Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zdravotní sestra? Ne, bratr - 9. kapitola

01.07.2013 (09:45) • werca13 • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 995×

Než jsem stihla postřehnout, už mi Edward otevíral dveře a pomáhal mi ven. Když jsem mu však chtěla dát pusu jako poděkování, otočil se.

Tak o tomhle si ještě promluvíme, chlapečku…

Nijak jsem se k tomu nevracela a šla za ním. Udržovala jsem si profesionální odstup a rozhlížela se po parkovišti. Vypadalo strašně opuštěně.

Za nedlouho jsme došli k protáhlé budově, která na první pohled vypadala velice luxusně. Měla béžovou barvu a prosklená jak okna, tak dveře. Když tak přemýšlím, je to velice nepraktické, mít v nemocnici skleněná okna, protože když někdo, kdo bude odcházet, náhodou uklouzne, může se vrátit zpátky, ale zase to nemá moc daleko. Přemýšlela jsem nad takovými kravinami přesně do chvíle, než jsme došli před kancelář.

Sedla jsem si do křesla, opřela se o bok a snažila se nemyslet na to, že Edward Cullen je hned vedle mě. Zavřela jsem oči a v duchu se proklínala za to, že jsem mu věřila. Myslela jsem, že to opravdu myslí vážně, ale jakmile jsem dostala první příležitost to otestovat, tak zklamal. Uvidíme, jak se bude chovat dál.

O pár minut později se otevřely dveře a já se šíleně vylekala. Vzhlédla jsem, abych se podívala, kdo je původcem onoho rachotu. Ve dveřích stál chlap. Byl jen o pár centimetrů menší než Edward. Měl nemocniční plášť, pod kterým bylo schované značkové oblečení. V rukou držel notes a druhou měl stále opřenou o dveře.

Přišel blíže ke stolu, mimochodem až teď jsem si všimla, že Edward celou dobu sedí vedle mě, a natáhl ke mně ruku.

„Ahoj, Bello, opět se setkáváme. Prosím, pojď se mnou, Edward zněl celkem vyděšeně, když jsem s ním mluvil,“ řekl a já cítila uvnitř sebe lehké bodnutí útěchy, on se o mě bál.

Neřekla jsem ani slovo a šla za Carlislem do ordinace. Tam jsem si lehla na nemocniční lůžko a čekala, co se bude dít.

Nejdříve mi prohlédl hlavu a udělal mi EEG, pak si poslechl mé srdce a nakonec jsme šli na rentgen a EKG. Zdálo se mi poněkud divné, že nikde nebyl Edward. Myslela jsem, že nás alespoň při přechodech bude následovat.

Nakonec jsme zase skončili v bílé ordinaci. Tentokrát mě Carlisle vyzval, abych se posadila k němu na židli. Vzal si blok, tužku a sedl si naproti mně. Tuhle scénu jsem vídávala ve filmech, když byl někdo u psychiatra.

„Nevěděla jsem, že si vystudoval i psychiatrii,“ řekla jsem a Carlisle se zdál vykolejený.

„Jak jsi poznala, že budu s tebou chtít probrat tvou psychickou stránku?“ zeptal se a já se musela zasmát, asi se na takové filmy moc nedívá.

„Podle tvého postoje a toho, co sis vzal sebou,“ odpověděla jsem vcelku normálním hlasem.

„Dobrá, takže, jak se cítíš? Neboj, můžeš odpovídat upřímně. To, co mi tady řekneš, zůstane jen mezi námi a navíc se chci jen ujistit, že ti nic není.“ Myslí to dobře.

„Vlastně, cítím se vyčerpaně a naštvaně… Kde je Edward?“ Tak tohle jsem říct nechtěla. Sakra… Proč mi pořád leze do hlavy?! No, asi když někoho miluješ, tak budeš myslet na něj a ne na to, jak strašně trpí velryby, i když je to závažné téma…

Carlisle na mě vykulil oči, a pak se záhadně usmál a něco zapsal do notýsku.

„Edward jel do obchodu opatřit ti něco k jídlu. A… vyčerpanost zcela chápu, ale co ta naštvanost, popiš mi ji,“ řekl. Já zavřela oči a hledala, ta správná slova, jak to vyjádřit, ale nedařilo se mi to. Pomalu jsem otevřela oči, podívala se na Carlislea a povzdechla jsem si. „Má to co dělat s Edwardem?“ zeptal se přímo a já se nezmohla na nic jiného než na přikývnutí. „A mám se ptát?“ Jen jsem pokývala hlavou na znamení záporu a znovu si povzdechla.

V tu chvíli mi začal vibrovat v kapse mobil. Neznámé číslo, hmmm.

„Swannová, prosím?“ řekla jsem potichu.

„Ahoj Bello, tady Edward, mohla bys mi prosím dát otce?“ zeptal se a já vstala ze židle a popošla ke Carlisleovi, ústy jsem mu naznačila, že je to Edward a podala mu mobil. Chvíli společně debatovali, pak si Carlisle povzdechl a s něčím souhlasil.

Vzápětí mi dal mobil zpět a začal se oblékat. Koukala jsem na něj jako na blázna. To mě tu chce zamknout a jít na oběd, nebo co?

Když viděl, jak se na něj koukám, tak mi podal bundu a konečně mi vysvětlil, o co jde.

„Edward chce, abych tě zavezl zpět do národního parku, on si prý musí něco promyslet a s tebou by mu to prý nešlo,“ řekl opatrně a koukl se na mě. Odvrátila jsem od něj tvář. Tohle bolelo, svinsky bolelo. Úplně přesně jsem věděla, co si chce promyslet. Začíná mi docházet, proč uhnul před tím polibkem. „Tak nasedat,“ křikl Carlisle.

Tohle bude dlouhá cesta. Nasadila jsem si sluchátka od Ipodu, najela si na staré dobré Linkiny a doufala, že mou hlavou nebudou procházet myšlenky na Edwarda Cullena.

Ani ne po půlhodině cesty jsem usnula a spala celou cestu.

 Takže... opět budu ráda za komentáře, nevím, jestli se vám to líbí, jestli mám něco změnit, nebo tak... 

Tak, díky za komentíky. :)

Autor: werca13 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zdravotní sestra? Ne, bratr - 9. kapitola: