Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zelená karta - 6. kapitola

25.09.2012 (13:15) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 42× • zobrazeno 7035×

Edward

Přecházel jsem po hnízdě sedmihlavé saně sem tam. Chtěl jsem do lesa. Vlastně jsem chtěl kamkoliv jinam. Klidně na prosluněné Bahamy. Schoval bych se pod stín palmy a pořád byl šťastnější, než mezi těmihle bílými stěnami.

Vážně jsem měl šílenou chuť jí tady něco zdemolovat a uklidit všechno tak, že už by nic nenašla, no, abychom ten rok přežili, musíme držet basu. Ale s ní já nechci držet ani sud. Nic. Ale nemám na výběr. Nemohl jsem se dočkat toho dne, kdy budeme sedět v kanceláři a podepisovat rozvodové papíry.

Pokud mě ovšem do svatby nevytočí tak, že ji zabiju dřív, než stačí zakrákorat svoje jedovaté ano.

Alice se mi snažila dovolat celý den. Nechal jsem ji, když ji to baví. Nechtěl jsem s ní mluvit. Za všechno může ona a její – Edward stejně nemá co dělat. Je skvělé, že mám tak úžasnou sestru, co mi sestaví program na dva roky, protože já sám toho nejsem ve sto deseti letech schopný.

„Co chceš, ty mučitelko, co prodává bratra do otroctví?“ zamumlal jsem tiše. Nejradši bych sevřel v rukou její malý krček.

„Jak tam válčíte?“ ptala se vesele a moji poznámku ignorovala.

„Já ti to povím. V letadle po mně lezla jako po prolézačce, protože si myslela, že se chci utopit v letadlovém mini umyvadle na záchodě. Nazvala mě chlapečkem, kreténem, debilem…“

„Tituly přeskoč.“

„Potom mě přivedla do svého záhonku…“

„Bytu.“

„…a vysvětlila, co ve svých letech vlastně můžu a nemůžu. Pak si dala zálivku ve sprše, kde si nevědomky zpívala a prznila tak latinské texty. Ze sprchy šla rovnou do postele a zapomněla mi dát deku a polštář.“

„A na co ty potřebuješ deku a polštář?“

„To ale ona neví, že nepotřebuji. Jde o princip. Ovšem to nejhorší přišlo, když začala mlít ze spaní švédsky o kožichu z polární lišky. Potom vždycky vykřikla jen nějaké podstatné jméno, tudíž jsem absolutně nechápal smysl. Celou noc jsem poslouchal hjärna, hjärna.“

„Mozek?“

„Asi jakože jí chybí,“ uvažoval jsem nahlas.

„Nebuď zlý. Ty jsi vždycky považoval ženy za něco křehkého a hodného obdivu, co si zaslouží starostlivost a péči…“

„Taky že ano. Hned si seženu konývku a jakmile otevře dveře, starostlivě tu květinku zaliji vodou, aby měla dostatek vláhy…“

„Edwarde, nech toho!“ okřikla mě, jako kdybych já tady byl ten špatný.

„Můžeš být tak laskavá a říct mi, čím si ona zasloužila tvoje přátelství?“

„Ty ji vůbec neznáš. Bella vypadá jako tvrďák, ale uvnitř je křehká. Jen se s ní musíš naučit pracovat a potom je poddajná jako tmel…“

„Tmel je odporná, zapáchající, lepivá hmota.“

K večeru se kopřiva dostavila v celé své kráse. Celou cestu výtahem vzdychala a dokonce mlátila nejspíš čelem o zeď. Mumlala, jak už chce spát. To je dobře.

Ale jakmile zarachotily klíče v zámku a ona otevřela, dovnitř se vznesl páv. Tvářila se jako mistr světa a s nosem nahoru si mě měřila.

„Vítej, miláčku,“ hlesl jsem od televize bez tónu a tiše. Zavřela za sebou a pomalu šla ke mně, zatímco rentgenovala svůj byt.

„Co jsi zničil?“ zeptala se a rozhlížela se, jak hledala škody, které jsem měl údajně na jejím majetku napáchat.

„Jedl jsem přímo tady na pohovce. A nahý,“ odpověděl jsem a vzhlédnul. Rozšířila nozdry a couvala do ložnice, aby se naklonila přes roh a zkontrolovala její stav. „Znáš pojem paranoia?“ zeptal jsem se a ona se vrátila pohledem ke mně.

„Nech si kecy a poslouchej,“ rozkázala a klapala na jehličkách ke křeslu. Jednou mě nasere tak, že jí všechny ty podpatky ulomím a ona bude mít deset poliček balerín.

Posadila se jako královna na trůn a zkřížila obnažená kolena. Proč musí mít něco tak vnitřně odporného tak nádherné, dlouhé nohy? Zkažené jablko polité zlatem.

„Nečum mi na nohy a dívej se mi do očí. Buď tak laskav.“

„Myslím, že by ses měla ucházet o místo v armádě. Uřvané generály tam potřebují,“ šeptl jsem a ona otevřela ústa, že mi něco řekne, a očividně to mělo být dost nahlas, no, sklapla. Zhluboka dýchala a předváděla jakousi uklidňovací meditaci.

„Edwarde, nezačali jsme zrovna nejlépe, ale aby vůbec kvůli něčemu tahle směšná akce byla, musíme zítra na večírek akcionářů,“ oznámila mi. Ta prostě… Ona je naprosto… „Ježiši, co to je?“ vykřikla, když jsem zavrčel. Nedokázal jsem to udržet. Chytil jsem se na hrudi jako člověk, co ho chytá infarkt, a snažil se rozvibrovaný hrudní koš uklidnit.

„Já nikam nemusím. A to, že jsi mě oslovila jménem neznamená, že ti teď padnu k nohám a ty si mě odvedeš na nějaký večírek megalomanských, měšťáckých kreténů, kterým budeš celý večer skládat komplimenty. Nezapomeň se namazat Niveou, až jim polezeš do zadku.“ Zatnula pěsti a trochu se nadzdvihla, jako kdyby po mně chtěla skočit.

„Ty něco meleš o megalomanii? Cullene, bez Marca Jacobse bys z domu nevyšel, takže drž hubu a krok, protože pokrytectví je hrozná věc. A oni lezou do zadku mně, abys věděl. Prostě půjdeš,“ rozhodla a vstala. Dobře, žádná válečná sekyra se zakopávat nebude.

„Já ti říkám, že nikam nejdu, Bello,“ řekl jsem a tentokrát vynechal jakékoliv ironické poznámky, protože ona zacházela do extrému. Zastavila se, ale neotočila se. Nejspíš počítala do deseti. „Jedině, kdybys použila kouzelné slovo,“ šeptnul jsem ledabyle. Pomalu se ke mně obrátila čelem. Ještě by stačilo zamávat červeným hadrem a ona by zahrabala kopytem.

„Já mám času dost, ale ty ne,“ připomněl jsem jí. Chtěla jít přece spát. „Tak?“ pobídl jsem ji. Ať to máme za sebou. Navíc jsem se nemohl dočkat, až žahavá kopřiva vypustí ze svých úst slovo prosím.

„Abraka dabra,“ pronesla.

„To není ono.“

„Čáry, máry pod kočáry.“

„Ne.“

„Wingardium leviosa.“

„Dobře, v tom případě jdi na ten večírek s Harry Potterem, či jinou fiktivní postavou, a mně dej pokoj,“ odbyl jsem ji, protože nejsem idiot, abych po tomhle splnil její rozkaz, když není schopná vyslovit slovo prosím. Dokonce bych přehlédnul styl, jakým mě o to požádala. Stačí, že si ji vezmu potom, co rozbila na kusy moji představu o žádosti o ruku a prsten s briliantem skončil v kanále.

„Nenávidím tě!“ štěkla přes rameno a dupala do ložnice.

„Já tebe víc,“ zazpíval jsem klidně. Jako na pískovišti.

„Ale já tebe nejvíc!“ Práskla za sebou dveřmi a sklo se v rámu otřáslo. Složila se do postele a chvíli jí jen divoce tlouklo srdce. Bez hnutí jsem zíral před sebe a poslouchal to, no, když se ozval vzlyk udušený v peřině, vykulil jsem oči. To stvoření má slzy?

„Vänligen,“ hlesla tiše. Ona řekla prosím! Ale ne mně. Polštáři. No, může jít s ním.

Bella

Nemohla jsem uvěřit tomu, že se mi někdo nepodvolil a dovolil si mi říct ne. Nechápala jsem to.

Každopádně mě to téměř přemohlo. Podrazil nohy mému světu, kde mi nikdo nikdy ne neříká.

Jak si to mohl dovolit? Kdo si myslí, že je?

„Jste dnes nějaká zamlklá, slečno Ölandová,“ zašeptala Chilli. Stála u mého stolu a držela v ruce moje náušnice, co jsem chystala použít jen co si vyčešu konečně vlasy. Pořád jsem to nahoře neměla hladké, jenže na kadeřníka jsem neměla čas. Ani nejdu domů. Za prvé – bych to nestihla a za druhé – jsem nechtěla potkat toho parchanta, co mě postavil do příšerné situace. Tohle bude faux pas roku, až tam přijdu jako jediná bez doprovodu, i když jsem zatvrzele tvrdila akcionářům, že mě nevyhostí, protože mám snoubence. Moje místo je ohrožené a brousí si na něj zuby všechny svině široko daleko.

„Kdybych chtěla znát váš názor, zeptám se. Umíte to připnout, Chilli?“ vztekala jsem se, protože mi vlasy, co jsem si chtěla do ohonu přidat, pořád padaly. Připomíná mi to střední školu, kdy mi taky všechno padalo z ruky. „Zkurvený hřebínek.“ Další věc, co mi odporovala, když jsem ji zase tahala ven i s kořínky mých vlastních vlasů.

„Jsem Chiko. Zkusím to,“ šeptla a převzala si to ode mě roztřesenýma rukama.

„Bez toho Parkinsona,“ šeptla jsem, protože nechci chodit celý večer s nezamaskovaným hřebínkem, aby každý viděl, že ty vlasy nejsou moje.

Moje asistentka tam chvíli něco čarovala a já pozorovala její vyděšený výraz v zrcadle.

„Hotovo,“ ohlásila a já vyskočila ze židle. Cupitala jsem bosa k zrcadlu a otočila se, abych si prohlédla svůj hladký, lesklý ohon, který mi sahal do poloviny odhalených zad.

„Tack,“ přecedila jsem skrz potěšený úsměv.

„Prosím?“ vyhrkla překvapeně Chilli. Téměř jí vypadly bulvy z jejích šikmých očí.

„Nic!“ Zakroutila jsem hlavou.

„Ale ano. Právě jste mi řekla, že děkujete!“

„Neřvěte tu na mě, Chilli. A odkdy umíte švédsky?“ Ne! A ne! Nikomu neříkám děkuji. Jen sama sobě za to, co jsem dokázala. A už vůbec ne mojí asistentce. Je to její práce, za kterou dostává štědře zaplaceno. To ten parazit u mě v bytě. Může za to, že právě vypadávám ze své životní role.

„Od té doby, co pro vás pracuji. A říkat tomu, že umím, je silné slovo. Jen se o to snažím. Není to zrovna legrace,“ vysvětlila. Jo, to mi povídej.

„No, to je od vás zajímavá iniciativa,“ začala jsem a přešla ke stolu. Posadila jsem se a zapnula si těžký náhrdelník, který tvořily pozlacené koule. „Ale nejste tu placená jako anglicko-švédský slovník. Můžete jít,“ šeptla jsem a vzala si zrcátko, abych si ještě doladila líčení. Nakonec jsem v zrcadle zkontrolovala moje dlouhé, černé šaty a jestli mi nikde nečouhá, co nemá. Na prsa jsem si nalepila růžové náplasti, co udrží šaty tam, kde být mají. To je to prokletí širokého výstřihu na zádech až k zadku. Pak se ohnu a bude po legraci.

Vklouzla jsem do zlatých lodiček a vzala si psaníčko. Vážně tam jdu sama. Kdybych to věděla, jak se mnou ten hajzl vyjebe, seženu si náhradu. Jenže tady už náhrada nestačila. Akcionáři uvidí, že můj tajemný snoubenec se nedostavil, a moje postavení půjde do kytek. Vyhodí mě z práce, kterou miluji tělem i duší a dokonce bych se kvůli ní provdala za toho nafintěného blbečka.

Kulturní dům v centru Chicaga, kde se ta pitomá akce konala, se proměnil na pohádkový sál. Podle mě to bylo s těmi ledovými labutěmi, řekou a altány přeplácané, ale ať si dělají, co chtějí. Jen chci svoje místo šéfredaktorky stále pevně držet a nepustit otěže. A tak jsem všechno vychvalovala do nebes, i když mě ve skutečnosti z té zářivě bílé a modré bolely oči. Znechuceně se skláněla k labuti. To chtěl někdo původně vytesat pelikána?

„Bello, líbí se ti výzdoba?“ zařval za mnou Harry a já nadskočila. Málem jsem srazila sochu, když jsem se chytila jejího labutího krku.

„Je perfektní. Harry, vážně se vám to moc povedlo. Působí to tak pohádkově. Kouzelně,“ lhala jsem, jako když tiskne. „A tohle je tvá nádherná manželka Caroline.“ Nesnášela jsem ji.

„Přesně tak. Má krásná žena, která to se mnou ani po pěti letech nevzdala.“ No, která ženská by to s tebou vzdala, s tím bankovním kontem? „A kde je, Bello, tvůj snoubenec? Doufám, že všichni budeme mít tu čest,“ dodal tiše a já moc dobře věděla, na co míří, když si mě přísně měřil. Nelíbilo se mi, že na mě takhle zírá.

„Edward… On… Můj snoubenec je trochu slabší v kotnících, co se týká alkoholu. Dal si sklenku vína a zbytek příběhu si, s dovolením, nechám pro sebe.“ Nedokázala jsem to přiznat a potopit tak sebe samu. „Hned ho najdu,“ navrhla jsem, když jsem viděla, jak se Harry zatvářil. Rozešla jsem se pryč a rozhlížela se. Kde tady mám, do hajzlu, sehnat snoubence?

„Šampaňské?“ ozvalo se a já zvedla oči k temně modrým. Prohlédla jsem si ho od hlavy až k patě. Nevypadal sice jako Edward… Dobře, proboha, přiznávám, že jsem se těšila na to, až z něj všichni padnou na prdel. Brala jsem ho jako nádherný módní doplněk, který ovšem vypověděl službu. Alice by ho měla reklamovat.

„Chceš si vydělat tisíc dolarů?“

O pět minut později

„Jak že se jmenuješ?“ ptala jsem se, když jsem z něj udělala pěkného chlapa ve smokingu. Stačilo strhnout zástěru a motýlek, který se sem absolutně nehodil. Můj vyvolený – uplacený – měl krátké, mahagonové vlasy a úzké, růžové rty. Vypadal inteligentně a mohlo mu být tak pětatřicet.

„Kevin.“

„No, to je hrozné. Budeš Edward,“ rozhodla jsem a táhla ho k Harrymu. „Já jsem Bella Ölandová. Šéfredaktorka Vogue a ty mě moc miluješ. Na všechno odpovídej jen ano, je úžasná a máte pravdu,“ šeptala jsem mu zběsile. Tohle vyjde. Bude to hračka.

„Harry,“ oslovila jsem mého zaměstnavatele a on se s Caroline, která na něm byla zavěšená, otočil. Aha, musím se na něj taky pověsit. Tedy na Edwarda. „Dovol, abych ti představila…“

„Lásko,“ ozvalo se u mého ucha sametovým hlasem a ledová ruka se ocitla na mém holém kříži. Zamrkala jsem a kmitla k pravému Edwardovi, který se na mě pokřiveně usmíval. Než jsem stačila něco namítnout, vtisknul mi letmý polibek ke koutku úst. Dál se nejspíš neodvážil. Jeho jediné štěstí. „Edward Cullen. Rád vás poznávám,“ představil se a ta tam byla ta arogance. Tohle byl vychovaný gentleman, co vyzařoval zdravou autoritu.

Ale já mu to nežrala!

„Harry Kens a moje žena Caroline,“ oplatil mu Harry a potřásal si s ním rukou. Caroline padala dolní čelist k zemi. Vypnula jsem hruď a dmula se tak pýchou. Jak jsem řekla – nesnášela jsem ji. Tak ať se podívá a ví, že to je moje. „Bello, a kdo je tedy tohle?“ zeptal se Harry zmateně. Já ještě pořád, v šoku, držela Kevina za paži. Mě zase držel Edward, takže jsme byli za prazvláštní sendvič.

Pustila jsem Kevina hned a poplácala jeho hruď.

„To je náš číšník Calvin. Teda Kevin,“ zatrylkovala jsem. „No, můžete se vrátit k práci. Můj snoubenec je tady, takže už mi ho nemusíte pomáhat hledat,“ vymyslela jsem si a naznačila mu očima, ať zmizí. Učinil tak a já si oddechla. Edward propletl prsty s mými a já vykulila oči do země.

„Ještě se uvidíme. Mám teď malý proslov,“ omluvil se Harry a vzdálil se i s Caroline. Otočila jsem se k Edwardovi čelem a vytrhla se mu z té zvláštní ruky. On je asi nemocný nejen na hlavu.

„Co to s tou rukou máš?“ vyprskla jsem. Edward zvednul obočí a nastavil mi ji před obličej.

„Co s ní je? Žádný prst nechybí,“ odbyl mě a zakmital mi pod nosem s těmi vážně dlouhými, štíhlými prsty.

„Vždyť je jak z kamene. Ty máš nějakou chorobu nebo parazita?“ Ještě aby se mi tu zhroutil.

„No, mám. Žulovku obecnou. Prosím tě, buď ráda, že tu jsem, a nech moje končetiny být,“ zasyčel zamračeně. Tak já se starám o jeho zdraví a on na mě takhle. Dobře, to si budu pamatovat.

Všimla jsem si Harryho, který stál před malým pódiem. Měl se připravovat na svůj bezduchý monolog, ale místo toho nás sledoval jako ostříž. Vystřelila jsem ruku a hned znovu chytila tu Edwardovu. Postavila jsem se vedle něj a usmívala se.

„Nevěří nám,“ šeptnul Edward. „Myslí si, že to děláš jen proto, aby tě nevyhostili,“ dodal.

„A to víš jak?“ optala jsem se ho s hraným, širokým úsměvem.

„Na rozdíl od tebe přemýšlím. Základní rozdíl mezi lidmi a bylinami.“ Obrátila jsem oči v sloup a prohmatala tu jeho ruku.

„To je divné. Máš ji jak ze saténu,“ poznamenala jsem a hladila ho.

„Bello, nech tu ruku být!“

„Já to chci taky,“ zamumlala jsem a soustředila se na ten hladký, studený povrch. „Jakou používáš kosmetiku?“

Pokračování příště. :D

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zelená karta - 6. kapitola: