Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zapomenuté království - prolog

02.03.2010 (17:00) • Evelyn • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5534×

Běžela, jak nejrychleji dokázala. Srdce jí splašeně tlouklo, přerývavě dýchala. Plíce ji pálily a pevně utažený korzet nedovolil dostatečné rozpětí hrudníku. Bosé nohy rytmicky dopadaly na studenou zem. Chodila měla do krve rozdrásaná, ale fyzickou bolest nevnímala.

Kličkovala mezi stromy a každou chvíli klopýtla. Zakopávala o spadané větve, vyviklané kořeny i trsy trávy. Byla na pokraji svých sil a věděla, že déle už tak zběsilý úprk nevydrží.

Zastavila se u mohutného stromu a sípavě lapala po dechu. Točila se jí hlava a v očích ji štípaly slzy. Rozhlédla se kolem sebe. Dávno ztratila ponětí o své poloze. Byla si jistá, že takhle daleko od domova nikdy nebyla. Utíkala bez přestávky několik hodin.

Zdálo se jí, že musí každou chvíli omdlít. Opřela se rukou o kmen stromu a mírně se předklonila. Černé mžitky před očima zmizely. Velmi pomalu se uklidňovala. Bedlivě sledovala své okolí a soustředila se na jakýkoliv neobvyklý zvuk. Slyšela však jen zpěv ptáků, šumění větru v korunách stromů a tlukot vlastního srdce.

Nikdo ji nepronásledoval. Byla přesvědčená, že ani nevěděli o její existenci, ale nemohla riskovat. Ne poté, co se stalo ve vesnici. Zatřepala hlavou, aby zaplašila ty děsivé vzpomínky.

Chtěla se posadit a na chvíli si odpočinout. O krok couvla, ale zapomněla, že stojí na okraji rokle. Nedokázala udržet rovnováhu a padala volným prostorem. Zcela instinktivně vykřikla a vyplašila tak ptáky, kteří se s hlasitým protestem rozlétli dál od ní.

Dopadla na záda a kutálela se ze srázu. Po několika metrech narazila hlavou na kámen. Zůstala bez pohnutí ležet na místě. Obraz před očima se jí rozmazával a černal. Snažila se udržet víčka od sebe, ale nešlo to. Zavřela oči a kolem ní se rozprostřela tma.

≈≈≈≈≈

Krásný mladík stál na palouku a vychutnával si ten báječný pocit sytosti po lovu. Již několik let se živil pouze krví zvířat, ale až teď jí přicházel na chuť. Lidé mu stále voněli příliš lákavě, proto se snažil vyhýbat obydleným oblastem. Nechtěl selhat, nechtěl zklamat svého anděla.

Při vzpomínce na ni se šťastně usmál. Ona byla smyslem jeho existence, důvodem, proč se rozhodl odpírat si lidskou krev. Ukázala mu život bez násilí a zabíjení, život plný lásky a pohody. Byla jeho svědomím, jeho lepším já. Kdyby mohl, snesl by jí modré z nebe.

Sluneční paprsky se odrážely od jeho bledé pokožky, která nyní zářila, jakoby byla pokryta tisíci drahokamy. Se zavřenýma očima nastavil paprskům svou tvář. Cítil se tak příjemně.

Náhle tu kouzelnou chvíli klidu protnul překvapený a zároveň zoufalý výkřik následovaný nadáváním a splašeným odletem ptáků. Mladíkovy rysy okamžitě ztuhly. Stál nehybně jako socha a ucítil známé škrábání v krku. Věděl, že je to hloupost, ale nemohl si pomoct a nadechl se. Jeho hrdlo reagovalo palčivou bolestí. Ve vzduchu se nesla úchvatná květinová a až neuvěřitelně sladká a přírodní vůně.

Ze zubů mu odkapával jed a oči mu zčernaly. Zatnul ruce v pěst a silou vůle se nutil zůstat na místě. Děkoval za těch několik let cvičení sebeovládání, ale nebyl si jistý, zda byl trénink dostatečný.

Blízko něj krvácel člověk a jeho krev voněla jako snad žádná jiná. Ještě nikdy nepociťoval tak silné nutkání podlehnout svým instinktům zabijáka. Ani jako novorozený tak netoužil po konkrétní krvi.

Chtěl ji. Tak strašně moc si přál, aby ta voňavá tekutina svlažila jeho hrdlo. Neubránil se představě, jak toho člověka zabíjí a bere si to, po čem prahl. Už se skoro vydal utišit svou žízeň a zhatit tak poslední desetiletí, zradit důvěru své rodiny, ale zůstal nehybně stát.

Jediné, co ho drželo na místě, byla myšlenka na jeho milovanou. Zavřel oči a vybavoval si její dokonalou a něžnou tvář s velkýma zlatýma očima a nejkrásnějším úsměvem. Nesměl ji zklamat a zarmoutit. Vraždu toho člověka by před ní nedokázal utajit. Prozradila by ho barva očí, výčitky svědomí, které by neunesl i provinění vepsané ve tváři.

Nejhorší bylo, že ona by ho při tom hrůzném činu viděla. Jistě se na něj dívá i nyní a snaží se mu pomoci. Pouhé pomyšlení na to, že by se jeho anděl stal očitým svědkem jeho úpadku a hříchu, ho přikovávalo na místě. V duchu se modlil, aby mu pomoc poslala co nejdříve, protože vůně sílila. Její koncentrace byla čím dál větší. Ten člověk musel silně krvácet. Nejspíš stejně nepřežije, ale on nesmí být důvodem jeho skonu.

Doslova zkameněl. Nedýchal, nehýbal se, jen čekal na záchranu. A ta naštěstí přišla brzy.

Najednou ucítil náraz do svého ztuhlého těla a v náručí třímal vymodleného anděla. Objal ji, jak nejtěsněji dokázal a konečně se uvolnil. Když tu byla ona, vše bylo zcela v pořádku. Usmál se na ni a políbil ji na čelo.

Drobná dívka k němu vzhlédla. Z očí jí koukala láska, radost a pýcha. Oplácela mu úsměv a přitiskla své rty na jeho. Milovala ho stejně jako on ji.

,,Jsem na tebe tak moc hrdá! Odolal jsi vábení, jsi silnější než kdy dřív,” šeptala a rukama ho hladila po tvářích.

,,Bratři se o tu dívku postarají, přežije. Vlastně jsi jí zachránil život, jsi můj hrdina,” usmívala se na něj. A on byl neuvěřitelně rád, že nesešel z cesty. Už jen za jeden její úsměv mu to obrovské vynaložené úsilí stálo.

Zřetelně cítil štěstí, lásku a vášeň, které jeho žena vyzařovala. Políbil ji a všechny ty emoce se znásobily. Sklonil se, vzal ji do náručí a dal se na útěk. Daleko od této louky, daleko od zraněné dívky, daleko od citlivých uší své rodiny. Běžel se svou milovanou manželkou tam, kde budou mít soukromí, neboť to, po čem oba tak toužili, bylo příliš osobní a intimní, aby to s nimi, byť nepřímo, sdílel někdo další.

≈≈≈≈≈

Mezitím o necelý kilometr dál dva urostlí muži opatrně přenášeli krvácející dívku v bezvědomí na improvizovaná nosítka. Oba byli také upíři, ale již mnoho desetiletí lidskou krev nepili. Jejich sebeovládání bylo výborné. Nehrozilo, že jí ublíží, přesto raději nedýchali.

Neotáleli a nadlidskou rychlostí se vraceli domů. Jejich otec byl lékař a o dívku se postará. Bude - li to jen trochu možné, vyléčí ji, o tom ani na okamžik nepochybovali. Avšak mladší z bratrů se bál, že už je příliš pozdě na její záchranu. Dívčino srdce sice ještě tiše a namáhavě bilo, ale on neslyšel její myšlenky. To bylo zlé znamení jejího stavu. Pospíchali a ani jeden z nich si dívku na nosítkách pořádně neprohlédl.

Doma je již čekal otec s připravenými nástroji a bylinkovými odvary. Dívku převzal do své péče. S nelibostí shledal, že utrpěla poranění hlavy a roztříštěnou zlomeninu holenní kosti. Její chodidla byla rozdrásána tak, že nechápal, jak vůbec dokázala chodit. Opatrně jí svlékl do spodního prádla a s profesionálním zájmem prohlédl zbytek těla. Zhrozil se temných modřin na jejích zádech. Nemohl určit, jestli vznikly důsledkem pádu, nebo ji někdo surově zbil.

Velmi jemně ji omyl, aby se do ran nedostala infekce. Nevnímal nádhernou dívku před sebou jako ženu, ale jako pacienta potřebujícího jeho pomoc. To bylo jeho posláním. Cítil potřebu pomáhat ostatním, léčit lidi a zachraňovat životy. Doufal, že tím alespoň částečně vyváží svou zrůdnou podstatu. Ač jako nejspíš jediný na celém širém světě nikdy neochutnal lidskou krev, byl upírem a tedy tím špatným. Bral to jako nezměnitelný fakt, ale snažil se jej zmírnit. Přál si být prospěšný.

Na všechny rány jí přiložil léčivé obklady, kompresí zastavil krvácení na paži, zlomenou nohu zafixoval mezi železa a na pohmožděnou hlavu položil studený ručník. Do úst jí vpravil pár kapek lektvaru zahánějícího bolest. Věděl, že není dostačující, ale nic lepšího k dispozici nebylo.

Záleželo jen na dívce, jestli je dostatečně silná, aby svá zranění zvládla. Vypadala tak křehce a bezbranně. Ale on již dávno poznal, že první dojem může klamat a na fyzický vzhled se nevyplatí dát.

Pro jistotu zkontroloval, že na žádné zranění nezapomněl. Pak si důkladně umyl ruce, spálil vše, na čem ulpěla i jediná kapka krve, zapálil svíčku a nad ni postavil vonnou směs. Pro jeho rodinu bude jistě těžké mít v domě člověka. Snažil se jim situaci co nejvíce ulehčit. S knihou se posadil ke krbu. Nyní již zbývalo jen čekat, až se dívka probere.

1. kapitola

Autor: Evelyn (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zapomenuté království - prolog: