Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zelená karta - 15. kapitola

07.12.2012 (07:00) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 44× • zobrazeno 6963×

Bella

„Ta svatba musí být perfektní, Simone!“ ječela jsem nervózně na mého holohlavého svatebního agenta. Seděl v mé kanceláři, jako kdyby se nechumelilo. Nožku přes nožku, drncal ukazovákem do pera a s úsměvem přikyvoval. Ještě chvíli a rozšlapu mu brýle od Prady.

„Simon rozumí všemu, co Bella chce,“ promluvil sebejistě. Zamračila jsem se.

„Proč o sobě mluvíš ve třetí osobě?“ zeptala jsem se nechápavě.

„Bello, neboj se. Bude to nádherná svatba. Dělá na tom celý můj tým a dokonce i já sám.“

„No, to bys měl. Vzhledem k tomu, kolik ti za to platím a nezařizuješ svatbu támhle někomu! Já jsem Bella Maja Ölandová! Šéfredaktorka Vogue. A víš, co to znamená Vogue?“

„Šik?“

„Vogue znamená molo slávy,“ prožívala jsem to. Položila jsem mu ruce na ramena a otočila ho na židli směrem na mé zaměstnance. „Vidíš to? Ti lidé usilovně pracují na tom, aby řídili životy druhých.“

„Bello, já vím, co je to Vogue. Četl jsem ho dřív, než ty jsi vytáhla své vikingské paty ze Švédska.“ Přerušil můj výlev.

„Vikingské paty?“ optala jsem se, když se ke mně na křesle otočil zase čelem. Založila jsem si ruce na prsou.

„Pěkné, švédské paty, které jsou součástí krásné nožky s působivou klenbou,“ vysvětlil s milionovým úsměvem, ve kterém mu zářily zubní implantáty. Působivé dílo za tisíc dolarů.

„Važ slova,“ doporučila jsem mu a šla se posadit zpátky za stůl. Moje švédské nožky mě totiž ještě pořád bolely ze včerejšího výletu po Chicagu. Kdo to kdy slyšel, aby se na Louboutinkách chodilo pěšky v řádech kilometrů?

Vyhodila jsem si nohy na stůl a povzdechla si. Ale blaženě. Koukala jsem totiž na plochu mého počítače. Dokonalá fotografie Edwarda a mě z výletu. Působilo to tak harmonicky. Byli jsme tam zachycení na schodech mostu. Edward držel mobil v ruce na délku paže a já k němu byla s širokým úsměvem přitisknutá jako vosa na lžíci od medu.

„Bello, co se stalo? Jsi jiná. Neřveš na mě víc, než obvykle. Ne, že by mi to vadilo. Já tě tak miluju, děvče. Ale zajímá mě, co je původem tvého úsměvu,“ vyčetl ve mně snadno. Byla jsem dost průhledná. I mí zaměstnanci si toho všimli. Štěbetali si nestydatě o tom, že Ölandová měkne. Jen počkejte… Uvidíte na poradě. Pak si zase budete všichni lízat rány a držet huby.

„Co ti mám povídat, Simone? Asi jsem zamilovaná,“ prozradila jsem mu tiše.

„Neuvěřitelné, když se za tři dny vdáváš,“ poznamenal a mrknul na mě. Dobře věděl, proč chystám svatbu. To jen imigrační zaměstnávalo kretény, když nám to s Edwardem sežrali. Simon si podložil bradu dlaněmi a čekal, co mu povím. „Tak povídej. Přeháněj. Chci slyšet o chlapech, i když jsem se s tím mým předevčírem rozešel.“

„No… Edward… Edward je…“ Znovu jsem si povzdechla a zakroutila hlavou, jak jsem nemohla najít slova. Vzpomínala jsem na náš včerejší, společný den v ulicích Chicaga. A hlavně na to ráno…

 ***

„To byly asi nejlepší Vánoce v mé existenci,“ řekl mi můj skoro manžel potom, co jsme se vrátili do bytu. Já s novým briliantovým prstenem a náušnicemi. Očividně Edward nebyl troškař… Já ho ale nechtěla stáhnout z kůže. Jsem šéfredaktorka jednoho z nejdražších časopisů na světě – mám svých peněz dost, takže jsem si mohla pogratulovat, že na jeho bankovní konto jsem nemyslela. Ale která ženská by se nad bezednou studnou jinak nepozastavila? Edwarda totiž ty miliony ani trošku netrápily. Divné. Kde ty peníze bral? Já věděla, že je má, ale ne že by s dolary utíral i nádobí, kdybych mu o to řekla. Do dnešního rána, kdy prohodil pár poznámek, co mě o tom skálopevně přesvědčily.

„Bello?“ dožadoval se mojí pozornosti, jelikož jsem mu neodpovídala. Chodící bankomat mi vrtal v hlavě.

„Jsem tu,“ vrátila jsem se k němu. „Víš, je zvláštní, jak pořád definuješ život jako existenci. To má nějaký skrytý význam?“

„Všimla sis,“ konstatoval. Zřejmě mu to ale milé nepřišlo, vzhledem k jeho výrazu.

„Tak ono to celkem bije do uší. Myslím to slovo. Takže?“ čekala jsem, co mi poví. No, pokračoval do bytu a mě nechal zamknout. Odhodila jsem klíče a cupitala za ním.

„Je to jen takový hloupý zvyk. Ani nevím, kde jsem to slyšel… Co budeme dneska dělat?“ zeptal se, zatímco se hrabal v lednici, kde jsem ho moc často neviděla.

„Co hledáš?“ chtěla jsem vědět, protože moje stříbrná LG už začala vřískat, jak reagovala na to, že je dlouho otevřená.

„V lednici? Vchod do Narnie,“ utrousil sotva slyšitelně. Posadila jsem se na barovou stoličku u kuchyňského ostrůvku. Do mramoru jsem vyťukávala melodii a zírala mu na zadek. To mě vždycky spolehlivě zabaví.

„Připadá mi, že máš dneska nějak moc humoru, Cullene,“ zamumlala jsem si do dlaně, kterou jsem si podpírala dolní čelist.

„Aby ne, když jsem ještě před dvěma hodinami byl na návštěvě u Švédky doma,“ odpověděl. Otočil se na mě s širokým úsměvem, se zeleninou, šunkou a sýrem v ruce. To tu kostku bývalého mléka a chcíplé, slisované kuře vybíral hodně dlouho.

„A jak u ní bylo?“ přistoupila jsem na tu jeho hru, zatímco si svoje ingredience vyskládal vedle dřevěného prkna, na kterém to nožem začal krájet. Přitom na mě zíral s tím sebejistým, koketním úsměvem, místo toho, aby dával pozor, kde se ta velká, vážně ostrá čepel nachází.

„Bylo tam teplo. A mokro,“ dodal. Když se tak na mě koukal… Opět by mohl přijít na návštěvu. Nehet na palci jsem si přitom strkala mezi řezáky a civěla na něj s hlavou na straně. Myslím, že teď jsem vypadala přesně jako ten retard, co si chce sežrat vzrušením palec. „Ale otevřel jsem všechna okna.“

„A měla uklizeno?“

„Dokud jsem nepřišel já, měla.“

„Udělal jsi tam nepořádek,“ podotkla jsem.

„Jak ty to můžeš vědět? Bavíme se o té Švédce.“

„Jo, to by sis zkusil,“ šeptla jsem ledově. Zamračila jsem se a vyndala si ruku z úst. Konec hry dřív, než pořádně začala. Budu muset do sprchy.

„Nežárli, když nemáš na co. Tedy, jestli se nechceš ovšem rozčílit na ten nůž, protože je v mé těsné blízkosti,“ umravňoval mě. Udělala jsem na něj otrávený ksicht a slezla ze židle.

Vůbec nemám na co. Jen na něj a ten jeho… Nevím, co jmenovat dřív. Každá se po něm bude chtít plazit, kamkoliv půjdeme. Možná bych si měla pořídit pušku… Nebo radši kulomet.

„Co dneska budeme dělat?“ zeptal se znenadání, když už jsem bloumala očima po bytě a přemýšlela, jestli mám i tady uklizeno. Otočila jsem se s pozdviženým obočím.

„Nevím, co ty, ale já jdu do práce,“ odpověděla jsem se samozřejmostí.

„Bello!“ nervoval se, ale s prosíkem.

„Edwarde!“ napodobila jsem ho se zesměšňující grimasou.

„Ano, opravdu skvělé. Je ti pět?“ odsekl. „Jsou svátky. Nepůjdeš do práce,“ rozhodnul za mě. A to mě nasralo. Nesnáším a nemůžu vystát příkazy.

Přešla jsem rázně ke kuchyňskému ostrůvku a práskla otevřenými dlaněmi do mramorové desky.

„Protože mi pět není, sama se rozhodnu, kdy půjdu do práce a kdy ne!“

„Bello, neřvi na mě,“ zasyčel. Á, chlap si tu zjednává pořádek. No, uznávám, že mě zamrazilo, což bylo divné. Můžu si to přidat na dlouhý seznam divných věcí, co se Edwarda týkají. „Do práce bys chodit neměla. A já ti hned povím, proč ne,“ dodal dřív, než jsem stačila protestovat. „Dřív jsi byla na svátky zavřená v kanceláři a ječela na svoje podřízené, protože jsi byla sama. V podstatě jsi neměla na výběr. Ale teď máš mě. Tak proč se teď na Vánoce sebereš a půjdeš do práce?“ položil velmi trefnou otázku. Ještě znásobil její účinek, když kladl důraz na každé slovo.

Shrbila jsem ramena a tvářila se značně kysele, jak jsem nemohla vymyslet argumenty, které by nezněly směšně.

„Protože by se to tam beze mě rozpadlo.“ Edward zvednul oči ke stropu v zoufalství z mé idiocie, nejspíš.

„Jestli ti na tohle má vůbec cenu odpovídat… Hned, jak ses dozvěděla o rozlučce se svobodou, nedělalo ti problém zvednout telefon, a pak se jet ožrat támhle někam do Vegas. Nebyla jsi tehdy v práci dva dny a ten mrakodrap stále stojí. Nejlepší by bylo, kdybys dala volno na svátky i všem ostatním, protože jinak zaviníš rozpady rodin a vztahů. I my ten vztah máme, Bello. A co víc – budeme se brát. Nezáleží na tom, jak to začalo, a že to ani jeden z nás nechtěl. Ty by sis hlavně měla rozmyslet, co chceš teď. A tohle je tvoje, tak si to vezmi třeba do práce!“ prsknul s pořádně nabroušeným ostřím v hlase a ten podnos s jídlem, co tu vykouzlil, mi mrsknul pod nos. Zůstala jsem jako opařená – nemohla jsem pohnout jediným svalem a v hrdle mě pálilo, jak bych nejradši spustila v pláč. Když kolem mě naštvaně prošel a prásknul s dveřmi od ložnice, poskočila jsem leknutím. Uslzené oči jsem si rychle promnula a popotáhla.

Edward na mě řval už tolikrát, ale mně to vždycky bylo úplně u řiti. Pakliže mě to nerozpalovalo do běla. Ale tentokrát jsem se mu dívala do černých očí a tváře, která se stávala dost děsivou. To byl jeden aspekt věci. Ten druhý byl, že tohle už nebyla žádná pitomá cha cha hádka, kdy jeden pro druhého vymýšlíme co nejsměšnější přirovnání a snažíme se zpochybňovat jeho inteligenci. Tahle šarvátka už pojednávala o našem vztahu a o tom, co k němu cítím. A nutno dodat, že to není nenávist. Už ne.

A bylo rozhodnuto… Nikam nejdu. Zůstanu na svátky s mým snoubencem, na kterém mi, bohužel, začalo tak moc záležet, že zazdím Vogue. Začínal osekávat můj žebříček priorit, a to se mi vůbec nelíbilo.

Osprchovala jsem se po té vánoční noci, navoněla se, vyčistila si pořádně zuby a vlasy si nechala mokré. Aspoň jednou je nebudu trápit s fénem. Vzala jsem si růžové, flanelové pyžamo se srdíčky, protože jsem se hodlala vyspat. Klidně bych jinak jela nonstop, ale teď zůstanu s ním a oba se vyspíme dřív, než začneme něco podnikat. A přesně proto si beru flanelové pyžamo s odporným, sentimentálním motivem, což byl pro mě symbol asexuality. Nejdeme totiž šukat a já bych jinak pošla zimou. Venku řádí sněhová vánice a já mám v posteli chlapa z ledu.

To mi připomíná tu navštívenku k dermatologovi v kapse kabátu. Zpracovávali jsme jiné potřeby. Neměla jsem čas na to dráždit ho s tím. Však ono to přijde. Nejsem idiot, abych přehlížela kůži z kamene. Každý, kdo se toho dotknul, by to nepřehlédnul.

Potichounku jsem otevřela dveře do ložnice, protože se už nejspíš odebral do světa snů. Bosa jsem přeběhla k posteli, kde ležel pod dekou na boku. Vlezla jsem do postele ve stylu postižené kobry, jak jsem se tam v těch přikrývkách smýkala a přetáhla ji i přes něj, protože jsem si opatrně lehla na bok k němu a kopírovala ho. Jeho studený dech jsem cítila na temeni hlavy.

Venku se rozednívalo – poznala jsem to podle intenzity světla skrz sklo dveří na chodbě. Ještě jsem se natáhla pro jeden z mobilů na stolku a svižně napsala zprávu Chilli, ať všechny propustí ze spárů pekelných – jí jsem to samozřejmě takhle neformulovala – a ať jde taky domů. Třeba do Japonska, pokud to bude nutné.

A pak jsem udělala hroznou věc, za kterou jsem se styděla do morku kostí – mobil jsem vypnula a položila zpátky na noční stolek. S tichým povzdechem jsem se na ten telefon dívala, no, jako protijed jsem se na Edwarda ještě víc zadkem a zády natiskla. Zavřela jsem oči.

Velká, těžká ruka mě objala kolem pasu a já si ji s úsměvem stáhla na hrudník, kde jsem ji spojila s mojí. Spokojeně jsem se usmívala, protože miminko mělo svoji hračku – chrastítko – pod bradou.

 ***

„No, a když jsme se vzbudili v jednu odpoledne, šli jsme na procházku do města. Jen tak… Neměli jsme žádný cíl. Dokonce jsme se zastavili i u vánočního stromku. Věděl jsi, že ten na Rellově náměstí hraje koledy a mění barvy? Byli jsme na obědě, v muzeu, v obchodě a pak na mostě. Tam mi sebral mobil, a že prý musíme ten perfektní den zdokumentovat,“ vyprávěla jsem Simonovi a otočila na něj obrazovku monitoru. Zamrznul s pootevřenou pusou. Potom si sundal brýle a začal si je leštit o cíp saka.

„Myslím, že špatně vidím,“ usoudil. Znovu si je nasadil. „No, kurva! Bello, kde si to vzala? Chci to taky! Bože, to je… Neupravovali tvoji fotografové tu fotografii?“ pochyboval. Vrátila jsem monitor zpátky.

„Ne. Upravila jsem jen sebe,“ dodala jsem, jakoby mimochodem. „Ten je co?“ vzdychla jsem a zase na něj zbožně zírala.

„Mám pocit, že jsem byl právě svědkem sestoupení boha na zem.“ Protočila jsem oči.

„Gayové strašně přehání, když jde o pěkného chlapa.“

„Heteráci by měli taky. Aspoň by si pak začali vážit toho, když mají doma Afroditu.“

„Edward je Afrodita?“ opáčila jsem se skepsí.

„Testosteronová verze. Miláčku, toho si vezmi a žij s ním šťastně až do smrti,“ radil mi vážně. Zapnula jsem internetový prohlížeč, abych si neoslintala monitor. Ještě ho budu dneska potřebovat.

„Pokud se nesežereme, tak bych ráda. Já ho vážně miluju, Simone,“ uvědomila jsem si hořkosladce.

Takže se budu vdávat z lásky. V to jsem nikdy nedoufala.

Vyvěste černé prapory. Bella Maja Ölandová odešla do věčných lovišť. Přichází mnohem horší, zamilovaná, žárlivá verze.

Ne, to bude dobré... Ale neměla bych Edwarda nahlásit i na oční? Ta jeho barevná, střídající se škála mi lezla nervy. Tedy, byly krásné, ale zdravým lidem oční duhovky barvu nemění. A rozhodně nemají zlaté. Tak přemýšlím, jestli bych se vůbec divila, kdyby jednou vstal a měl fialové se zelenými puntíky.

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zelená karta - 15. kapitola: