Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zapomenutá 10

the host stills


Zapomenutá 10Santiago se vrátil do Volterry živý a zdravý. Už před odjezdem se chtěl své drahé s něčím svěřit. Wendy ale netuší, co jej tíží na srdci... Dozví se to?

Zapomenutá 10

Čekala na mě. První sluneční paprsky se jí líně vplétaly do ohnivých vlasů a kreslily diamantové jiskřičky na jejích ramenou. Byla nádherná. Dlouhá léta jsem v nejzapadlejším koutku mysli doufal, že jednou bude moje, nikdy jsem si však nepřipustil, že by se to mohlo skutečně stát. Snad osud tomu chtěl, snad mělo se to stát…

Kráčel jsem přes nádvoří, užíval si pohled na nejkrásnější bytost na světě a v duchu se modlil, aby mě nezatratila za svou nesmrtelnost. Nemohl jsem mlčet. Musel jsem se ke svému činu přiznat. Ačkoli nemám tušení, co mě k rozhodnutí proměnit ji vedlo, měla právo tu pravdu znát.

„Já se tak bála!“ vykřikla najednou a skočila mi kolem krku – doslova. Její hlas mi po celém těle rozproudil zvláštní chvění. Tolik mi chyběla. Pomyšlení, že ji možná ztratím, se mi zarylo pod kamennou kůži a drásalo srdce, které už nepatřilo mně, ale jen a pouze jí.

„Taky jsem se bál…“ zašeptal jsem jí do vlasů. Voněly jako louka, na které jsem ji vídal už jako malou. Odtáhla se na délku paží, aby mi viděla do tváře, a usmála se tak rozverně, jak to umí jen ona.

„Ty? Čeho?“ A bylo to tady. S odpovědí jsem nespěchal, raději jsem sundal její sametovou ruku ze svého krku, s úklonou typickou pro mé vychování jsem ji jemně políbil a pak jsme se společně vydali chodbami hradu. V pokoji se posadila ke klavíru a zamyšleně si prohlížela klávesy.

„Musím se ti k něčemu přiznat, lásko.“ Podívala se na mě s pobaveným úsměvem, ale jakmile spatřila výraz v mé tváři, do očí se jí vkradlo podezření a strach.

„Stalo se něco?“ Vstala, dlaně, které se zdály horké jako samo slunce, mi položila na hruď a hypnotizovala mě modrozelenýma očima, jaké mívala, když byla člověk…

„Stalo,“ přikývl jsem a posadil se na okraj postele. „Před více než sto lety…“

Bylo to, jako bych ty časy prožíval znovu. Vyprávěl jsem jí všechno – jak zuřila španělská chřipka, kvůli které se nemohla vrátit domů, jak jsem ji prvně uviděl a po několik let z ní nespustil oči. Usmívala se a přikyvovala, jako by věděla, že ji znám tak dlouho. A pak přišla ta část, které jsem se více než jedno století obával. Vyprávěl jsem jí, jak jsem ji stopoval, když se po tolika letech vrátila do rodného Chicaga…

Byla tak krásná. Když jsem ji prvně spatřil, byla ještě malá. Roztomilá a pihatá se zvonivým smíchem. Viděl jsem ji vyrůstat a teď stála před svým domem a fascinovaně si jej prohlížela. Možná nevěřila, že je to totéž místo, které před časem opustila na prázdniny, které se protáhly na dlouhých deset let. Se zatajeným dechem vešla dovnitř a rozhlédla se. Vypadalo to stejně, jak si pamatovala? Na všem se za ten čas usadil prach, ale skoro všechno zůstalo netknuté. Už jsem nechtěl dál postávat ve stínech, chtěl jsem s ní mluvit, říct jí všechno, co se ve mně za těch deset let nastřádalo. Vkročil jsem do domu. Tiše, jak to dovedou snad jen upíři, jsem vystoupal po schodišti a následoval její vůni do jednoho z pokojů…

„Pamatuješ si, jak jsi upustila tu fotografii?“ zeptal jsem se tiše. Jen přikývla, nechtěla mě přerušovat. A já se blížil konci toho příběhu, který mě tíží víc než cokoliv jiného. „Když jsi sbírala střepy, pořezala ses. Nebyl jsem připravený čelit takovému pokušení. Vždycky jsi mi zpívala, ale držel jsem se dost daleko, abych se dokázal ovládnout, a po všech těch letech jsem byl schopný ti být nablízku, ale ta čerstvá rána…“ Nemluvil jsem dál. Wendy v pochopení všeho, co jsem jí tady vyprávěl, zatajila dech. Byl jsem jen krůček ke svému přiznání. K přiznání viny na tom nejhrůznějším činu, jakého jsem se kdy dopustil.

„Nechal jsi mě tam…“ zašeptala a já netušil, co znamená její tón. „Všechna ta bolest a pak samota… Nevědět, co se se mnou stalo… Co jsem zač…“ Očekával jsem křik. Vztek. Neexistovala žádná omluva, nic co by mohlo ospravedlnit to, co jsem udělal. A jak jsem se potom zachoval. Kdyby mi nadávala, křičela na mě, třeba mě uhodila… Cokoliv by bylo lepší než její skutečná reakce.

„Jak jsi mohl?“ zeptala se tiše, vstala a pomalým krokem odešla.

Zasloužil jsem si to. Když už jsem se neovládl a vzal jí smrtelnost, jak jsem mohl odejít? Vždyť jsem ji miloval! Jak jsem ji mohl opustit? Nechat samotnou ležet v nesnesitelných křečích. Napospas novému životu, který ji čekal… Proč jsem odešel? Nedokázal jsem najít jediné vysvětlení. Nevzpomněl jsem si. Neexistoval žádný důvod, proč bych ji opustil. Nikdy neexistoval a nikdy existovat nebude. Jediné, co mě k útěku nabádalo, byla vina a strach z její nenávisti, kdyby se proměnila a zjistila, co jsem jí provedl, ale to mě nedonutilo odejít. Chtěl jsem to podstoupit. Chtěl jsem zůstat a vyčkat rozsudku, který mohla vynést pouze ona. Tak proč?

Od toho osudného okamžiku, kdy se dveře mého pokoje za Wendy zavřely, jsem se nepohnul. Můj mozek odmítal jakoukoli spolupráci. Neustále jsem pátral po svém rozhodnutí, po svém útěku, ale mé nesmazatelné vzpomínky mi nic takového neukázaly. Copak jsem se zbláznil? Jsem si dobře vědom, že lidé jsou schopni v důsledku nějakého traumatického zážitku své vzpomínky natolik potlačit, že po nich není jediná stopa – jako by nikdy neexistovaly. Ale je tohle možné u upírů? Bylo to pro mě natolik bolestivé, že jsem zapomněl? Pochybuji. Plynuly dny, možná i týdny a já stále zůstával v té stejné pozici. Nechodil jsem na večeře, nevycházel jsem z pokoje, nehrál jsem na klavír… Prostě jsem se ani nepohnul.

Chelsea byla v době toho osudného rozhovoru pryč. Vzhledem k jejímu překvapenému výrazu mi bylo jasné, že jsem první, koho tady navštívila. S Wendy si zatím nepromluvila.

„Ty vypadáš hrozně… Jak dlouho tady sedíš?“ Její starost byla milá, ale nestačila k tomu, abych se aspoň trošku pousmál.

„Nemám zdání,“ odpověděl jsem nevzrušeně.

„Co se stalo?“ Dobrou hodinu jsem mlčel, ale ona jako vždy vytrvale čekala na vysvětlení – a jako vždy se ho dočkala. Podrobně jsem jí vylíčil, co se za její nepřítomnosti událo, včetně příběhu, který té nepříjemné situaci předcházel…

„Takže ta dívka, o které jsi mi po svém návratu vyprávěl, byla ona? Ta dívka… To je naše Wendy?“ Beze slova jsem přikývl. Chvíli nic a pak se znovu zeptala: „Říkal jsi, Chicago?“ A já znovu přikývl.

„Nemůžu si vzpomenout, proč jsem odešel. Popravdě si ani nepamatuji, že jsem odešel…“ Až teď jsem se na ni otočil. Její obličej prozrazoval mnohé emoce – překvapení, zděšení, ale i pochopení.

„To ani nemůžeš,“ souhlasila se mnou a já se konečně probral z té netečné nálady.

„Cože?“ zeptal jsem se nechápavě.

„Pamatuješ si Angelicu?“

 


Vím... Určitě dokážu uhodnout přinejmenším jednu otázku, která by se vám teď mohla honit hlavou - Kdo je Angelica?

9. díl Shrnutí 11. díl



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Zapomenutá 10:

 1
2. UV
09.02.2012 [4:39]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

08.02.2012 [23:15]

BlotikLíbí se mi to, sesli, a jsem ráda, že konečně pokračuješ... Bude to ještě hooooodně zajímavé. Emoticon
P.S.: No vážně, fakt se ptám, kdo je teda ta Angelica. Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!