Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zapovězená láska 10. kapitola

Zapovězená láska 10. kapitola„Omlouvám se, Bello. Nezlob se, ale stejně jako ty, i já jsem prostě jen sama sebou. Nemusíš se mě bát. Nikoho z nás. Věř mi,“ řekla mi klidným, procítěným hlasem a já jsem se nebála. Byla jsem jen překvapená. Takovéto chování nemůže nikdo očekávat. Před chvílí tu doznívají poslední tóny Vivaldiho díla, které neruší nic jiného, než tahy uhlíku nebo tužky po papíře, a pak se tu někdo mihne nadzvukovou rychlostí. Přeji pěkné počtení.

„Au, kterej blbec, to sem dal!“ vzbudilo mě tátovo láteření uprostřed noci. Seběhla jsem na verandu, kde jsem ho našla poskakujícího po jedné noze, a druhou si mnul rukou.

 

„Sakra, rozkopl jsem si o to palec! Bello, nemůžeš říct svým ctitelům, aby ti dávali měkčí dárky, nebo je nedávali na tak blbý místa?!“

 

„Ale tati, já žadné ctitele nemám,“ bránila jsem se.

 

Vlastně mám, pomyslela jsem si, ale Jake by takovéto divadlo nedělal. Toto mi k němu nepasovalo.

 

„Na,“ podával mi Charlie jakousi kartičku. „Měj se, já se odbelhám do práce.“

 

„Dík, a měj pěkný den, tati,“ řekla jsem mu a sehnula se pro tu velkou, obdélníkovou krabici. Páni, byla hodně těžká.

 

Doslova jsem ji dotáhla do kuchyně a s úlevou položila na stůl. Byla celá dřevěná, to proto byla tak těžká. Dřevo bylo hnědočervené, lakované. Na bocích byly panty a naproti zámek s malým klíčkem.

Najednou jsem si vzpomněla na tu kartičku. Otočila jsem ji a přečetla. Stálo v ní: Už se na dnešek moc těším, a podepsaná byla Alice. P. S.: Toto ber jako malou zálohu. Musela jsem si protřít oči, abych si byla jistá, co čtu, a co vlastně vidím. Když jsem totiž otevřela víko, zjistila jsem, že ona krabička, nebo spíš truhlička, je plná všech možných a nemožných malířských potřeb. Počínaje vodovkami, temperami, nekonečným množstvím štětců, rozličných tvarů a tlouštěk a uhlíky konče, byla napěchovaná, pro mě, dokonalými, krásnými věcmi. A ještě něco tady bylo. Rozložila jsem malý kousek pergamenového papíru a musela se zasmát na Aliciným důvtipem a vtipem. Byla to mapa. Mapa cesty, kterou se mám dát, až k ní pojedu. Dokonce i se světovými stranami.

Mazlila jsem se s každou tubičkou barvy, hladila krásnou, ještě čistou paletu, zkoušela jemnost  každého ze štětců a čichala k celé sadě čistých, barvou neposkvrněných papírů – krásně voněly a ani jsem si nevšimla, že se rozednělo a začíná nový, deštivý, ale přesto krásný, den.

 

Nasnídala jsem se a oblékla, opatrně jsem vzala svůj poklad do náruče a vyšla k autu. Než jsem nastartovala, rozvinula jsem tu pirátskou mapu a prostudovala si cestu.

Odbočka z hlavní silnice se hledala pěkně, blbě, ale napotřetí jsem ji našla.

Nikdy jsem tady nebyla a popravdě jsem si této odbočky nikdy ani nevšimla. Cesta z hlavní silnice byla štěrková, jen mezi koly rostla sametová tráva. Jela jsem docela dlouho a kochala jsem se krásnými vzrostlými stromy, které lemovaly mou trasu, až jsem dojela k něčemu, co jsem neočekávala.

Představovala jsem si obrovský srub, ve kterém Cullenovic rodina žije, ale rozhodně ne toto. Dům byl na tři patra, strohý, moderní, prosklený, ale kupodivu sem zapadal stejně dobře jako ten srub, který jsem si představovala.

 

Jen, co jsem zastavila, přiskákala ke mně Alice a rvala mi tu těžkou truhly z ruky. Vystoupila jsem.

 

„Ahoj, Alice. Moc ti děkuji, je to dokonalé,“ básnila jsem.

 

„Bello, jsem tak ráda, že už jsi tady. Nemohla jsem se tě dočkat,“ cinkal mi její hlásek v uších.


„Pojď, ukážu ti celý dům,“ řekla a táhla mě do toho paláce.

 

Pokud zvenčí dům vypadal stroze, uvnitř to byl naprostý opak. Všechno bylo stylově zařízeno. Moderně, ale velmi příjemně. Ze všech koutů na mě doléhaly příjemné, pastelové barvy, světlý nábytek, lehké záclony, dřevěná podlaha, květiny. Hlavní hale dominovalo černé, nablýskané piáno, které stálo na stupínku, jako socha na piedestalu.

 

Kovové schodiště, které sestupovalo nejspíš do garáže či sklepa a na druhou stranu, vystupovalo do patra, lemovala spousta rozličných obrazů, různých autorů a stylů.

 

Stála jsem v hale a hlava mi lítala z jedné strany na druhou. Nevěděla jsem, na co se podívat dřív. Alice se vedle mě zasmála.

 

„Líbí se ti tady.“

 

To nebyla otázka. Uhádla, že jsem naprosto unešená.

 

„Tak pojď, jsme tady samy, Jasper o ničem nemá ani potuchy, ale za pár hodin se vrátí.“

 

Přikývla jsem a dodala. „Ale Alice. Je ti doufám jasné, že to bude na víc sezení, že ano?“

 

„Jasně, jasně. Tak už pojď.“ Byla tak nedočkavá, ale já bych se raději procházela po domě a všechno si do detailů prohlédla. No, třeba někdy, pomyslela jsem si.

 

„Tak, Alice. Kdy chceš, abych tě malovala? Jaké chceš prostředí, pozadí? Chceš, abych tě namalovala tuší, uhlem, nebo bys byla radši, abych použila tempery?“ zjišťovala jsem.

 

Alice se zamyslela, a pak se jí tvář rozzářila. Já se začala trochu bát. Tuto nadšenou tvář už jsem viděla.

 

„Byl by problém, abys mě namalovala víckrát? Různými styly, víš.“

 

Vyvalila jsem na ni oči. Věděla jsem to.

 

„Nebyl by to problém, ale bude to hodně práce na hodně dlouhou dobu. Budeš muset být trpělivá.“

 

„Jé, já mám času. A trpělivá,“ zamyslela se. „Pokusím se,“ zasmála se.

 

„Tak jdeme na to,“ zavelela jsem.

 

Alice mě zavedla do jednoduše zařízeného pokoje. Bylo v něm množství cédéček a velká hi-fi soustava. Po stranách obrovského okna se spouštěly těžké závěsy, na zemi se válel měkoučký koberec a na něm trůnila kožená válenda, u jejíchž nohou byly do třech sloupků naskládané knihy starých vazeb.

 

Moc se mi ten pokoj líbil.

„To je Edwardův pokoj,“ špitla Alice. Je tu nejvíc světla. Říkala jsem si, že ho budeš potřebovat.“

 

„Ano, Alice. Světlo je důležité,“ odpověděla jsem se staženým hrdlem. Byla jsem u Edwarda v pokoji, a když jsem si to konečně uvědomila dokázala jsem nasát jeho krásnou vůni, byla jsem najednou nervózní.

 

„Co je s tebou, Bello?“ ptala se Alice. „Neboj, Edward je s Jasperem a ostatními venku. Nikdo nás tu nebude rušit.“

 

„Jo, v pohodě,“ vykoktala jsem ze sebe a na chvíli se zamyslela.

 

Alice začala nervózně podupávat a pak se mě zeptala, na co myslím.

 

„Víš, Alice. Nevím, jak si to představuješ, ale mně by se moc líbilo, nechat vše tak, jak je. Víš, působí to tady naprosto přirozeně. Nechce se mi něco uměle aranžovat. Kdyby sis lehla tady na tu válendu a jednu ruku spustila k těm knihám…,“nechala jsem svůj návrh viset jako návnadu a když jsem viděla Aliciny rozzářené oči, bylo mi jasné, že souhlasí.

 

„To bude perfektní, Bello. Jdu se připravit a za sekundu jsem zpět.“

 

Nebyla to sekunda, ale dobrá půlhodina, ale mně to vůbec nevadilo. Měla jsem čas projít si Edwardův pokoj. Neslídila jsem, jen jsem se dívala, tu a tam se něčeho dotkla, pohladila hřbet knihy, lehla si na válendu, na které si nejspíš četl. Když jsem se pak zastavila před skříní, bojovala jsem s neodolatelnou touhou otevřít ji, zachumlat se do jeho oblečení a nasávat jeho vůni tak, jak to děti dělají ve skříních svých maminek. Už jsem měla ruce na kličkách, když mě vyrušila Alice v tmavomodrém, saténovém župánku, který jí sahal nad kolena.

 

„Jak si mám lehnout?“ zeptala se.

 

„Jak chceš. Hlavně, aby ti to bylo pohodlné, aby ses dokázala delší dobu ani nehnout.“

 

„Pche,“ mávla rukou, rozvála si pásek a župan si nechala spadnout nohám. Pak ladně přistoupila k válendě a volně si na ni lehla.

 

Jen jsem polkla. Byla to nádherná žena, jak oblečená a jako nahá byla nejenom nádherná, ale hlavně dokonalá.

 

Úžasné křivky, jemná pleť, poprsí tak akorát, bříško lehce vypracované, dlouhé nohy, líbezná tvář.

 

„Alice, jsi nádherná,“ vydechla jsem.

 

Alice se zachichotala. „Jsi první žena, která mě vidí nahou, a která mi skládá kompliment.“

 

„No, a co. To neznamená, že když jsem žena, že ti nemůžu polichotit. Nevím, proč se všichni stydí, nebo já nevím, co vlastně cítí, říct to, co si myslí. Když se mi někdo nebo něco líbí, řeknu to. Když někdo krásně voní, pochválím mu jeho výběr parfému. Když má někdo super účes, řeknu to. Když má někdo pěkné šaty a je fuk, jestli je to ženská nebo chlap, nedá mi to a ozvu se.“

„Dobře, dobře. Já ti to neberu. Líbí se mi to, jen je to neobvyklé. Máš pravdu, že lidé jsou dost často suchaři a buď jsou tak zahledění do sebe, že nevzhlédnou a nepochválí tě, nebo se stydí.“

 

Chvíli jsem si ji prohlížela a přemýšlela, jak a čím začít, když mě napadlo, že by mi pomohla hudba. Mrkla jsem k té kupě cédéček a Alice mě ihned pobídla, ať něco pustím.

 

„Myslíš, že to Edwardovi nebude vadit?“ ptala jsem se.

 

„Ne, bude nadšený,“ culila se Alice.

 

Vstala jsem a šla si vybrat, když mě upoutalo žluté cédéčko. Byl to Vivaldi. Čtvero ročních období. Vyndala jsem cédéčko z obalu a opatrně vložila do přehrávače. Hlasitost jsem ztlumila, aby hudba tvořila jen kulisu, sedla si na zem do tureckého sedu a chopila se skicáře.

 

 

Jemnými tahy tužkou jsem začala dělat první tahy po papíře.

Alice byla úžasná. Nepohnula se ani o píď. Byla by pro každého malíře dokonalým modelem.

Nevím ani, kolikrát jsem znovu a znovu přehrávala to samé cédéčko, když mi zakručelo v břiše.

 

„Hm, Alice, myslím, že pro dnešek, by to stačilo. Budeme pokračovat zase příště,“ špitla jsem.

 

„Jejda, promiň, Bello. Moc se omlouvám, Úplně jsem zapomněla, že potřebuješ jíst,“ řekla Alice a vyskočila ze své pozice tak rychle, jak jsem před pár dny viděla běžet Edwarda a jeho bratry. Celá jsem zcepeněla.

 

Alice si to uvědomila a pomalu, velmi pomalu, se ke mně přiblížila.

 

„Omlouvám se, Bello. Nezlob se, ale stejně jako ty, i já jsem prostě jen sama sebou. Nemusíš se mě bát. Nikoho z nás. Věř mi,“ řekla mi klidným, procítěným hlasem a já jsem se nebála. Byla jsem jen překvapená. Takovéto chování nemůže nikdo očekávat. Před chvílí tu doznívají poslední tóny Vivaldiho díla, které neruší nic jiného, než tahy uhlíku nebo tužky po papíře, a pak se tu někdo mihne nadzvukovou rychlostí.

 

„Bello, Edward ti to už chtěl jednou vysvětlit, když si ho s klukama přistihla tam, na pláži, ale já vím, že ty ještě nechceš, a že Edward bude tím, kdo ti to jednou řekne. Já ti povím jen to, že svět není takový, jak se ti zdá.“

 

„Díky, Alice,“ řekla jsem. Jen tě prosím, pohybuj se normální lidskou rychlostí, nebo mě na to nejdřív upozorni.

 

Kývla, oblékla si župan a sesunula se vedle mě do sedu.

 

„Bello, můžu se tě na něco zeptat?“

 

„Jasně,“ odpověděla jsem.

 

„Ty nejsi ani trochu zvědavá?“

„Ne, ani ne. Vím, je to divné, ale je to tak. Jste jiní, to jsem pochopila, ale já nemám ve zvyku šťourat se někomu v soukromí. Až bude ten vhodný čas, dozvím se pravdu, ale zatím ji nepostrádám. Cítím se s vámi všemi příjemně a to je hlavní,“ vyznala jsem se.

 

„Jsi divná. Nejdivnější ze všech lidí, které jsem kdy poznala. Ale líbíš se mi. Mám tě ráda,“ usmála se Alice a nakukovala mi do skicáře.

 

„Počkej, počkej, Alice. Co to děláš?“ ohradila jsem se. Jsi si jistá, že se chceš podívat? Nenecháš se překvapit?“

 

„Ne, Bello. Já se nenechám překvapit. Neumím to,“ řekla, a tak jsem k ní otočila papír.

 

Alice zavřela oči, usmála se a řekla: „Bude to dokonalé. Děkuju.“

 

„Ty snad vidíš budoucnost, Alice, když dokážeš z těch pár čar uhádnout, že to bude dokonalé,“ smála jsem se.

 

„Tak nějak,“ špitla Alice a kráčela se převléct.

 

Než jsem si stihla posbírat své věci, byla zpět a už mě zase táhla dolů, do kuchyně, kde už byl nachystaný sendvič.

 

„Dobrou chuť,“ pobídla mě, když jsem si sedala za naleštěný, oválný stůl pro osm.

 

„Ty nebudeš jíst? Nemáš hlad?“

 

„Ne, nemám hlad. Najím se později,“ řekla Alice a usmála se na mě tak, tak nějak s dojetím, s pochopením? Kdo ví.

 

„Co je Alice?“

 

„Nic, jen…“

 

„Jen?“ pobídla jsem ji.

 

„Že sedíš na Edwardově židli.“

 

„Aha, nevěděla jsem to,“ řekla jsem a vstala.

 

„Ale to je v pořádku, Bello. Tak jsem to nemyslela. Já jen, že cítím, že jste na sebe nějak napojení. Asi je to jen náhoda. Nedělej si s tím hlavu a pořádně se najez.“

 

Spořádala jsem všechny sendviče, které mi Alice nachystala, spláchla jsem je džusem a chystala se k odchodu.

 

„Ještě jednou ti moc děkuju, Bello. Byl to moc příjemný den,“ řekla Alice a objala mě.

 

„I mně se to moc líbilo. Kdy chceš pokračovat?“

 

„Zítra mám nějaké zařizování, ale pozítří by se mi to hodilo. Vypakuju všechny z domu, ať máme klid, beze svědků,“ křikla na mě.

 

„Jasně, budu tady. Ahoj,“ loučila jsem se, když se Alice podívala kamsi za mě a já se otočila. Do domu právě vstupoval Edward a mně se rozechvěla kolena a srdce zařadilo turbo rychlost.

Tak moc mu to slušelo. A ten úsměv, který se rozzářil na jeho tváři.

Roztékala jsem se jako čokoláda na slunci.

Bello, Bello, jsi tam? Ozýval se můj vnitřní hlas. Je to kněz! Je to kněz! Je to kněz! Běž si dát studenou sprchu, děvče. Tady ti pšenka nepokvete. Nech ho být.

 

Ano, nechám ho být. Nebo se o to alespoň pokusím. Možná bychom mohli být kamarádi, nebo… Nech toho, Bello, zase mě moje svědomí zdrbalo.

 

„Ahoj,“ pozdravil mě Edward.

 

„Ahoj,“ pípla jsem.

 

„Měly jste se dneska dobře? Co jste dělaly?“ zeptal se.

 

Už, už jsem mu chtěla odpovědět, když na něj Alice vyplázla jazyk a řekla, že mu po tom nic není, že je to ženská záležitost.

Kolem mě se rozezněl ten nejdokonalejší zvuk, jaký jsem kdy slyšela. Jeho smích.

 

„Už půjdu. Edwarde. Alice,“ rozloučila jsem se a vyšla z domu.

 

Sedla jsem do auta a snažila se nastartovat. Jenže nic. Párkrát jsem to ještě zkusila, ale pak jsem to vzdala, vystoupila z auta, sebrala malířské potřeby a zabouchla dveře.

 

Otočila jsem se a hlavou narazila do Edwardovy kamenné hrudě. Vzhlédla jsem a utápěla se v jeho krásných očích, nekonečně dlouho. Když jsem si konečně upořádala myšlenky, vykoktala jsem ze sebe:

 

„Auto odmítá nastartovat. Nevadilo by ti, kdybych ho nechala tady a ráno pro něj poslala Jacoba Blacka, je to automechanik.“

 

„Jo, znám Jacoba,“ zamyslel se. „Ale přece nepůjdeš domů pěšky. Svezu tě,“ nabídl se.

 

Jak lákavá nabídka to byla. Jak moc jsem chtěla souhlasit. Jak ráda bych byla tak blízko něj v tak malém, uzavřeném prostoru.

Bello!, začalo mě zase prudit svědomí.

 

„Děkuji, Edwarde. Jsi hodný, ale já se raději projdu. Potřebuju to. Nutně.“

 

Edward se usmál, ale nesouhlasně zavrtěl hlavou.

„V žádném případě tě nenechám jít tak dlouhou cestu samotnou,“ řekl rozhodně. „A hlavně, rád zase slyším tvůj hlas. Chyběl mi. Dlouho jsi nemluvila. I když asi vím proč,“ chtěl pokračovat, ale já jsem mu položila prst na jeho plné, hladké rty a tím ho umlčela.

 

„Ještě ne, Edwarde. Ještě to nechci vědět. Ale budu ráda, když mě doprovodíš.“

 

Páni, vyprodukovala jsem ze sebe v jeho přítomnosti smysluplnou větu, nemožné!

 

Pohladil mě po tváři a já se slastí zachvěla.

 

Vzal mi věci a chytl mou ruku do své. „Až budeš chtít, až se budeš cítit být připravená na pravdu, budu tady,“ slíbil a ruku v ruce jsme vstupovali do lesa, vedoucího k nám domů.

 


 

 

Nastaly prázdniny a já se chci trochu víc věnovat rodině. Takže se na mě prosím nezlobte, když další kapitolku přidám až po prázdninách. Nebo se taky může stát, že překvapím sebe samotnou a vyprodukuju něco dřív. :-) Každopádně se máte na co těšit. Už se začne čeřit voda a na povrch vystoupí žárlivost, intriky, ale i láska.

Moc vám všem děkuji za přízeň, komentáře i smailíky. Jste zlatí.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Zapovězená láska 10. kapitola:

 1
6. martty555
18.07.2012 [0:25]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

16.07.2012 [22:29]

krásná kapitolka, a překvapuje mě Bella že nic nechce vědět. No uvidíme co se bude dít dál Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon
Opravdu přes prázdniny nic nepřidáš???? to je věčná škoda Emoticon Emoticon Emoticon
Ale užij si prázdniny a snad brzy něco přibude, mooooc se těším Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

16.07.2012 [22:18]

BellaSwanCullen8Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

16.07.2012 [21:00]

Basule Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

2. lelus
16.07.2012 [16:33]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

16.07.2012 [13:48]

mispa Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!