Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zázrak IV. Zlá? Ne! Ještě horší zpráva!

Zázrak IV. Zlá? Ne! Ještě horší zpráva!Je tady po dlouhé době zase Zázrak. Chtěla ybch moc poděkovat (a zárověň věnovat tento dílek): nessienka, kamil, TellBells, jaana, Endy, mařenka, Belllia, anissska, azeret, JaneSwanCullen, lied, kati, Leni, *Bella*, Salazaret, a Monči. Moc vám děkuju, že tuto povídku čtete. Doufám, že nad ní nezanevřete kvůli tomu, jak dlouho mi trvá jedna kapitolka. Přeju hezké čtení. blotik

IV

Když jsem se probudila, nějak jsem nevěděla, co se děje. Co se vlastně stalo? Proč ležím na gauči? Proč nejsem ve své posteli s Edwardem?

Jakmile jsem ale ve své mysli zmínila jméno Edward, vše se mi do nejmenšího detailu vybavilo. Hádka, mé slova mířené na něho, můj útěk, pláč, rozhovor s Charliem. Všechno. Každý detail. I na tu tmu jsem si pamatovala. Ale ze všeho nejvíce mě mrzelo, že se mi vrátila bolest. Bolest z toho, co jsem řekla Edwardovi, z toho, co mi provedl. Vím, že něco slíbil a zase to nedodržel, ale nevím, jestli ta slova, které jsem vypustila z úst, nebyla až příliš.

„Charlie?“ zvolala jsem do útrob domu. Nevěděla jsem, jestli jsem doma. Přece jenom je dneska den… Jaký je vlastně den?

„Bello, konečně jsi vzhůru. Vyděsila jsi mě!“ oddychl si Charlie. Takže přece jenom je doma.

„A proč? A co je dneska vlastně za den?“

„Dneska je čtvrtek. No, víš, když jsi přišla, byla jsi naprosto zoufalá. Chtěl jsem tě pozvat dovnitř, ale pak jsi omdlela.“ Takže jsem omdlela. To byla ta tma.

„Charlie, děkuju. Moc. Za všechno.“ Byla jsem velice ráda, že ho mám. Přímo jsem děkovala bohu. Kdybych ho neměla, nevím, co bych si počala.

„To je v pořádku. Nechceš něco přinést? Musíš mít hlad,“ nabízel se. On vařil? To jsem opravdu zvědavá.

„Tys vařil?“ vyslovila jsem svou otázku hned nahlas, „Ráda si dám.“

Charlie na chvíli odešel do kuchyně a mě tu nechal samotnou. Teď jsem měla chvilku na přemýšlení. Charlie pro mě znamená velmi hodně. Je to můj táta a vždy mi pomáhal. Edward je pro mě ale taky velice důležitý. I když jsem řekla to, co jsem řekla, nemohla bych bez něho žít. Jednou už mi to stačilo. To, když mě tady nechal. Prý pro moje dobro. Jenže on je moje dobro. On je vše, co k životu potřebuju. To on nechává mé srdce, aby tlouklo. To on popohání mou krev, aby proudila mými žilami. Nikdo jiný, jenom on. Není pro mě lepšího dobra, než on. Bez něho nejsem nic, neexistuju.

Víc už jsem přemýšlet nemohla, protože ke mně doplula vůně omamná. Jídlo vonělo přenádherně. Po chvíli se ukázalo už samo jídlo v rukou Charlieho.

„Tati, moc hezky to voní. Opravdu jsi to tvořil sám?“ nevěřícně jsem se na něho podívala.

„No dovol. Teď urážíš mé kuchařské schopnosti,“ zamračil se, ale moc dlouho mu to nevydrželo a začal se smát. Jídlo položil přede mě na stůl. Stejně tak, jak to vonělo, tak to i vypadalo. Na talíři bylo vytvořené umělecké dílo. S tím si Charlie musel dát práci, pokud to ovšem vařil on. Stále jsem nevěřila, že by to mohl vařit Charlie. Ano, lidé se mění, ale ne z takových, pro které je problém si i namazat chleba na ty, kterým nedělá problém uvařit složitější jídlo. Já jsem tady vždy vařila. Charliemu to opravdu nikdy nešlo. Aspoň se na to vymlouval.

Na talíři přede mnou byla bramborová kaše s pažitkou. Byla vytvarovaná do oválu a uprostřed byl petržel. Tak, jak to bývá na chlebíčku. Po krajích byly poskládány ruličky masa. Možná plněné šunkou a sýrem, podle vůně. Už jenom při té vůni se mi sbíhaly sliny. Uvnitř, mezi brambory a masem, byl nějaký salát. Byla to prostě fantazie.

„Vzal jsem si kuchařku, tak by to měla snad i chutnat. Budeš můj první kritik. Tak jen do toho a potom do mě. Chtěl bych znát tvůj názor,“ popoháněl mě k jídlu. Jen, co jsem vlžila první sousto do úst, uchvacující chuť se mi rozlila po puse. Byl to prostě kulinářský zázrak. Co kdyby táta nebyl policistou, ale kuchařem?

„Máš to výtečné, tati. Z tebe něco bude. Třeba kuchař,“ začala jsem se smát s plnou pusou.

„Dobrou chuť,“ popřál mi a odešel.

Když jsem dojedla, Charlie přišel a už mi bral talíře z rukou.

„Tak to teda ne, tati. Nejsi můj sluha. Já jsem to snědla, já to odnesu. Ty jsi to uvařil, a dokonce přímo dokonale,“ protestovala jsem. Přece mi můj vlastní táta nebude dělat nějakého poskoka. Navíc, jsem zdravá.

Vzala jsem talíře a šla do kuchyně. Ale jen co jsem se zvedla, zatmělo se mi před očima, a pak jsem jen matně cítila nepatrné štípnutí do temene hlavy.

Po chvíli mi zase někdo rozsvítil. Nade mnou se skláněl táta.

„Co se stalo?“ zeptala jsem se zmateně a rozhlížela se kolem sebe. Vedle mě se povalovaly střepy, vidlička a nůž.

„Promiň, tati. Moc se omlouvám za ten talíř,“ vzpomněla jsem si.

„Ty si myslíš, že mi jde o nějaký talíř? Ne, mě nezajímá nějaký blbý talíř, kterých na světě milion, ale ty. Ty jsi tady jen jedna,“ rozčiloval se.

„Pojď. Pomůžu ti vstát.“

Podpírala jsem si tátou. Musela jsem být těžká. Pro Edwarda jsem možná lehká byla, ale táta není upír.

Dokulhaly jsme až do mého pokoje a já si lehla do postele.

„Děkuju, tati.“ Nechápavě se na mě podíval.

„Že mi pomáháš. To já bych měla pomáhat tobě. Jsi můj otec a já tvá dcera. A ne ti přidělávat starosti,“ svěsila jsem hlavu.

„Bells, ty mě můžeš otravovat kdykoli. Jsi moje dcera, jak už jsi sama řekla. Navíc, mě to začalo bavit,“ zavtipkoval. Já jsem zívnula. Byla jsem už zase unavená. I když jsem před chvílí spala.

„Vyspi se. Ale kdybys něco potřebovala, klidně mě zavolej. Opravdu. Mám o tebe strach.“ Dal mi pusu na čelo a odešel z pokoje. Takové pusinky na čelo mi vždycky dával Edward. Tohle mě zabolelo. Jak já mu musela ublížit.

Hned jsem usnula, ale v noci jsem musela na záchod. Bylo mi nějak divně. Potřebovala jsem prostě zvracet. Dostavil se ke mně nějaký divný pocit, který mě velice znervózňoval. Říkal: ‚Teď se ti něco stane‘.

V polovině můj divný pocit dosáhl svého cíle, před kterým mě varoval. Zasáhla mě příšerná bolest, kvůli které jsem se sesunula k zemi. Bolest se zvětšovala a já už nemohla jinak, než vykřiknout bolesti. Ležela jsem na zemi a cítila, jak něco teplého a tekutého zahřívá mé nohy. V tu chvíli přiběhl Charlie, asi jsem ho vzbudila chudáčka. Jakmile mě ale viděl, běžel hned zpátky. Netušila jsem proč, ani pro co, ale když jsem se koukla na sebe, už jsem věděla, co mě to ohřívalo. Moje nohy leželi v kaluži krve. A teď otázka. Co by udělal váš otec, kdyby vás našel ležet v kaluži krve uprostřed chodby? Asi by šel volat záchranku. Takže jedna otázka zodpovězena. Táta šel pro telefon. Já už jsem ale moc nevnímala. Pomalu se mi před očima „stmívalo“. Poslední věc, která mě ještě trochu probrala, bylo nějaké zvednutí ze země.

***

Probudila jsem se v nemocnici. Kolem mě pípaly přístroje a do mě byly připojené nějaké hadičky. Připomínalo mi to čas, kdy jsem byla v nemocnici po útoku Jamese.

Po chvíli přišla sestřička. Asi přišla zkontrolovat mě i hadičky.

„Proč jsem tady?“ zeptala jsem se chraptivým hlasem. Měla jsem úplně sucha v krku.

„Zavolám vám doktora,“ odpověděla rychle a za chvíli byla pryč z místnosti. Už si konečně všimla, že jsem vzhůru.

Po chvíli přišel doktor.

„Doktore, co mi je? Proč jsem tady? Co se vlastně stalo?“ chrlila jsem na něj proud otázek. Doktor v klidu došel k nohám mé postele a vzal do rukou mou složku.

„Isabella Swanová. 18 let,“ mumlal si pod nosem. Když dočetl, na tváři se mu objevil kamenný výraz. Nechtěl dát na sebe nic znát. V jeho očích bylo ale něco jiného. Možná smutek, možná lítost. Netušila jsem.

