabránit. Mluvila jsem o tom s matkou a ta mi vše jen potvrdila. A tak jsem se tomu prostě poddala. Bláhově jsem si myslela, že mi usnadníš zapomenout na Willa, ale spletla jsem se. Pořád to bolí. Každý den usínám a probouzím se s pocitem viny, s pocitem, že jsem mu nevěrná. Miluji tě, ale miluji taky jeho. Stejně jako ty miluješ mě, ale přesto miluješ i Bellu. Náš otisk není typický, ale přesto tu je. Možná si nejsme úplně jednoznačně souzeni, oba musíme podstoupit nějakou oběť, abychom mohli být šťastní. Víš, já bych se tolik chtěla vrátit k Willovi, chtěla bych ho prosit na kolenou o odpuštění, ale ty mě tu držíš. To kvůli tobě tu pořád jsem. Nejradši bych to všechno vzdala.“ Její slova mne děsila. Došlo mi, že ona je na tom vlastně úplně stejně. Nevěděl jsem, co na to říct. Bylo mi jí líto, bylo mi líto toho, jak jsem se k ní choval. Měla úplnou pravdu, ve všem. Nebýt našeho shledání, žijeme každý svůj vlastní život s osobou, která je nám nejdražší. Ale teď máme i my dva sebe navzájem, teď už o sobě víme úplně všechno, přeci jenom bychom to ještě mohli nějak spravit, mohli bychom naši situaci nějak rozumně vyřešit.

Objal jsem ji, tentokrát už mne nechala. Přitiskla si hlavu na mé rameno a tiše plakala.

„Víš co je na tom nejhorší? Já už ho nikdy neuvidím, kdežto ty s Bellou máš pořád určitou naději. Máte spolu dítě, jsi k ní zavázán. Ale já Willa opustila bez jediného slova rozloučení. I kdybych ho někdy ještě potkala, jak by mi mohl odpustit?“ Její příběh, tak podivně zapletený s příběhem mým mě natolik dojal, až i mně ukápla slzička. Hladil jsem ji po vlasech a snažil se ji utišit, ale moc mi to nešlo. Uklidnila se teprve když se k nám přidala má rodina a Charlie. Okamžitě se běželi podívat na malou Renesmee, nyní spící v Bellině náručí.

Chytl jsem Ashley za ruku a šel za Bellou. Z jejího pohledu jsem vyčetl, že ji zklamalo, když jsem ji tam před chvílí nechal s Renesmee samotnou, ale hodlal jsem něco zkusit. Něco, co mě nabíjelo novou energií, novou nadějí. Dovedl jsem Ashley k Bellině lůžku a nechal ji tam. Nic si neříkali, ale Ashley se na Bellu mírně usmála. Teď, když mi všechno řekla, nemusela nic skrývat.

Já mezitím běžel k nejbližší telefonní budce a vytočil jsem číslo k Ashleyiným rodičům.

„Dobrý den, paní Brownová, mohla byste mi prosím dát kontakt na jednoho chlapce?“

Pohled – Ashley (o 2 dny později)

Tolik jsem Belle a Edwardovi záviděla. Měli takovou smůlu a přitom měli štěstí, rozhodně větší štěstí než já. Bylo mi lépe, když jsem se Edwardovi svěřila, i když od té doby si k němu nějak nemůžu znovu naleznout cestu. Musím pořád jen myslet na Willa a na to, jaké by to mohlo být, kdybych ho neopustila, kdybych nepoznala Edwarda. Nelitovala jsem toho, že Edwarda znám, ani toho, že jsme si tak blízcí, že se nedokážeme dívat na to, jak ten druhý trpí, že jednoduše musíme být spolu. Milovala jsem Edwarda a milovala jsem Willa. Neuměla jsem si mezi nimi vybrat, i když jsem věděla naprosto jistě, že mou opravdovou a skutečnou láskou je jedině Will. Stejně to nejspíš cítil Edward k Belle.

Ze všeho nejvíc jsem chtěla vrátit drahocenný čas, nebo aspoň trochu změnit dění osudu, ale nešlo to, a já se s tím musela smířit. A celkem by mi to možná i šlo, jen kdyby se to ještě víc nezkomplikovalo.

Ráno jsem vstala, s náladou jako vždycky pod psa. Edward byl ještě doma, ale věděla jsem, že už brzy se vydá k Belle, aby jí pomohl s Renesmee. Byl u ní teď po většinu dne. Chápala jsem to, ale zároveň mne to rvalo srdce. Nebo bych spíš měla říct část srdce, tu část, která patřila jen Edwardovi. Byl to sice jen takový malý kousíček, protože většina byla Willova, ale pořád tu byl.

Vylezla jsem, rozcuchaná a v županu, a šla se nasnídat. Už jsem naprosto ignorovala jak vypadám. Sešla jsem schody a v tom zazvonil zvonek.

„Půjdu otevřít!“ zajásal nadšeně Edward. Že by Bella dnes měla přijít k nám?Ale čekalo mě daleko větší překvapení.

„Ahoj, Ashley.“ ozval se za mými zády ten nejkrásnější hlas, jaký jsem kdy slyšela. Hlas, o kterém se mi zdálo každou noc od doby, kdy jsem ho slyšela naposledy.

Autor: Kikushinka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Život je nespravedlivý - 14. kapitola: