Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zelená karta - 19. kapitola

20.12.2012 (11:45) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 52× • zobrazeno 7665×

Edward

„Doufám, že váš let byl příjemný,“ tetelila se na mě letuška. Jen jsem přikyvoval a skenoval každý Bellin nádech.

Nevěděl jsem, co v dopise stálo, protože ho přímo přede mnou duchapřítomně spálila, abych prý nestrkal svůj mrtvý nos do věcí, do kterých mi nic není. Kopřiva pomalu, ale jistě povyšovala na masožravou kytku. Musel jsem tomu zabránit. Chtěl jsem zpět svoji přítelkyni, který se měla stát i mojí manželkou.

Ale nejdřív se dozvím, proč právě vystupuji z letadla ve švédském Örnsköldsviku. Myslel jsem, že kopřiva vyrostla ze země ve Stockholmu, ale když jsem se jí na to v letadle optal, samozřejmě jen sykla, ať na ni nemluvím.

Byla polární noc, tudíž krajina byla pro lidské oko zahalena tmou, a vzhledem k tomu, že teprve končí prosinec, ještě dlouho bude.

„Ljuva hem,“ zamumlala si Bella pod nos, když se nadechla studeného vzduchu rodné země. Nedokázal jsem odhadnout, jestli to myslela ironicky nebo vážně považovala tohle místo za svůj sladký domov.

„Bello, myslím, že slyším tvého bratra,“ upozornil jsem ji. Viděl jsem Belly obličej v jeho protivné mysli. Čekal v letištní hale a představoval si, jak jeho sestra po té dlouhé řádce let vypadá.

„Jak jako že ho slyšíš?“ ptala se a rozhlížela se vztekle kolem sebe.

„Nechtěla ses se mnou o tom bavit, tak se teď nevztekej, že nic nevíš. Už toho mám dost!“ prsknul jsem, protože pohár mé trpělivosti už nějakou dobu přetékal a já to nehodlal dál ignorovat. Vyrval jsem jí z rukou tu její pitomou, obrovskou kabelu plnou nepotřebných, neužitečných věcí. Začala se se mnou o ni přetahovat na schodišti. Švédům a turistům okolo se to moc nelíbilo, protože jsme brzdili provoz.

„Ještě chvíli se pokoušej přeprat upíra,“ zamumlal jsem. Má emancipovaná manželka si dupnula nožkou, ale já si jí nevšímal a pokračoval v cestě. Ne všichni cestující musí být neohleduplní. K tomu stačí bohatě kopřiva na palubě. Předminule přece vyhrožovala všem bombou.

„Počkej, potřebuji…,“ začala, když za mnou cupitala na jehličkách.

„Ty něco potřebuješ? To je mi novina,“ poznamenal jsem. Chce to pořádnou hádku a já se ji právě asi pokoušel vyvolat.

„Edwarde, nemysli si, že mě teď držíš v šachu. Ty to buď uděláš nebo ne. Taky se můžeš otočit a letět zpátky do Ameriky. Nebo přeplavat Atlantik. Způsob dopravy mě nezajímá,“ dodala.

„Fajn!“ zavrčel jsem a otočil se na ni. Obočí jí vyletělo vzhůru.

„Fajn?“ divila se. Jak jsem jen mohl přece nevyhovět její kultivované, prosebné žádosti?

„Fajn!“ přitakal jsem a hodil s tím jejím zavazadlem, které říkala kabelka, o zem. Lepší, než kdybych to hodil po ní. To by taky mohla odletět na druhou stranu letiště. Na runway by ji srazilo letadlo a mně by pak zbyl akorát kamarád zapalovač.

„To byla Birkinka!“ vydechla s nervy na pokraji zkázy.

„Smutné,“ poznamenal jsem a otočil se na podpatku. Právě mě napadla nová taktika… Vrátím všechno do původních kolejí, kdy nikoho ještě nezajímalo, kdo je upír, a kdo člověk. A opět si ji získám. To ale znamená, že si budu muset znovu vytrpět všechno, co na začátku. No, rozhodně lepší, než nekonečná prázdnota a bolest, která by mě čekala, kdybych ji ztratil.

Podle scénáře z první části našeho příběhu teď bude hrát – jak by řekl Emmett – big bosse, který si vystačí sám.

A taky že ano. Zvedla ze země své značně upravené zavazadlo a kráčela pryč s nosem nahoru. Neuvěřitelné.

Ale ještě několikrát se za mnou ohlédla, když ji počáteční hrdost a euforie z toho, že mi to tak nandala, přešla. Já si též vykračoval pryč, ale otáčení hlavou vynechal. Stačilo mi sledovat ji přes oči ostatních – její výraz uvědomění si, že to pokašlala, a že ať se jí to líbí nebo ne, potřebuje mě. Stále jsem ovšem nevěděl k čemu.

Ale to bude určitě zase nějaký veledůležitý důvod, kdy mě bude chtít předvést jako nový klobouk.

Teď ji nechám vydusit až do chvíle, kdy jí dojde, že to přehnala. Potom si začne vymýšlet… A já přijdu na poslední chvíli a zachráním jí její božský zadek jako vždycky.

„Samueli,“ pozdravila vážně vřele Bella svého bratra. S kyselým výrazem mu vtiskla polibek na tvář. Ti dva se zřejmě měli velmi rádi.

„Sestro,“ opětoval jí. V té jeho švédské mysli pořád řval slovo dědictví. A že ona na něj nemá nárok. „Vůbec si se nezměnila… A kde máš manžela?“ chtěl vědět. Byl Belle neuvěřitelně podobný. Stejné rty, nos, srdcový obličej, hnědé oči a vlasy… S těmi jemnými rysy vypadal dost androgynně. Došel jsem k závěru, že budou dvojčata.

„O mého manžela se nestrachuj. Je… na toaletě,“ improvizovala. A už je to tady. Jako na tom večírku, kde sbalila číšníka a udělala z něj expresní rychlostí svého snoubence.

„Budeme čekat dlouho?“ zeptal se nevrle, když tam stáli naproti sobě v letištní hale, jako kdyby se neznali. Rozhlíželi se všude kolem, jen aby se nemuseli dívat na sebe.

„Dědictví ti nikam neuteče, Same,“ odsekla. „Kdo z tebe vůbec udělal moje taxi? Měli poslat Kolbjörna.“

„Náš bratr má trochu jiné starosti, než vozit vaši královskou výsost.“ Bože, ti byli jako vejce vejci… Možná proto se nemohli vystát. Někdy je těžké se na sebe dívat do zrcadla.

„Bratry mám ještě čtyři! A se všemi si rozumím lépe, než s tebou. Pochybuju, že nikdo z nich neměl čas. Takže jsi tu jen proto, abys mi pohrozil dřív, než budeme doma.“ Kopřiva má očividně velkou rodinu. No, to není sama.

„Ty už tu doma nejsi. To si pamatuj. A kde teda je ten tvůj princ?“ Bella se zamračila a rozhlédla. Že by hledala expresní seznámení na letišti? My dva se tam taky potkali.

„On je… On je… Přímo za tebou,“ vyjekla, když se mi podívala do očí potom, co jsem se zjevil za jejím bratrem. Samuel Stackall se otočil a vyvalil oči. Já bych z toho vážně udělal jednou kompilaci – reakce lidí na upíří tvář. Vždycky první vytřeští oči, pak zapomenou dýchat, srdce se jim zrychlí a z těla začínají vydávat takové teplo, že probouzejí to nepěkné ve mně.

„Edward Cullen. Manžel vaší sestry,“ představil jsem se, protože ten nějak nemohl vyplodit smysluplnou myšlenku. Natož pak slova. Navíc jsem v jeho zemi a nováček v jejich rodině. Měl bych se představit první.

„Same!“ zasyčela Bella a trefila ho nenápadně pěstí do kříže. Sestra k nezaplacení.

„Jistě… Samuel Stackall,“ pronesl hrdě, když se vzpamatoval. A jak jsem se to procházel po jeho kůře mozkové, zjistil jsem, že ten chlap je čtyřprocentní. Byl ale jeden z těch, co nejen, že se svojí orientací nevyjdou na světlo, ale navíc s ním jeho přítelkyně a snoubenka čekala dítě.

Potřásli jsme si rukou a já se podíval na Bellu. Tentokrát žádná stopa vděčnosti.

Ne. Já si ji získám zpět. I poprvé se náš vztah zdál stejně pravděpodobný jako přátelství mezi muslimem, křesťanem a židem v Palestině.

„Stojím na zákazu, takže… se přesuneme,“ dodal. Potom se otočil na mě s tím, že mi to přeloží. „Edwarde, my jít, protože já mít auto. Stát na zákaz,“ začal mi vysvětlovat krkolomně a divoce u toho gestikuloval rukama.

„Tvoje angličtina je stále šílená. A Edward umí švédsky,“ přerušila Bella jeho tanečky.

„To jsi mi to nemohla říct dřív?“ štěkl na ni.

„Nenapadlo mě, že budeš se světovým jazykem na úrovni Googlu překladače.“

„Vy jste dvojčata?“ vmísil jsem se jim do toho. Oba byli i stejně vysocí. Stál jsem mezi nimi jako borovice mezi smrky. Z profilu pro lidské oko nerozeznatelní. A nejspíš i povahově. Jenže oba nesli břímě, které je změnilo. Sam se nesmířil s tím, že je homosexuál a Bella… Sázel jsem na hrozné dětství díky rodičům a na to, že byla jediné smítko progesteronu mezi šesti bratry. Já jsem škody napravil. Jenže jizvy zůstaly a pravdou o své podstatě jsem je zase otevřel.

„Jak to, že to vždycky všichni poznají? Vždyť si vůbec nejsme podobní!“

Bydleli v horách na rozlehlém… Dalo by se tomu říkat panství. Staré, renesanční stavby v harmonickém, zasněženém celku, který tvořil dohromady obdélník s náměstím. Tohle bylo rodinné město skryté v lesích a v polární noci před zraky okolí. Nedovedu si představit, jak tady mohla moje exhibicionistická choť vydržet.

„Nesnáším to tady,“ zamumlala si kopřiva pod nakrčený nos. Ono to sice bylo očividně sídlo milionářů, ale chyběly tu dopravní kolapsy, spěch, ruch a lidé. A ty Bella nesnášela. Jenže i když měla nádech misantropie, potřebovala je k životu. Kopřiva byla plná protikladů, ale už jsem si zvyknul.

„Mně se to tu líbí,“ poznamenal jsem tiše. Už jsme ve Švédsku pobývali v minulém století a tohle bylo pro nás místo jako stvořené.

„Nikdo se tě na názor neptal,“ sykla neslyšně. Sam řídil a naši přestřelku nemohl postřehnout, protože měl příliš mnoho práce se svým heterosexuálním programem, kdy si neustále připomínal, že na mě nesmí civět.

„Tebe taky ne,“ odpověděl jsem stejně jedovatě. Když to nepůjde po dobrém, půjde to po zlém. Zarazila se. To nečekala. Určitě se domnívala, že se tu budu bez výsledku dál snažit omluvit se. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že ta tu omluvu nikdy nepřijme.

Bella

Přísahala jsem, že se na tohle proklaté místo už nikdy nevrátím. A teď jsem tu. Garde mi dělá můj manžel – upír. Paráda. Super, bomba, bezva, cool. Po tom jsem vždycky toužila. Jedno lepší, než druhé. Moje povedená rodina se shromáždila před hlavním domem na schodech a já protočila oči. Směšné. Vidím, že vosy se sesypaly na med, když děda Alexander zemřel a zanechal po sobě značné mění. A hlavně akcie ve firmě, o které tu všem šlo.

„Otevři mi,“ přikázala jsem Edwardovi. Ten se na mě podíval, jako kdybych ho žádala o vykradení národní banky.

„Prosím?“

„Nepros a dělej. Jinak bude mít Alexander připomínky, které nikoho nezajímají,“ vysvětlila jsem stručně. Naštěstí to už nijak nekomentoval a poslechl. Ještě, abych ho prosila o to, aby otevřel vlastní manželce dveře. Nevadí, že jsem ho do téhle chvíle za tuhle činnost peskovala, protože moje feministická stránka protestovala.

Po otevření dveří mi podal ruku. Ráda se ho dotknu za téhle příležitosti – aspoň to bude vypadat, že prostě nemám na výběr. A ne, že mi jeho saténová pokožka chybí.

„Nečum na mě a jdi!“ špitla jsem. Nic mu nedaruju. To má za to, že ze mě dělal idiota. Teď dostane drezůru, chlapec. Z šéfredaktorky Vogue nikdo dělat kreténa nebude.

„Bello, chovej se slušně, jinak ti udělám takovou ostudu, že na to v životě nezapomeneš,“ slíbil mi ledově. Zařízlo se to do mě… To ta upíří autorita. Alice mi to vysvětlovala. No, ano… Přiznávám. Trochu jsem se informovala. Věděla jsem o upírech všechno, ale Edward nevěděl, že já vím. Měla jsem ho přečteného. Ty jeho výlety, kdy se vracel se zlatýma očima a relativně dobrou náladou. Stíny pod očima vždy odešly do neznámých končin. Byl na tom jejich lovu. Myslela jsem, že žere lidi. Hned potom mě napadlo, jak to, že to se mnou vydržel a nesežral mě. Když už jsem u pojídání lidí, tak by mě to zrovna dvakrát netrápilo. Dokud by to nepraktikoval přede mnou a nebyl by to někdo z mé rodiny, tak jen dělal to, co stovky upírů každý den na tomhle hnusném světě. Stejně lidskou rasu nesnáším. Spencerová by si za ten odporný svetr zasloužila dostat od upíra přes ústa. Pak by teprve možná chtěla spáchat doopravdy sebevraždu a nepodřezávala si ve vaně žíly, aby na sebe upoutala pozornost. Ale Edward místo toho baštil lesní zvířátka. A jelikož jsem tedy věděla, že se v noci vytrácí na lov, sešla jsem dolů, abych zkontrolovala čistý vzduch, a potom vesele hledala signál a volala jeho sestře, která teď doma měla veselo. Dobře jí tak, když mi do života nakvartýrovala mrtvého bratříčka.

Ale Edwarda jsem pořád milovala. Jen mi vadilo, že… je tak… dokonalý. Celý svůj život se snažím něco dokázat. Být někým i bez mé rodiny. Mám patologickou touhu být generálem. A pak přijde upír a všechno sfoukne. Připadala jsem si dost méněcenná, a to je pro člověka mé nátury to nejhorší, co se mu může stát.

„Alexandre, Linnéo,“ pozdravila jsem rodiče suše. Neviděla jsem je sedm let, ale víc nadšeně jsem se tvářit vážně nemohla. S mými rodiči jsem já a moje dvojče Samuel neměli nic společného. Oni byli typičtí Švédi – modroocí, blonďatí, vysocí Árijci. A moji bratři nebyli výjimkou. Jen já a Samuel jsme se narodili do tmavovlasého rodu dědy Alexandra.

„Jsme otec a matka, Majo,“ připomněl mi Alexander.

„A já jsem Bella,“ oplatila jsem mu poučování. Už jsem si zase připadala jako tupý teenager, co se z téhle zasněžené, zlaté klece snaží uniknout. Pevněji jsem stiskla Edwardovu ruku. Strašně nerada to říkám, ale potřebovala jsem ho. Myslela jsem, že to zvládnu, ale skutek utek.

„Když jsi byla dítě, Majo, bylo to vtipné. Teď ti nebudu říkat po pohádkové postavě mořské panny,“ odsekl.

„Jestli máš nějaký problém s mojí identitou, ověř si to na úřadě. A tohle je můj manžel Edward Cullen,“ odběhla jsem k tomu pozitivnějšímu, co mě drželo nad vodou. Já jsem idiot… Nechci, aby na mě mluvil nebo sahal, ale nakonec tu na něm visím jako malomocná.

Edward chtěl mému otci podat ruku, ale rychle jsem mu ji stáhla zpátky. Nejdřív přijde ta blbost s vodkou.

„Alexander Stackall. Edwarde, máme tu takovou tradici… Gustafe,“ požádal jednoho z mých bratrů. Konkrétně toho nejmladšího. Patnáctiletou barbínu. Páni… Můj bratr, kterého jsem naposledy viděla jako osmiletého spratka, co snad trpěl pyromanií, rostl do krásy. Vystoupil z řady blonďáků - ta jejich platinová formace byla směšná – se stříbrným tácem, na kterém byly dva panáky. Na první pohled k nerozeznání. V jednom byla Finlandia a v druhé Absolutka. „Vzal sis za manželku moji dceru. Jistě máš vše potřebné pro to, abys v tomhle obstál.“ Bože, to je kravina. Jak asi může laik poznat, která je švédská, a která finská. Natož abstinent… Co abstinent? Upír, kterému veškerá lidská strava chutná jako identicky, a to jako bláto. „Pověz mi, která je lepší,“ požádal ho můj vynalézavý otec. Nechtěla jsem, aby tohle Edward absolvoval. Nemohl za to, že tahle rodina je zdegenerovaná.

„Edwarde, ne…,“ začala jsem a chtěla Gustafovi říct, ať zařadí zpátečku nebo dostane přes hubu. Jako malý měl ode mě spoustu modřin. Ovšem já od něj taky. Sice nemám jizvu na zádech, ale já ho tenkrát na ten stůl neshodila schválně.

„Ne, to je dobré,“ usadil mě. Ovšem mile a s jemným úsměvem. Vypadal, že to má na háku. To si chce tipovat? Hrát - Chcete být milionářem? Kdo bude jeho přítel na telefonu?

Sebral z tácu prvního a kopnul to do sebe. Na to hned druhého. Znalecky zamlaskal. Přitom mu to bylo totálně odporné.

„Tohle je limitovaná edice Absolut New Orleans 2007 s příchutí manga a černého pepře,“ pronesl a všem padala dolní čelist k zemi. Včetně mě. Můj otec se zatvářil, jako kdyby do něj uhodilo. „Výborná chuť. Ovšem to druhé je padesátiprocentní Finlandia Milenium.“

A tohle udělal jak? Že by Alice něco zapomněla zmínit? Zírala jsem na něj jako na UFO, když se na mě s tím svým pokřiveným úsměvem, za který bych ho v některých situacích nejradši zkopala, a pak se s ním zase pomilovala, podíval.

„No, Edwarde. Vítej do rodiny!“ řekl mu Alexander, absolutně okouzlený. Švihem mu podal ruku. Moje matka Linnéa z něj taky kvetla, ale asi na jiné frontě. Že jí to není hloupé takhle zírat na mého manžela. Alexander mi Edwarda doslova vyrval z rukou a táhnul ho dovnitř a nadšeně mu něco vyprávěl.

„Pane Stackalle, já umím švédsky. Nemusíte se obtěžovat s angličtinou…“

„Pro tebe jsem Alex, Edwarde. A ne, prosím, švédsky nemluv. Když Američané začnou mluvit švédsky, zní to jako finština.“

Oni ho ještě nakonec budou zbožňovat… No, to mám hroznou radost.

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zelená karta - 19. kapitola: