Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Žijí mezi námi - Kapitola 3.

04.07.2010 (08:00) • EdBeJa • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 5039×

Kapitola 3.

Ve čtvrtek, jen co jsem dorazil domů ze školy, jsem si vzal noviny a zkoušel jsem najít nějakou zmínku o další zastávce Isanne. Uprostřed novin jsem našel krátký článek:

Začínající autorka Isanne Siddon, která napsala stále úspěšnější knihu Žijí mezi námi, se bohužel kvůli nemoci nedostavila na autogramiádu v Seattlu. Další předčítání z knihy, spojené s autogramiádou, by se mělo konat v sobotu 08. 05. 2010 v 18.00 hodin, v městečku Redmond, v malém knihkupectví Johna Browna. Doufáme, že tentokrát autorka přijede.

„V sobotu pojedu do Redmondu,“ oznámil jsem ostatním a vytratil se do svého pokoje.

„Co je v Redmondu?“ zeptal se Emmett, šel do kuchyně a vzal do ruky noviny, které jsem tam položil na stůl.

„Tak co tam je?“ ptala se ho Rose netrpělivě a i ostatní čekali na odpověď.

„Další autogramiáda té… jak jen se jmenuje," řekl po chvíli a zašustil trochu novinami, „jo, Isanne Siddon.“ V duchu se mi vysmíval. Nemohl pochopit, proč chci jet na další autogramiádu a hlavně, proč chci tak moc vidět autorku.

„A jejej, nějak ho ta Isanne vzala,“ prohodila Rose.

Přestal jsem je vnímat a začal jsem plánovat cestu.

***

V pátek jsem se ve škole nudil. Těšil jsem se na sobotu, až uvidím Isanne. Vůbec jsem si nerozuměl. Chtěl jsem ji poznat, ale pořádně jsem nevěděl, proč vlastně.

Ozvalo se zvonění a já jsem vystřelil ze svého místa. Na chodbě jsem opět málem srazil tu holku, co posledně. Všechny učebnice jí popadaly na zem, jak se mě lekla. Sklonil jsem se, abych jí je pomohl sebrat, a přitom jsem si ji prohlédl. Ani nevím, co mě k tomu přimělo.

Nebyla hezká. Měla brýle s poměrně tlustými skly, kdoví, jestli neměla i rovnátka, alespoň jsem měl pocit, že se jí něco zalesklo v puse a oblečení měla jak po starší sestře. Velké a vytahané.

Když zjistila, že se na ni dívám, sklonila ještě víc hlavu, až se jí obličej ukryl do dlouhých hnědých vlasů. Nikdy jsem si nevšiml, že má dlouhé vlasy… No, ono to vlastně nebylo ani tak o vlasech, jako o ní samotné.

Trošku jsem zatřepal hlavou. Přece tu nebudu přemýšlet nad nějakou puťkou ze školy. Podal jsem jí učebnice, omluvil se jí a spěchal jsem na oběd za zbytkem rodiny.

Edward. To bylo poslední, co jsem zaznamenal. V myšlenkách si povzdechla moje jméno. No paráda, tak už i tahle? Měl jsem všech holek ve škole fakt dost. Vůbec jsem si jich nevšímal a stejně o mě stále snily.

Došel jsem do jídelny. Ostatní už seděli tam, jako vždycky. Již tradičně se přehrabovali v jídle, aby to vypadalo, že jí. Ani jsem se neobtěžoval si zajít pro tác s jídlem.

„Čau, brácha,“ pozdravil mě se smíchem Emmett. Už se nemůžeš dočkat soboty, co? Dodal myšlenkou. Hodil jsem po něm pohledem, aby mi dal pokoj.

„Hele, já nemůžu za to, že ses zamiloval… do nějaké…,“ řekl a otočil se na Rose. „Rose, lásko, jak že se ta holka jmenuje?“ zeptal se jí.

