Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Žijí mezi námi - Kapitola 2.

02.07.2010 (20:00) • EdBeJa • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 5201×

Kapitola 2.

Ve škole jsem byl jako na trní. Stále jsem sledoval hodiny, kdy už bude konec vyučování. Po obědě nás čekala ještě poslední hodina, a pak jsme měli jet pro Carlislea a Esme a společně vyrazit směr Seattle.

Odpolední vyučování uběhlo docela rychle. Jak jsem spěchal ze třídy, srazil jsem se ve dveřích s nějakou holkou. Ani nevím, jak se jmenovala. Byla to taková puťka. S nikým se nebavila, jakoby ani nebyla.

„Promiň,“ řekl jsem jí a vyběhl jsem ze třídy. Ostatní už čekali u auta.

Doma jsme vyzvedli Carlislea a Esme. Rose s Emmettem si přesedli k nim, takže jsem jel v autě jen s Alice a Jasperem.

Po cestě jsme se zase bavili o knize. Přemýšleli jsme i nad tím, kdo by o nás z našeho okolí mohl vědět tolik, že by o tom sepsal knihu.

„Co ta holka… jak jen se… jo, Angela. Sedím s ní na matematiku. Nemohla by o nás něco vědět?“ spekulovala Alice.

„Ne, ta o nás neví. Vlastně jsem u nikoho ve škole nezaznamenal, že by se o nás nějak víc zajímal. Jasně, přijdeme jim krásní, hodně bledí… ale nikoho nenapadlo, že bychom nebyli lidé. Ne, myslím, že to nebude nikdo ze školy,“ řekl jsem jí zamyšleně. Určitě bych si všiml, kdyby si někdo jen pomyslel, že s námi něco není v pořádku. Brali nás jako ty „jiné“, ale nic víc.

Po necelých třech hodinách jsme dorazili do Seattlu. Auta jsme zaparkovali kousek od knihkupectví. Bylo ještě brzo, tak jsme se procházeli v nedalekém parku a plánovali jsme, co podnikneme, až vejdeme do knihkupectví a objeví se tam ta mladá spisovatelka.

„Prohlédneme si ji a třeba ji někdo z nás pozná. Pak si poslechneme, co bude předčítat… a dál se uvidí,“ nastínil nám Carlisle svoji představu, jak bychom měli postupovat. 

„Možná bychom se s ní mohli sejít,“ navrhl Emmett.

„Nejsem si jistý, jestli nás k ní pustí. Nejblíže nám asi bude při podpisu knihy,“ řekl Carlisle zamyšleně.

„Je čas. Měli bychom jít,“ zvolala Alice a táhla Jaspera ke knihkupectví. My ostatní jsme se vydali za nimi.

Vešli jsme dovnitř. Docela mě překvapilo, že tu bylo tolik lidí. Rozhlédl jsem se a zjistil jsem, že jsou tu lidé různého věku. Dívky, které vypadaly sotva na patnáct, ženy všech možných věkových kategorií, dokonce jsem zahlédl i jednu starší dámu, které mohlo být kolem osmdesáti let. A také tu bylo pár mužů a několik novinářů, kteří seděli v první řadě s přichystanými poznámkovými bločky.

Posadili jsme se do zadní řady a čekali jsme, až se objeví Isanne. Padla šestá hodina a nic se nedělo. Teda… navenek. Já už jsem věděl, že Isanne nepřijela.

„Slečna Siddon tu není. A ani nebude,“ zašeptal jsem ostatním členům rodiny tak, aby to slyšeli jen oni.

Před pultík předstoupila mladá, silnější dívka.

„Vážení čtenáři, vážení novináři. Teď jsem se dozvěděla, že slečna Isanne Siddon nedorazí. Velice se vám omlouvá. Do poslední chvíle věřila, že zvládne přijet, ale bohužel ji skolila ošklivá chřipka. Já jsem její asistentka a jmenuji se Amanda Cooper. Isanne pro vás vybrala pasáž z knihy, kterou bych vám teď ráda přečetla. Také podepsala přibližně padesát výtisků, které vám budou po skončení předčítání k dispozici,“ vysvětlila nám.

Nebyl důvod tu déle setrvávat, když se Isanne nedostavila osobně. Ale všem nám bylo trapné se teď postavit a odejít. Amanda už byla takhle lehce nervózní, a kdyby si všimla našeho odchodu, asi by jí to nepřidalo.

Zaměřil jsem se na myšlenky lidí v místnosti. Nebyli moc nadšení, že bude předčítat Amanda místo Isanne. Jediné, co je tu v tuto chvíli drželo, bylo, že na ně čekala kniha podepsaná autorkou. Tak jsem se i já pohodlně opřel o opěradlo židle a zaposlouchal se do příjemného hlasu Amandy, která se při čtení zklidnila, a její přednes byl celkem poutavý.

Četla pasáž, kdy se Edric přiznává Annabelle, kdo skutečně je. Jak jsem poslouchal tuhle část, přistihl jsem se, že jsem Edricovi záviděl. On měl to, co jsem já neměl. Měl někoho, koho miloval, kdo pro něj byl vším. Najdu i já někdy dívku, která by mi byla cennější, jak můj vlastní život?

Po půlhodině Amanda dočetla vybranou pasáž a zaklapla knihu. V předních řadách začal někdo nejistě tleskat, tak jsem se k němu přidal a poté nás následovali i ostatní. Amanda se mírně uklonila a šla si sednout na místo, kde měla původně sedět Isanne. U stolečku se vytvořila fronta zájemců o knihu s autorčiným autogramem. I já jsem se postavil do řady. Zbytek rodiny čekal u východu.

Byl jsem na řadě. Amanda si mě chvíli prohlížela, a pak sáhla vedle sebe.

„Prosím,“ řekla a podala mi knihu.

„Děkuji,“ odpověděl jsem jí s úsměvem. Ještě stále si mě měřila pohledem. Napadlo mě, že bych mohl nechat Isanne vzkaz.

„Chtěl jsem vás o něco požádat. Mohla byste, prosím, vzkázat slečně Isanne, že se mi její kniha moc líbila?“

Usmála se na mě a řekla: „Jistě, mladý muži. Určitě ji to potěší.“

Otočil jsem se a pomalu jsem odcházel, když se za mnou ozvalo: „A vaše jméno?“

Zastavil jsem se a otočil se zpět na Amandu. „Edward. Edward Cullen, děkuji,“ odpověděl jsem jí mile. Jen kývla, pak sklonila hlavu a něco si napsala na papír. Předpokládal jsem, že to bylo moje jméno.

„Můžeme jít,“ řekl jsem ostatním a společně jsme vyšli z knihkupectví.

„Je tam vážně její podpis?“ zeptal se mě Emmett po cestě k autům.

Otevřel jsem knihu a tam bylo krásným písmem napsáno:

Kniha je věnována mé lásce…

Isanne Siddon

Seattle 05. 05. 2010

„No páni,“ vyhrkla Alice.

Díval jsem se na těch pár slov a zamiloval jsem si je. Kniha je věnována mé lásce… Slečna Isanne asi někoho moc milovala, když napsala příběh o lásce a knihu věnovala své milované osobě. Cítil jsem… smutek, lítost nad tím, že jsem se s Isanne nemohl osobně setkat.

„Můžu si tu knihu půjčit?“ zeptal se mě Jasper. Aniž bych si to uvědomoval, tiskl jsem ji k hrudi. Zamrkal jsem a vložil mu ji do ruky. Jasper ji otevřel na stránce, kde bylo napsané věnování. Přiložil si stránku k obličeji a přičichl si k ní.

„Co to děláš?“ ptal se ho Emmett udiveně.

„Zkouším, jestli nezanechala nějakou pachovou stopu, když ji podepisovala,“ odsekl mu Jasper.

„Jo tak. A co?“ optal se zase Emmett.

„Nic. Bohužel,“ odpověděl mu zklamaně Jasper.

Podal mi knihu a já jsem si ji zase automaticky přitiskl k hrudi.

Ale copak to je? Brácha se nám snad zabouchl do knihy. Nebo že by to bylo do autorky? Četl jsem v Emmettově mysli. Ostatní se na mě dívali také se zaujetím. Cukaly jim koutky a přemýšleli podobně jako Emmett.

„Jedeme,“ zavelel jsem a tím jsem přerušil jejich myšlenky. Došli jsme k autům, nasedli a vydali se zpátky domů.

Alice s Jasperem neměli nic jiného na starost, než rozvíjet teorie o tom, jak asi autorka vypadá, kdo je ten, komu věnovala knihu… Po půlhodině jsem je přestal poslouchat. Sám jsem měl o čem přemýšlet.

Podíval jsem se na sedadlo spolujezdce, kde teď nikdo neseděl, ale ležela tam kniha Žijí mezi námi.

Až přijedeme domů, podívám se na internet, jestli tam nenajdu nějakou její fotku. Také by tam mohlo být napsáno něco víc o jejím životě. Kde a kdy asi bude její další zastávka? Bude už zdravá? Dostaví se tam osobně? Možná bude na internetu seznam míst, kde by měla přednášet. Jo, to bude první věc, co udělám. Nechtěl jsem si to připustit, ale ta dívka ve mně vzbudila zájem.

Zaparkoval jsem u domu, vzal jsem si z auta knihu a rozběhl se do svého pokoje. Popadl jsem notebook, posadil se na postel, zapnul jsem ho a knihu jsem si položil na noční stolek.

„Dělej,“ popoháněl jsem ho netrpělivě. Klikl jsem na ikonku internetu a do vyhledávače jsem zadal Isanne Siddon.

Vyskočilo na mě mraky odkazů. Projížděl jsem jeden po druhém, ale nikde nebyla ani fotka, ani nic z jejího života, co už bych nevěděl.

Autorka úspěšné knihy Žijí mezi námi, Isanne Siddon, žije v Tacomě a je jí pouhých devatenáct let. Už teď má spoustu fanoušků po celé Americe a podle posledních informací, které se nám podařilo získat, plánuje autorka vydat svoji knihu i v dalších částech Země.

To bylo vše. Zkusil jsem zadat Žijí mezi námi. Opět se objevila kupa odkazů. Poctivě jsem rozklikával jeden odkaz za druhým, ale na nic nového jsem nenarazil. Začínal jsem být zoufalý. Jak je možné, že se mi o ní nepodařilo nic najít?

Vypnul jsem notebook a rozhodl jsem se, že si půjdu zalovit a u toho si pročistím hlavu.

Vyskočil jsem z okna a rozběhl se do lesa.

„Edwarde, počkej,“ ozvalo se za mnou. Zastavil jsem se a v tu chvíli mi došlo, že se tato situace až nápadně podobá té z knihy. I tam za Edricem vyběhla jeho sestra, když si šel zalovit.

„Alice?“ oslovil jsem ji, když doběhla až ke mně.

„Můžu jít s tebou?“ zeptala se a čekala, co jí odpovím. Zkoušel jsem jí číst myšlenky, ale měla plnou hlavu té dnešní autogramiády.

„Když už jsi tady,“ řekl jsem a rozběhl se zase do lesa. Po chvíli jsem trochu zvolnil, protože mi nestíhala. Měl jsem svoji sestru rád, ale teď jsem na ni neměl náladu.

„Už jsem se lekla, že mi chceš utéct,“ pronesla trochu dotčeně, když mě doběhla.

„Edwarde, děje se něco? Od té doby, co jsi dostal v knihkupectví tu knihu, se chováš divně,“ řekla po chvíli. Mlčel jsem. Neměl jsem potřebu s ní rozebírat svoje chování.

Edwarde, proč se mnou nechceš mluvit? Copak jsem ti něco udělala? Co se s tebou děje? Trápí tě něco? Zkusila to myšlenkou, ale já jsem dělal, jakoby nic. Doběhli jsme na malou mýtinu. Nasál jsem nosem vzduch.

„Nedaleko je asi pět srnek,“ zašeptala Alice. Opět jsem si vzpomněl na úryvek z knihy, který našel Carlisle v novinách. Něco podobného tam říkala Ally Edricovi. Zatřepal jsem hlavou a vydal se po stopách srnek. Alice běžela za mnou.

Po lovu jsem se svalil na mýtině do trávy. Alice si stoupla nade mě a dala si ruce v bok.

„To už ale není sranda. Proč se mnou nemluvíš? Uleví se ti, když mi řekneš, co se děje,“ naléhala.

„Alice, sám nevím, co se děje. Až to budu vědět, budeš první, komu to řeknu,“ odvětil jsem jí. Nezdálo se, že by ji tahle moje odpověď uspokojila, ale víc už se neptala. Po chvíli jsem se zvedl ze země a rozběhli jsme se domů.

Kapitola 1. - Shrnutí - Kapitola 3.

Autor: EdBeJa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Žijí mezi námi - Kapitola 2.: