Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zapovězená láska 11. kapitola

Zapovězená láska 11. kapitola„V životě jsou chvíle, kdy ti někdo tak strašně chybí, že ho chceš unést do svého snu, abys ho mohl doopravdy obejmout.“ Přeji pěkné počtení. :-D

Hlavou mi běžel milion myšlenek. Proč to dělá? Proč se mi to líbí? Proč po něm toužím? Proč nechci, aby mě pouštěl?

No jo, Bello, zamilovala ses, oznámilo mi svědomí.

„Pche,“ vyprskla jsem.

Edward se na mě tázavě podíval.

Měl tak nádherné oči. Topila jsem se v nich.

Jsi jak všechny ty hvězdy, co si pro něj slintají na prsa, neodpustil si můj vnitřní hlas.

Koukla jsem na naše spletené prsty a spolu s tou svou zvedla i Edwardovu ruku.

„Edwarde, co to vlastně znamená?“ zeptala jsem se. „Toto není správné.“ I když se mi to moc líbí a chtěla bych víc, řekla jsem si v duchu pro sebe.

„Ty jsi kněz.“

„Ano, jsem kněz, co doprovází svoji ovečku, aby se v pořádku dostala domů. Jen pro případ, kdyby se tu potuloval nějaký vlk,“ dodal a povytáhl obočí.

Já jsem ale kráva! Už si s ním bezmála maluju růžovou budoucnost a on mě, jen jako kavalír, doprovází domů. Nejsem o nic lepší, než ty kostelní pipiny.

„Aha.“ To bylo jediné, co jsem ze sebe vydolovala, a vyplula jsem z jeho dlaně.

„Proč…?“ začal Edward. „Nechci tě pustit,“ zamračil se.

No, to já taky ne, ale nebudem si to zbytečně ztěžovat. Ty jsi očividně v pohodě, ale já z toho budu mít v noci divoké sny a jinak prd.

„Mohl by nás někdo vidět. Nestojí to za ty problémy, které bys z toho mohl mít,“ řekla jsem a skenovala očima zem.

„Máš strach, aby z toho nebyly klepy?“ uculoval se.

Ach bože, jak ten se umí smát.

„Tak nějak. Lidé, a hlavně zdejší, unudění lidé, mají bohatou fantazii a věř tomu nebo ne, někteří dokážou být pěkně zákeřní,“ řekla jsem posmutněle, protože jsem si vzpomněla na Jessicu.

„Mluvíš z vlastní zkušenosti?“ zeptal se.

Prásk. Z ničeho nic, jsem zakopla a válela se po vlhké zemi.

Ach jo, já jsem takový nemehlo, pomyslela jsem si a nejraději bych se propadla studem do Číny. Ale chtě nechtě, musela jsem vzhlédnout a pokusit se vyškrábat zpět na nohy.

Koukla jsem nahoru a sledovala Edwardův nevěřícný a zároveň pobavený výraz. Kráva, kráva, kráva, nadávala jsem si.

Potom upravil svůj výraz a gentlemanským gestem mi podával ruku, aby mi pomohl vstát.

„Jsi v pořádku? Jdeme, jdeme a najednou si zmizela. Padla si mi doslova k nohám,“ smál se.

Tak toto gentlemanské rozhodně nebylo.

Pleskla jsem ho odmítavě po ruce a vstala sama. Zamračila jsem se na něj, jak nejvíc to šlo, a vydala se lesem na vlastní pěst. Neslyšela jsem za sebou kroky, tak jsem se pořádně roznadávala.

„Blbče. Šašku jeden počmáranej. Si myslíš, že když seš takovej hezounek, že z tebe všichni padnou na zadek? Nebo k nohám a budou ti je ještě líbat, co? No, to se teda chlapče, pleteš. Já teda rozhodně ne. Mám nějakou hrdost, sakra!“ pištěla jsem. Byla jsem tak namíchlá. A to nejen proto, že se mi smál, ale očividně jsem se nešťastně zamilovala.

Kopala jsem do všeho kolem sebe, vztekle jsem rvala větve, které se mi svou neopatrností dostaly do zorného pole a bránily mi v cestě.

„Sakra, a teď se stmívá, já nevím, kde jsem, a kam mám jít, a za to všechno můžeš ty. Jak to, že si dovoluješ nechat mě tu takhle samotnou?“ začala jsem vzlykat, když za mými zády něco zapraskalo.

Vlk, pomyslela jsem si. Byla ve mně malinká dušička a srdce mi mohlo vyskočit z hrudi.

„Edwarde, jestli to jsi ty, ty prevíte, okamžitě vylez! Toto není sranda,“ křičela jsem hrdinně, ale byla jsem podělaná až za ušima.

„Bojím se,“ zašeptala jsem a přitiskla se zády ke stromu. Nevím proč, ale měla jsem nepříjemný pocit v zádech, jako by mě někdo sledoval.

„Je to všechno, co si mi chtěla říct, nebo mi budeš ještě chvíli nadávat?“ ozval se za mnou známý hlas.

„Edwarde,“ vydechla jsem a běžela se schoulit do jeho otevřené náruče. Tak jsem se bála.

„Myslela jsem, že je tu vlk,“ vystrašeně jsem mu dýchala do prsou.

„Neboj se, na mě jsou i vlci krátcí, Karkulko,“ pošeptal mi do vlasů a já jsem se chystala blahem rozpustit.

„Promiň. Promiň, že jsem ti nadávala,“ omlouvala jsem se, když mi v jeho náručí došlo, že šel celou dobu za mnou, hlídal mě a slyšel všechno, co jsem na jeho adresu vypustila ze své nevymáchané pusy.

„To já se omlouvám, neměl jsem se ti smát. Bylo to ode mě velmi hrubé,“ omlouval se.

Hrubé, pomyslela jsem si. Takové slovo člověk v tomto kontextu moc často neslyší.

Nechtěla jsem, ale nakonec jsem odlepila svou tvář od Edwardovy hrudi a podívala se mu do očí.

Něžně na mě hleděl. A pak spustil jednu ruku z mých zad a pohladil mě od spánků přes čelist a pokračoval ke klíční kosti. Zavřela jsem oči a nedýchala. Vychutnávala jsem si každý zakázaný dotek jeho chladné dlaně a prožívala jsem neuvěřitelné vzrušení. Jezdil mi prsty po krku, nahoru a dolů, pak přejel bradu, až se dostal k mým rtům. Instinktivně jsem si je olízla a otevřela oči. Edward na mě hleděl a svýma černýma očima střílel z mých rtů k očím a zpět. Spustil ze mě i druhou ruku a prsty mi vjel do vlasů.

To už bylo moc, to už bylo neúnosné a nedalo se to vydržet. Vím, že je to kněz, že to nesmím udělat, že se to nesmí stát. Ale vše zakázané je tak lákavé!

Stoupla jsem si na špičky a natáhla se k němu, jak jen to šlo. Objala jsem ho pažemi kolem krku, prsty vpletla do jeho neposlušných vlasů a přitáhla ho k sobě vší silou. Jeho hruď se vzdouvala, jak rychle dýchal, a tak jsem si dodala odvahy a co nejvášnivěji jsem ho políbila. Když jsem ucítila, že se jeho rty pootevřely, cítila jsem se jako vítěz.

Edward zasténal a surově se zmocnil mých rtů. To on teď převzal iniciativu a líbal mě s takovou vášní, že se mi podlamovaly nohy. Chytil mě svými mocnými pažemi a přirazil k širokému kmenu stromu. Šíleně se mi to líbilo a chtěla jsem víc, víc, víc.

Edward, jakoby slyšel mé myšlenky, mě chytil za stehno a vytáhl si ho k pasu. Přitlačil své tělo na mé, čímž jsem se už skoro stala součástí kůry toho stromu, ale pořád jsem chtěla víc.

 

„Bello,“ šeptal mé jméno, když mi svým ledovým jazykem kroužil po krku a já zvrátila hlavu. Chytl mě za zadek, nohy mi obmotal kolem svého a pasu a zase mě přirazil ke stromu. Kdyby ze mě teď strhal všechno oblečení a pomiloval se se mnou tady v lese, v mechu, byla bych ten nejšťastnější člověk na světě. Tak moc jsem ho chtěla. Tak moc jsem se do něj zamilovala. Ale neudělal to.

Z ničeho nic přestal. Opřel své čelo o mé a hlasitě oddechoval. Spustil ze mě ruce a opřel je kolem mé hlavy, o strom.

Jakmile jsem mu nebyla v náručí, jakmile mě nedržel a neposkytoval teď tak potřebnou oporu, sesunula jsem se po kmeni dolů a dosedla do měkkého mechu, obalujícího kořeny stromu.

„To bylo něco,“ rozdýchávala jsem to, co se před chvílí odehrálo.

„To teda bylo,“ zašeptal Edward a klekl si ke mně na zem. Pak mě opatrně podepřel a jedním pohybem si mě posadil do klína. Sám si sedl a opřel se o strom.

Ani nevím, jak dlouho jsme tam tak seděli. Bylo mi nádherně a nepřemýšlela jsem o čase. Choulila jsem se v Edwardově náruči k jeho tělu a on mě líbal do vlasů. Nemluvili jsme.

Bylo nám oběma nad slunce jasné, co se děje. Co se v nás odehrává a co k sobě navzájem cítíme.

 

 

 

 

Když jsem otevřela oči, zjistila jsem, že je ráno, a že jsem se právě probudila. Ovšem ve své posteli.

Ne, ne, ne. Sakra, to nemohl být sen. To ne, slzy se mi valily z očí a nedaly se zastavit. Vlastně jsem se o to ani nepokoušela. Byla jsem nešťastná, bolavá, zamilovaná a zlomená.

Ještě dlouho jsem ležela v posteli, objímala polštář a smáčela ho slzami. Nemohla jsem uvěřit, že to byl jen sen. Ale asi ano. Něco tak krásného, vášnivého, nespoutaného a zapovězeného může člověk prožít jen ve snu.

Nakonec jsem se přeci jen vzchopila a doploužila jsem se k oknu. Moje poslední naděje, že to nebyl jen sen, ale skutečnost, se rozplynula, když jsem uviděla Střep zaparkovaný před domem.

Vzdychla jsem si. „Byl to sen.“

Potřebovala jsem sprchu, a tak jsem si ji dopřála, ale ani po hodině jsem nebyla v pořádku. Celou dobu jsem bulela a proto, když jsem se pak uviděla v zrcadle, jsem se zhrozila. V odrazu na mě zíral cizí člověk. Mokré vlasy, ze kterých crčela voda, rudé, od pláče napuchlé oči, a krvavé rty.

Ach jo, to zas bude den, pomyslela jsem si.

Oblékla jsem se a sešla si připravit něco k jídlu do kuchyně.

„Ale, ale, kdopak se nám to probudil?“ skřehotal na mě Jake ode dveří.

„Ahoj, Jacobe. Nemáš svůj domov?“ zavrčela jsem na něj smutně.

„Ale mám, Bells. Jenže doma už není jídlo a já mám žaludek prázdnej jako špajz po svatbě,“ křenil se Jake.

Tomu jeho přirovnání jsem se musela uchechtnout. Zakroutila jsem hlavou.

„Vem si, co chceš. Vidím, že tu jsi doma víc než já. Jdu ven.“

„Můžu jít s tebou,“ nabízel se Jake.

„Nezlob se, chci být sama,“ omlouvala jsem se i pohledem.

„Ach jo, Bello. Tak dlouho jsem se těšil, že se vrátíš, že zase budeme spolu, ale od té doby, co jsi tu, s tebou není žádná sranda, to ti teda řeknu,“ zlobil se.

„Buď nemluvíš, nebo si maluješ, nebo brečíš,“ brblal a já jsem na něj koukala, jak to ví.

„No co koukáš? Znám tě jak svý boty. Proč si brečela?“

Chvíli jsem přemýšlela, jestli mu mám říct pravdu.

„Měla jsem krásný sen, ale probudila jsem se. Zjistila jsem, že to byl opravdu jen sen a přišlo mi to líto,“ kroutila jsem sama nad sebou hlavou.

Jacob se div nepotrhal smíchy.

„Bello, ty jsi magor.“

Vstal, políbil mě na tvář a pleskl po zadku.

„No, toto! Co si to dovoluješ, Jabobe Blacku,“  křičela jsem.

Ani nevím jak, ale stalo se, že jsem mu dala facku.

Jacob se smál ještě víc. Tomu opravdu nezkazí náladu nic.

„Tak se mi líbíš. To je moje holka. Pořád uznává zákon akce a reakce,“ culil se.

„Nacpi si do hlavy nějaké jídlo a vypadni, ty puberťáku,“ vyháněla jsem ho z domu a usmívala se.

Ale pořád jsem měla v srdci to bolavé místo. Pořád jsem to nemohla pochopit, pořád jsem nemohla a nechtěla uvěřit, že to byl jen sen.

 

 

 

 

Celý včerejšek jsem probloumala. Chodila jsem po pláži, tulila se k našemu kamenu a snila a snila a snila.

Edwarda ani nikoho z jeho rodiny jsem neviděla.

Když jsem přišla večer domů, čekaly mě dva vzkazy. První od táty, že musel odjet na tři dny vypomáhat do sousedního okresu, že nemám mít strach, že se brzy vrátí a já nemám zapomenout jít do kostela, že si to zjistí. Druhý vzkaz byl od Alice, že mě čeká zítra po obědě, že budeme pokračovat, a pak společně pojedeme na Edwardovo kázání.

Hm, tak byl to sen nebo ne? Asi jen něco. Musím to zjistit.

 

 

 

 

Na druhý den jsem si to šinula s bezchybně jedoucím Střepem ke Cullenovým. Alice už stála na verandě a vyhlížela mě.

Jakmile jsem vystoupila z auta, popadla mě a zatočila se se mnou v náručí.

„Jsem tááák moc ráda, že tě zase vidím, Bello,“ švitořila.

„Pust mě na zem, blázne,“ bránila jsem se. „Kdes vzala takovou sílu, prosím tě?“ vyzvídala jsem.

Alice na mě koukla a povytáhla jedno ze svých dvou dokonalých obočí.

„Opravdu to chceš vědět? Opravdu to chceš vědět ode mě?“ Ta poslední dvě slova zdůraznila.

„Ne, je mi to jedno, ale chci vědět něco jiného.“

 

„Všeho do času,“ zasmála se a táhla mě i s malířskými potřebami do domu.

Opět jsme vystoupaly po schodišti do patra a vešly do Edwardova pokoje.

Smutně jsem vzdychla a nenápadně pohladila jeho košili, kterou měl přehozenou přes židli. Neodolala jsem a přičichla si k ní. Voněla překrásně. Voněla jako on, jako on ve skutečnosti i ve snu.

„Ehm, ehm. Neruším?“ špitla Alice.

„Ne,“ začervenala jsem se.

„No, pokud chceš být s Edwardovou košilí ještě nějakou chvíli o samotě, stačí říct,“ říkala na oko vážně, ale koutky jí cukaly.

„Ty,“ ukázala jsem nasupeně na Alici, „sem na pohovku. Do stejné pozice jako minule,“ zavelela jsem.

„Rozkaz,“ zasalutovala Alice a už ležela.

S Alicí byla radost pracovat. Nehnula se ani o píď a k tomu jsme si pořád povídaly. Měla takový přehled, že by se před ní styděl i harvardský profesor. Byla chytrá, vtipná, milá, krásná a taky panovačná, tvrdohlavá a měla jsem ji ráda.

„Alice,“ dodala jsem si kuráž a zeptala jsem se. „Minule, když jsem tady byla, co se stalo, když jsem odjížděla? Jela jsem autem, nebo mě šel Edward doprovodit?“ Připadala jsem si fakt jako magor – jak mě tituloval Jake.

Alice se zvedla a přišla ke mně blíž. Pohladila mě chladnou rukou po tváři.

„Chceš to opravdu vědět ode mě?“

„Já už nevím, co chci. Připadám si, že jsem se zbláznila. Nevím, jestli to, co si pamatuju, je skutečnost nebo sen,“ vyznala jsem se.

„Nejsi blázen. Ale jsi opravdu velmi nadaná malířka.“ Zase mi koukala do práce. „Pro dnešek toho musíme nechat, ať stihneme kostel,“ pronesla a zmizela.

Pomalu jsem si sbírala své věci ze země, když jsem ucítila onu známou vůni. Byla ale o hodně intenzivnější, a to mě donutilo vzhlédnout.

Ve dveřích stál Edward. Zase jsem mu klečela u nohou. Začervenala jsem se, snad až na kotnících. Jak se mám chovat?

No, jak asi, normálně. Nic z toho, co se mi zdálo, se nestalo. Takže se budu chovat jako by nic.

„Ahoj,“ pozdravil mě Edward a sladce se usmál. „Můžu se podívat?“ ptal se a natahoval ruku k mé, abych mu podala Alicin akt.

Vyvalila jsem na něj zrak. „Ne, to není určeno pro tvoje oči,“ vyhrkla jsem a přitiskla plátno k srdci.

Edward se jen zasmál a popošel ke mně. „Neboj se, neudělám nic, co nechceš, Karkulko.“ Pohladil mě po klíční kosti a zmizel tak rychle, že mě jen chladný vítr polaskal na rtech.

Ani jsem se nepohnula. Bylo mi, jak kdybych nohama vrostla do země. Řekl mi Karkulko. Tak, jako v tom snu.

Tak byl to sen nebo skutečnost???

Nevím, jak dlouho jsem tam stála a koukala do blba, ale probrala jsem se až ve chvíli, kdy mi Alice mávala svou hubenou, bílou ručkou před obličejem.

„Na, Bello, obleč si to a dělej, nebo přijdeme pozdě,“ řekla a dávala mi do rukou modré saténové šaty a přede mě pokládala dokonale ladící střevíčky.

Jako ve snách jsem se převlékla a ani nepřemýšlela, čí to jsou šaty. Sešla jsem schodiště, pod kterým už na mě čekala celá Edwardova rodina.

„Vypadáš úchvatně,“ pochválila mě Esmé.

„Děkuji.“

„Samozřejmě, že vypadá úchvatně, když jsem ty šaty vybírala já. Ale teď pojď. Pak si to řeknete. Jedeš s námi, Bello,“ zavelela Alice a dostrkala mě do auta. Jasper už měl nastartováno a plynule vyjel do Forks.

A najednou jsem vystupovala s rodinou Cullenových, před forkským kostelem a všechny pohledy přítomných žen i mužů mě probodávaly. Neunikl mi hlavně pohled Jessicy. Byl totálně a upřímně nenávistný.

Alice mě dostrkala do přední lavice a posadila mě mezi sebe a Esmé. Všimla jsem si, jak na ni významně mrkla, a když si všimla, že jsem si toho já všimla, jen pokrčila rameny a nevinně se usmála.

Kostel utichl a vešel Edward. Srdce mi poskočilo v hrudi, když se mi zahleděl hluboce do očí a začal své kázání slovy: „V životě jsou chvíle, kdy ti někdo tak strašně chybí, že ho chceš unést do svého snu, abys ho mohl doopravdy obejmout.“


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Zapovězená láska 11. kapitola:

 1
18.09.2012 [13:49]

nádherná kapitolka, těším se na další Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

18.09.2012 [13:48]

BasuleJé to je super,že pokračuješ v psaní. Už jsem si říkala, jestli to dopíšeš. Super kapitolka. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

5. monika
17.09.2012 [21:05]

nádhera Emoticon Emoticon Emoticon konečně pokračovánííí Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon už se těším na další Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

17.09.2012 [20:33]

ssendyJsem moc ráda, že je další dílek, už jsem se nemohla dočkat. Moc děkuji za další úžasnou kapitolu a těším se nadlší Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

3. mispa
17.09.2012 [18:51]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

2. martty555
17.09.2012 [18:34]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

1. lelus
17.09.2012 [18:22]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!