„Isanne,“ odpověděla mu Rose znuděně.

„Jo, tak do té Isanne. Co když je to tlustá a ošklivá holka? Co když jí ani není devatenáct, ale devadesát?“ ptal se mě. Nadechl jsem se, že mu na to něco odpovím, ale pak jsem se rozhodl, že to nemá cenu. On si stejně nedá říct.

„Emmette, můžeš ho nechat na pokoji? Nevíš vůbec nic, tak toho nech!“ okřikla ho Alice.

„A ty něco víš, ségra?“ houkl na ni.

„Jdu na poslední hodinu. Sejdeme se pak u auta,“ oznámil jsem ostatním, zvedl se a odešel z jídelny. Neměl jsem pro ně žádné odpovědi. Sám jsem pořádně nevěděl, co se to se mnou děje.

***

V sobotu po poledni za mnou přišla do pokoje Alice.

„Bráško, nechceš, abych s tebou jela do Redmondu?“ zeptala se mě opatrně. Od včerejška jsem se s nikým nebavil. Esme o mě měla strach, protože stejně jako ostatní, nevěděla, co si má o mém podivném chování myslet. Ale copak jsem jim mohl vysvětlit svoje chování, když jsem ani já sám nevěděl, co se to ve mně odehrávalo?

Podíval jsem se na Alice. „Vážně se mnou chceš jet? Nebudu asi dobrý společník na cestu.“

Alice se jen usmála, otočila se ke dveřím a než vyšla z pokoje, řekla: „Tak mě vyzvedni, až pojedeš. Budu připravená.“ Zavřela za sebou a byla pryč.

Autogramiáda měla začínat zase v 18.00 hodin. Ve dvě hodiny odpoledne jsem zaťukal na Alicein pokoj. Loučila se s Jasperem a toho jsem být svědkem nechtěl. Vydal jsem se k autu. Než jsem vyšel z domu, houkl jsem na ostatní, že jedu s Alice do Redmondu. Všichni se naštěstí zdrželi jakýchkoliv hlasitých poznámek. Co se odehrávalo v jejich hlavách, to jsem se snažil nevnímat.

Nasedl jsem do auta. Alice nešla, tak jsem na ni zatroubil a nastartoval. Po pár vteřinách vyběhla z domu s omluvným výrazem na tváři. Usadila se vedle mě a vyjeli jsme.

Cesta trvala něco přes tři hodiny. Za celou dobu Alice nepromluvila. Jen se v duchu modlila, aby Isanne tentokrát dorazila.

Zaparkoval jsem svoje Volvo kousek od knihkupectví Johna Browna, a protože jsme opět dorazili o něco dříve, posadili jsme se s Alice na nedalekou lavičku.

„Myslíš, že tentokrát přijede?“ zamumlala svoji otázku. Doufal jsem, že se Isanne téhle autogramiády osobně zúčastní, ale měl jsem divné tušení, že tu nebude. Snad se mé tušení pletlo...

„Nevím, Alice,“ odpověděl jsem jí. Ještě chvíli jsme poseděli, a když se začali před knihkupectvím objevovat lidé, zamířili jsme tam i my.

Jako posledně jsme se posadili do zadní řady. Padla šestá hodina.

Ne. Ani tentokrát nedorazila.

„Není tady,“ pošeptal jsem Alice. Hodila na mě soucitný výraz a pokrčila rameny. Zajímalo by mě, co za tím bylo.

Za malý pultík, stejně jako v Seattlu, předstoupila Amanda a zopakovala téměř to samé, co tam. Isanne ještě stále marodila. Čtenáři se zdáli být zklamaní a novináři jakbysmet.

Tentokrát četla Amanda pasáž, kde nabude Edric přesvědčení, že pokud Annabellu nepřemění na upírku, mohl by ji ztratit nadobro. Zamyslel jsem se, zda bych i já přeměnil dívku, kterou bych miloval, na upírku. Jeho k tomu vedlo to, že o ni málem přišel. Jo, zachoval bych se stejně. Sice jsem nikdy nikoho nemiloval, takže jsem nedokázal říct, jak silný cit je láska. Ze vztahu Edrica a Annabelly jsem měl ale pocit, jako bych přes ně tu lásku dokázal vycítit. Jako bych byl já na místě Edrica a miloval jsem dívku jménem Annabella.

„Alice, počkej na mě. Hned jsem tu,“ řekl jsem jí, když mi Amandiny myšlenky prozradily, že její předčítání každou chvíli skončí. Pomalu jsem se sunul blíž ke stolku, kde měla Amanda předávat čtenářům knihy s podpisem Isanne.

Všichni Amandě zatleskali a ona se přesunula ke stolku.

„Děkuji,“ řekl jsem jí, jakmile mi předala knihu, podepsanou autorkou.

Pomalu jsem od ní odcházel, když na mě křikla: „Mladý muži?“ Otočil jsem se na ni a ona se na mě usmála.

„Vy jste Edward Cullen, jestli se dobře pamatuji.“

„Ano, to jsem já. Setkali jsme se již v Seattlu.“ Chvíli si mě měřila pohledem, pak sáhla vedle sebe, vzala do ruky jinou knihu a něco do ní vložila.

„Myslím, že jsem vám dala omylem nepodepsanou knihu. Omlouvám se,“ pronesla a natáhla ke mně ruku s tou druhou knihou.

„Nic se neděje,“ řekl jsem jí s úsměvem, vzal si ji od ní a vrátil jsem jí tu, kterou mi dala před chvílí.

Poděkoval jsem jí, ještě jsem jí věnoval jeden úsměv, a pak jsem se otočil na Alice.

Myslím, že se nevidíme naposled, pane Cullene. Zaslechl jsem ještě Amandiny myšlenky, než jsme s Alice opustili knihkupectví. Chtěla mi tím snad naznačit, že Isanne nikdy neuvidím? Proč si teda naplánovala cestu po státech, když to vypadá, že se jí nebude účastnit?

„Co když je Amanda skutečná autorka knihy a Isanne Siddon je jen její pseudonym?“ zašeptal jsem po cestě k autu.

„To si nemyslím,“ řekla Alice a mně došlo, že jsem přemýšlel nahlas. Došli jsme k autu a posadili se do něj.

Otevřel jsem s očekáváním knihu a přečetl jsem si věnování. Bylo téměř totožné, jako to předchozí. Téměř. Obsahovalo totiž jedno slovo navíc.

 Kniha je věnována mé jediné lásce…

Isanne Siddon

Redmond 08. 05. 2010

Tím slovem bylo jediné. Proč vložila do věnování další slovo?

Vzpomněl jsem si, že jsem viděl Amandu, jak do knihy něco vkládala. Prolistoval jsem ji a skoro uprostřed jsem našel malou obálku. Stálo na ní:

Edward Cullen

Alice se vedle mě zavrtěla, jak byla nervózní.

„Edwarde, jak mohla vědět, že tam budeš? A musela to opravdu vědět, když si pro tebe připravila dopis. Nebo jen doufala, že se objevíš i tady?“ Přemýšlela nahlas. Měla pravdu. Jak mohla Isanne vědět, že přijedu i na další autogramiádu? To nemohla vědět. Nikdo, kromě mojí rodiny o tom nevěděl a byl jsem si jistý, že ti to nikomu neřekli. Pokud doufala, že se objevím i v Redmondu, tak si to přála? Když v něco doufám, tak si to přeji. Proč by se mi ale neukázala, kdyby si přála, abych přijel i sem?

„Nevím,“ odpověděl jsem Alice stručně.

Kapitola 2. - Shrnutí - Kapitola 4.

Autor: EdBeJa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Žijí mezi námi - Kapitola 3.: