Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zapovězená láska 9. kapitola

Zapovězená láska 9. kapitolaPřipadala jsem si jak po houbičkách, když jsem to jednou přepískla a na druhý den mi kamarádka popisovala, jak jsem se nemohla odtrhnout od čtení, velmi poučného a zábavného koberce. Přeji pěkné počtení.

Ani nevím proč, ale byla jsem bez nálady. Zaprvé se moje mysl, ač neměla, pořád vracela k Edwardovi. Byl takový tajemný a fascinující zároveň. A ano, byl krásný. Lhala bych, kdybych řekla, že se mi nelíbí. Líbí a moc, má to nejkrásnější tělo a nejsmyslnější hlas a … Ale pořád je to kněz, takže mám utrum a můžu akorát tak snít o neskutečnosti. A hlavně se nikdy nesnížím k tomu, abych po něm slintala a padala do mdlob kdykoliv, když se na mě podívá, jako ty ostatní pipiny tady, ve Forks.

Zadruhé jsem měla špatný pocit z Jessicy. Nemám ji ráda a vím, že je zákeřná a všeho schopná. Ne, že by mi mohla něco udělat, přeci jen, už jsem velká holka, ale minimálně mně mohla zdejší život zpestřit tím, že ho hodně okoření.

A zatřetí, jsem ve svém dočasném pominutí smyslů slíbila Alici Cullenové, jeho sestře, že ji budu malovat. Akt! Já kráva!!!

 

Charlie chodil každý den brzy ráno do práce a vracel se až pozdě večer. Někdy v práci dokonce spal. Říkala jsem si, že jsou snad na stopě nějaké mafii, protože pro prachy ty přesčasy určitě nedělá.

A dnes byl zrovna ten den, kdy má táta noční, a já budu doma sama. Celý den jsem se snažila zaměstnat uklízením a vařením, ale nepřinášelo mi to žádnou úlevu nebo zlepšení nálady.

 

To je hrozný, jsem protivná sama sobě. Jsem protivná jak stará panna, říkala jsem si v duchu. Ještě, že nemám chlapa, nebo spíš škoda, že nemám. Začínala jsem se litovat, když za domem udeřil blesk a já vyskočila půl metru vysoko, jak jsem se lekla. Strhla se příšerná bouře, která trvala věčnost, a nedovolovala mi spát. Když v polovině noci končila, bylo mé tělo tak vyšťavené snahou o spánek, že už na něj nemělo sílu.

 

Už mě nebavilo tupě čučet do stropu, a tak jsem se rozhodla přivítat den na pláži. Východ slunce by mohl být krásným začátkem dne. Vzala jsem si holínky a pršiplášť, kdyby náhodou, a vydala se na pláž. Vlahý vzduch si příjemně pohrával s mými vlasy a krásně voněl. Všude bylo ale mokro a čvachtavo a hlavně tma. Klopýtala jsem cestou na pláž přes všechny ty zrádné kořeny a větvě, které, jakoby se mi smály, když jsem sebou několikrát pleskla.

Když jsem došla na pláž, ještě se ani nerozednívalo. Sedla jsem si na už suchý písek, vedle velkého balvanu, který vyčníval z pláže, a opřela se z boku o něj.

Zírala jsem na rozbouřený oceán, jako tele na nový vrata, když jsem v dáli, kdesi za tím kamenem, přes který jsem nebyla vidět, slyšela hurónský smích. Zvonivý a burácivý zároveň.

Panenko skákavá, kterej idiot tady takhle brzy ráno blbne, pomyslela jsem si a musela se zasmát, když jsem si odpověděla, že já.

Ale já chtěla být sama. Chtěla jsem si v klidu užít rozbřesku a ne poslouchat nějaký pubertální smích přitroublých teenagerů, kteří se cestou z hospody stavili na pláž.

Pane Bože, ať to není nějaký zamilovaný, nadržený páreček, který si to chce rozdat před mýma očima. To bych nedala.

 

Čím víc se smích přibližoval, tím víc jsem se krčila ke kameni, jako bych s ním chtěla splynout. Zahrabat se v písku by taky nebyl špatný nápad, hm. Ale ten smích se přibližoval. Přibližoval se šíleně rychle, a když se mi něco třikrát, doslova mihlo před očima, zaječela jsem a v leknutí roztáhla nohy a ruce. Trošku nepochopitelná reakce, vím. V úděsu jsem vytřeštěnýma očima sledovala tři osoby, které jako by v reakci na můj výkřik, vrostly do země.

Začalo svítat a já koukala na Edwardovu jiskřivou, vyděšenou tvář. Jeho černé oči se vpíjely do mých a nedovolovaly těm mým uhnout ani o kousek. Nevím, co si v tu chvíli myslel, ale cítila jsem se pod tíhou jeho pohledu jako malý, přisprostlý fracek, kterého chytli s rukou na čokoládě, kterou si chtěl stopit v kapse. Chycen při činu.

 

Nepodívala jsem se, ale byla jsem si jistá, že ti dva druzí jsou Jasper s Emmettem.

Edward k nim něco sykl a oni zmizeli tak rychle, že jsem jejich pohyb viděla zase rozmazaně a instinktivně si přitáhla všechny své končetiny k tělu a rukama se objala kolem kolen.

Edward se ke mně pomalounku, s rukama nahoru, přibližoval.

Já jsem na něj jen němě zírala. Nebyla jsem schopna slova ani pohybu. Vlastně byla, ale nechtěla jsem mluvit. Nechtěla jsem mluvit a nechtěla jsem přemýšlet o tom, čeho jsem byla právě svědkem.

 

Edward došel až ke mně a klekl si k mým špičkám.

 

„Bello, omlouvám se. Neboj se mě, neublížím ti. Nikdy bych ti neublížil, věř mi.“ Sklonil hlavu a pak s ní zakroutil. „Toto jsi neměla vidět. Nemělas tu vůbec být.“

 

Asi očekával, že na to nějak zareaguju, ale já jsem se nechtěla pohnout, ani jsem nemínila promluvit.

 

„Víš, Bello, ty jsi neobyčejná a jedinečná. Nikdy jsem nepoznal nikoho, jako jsi ty. Líbíš se mi. A věřím ti,“ odmlčel se. „Řeknu ti o sobě pravdu, jestli chceš,“ řekl rozhodným, trošku chvějícím se hlasem.

 

Zakroutila jsem hlavou. Nechtěla jsem to slyšet.

 

Přikývl.

 

„Mám odejít?“

 

Opět jsem zakroutila hlavou na znamení nesouhlasu. Nechtěla jsem být sama. Chtěla jsem, aby tady zůstal se mnou.

To ho asi potěšilo, protože se pousmál.

 

„Ty se mě nebojíš?“ zeptal se.

 

Zakroutila jsem hlavou a on se opět pousmál. Ne, nebála jsem se ho. Ani nevím proč. Ale nedokázala jsem si představit, že bych se ho mohla bát.

Neustále jsem na něj bez výrazu hleděla a bylo mi jedno, co si o mně myslí. Asi jsem se takhle divně a střeleně vyrovnávala se šokem.

 

„Bello, začínám se o tebe bát. Jsi v pořádku? Proč nemluvíš?“ tázal se mě, očividně rozrušený.

 

Vtom mu cinkl mobil a on si přečetl příchozí zprávu.

 

„Aha,“ řekl. „Ty mluvit můžeš, ale nechceš.“

 

Nevěděla jsem, jak na to přišel, ale přikývla jsem, čímž se naše konverzace obohatila o další znak.

 

„Dám ti tolik času, kolik budeš chtít,“ slíbil.

 

Sedl si vedle mě, ale nijak se mě nedotýkal, a oba jsme svorně pozorovali, jak se rozednívá, a jak se po bouři rozbouřené vlny oceánu pomalu uklidňují.

 

Musela jsem usnout. Ležela jsem na něčem tvrdém a chladném. Asi to byl ten kámen.  Se zavřenýma očima jsem přemýšlela o svém snu, ve kterém hrál Edward hlavní roli. Ten sen byl tak zvláštní. Stále jsem ale v sobě cítila tu převládající potřebu mlčet. Že bych začínala blbnout, pomyslela jsem si.

 

Najednou jsem sebou prudce trhla a otevřela oči dokořán. Edwardovy chladné ruce mě hladily po vlasech a jeho oči hleděly do mých.

 

„Usnula jsi,“ řekl mi. „Nechtěl jsem tě budit. Myslím, že ses potřebovala chvíli prospat. Po tom,“ odmlčel se, „však víš.“

 

Kývla jsem a podívala se na hodinky. Pochopil.

 

„Chceš jít domů,“ řekl. „Můžu tě doprovodit?“

 

Zakroutila jsem hlavou a on přikývl.

 

„Uvidím tě?“ zeptal se a já přikývla.

 

Domů jsem přišla jako ve snách. Táta už tam byl, a když viděl můj tupý výraz, raději se na nic neptal. Byla jsem ráda. Momentálně nejsem ve stavu, kdy bych mohla čile konverzovat.

Udělala jsem vše, co bylo potřeba, a šla se oddávat svým myšlenkám. No, myšlenkám. Byla jsem ve zvláštním stavu, kdy se mi nechtělo ani mluvit, ani myslet.

 

O pár hodin později, když jsem se přistihla, jak bezděčně bloumám kolem domu, jsem uslyšela zvuk přijíždějícího auta.

 

„Ahoj, Bells,“ pozdravil mě táta.

 

Kývla jsem a nahodila výraz idiota na sedativech.

 

Táta se zamračil.

 

„Co je to s tebou?“

 

Zakroutila jsem hlavou.

 

„Ty něco bereš!“ zaburácel.

 

Zakroutila jsem hlavou.

 

„Oněmělas, nebo co?“

 

Kývla jsem k boku. Ani nevím, co měl tento znak znamenat.

 

Charlie se zamračil a nasupeně odpochodoval do domu.

 

„Když nechceš mluvit, nemluv,“ zabručel.

 

Rychlostí dostihového šneka jsem ho následovala.

 

Když jsem mu chystala večeři, Charlie nervózně poklepával prsty na stůl.

Věděla jsem, že je namíchnutý, že mi to tak dlouho trvá, ale já jsem nebyla schopna zrychlit.

No, byla jsem schopna zrychlit, ale nechtěla jsem.

 

„Bude to ještě dnes, Bello? Příšerně dlouho ti to trvá. Mám hlad a za chvíli začíná zápas.“

 

Jestli si myslel, že mě tím zrychlí, byl na omylu. Mělo to úplně opačný dopad.

Sunula jsem se s talířem ke stolu tak pomalu, že to už Charlie nevydržel, vstal a doslova mi ho vytrhl z ruky a hltavě se cpal už cestou k židli.

Po večeři, kterou jsem já nejedla, se táta přesunul k televizi, kde po pár minutách usnul.

 

Courala jsem po schodech, nahoru a dolů, jen tak bez důvodu. Sedla jsem si na poslední schod a začala počítat proužky na předložce.

Připadala jsem si jak po houbičkách, když jsem to jednou přepískla a na druhý den mi kamarádka popisovala, jak jsem se nemohla odtrhnout od čtení, velmi poučného a zábavného koberce.

 

Vstala jsem, oblékla si bundu, vybavila se baterkou a pomalu se sunula na pláž. Nakonec jsem ani baterku nerozsvítila, protože si mé oči po tak dlouhé, pomalé cestě, dokonale přivykly na šero. Po asi dvou hodinách jsem dorazila na pláž. Už mi zbývalo tak patnáct minut, než se dosunu asi o deset metrů dál, k velkému kameni.

 

Zírala jsem na něj, když se v jeho blízkosti něco pohnulo. Byla jsem zpomalená i ve svých reakcích, nebo spíš neochotna jakkoliv reagovat. Ano, tak to bylo.

 

„Přišlas,“ vydechl Edward a vyšel mi vstříc.

 

Zastavila jsem se na místě a on udělal to stejné, v reakci na mé chování.

 

„Promiň, už žádné prudké pohyby,“ slíbil. „Je ti už líp?“

 

Jen jsem zvedla obočí. Ať si to přebere, jak chce. Já sama jsem nevěděla, co to znamená.

 

„Mám mluvit, nebo…,“ chtěl pokračovat, ale já opět zakroutila hlavou.

 

Vzala jsem ho za ruku a propletla své prsty s těmi jeho, jako led studenými, a sedla si spolu s ním na písek, kde jsem se z jeho dlaně vymanila.

 

Seděli jsme tam několik hodin a koukali na život kolem nás. Edward se mě nepokoušel chytnout nebo jakkoliv jinak dotknout. Nemluvil a já mu byla vděčná. Chtěla jsem ticho, klid a jeho blízkost. Tentokrát to nebylo tak, že bych ho chtěla proto, že mě přitahoval jako muž. Nebylo to proto, že představoval něco, co chci a nemůžu mít, a to mě na tom láká. Bylo to jen proto, že jsem ho prostě chtěla jen cítit vedle sebe. Kdyby mi teď, v této situaci, v tomto mém psychickém rozpoložení, začal něco vysvětlovat, tak, jak to chtěl udělat včera, nebyla bych schopna to vstřebat, ani pochopit. Sice bych ho poslouchala, ale šlo by mi to jedním uchem tam a druhým ven.

 

Tentokrát jsem neusnula. Byla jsem tak, já nevím co. Nedokázala jsem si vysvětlit své divné chování a popravdě jsem se o to ani nepokoušela a Edward byl trpělivý.

 

Ráno jsem svolila k tomu, aby mě doprovodil domů. Zastavila jsem ho ale v dostatečné vzdálenosti od civilizace. Nechtěla jsem, aby měl problémy s tím, že nás spolu viděli.

Aha, už začínám myslet.

 

Dolezla jsem domů, tátovi připravila tousty na snídani a sama si uvařila čaj. Seděla jsem na židli za kuchyňským stolem, v ruce hrnek kouřícího čaje, který jsem usrkovala, právě ve chvíli, kdy táta scházel schody.

 

„Brý ráno, Bells,“ zazíval.

 

Pokynula jsem hlavou.

 

„Jsi na práškách, dcero?“ Snažil se mě rozesmát. Ale bez úspěchu.

 

„Hergot, Bello. Ať se ti stalo cokoliv, přestaň s tím. Jestli je to vtip, je to blbej vtip a mě už to nebaví! Mám tě zavést k psychiatrovi?“ řval na mě táta, právě když někdo zaklepal na dveře.

 

„Kdo to může být, takhle brzy ráno?“ zeptal se a koukl na mě, jestli půjdu otevřít. Pak zakroutil hlavou, protože mu došlo, že s mým tempem by návštěva nejspíš před dveřmi zakořenila a šel otevřít sám.

 

„Jé. Alice Cullenová. Vás bych tu nečekal a takhle po ránu.“

 

„Dobré ráno ,Charlie, neruším? Jdu za Bellou, na slovíčko,“ zachichotala se.

 

„No, tak to si s Bellou náramně pokecáte,“ zafuněl a pustil ji dovnitř.

 

„Nic se nebojte, Charlie,“ řekla mu Alice. „Bella bude v pořádku. Potřebuje jen tvůrčí klid. Dostala teď, pro ni asi netypickou zakázku, a je z toho očividně v šoku,“ zasmála se a mrkla na mě.

 

Charlie to nijak nekomentoval a co nejrychleji se zdekoval do práce.

 

Zvedla jsem se od stolu a chystala se umýt nádobí od snídaně, když mi Alice zastoupila cestu.

 

„Bello, vím, že jsi zažila šok, vím, že ti vše připadá zvláštní a nemožné, ale nenechala sis to Edwardem vysvětlit. Tvoje chyba.“

 

Bez reakce.

 

„Vidím, že mě teď moc nevnímáš, ale toto už by stačilo. Musíš se zase sebrat, zlato! Promiň, ale tváříš se jako primitiv.“

 

Kývla jsem.

 

„Bello, mám ti dát facku, aby ses probrala?“

 

Opět jsem nereagovala, tak mi, o pár sekund později, na tváři s plesknutím přistála Alicina ruka.

 

Normálně mi vrazila facku!

 

„Ženská, ty jsi případ! Já ti tady jednu ubalím a s tebou to ani nehne,“ kroutila hlavou.

 

„Bello, prosím tě, prober se. Rozumíš! Zítra ráno tě očekávám u nás doma. Máš něco domluveného, takže se do toho pustíš!“

 

„Kývni, pokud rozumíš,“ dusila se smíchem.

 

Přikývla jsem a ona byla najednou pryč.

 

 

Chvíli jsem jen tak stála a zírala na prázdné místo, které po Alici zůstalo, a pak jsem se svou turbo rychlostí přesunula do svého pokoje a začala chystat vše potřebné na zítřejší akci.

Dobré bylo, že jsem se ani netěšila, ani jsem neměla strach. Prostě tam zítra pojedu. Asi.

 

„Bells,“ vyrušil mě Jacobův hlas, „jsi doma?“

 

Bez odpovědi jsem sešla dolů, kde na mě čekala rozzářená tvář a otevřená náruč.

 

„Čau kočko. Jak se máš? Slyšel jsem od Charlieho, žes nám zblbla,“ smál se.

 

Zvedla jsem obočí.

 

„Promiň,“ omlouval se. S Jakobem jsme si rozuměli i beze slov.

 

„No tak, Bells, proč nemluvíš? Nemůžeš?“

 

„Můžu, ale nechci.“ Bylo zvláštní, slyšet zase svůj hlas.

 

„No tak, povídej. Přeháněj,“ tlačil na mě, ale já jsem zakroutila hlavou.

 

„Stalo se něco?“

 

Žádná reakce.

 

„Takže stalo,“ uhádl. „A ty mi o tom neřekneš,“ konstatoval.

 

„Tak budu mluvit já, chceeeš?“ protáhl to poslední slovo. Nic Jacoba neodradilo, aby mně, nebo komukoliv jinému, sdělil nějakou super informaci.

 

„Tak si představ, že jsem před pár dny potkal Edwarda Cullena,“ řekl významně a mně vyletěla hlava.

 

Všiml si mé reakce a obočí mu zacukalo.

 

„Pokecali jsme a musel jsem na něho přehodnotit svůj názor. Musím říct, že je to docela fajn chlap. Teda pokud mi nebude dělat do holky,“ zazubil se.

 

Teď jsem zvedla obočí já. Jedno. Překlad: Ty máš holku?

 

„Ale no tak, Bells. Vždyť víš, že jsem myslel tebe.“

 

Protočila jsem oči a zakroutila nevěřícně hlavou. On toho jen tak nenechá. A pak, kdo tady zblbl.

 

„Ne, nenechám toho. Přece víš, že naděje umírá poslední,“ mrkl na mě.

 

 


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Zapovězená láska 9. kapitola:

 1
08.07.2012 [18:19]

BellaSwanCullen8 Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

5. martty555
08.07.2012 [14:55]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

08.07.2012 [7:50]

ssendy Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon super, moc se těším na pokračování Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

07.07.2012 [23:38]

Basule Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

2. lelus
07.07.2012 [22:49]

Edo sa konečne vymačkol Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

07.07.2012 [21:39]

Bella zblbla Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon joooo asi do Edwarda Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!