„Tak řeknete mi, co se děje?“ V mém hlase už byla zřetelná panika. Ano, panikařila jsem. Netušila jsem, proč jsem tady, ani co se stalo. Nevědomost je strašná věc…

„Isabello,“ začal, ale já ho přerušila.

„Jenom Bella, prosím.“

„Dobře, Bello. K nám zavolal váš otec. Našli jsme vás ležet v kaluži krve skoro v bezvědomí. Pamatujete si to?“

„Jen matně,“ odpověděla jsem popravdě.

„To je dobře. Bohužel jsme ho nedokázali zachránit.“ Koho? Tátu? Proč? Vždyť byl v pořádku!

„A koho?“ nechápala jsem.

„Vaše dítě.“ Já jsem byla těhotná?

„Byla jste asi v 6 týdnu. Potratila jste,“ oznámil mi tichým hlasem. To ale není možné. Jediný, s kým jsem se kdy milovala, byl Edward. Ale on je upír. A upíři nemohou mít děti. Žádný upír. V mém rozjímání mě ale přerušily otevírající se dveře.

„Bello. Co se ti stalo? Od Carlislea jsem slyšel, že jsi v nemocnici. Prosím, nezlob se namě. Moc mě to mrzí. Za všechno, co jsem… Však víš,“ odkašlal si a očima ukázal na doktora. Nemohl před ním mluvit o všem. Jak by asi reagoval tan doktor, kdyby zjistil, že je vedle něho upír. I když dobrý. Buď by ho odvezli do bláznice, nebo by tady mohl způsobit chaos. Nebo něco podobného. Doktor se na mě podíval.

„Edwarde, nemůžeme si o tom promluvit později? Prosím? Nech nás teď tady s panem doktorem o samotě.“ Očividně mi chtěl ten doktor ještě něco říct.

Edward jenom přikývl a byl na odchodu, ale do pokoje se vřítila Alice.

„Bello, proč jsi tady? Co se…“ panikařila, ale já jsem jí utnula.

„Alice. Můžeš nás tady s panem doktorem nechat? Potom vám všechno řeknu a vysvětlím. Prosím.“ Bylo divné, že můj a Edwardův rozhovor neslyšela. Vždyť je to upír.

„Ale…“

„Žádné ale Alice,“ řekla jsem jí už zvýšeným hlasem. Ona taky musím mít stále svou hlavu. Nikdy nemůže ustoupit.

„Tak dost! Musím vás poprosit, abyste opustili tuto místnost. Pacientka potřebuje klid. Až skončí vizita, zavolám vás,“ zakřičel na ně doktor.

Divila jsem se, že křičel. Doktor by si měl zachovat chladnou hlavu. I když u těch dvou to asi nejde. V podstatě ho chápu.

Edward si ho jenom prohlížel a odešel. Ale prohlížel si ho divným způsobem. Stejným způsobem, jako při jednom z našich prvních setkání. Jakoby mu nemohl číst myšlenky. Nechala jsem to být.

„Omlouvám se, pane doktore. Za oba dva. Ale mají o mě strach,“ omlouvala jsem se doktorovi.

„Nic se nestalo. Rodina má občas až přehnaný strach. Znám to. Proto jsem zasáhnul. Nesmíte se rozrušovat.“

„Ano. Až moc přehnaný,“ řekla jsem spíš pro sebe.

„Potřeboval jste mi ještě něco sdělit?“

„Popravdě, je tu ještě jedna,“ hledal to správné slovo, „‘maličkost‘.“ Tvářil se u toho trochu zaraženě. Jakoby mi to ani nechtěl říct.

„Jaká?“ vyzvídala jsem. Bylo mi jedno, co to je. Nic horšího, než to, že jsem přišla o mé a Edwardovo dítě, být nemůže. Až teď, když jsem o tom začala uvažovat, na mě dolehl smutek. Edward měl mít dítě, ale kvůli mně tady nebude. Možná je přece jenom možné mít dítě s upírem. Možná to šlo, ale teď už je to stejně jedno, protože to dítě, děťátko, je pryč. Už nebude. Já jsem ho svou neopatrností zabila. I když jedna možnost tady je. Dítě bylo, ale už není. Co kdyby bylo ještě jedno. Kdyby ano, dávala bych na sebe mnohem větší pozor. Už bych ho nenechala takhle odejít. Už bych se nenechala takhle rozhádat s Edwardem. Proč jsem to jenom udělala? Kdybych neběžela tím lesem, nevyčerpala bych se a… a… a co? Nemuselo být to dítě mrtvé.

„Tím potratem…“ To se nemůže vyžvýknout? Nic horšího podle mě být nemůže. Nic, kromě mého potratu, není.

„Nevíme příčinu potratu, nevím, proč jste potratila, ale díky tomu potratu už dítě mít nemůžete,“ dokončil větu a mě se totálně zhroutil svět.

 


V. díl

Shrnutí


Přeju příjemné počtení. A děkuju moc, že jste mi dokázali, že tato povídka neupadla v zapomnění. Moc vám za to děkuju.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Zázrak IV. Zlá? Ne! Ještě horší zpráva!:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!