Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Žebračka 2. kapitola

Žebračka 2. kapitolaZdarec palec! Tak je tu další dílek od Odehnalky! Hm-m, mám z Vás radost lidičky. Líbí se mi to čím dál tím víc, vážně! Jste šikulky! Takže za Odehnalku Vás prosím o komenty, jelikož i tahle kapitola je krásná! Vaše ZabZa

O co jde?

2. kapitola

 

Měla štěstí, protože teplá voda ještě byla. Jak uklidňující a příjemné. Teplá voda ji stékala po bledé hebké pokožce, tu a tam měla nějakou modřinu, které projevovaly její nešikovnost a vřelost a vlídnost ostatních lidí. Užívala si tu teplou vodu, protože věděla, že dlouho se k další nedostane. Malá kostička mýdla voněla měla exotickou vůni, kterou ona neznala.

Deset minut uteklo jako voda, a to nejen obrazně, a ona musela z toho krásného vodního království pryč. Teď již čisté a voňavé tělo oblékla zase do toho špinavého oblečení a stoupla si naproti jednomu z mnoha zrcadel, aby se ještě trochu upravila a vyčistila zuby.

Když se koukla do zrcadla, na svůj odraz, opět se ji vybavilo několik vzpomínek. Tak moc byla podobná své matce. Bella vždy říkala, že její matka byla mnohem hezčí, někdo však říkal opak. Ale Bella si tvrdě stála na svém. Vzpomněla si na svoji usměvavou a ztřeštěnou mámu, která pořád něco vyváděla. Někdy ji připadalo, že není dospělá, ale že je pětileté dítě…

Rychle zavrtěla hlavou, pustila ledovou vodu a rychle si opláchla obličej. Nesmí vzpomínat, prostě ne. Vzpomínky ji moc bolely…

Mokré hnědé v lasy, které ji teď sahaly až do půli zad, se snažila rozčesat prsty a upravit tak, aby pěšinku měla přesně uprostřed. Nikdy to takhle nenosila, ale čas ji donutil, aby se změnila.

Ne čas, ale místo. Ulice ji donutila hodně věcí, donutila ji dělat věci, které by sama nikdy předtím neudělala, ale teď musela. Ulice ji změnila a ona si to dobře uvědomovala. Změnilo se hodně věcí.

Jedna z mnoha byl pohled na svět. Sama by se na lidi bez domova dívala, jako oni se dívají na ni, ale teď už, jak jim je. Teď už by se takhle nedívala. Vzpomněla si na tu podivnou malou dívku Alici, díky které se dnes mohla umýt a hodit trochu do gala. Nechápala ji.

Nechápala, jak se na ni může dívat normálně, a ne pohledem, který by jasně říkal, že takový lidi, jako je ona, sem nepatří. Nechápala, proč ji chtěla dát tolik peněz. Ta dívka byla podivínka, ale měla dobré srdce, i když to Bella zatím nepoznala.

Vzala si do ruky kartáček, na který nanesla trochu pasty a pak se pustila do čištění zubů. Bože, ani si nepamatovala, kdy si je naposledy čistila. Bylo to divné, ale ona si tyto vzácné minuty užívala. I když tohle byla obyčejná veřejná umývárna, ji to připadalo království. Nikdy si koupelny nevážila tolik, jako teď, stejně jako čisté vody, mýdla a kartáčku na zuby.

Vypláchla si ústa, naposled opláchla obličej a zkontrolovala, jestli má vše z toho nic, co měla. Hlavně zkontrolovala, jestli má ještě zbytek těch peněz, které dnes dostala. Už dlouho neměla tolik peněz pohromadě a tak uvažovala, co s nimi udělá.

Samozřejmě si nějaké schová, nemůže je přeci všechny hned utratit. I když Alice říkala, že ji klidně dá další, že ona peníze nepotřebuje, moc ji nevěřila. Co když to není vřelý člověk, který neví co s penězi, ale něco trochu jiného?

Zavrtěla hlavou. Možná bude lepší, když se s Alicí už nesetká a s těmito penězi bude zacházet rozumně. Například tak, že si po dlouhé době koupí pořádnou snídani.

Vyšla z umýváren na šedou a zaprášenou ulici, která už byla opět plná lidí. Ti se na Bellu dívali zhnuseně, někteří i nakrčili nosy, ale ona si jich nevšímala, už jsi opravdu zvykla.

Zamířila k blízkému pekařství, aby si koupila nějaký ten rohlík nebo jiné pečivo na snídani, aby zahnala ten hlad, který je dennodenně zužoval.

S velkou radostí se zakousla do rohlíku, na kterém byla zapečená slanina a sýr. Takovou dobrotu si nemohla jen tak dopřát, ale teď ano a její prázdný žaludek to přivítal s velikou radostí. K tomu si koupila velký hrnek čaje, aby se mohla trochu zahřát, protože teplá voda už ztratila jeden svůj účinek. Už necítila tu vodu na svém těle.

Když zahnala hlad a žízeň a v jejím žaludku bylo krásně teplo a byl plný, rozhodla se trochu projít. Normálně by šla opět žebrat, ale dnes ne, dnes si chtěla dát volno. Proto se rozhodla, že se projde. Počasí na to bylo, sluníčko kupodivu vykouklo z pod šedých mraků, ze kterých tu a tam padlo pár kapek.

Takové počasí tu na podzim bylo normálně. Ano, byl podzim. A to znamenalo, že počasí bude sychravé, studené a mokré. Nebylo však tak hrozné, jako zima. Jako malá měla zimu ráda, milovala, když se mohla projet na lyžích, když se mohla koulovat se svou mámou. Jenže teď zimu nesnášela, protože sníh byl všude. Těžko jste našli místo, kde nebyl sníh. A hlavně tady, ve státě Washington, kde není počasí zrovna slunečné.

Procházela se po městě a dívala se kolem sebe, vše si chtěla zapamatovat. Dnes totiž měla pocit, že není žebračka, že přeci jen někam patří. Šla tam, kam ji nohy nesly a ona jim ani nebránila.

Stejně rychle, jak sluníčko vylezlo, tak se schovalo zpátky za mraky. Povzdechla si. Byla trochu podivínka, protože tak, jak milovala jako malá zimu, tak milovala sluníčko, které milovala dodnes. Sluníčko totiž znamenalo teplo, sucho a taky uklidňující paprsky.

Nohy ji nesly do jednoho městského parku, který hrál několika barvami, díky barevnému listí, některé se ještě drželo na stromech, jiné už bylo na zemi shrabané do několika kupek, nebo je nezbedné děti rozházely kolem a hrály si s nimi.

Park byl veliký a bylo tu vždy mnoho lidí. Šla po kamenné cestičce a prohlíželi si nenápadně lidi kolem sebe. Bylo tu několik dětí, kteří si společně hrály, jak na hřišti, tak i mimo něj, několik lidí se svými malými, velkými, chlupatými, holými, hnědými, černými, a tak dále, psy, maminky s kočárky, skupinka běžců… Ti všichni byli bohatí a ani o tom nevěděli. Bella to ale věděla. Oni měli rodinu, měli domov, měli práci, někdo je respektoval, měl je někdo rád, ale Bellu ne. Byla sama a to ji bolelo.

Najednou si všimla tří lidí – dva muži a jedna žena. Všichni byli svým způsobem hezcí, krásní, jejich tváře měli ostré rysy, ale i tak vypadala tvář ženy jemně a něžně. To však vyvracely husté zrzavé vlasy, které ji vlály kolem tváře. Naoko se usmívala na muže, který stál hned vedle ní. Objímal ji kolem ramen a i na dálku šlo vidět, že si ji pevně tiskne k sobě.

Žena však nevypadala šťastně, spíše se trápila, i přesto, že se smála. Mohlo to vypadat i tak, že muž ji drží pevně proto, aby jim neutekla. Ale to nemohlo být možné, ti dva museli být hodně silní. Aspoň to si myslela Bella.

Žena něco špitla svým společníkům, ti se však na ni zamračili a muž, který ji objímal kolem krku, ji i něco řekl. Ona sklonila pohled a zadívala se na své odrbané boty.

Dlouhán s krátkými blonďatými vlasy, který objímal ženu, se koukl na druhého muže, který byl o něco menší než on a jeho černé dlouhé vlasy nešly přehlédnout. Musel je pěstovat hodně dlouho, pomyslela si Bella. Ta je dál nenápadně sledovala. Byli daleko od ní, takže o jejím pohledu ani nevěděli.

Všichni tři byli bledí. Chvíli přemýšlela, jestli je někde neviděla, ale to musela zamítnout, protože takové krásné tváře by si určitě zapamatovala.

Pak si vzpomněla, kde takovou bledost viděla – na Alici, na té podivné holce. Že by to byli její příbuzní?

To však musela vyvrátit, protože nic, kromě bledosti, neměli stejného, nevypadali jako sourozenci, natož vůbec příbuzní a ani ten černívaly se Alici nepodobal, rysy neměli stejné.

Muž uprostřed něco řekl, druhý muž přikývl, žena však ztuhla a než si Bella něco uvědomila, tak se, prve žena, ale pak i muži, dívali na ni. Bella se na místě zastavila a její oči se trochu rozšířily úlekem.

Dlouhán vyšel rázným krokem, ženu téměř táhl za sebou, ale černovlasý muž mu položil ruku na prsa, čímž ho zastavil. Pak mu něco zašeptal, dlouhán pečlivě poslouchal a na tváři se mu rozlíval úsměv. Pak přikývl. Žena se opět podívala na Bellu a i přes tu dálku poznala, že má černé oči, ve kterých byla nejistota a strach. Bella odtrhla pohled od ženy a opět se podívala na její společníky. Zaměřila se na jejich oči, zrak měla vždy dobrý. I oni měli černé oči, jako ta nejtemnější noc.

Dlouhán se zasmál a pak se koukl na Bellu. Jejich pohledy se na malou chvíli spojily. Bella polkla, rychle se otočila a radši utíkala. Nevěděla kam, ale už nechtěla spatřit ty tři podivné osoby.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Žebračka 2. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!