Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zamilovaný anděl - 4.kapitola

robie


Zamilovaný anděl - 4.kapitolaJak jste si možná všimli, tahle povídka přibývá jen díky Hance, a tak vám jistě nepřijde moc divné, když ji i pro tentokrát věnuju této prima holčině, která je mou osobní múzou, za což jí moc děkuju. A také bych chtěla samozřejmě poděkovat Natali09, protože mě do téhle kapitoly skoro dokopola, nebýt jí, pracovala bych na něčem jiném :o)
Samozřejmě, že je tato kapitola věnována i vám ostatním, co tuto povíku čtete, ale Hance a Natali09 přednostně.
Tak a co nás dneska čeká? Navážeme tam, kde jsme minule skončili. Bella má špatný pocit z toho, že Miracle vyvěštila z karet smrt. Miracle se těší, že brzy pozná svého prince na bílém koni a Edward, ten se pokouší se nějak zabavit ve své věčnosti

4. kapitola - Kdo jsem?

Isabella

Po zbytek noci jsem se raději věnovala pouze tanci a zábavě. Snažila jsem se vytěsnit z hlavy ten prapodivný rozhovor s Chavi. Navíc jsme museli oslavit příchod do nové vesnice. Postupně jsme se opět vraceli na jih, ale byla před námi ještě dlouhá cesta. Jenže jakákoliv radost z návratu do rodné země mě přešla v okamžiku, kdy jsem si vzpomněla na věštbu a na Chavina slova –Smrt. A je moc blízko. Měla jsem skoro až pocit, jako bych ji cítila přicházet. Jak se vkrádá do téhle poklidné vesničky a přibližuje se k Miracle.

Až ve chvíli, kdy se většina tábora uložila ke spánku, skončil i Cingar se svou krou a já neměla kulisu ke svému tanci. Vzdala jsem tedy snahu o rozptýlení a vydala se do svého příbytku. Doufala jsem, že alespoň spánek mi přinese trochu toho vytouženého klidu, ale ten nepřicházel. Celé tělo mě bolelo od nepřetržitého tance, bylo těžké a já si přitom tu fyzickou bolest užívala. Alespoň něco přerušovalo ty myšlenky na zázračnou dívku, které se stane něco hrozného.

Nejděsivější na tom všem bylo, že jsem ji toužila ochránit. Říct jí všechno, ale… Některé věci se prostě lidem neříkaly. A ty potom trápily samotné věštce. Litovala jsem, že ještě neovládám Chavinu moc, abych mohla nahlédnout do budoucnosti i bez karet. Třeba bych se tak dozvěděla něco víc. Třeba kdy nebo kdo si jde pro nevinnou Miracle.

První věštba smrti je vždy nejhorší. Chavi říkala, že si tím musí projít každý věštec. Budoucnost není jenom krásná, veselá a zalitá sluncem. Jsou v ní i strasti, nemoci a již zmíněná smrt. To, že je blízko i tak mladému člověku, že smutné, ale nedá se s tím nic dělat. Musím se s tím srovnat, přestože se mi to nelíbí.

 

Jen co jsem ráno vstala a vyšla před vůz, zahlédla jsem Chavi jak sedí u ohniště a staré vrásčité ruce má obtočené kolem hrnku s kouřící se tekutinou. V celém táboře byl zatím klid a tak jsem si přes ramena přehodila pletený šál a došla až k mé učitelce. Třeba mi bude schopna odpomoct od těch hrozných pocitů, kvůli kterým jsem se celou noc pouze převalovala na posteli.

„Děvče, jsem sice tvá učitelka, ale co se pocitů týká, sama musíš přijít na to, co znamenají. Mohu tě vést, ale nemohu ti to říct. Musíš se naučit rozumět svému vnitřnímu hlasu, který tě povede i poté, co já odejdu,“ promlouvala ke mně svým uklidňujícím hlasem a mě má úzkost přitom užírala zevnitř. Sedla jsem si do prachu u jejich nohou a položila si hlavu na její kolena.

„To neříkej. Jsi moudrá a já si bez tebe nevím rady.“ Slova o jejím odchodu mi velmi ubližovaly. Smrt pro mě byla zneklidňující, i pokud se týkala pro mě neznámého děvčete. Jak bych potom mohla snést smrt osoby mě tak blízké? Věděla jsem, že jednou to opravdu přijít musí, ale snažila jsem si to nepřipouštět. Bolest nad Chavinou ztrátou by byla neskutečná.

„Ale věděla,“ namítla Chavi a pohladila mě po vlasech. Prsty proplétala jednotlivými kadeřemi a vytvářela mi tak jeden ze svých mistrných účesů. „Jsi velmi nadaná, Isabello.  Jednou se bez mé rady budeš muset obejít. Nejsem nesmrtelná, abych tu mohla být s tebou.“

„To je škoda,“ povzdechla jsem si. Přála jsem si, aby mě nikdy neopustila.

„Žádná škoda. Život je někdy moc dlouhý i pro obyčejného člověka. Postupně ho unaví, a proto je dobře, když odejde za našimi předky. Teď se ale vrátíme k tvým pocitům a pokusíme se zjistit, před čím tě chtějí duchové varovat,“ prohlásila a já zmateně zvedla hlavu z jejího klína.

„Dobře tedy,“ souhlasila jsem a můj hlas zněl trochu přiškrceně. S našimi předky jsem ještě nikdy předtím nekomunikovala. Nebylo to zapotřebí. Takhle definitivní věštby jsem ještě neměla. A hlavně ne v kombinaci s pocity, jako by se to týkalo i mě samotné. Věštba mě sama do sebe vtahovala tak neúprosně, že jsem neměla sílu se jí bránit.

„Napřed se uvolni, zhluboka se nadechni a vydechni,“ instruovala mě Chavi a já tedy následovala její rady. „Nech sebou proudit energii a nech svou mysl putovat.“ Zavřela jsem oči a poslouchala její slova. Uvolnila jsem se a snažila si vyčistit mysl, abych se mohla spojit s předky, kteří mi chtějí pomoci na všechno přijít, ale bylo to daleko těžší, než se to prve jevilo. U Chavi to vždy vypadalo tak jednoduše. „Musíš být uvolněná,“ nabádala mě v průběhu toho všeho Chavi a já se snažila nechat všechno kolem sebe plynout a odpoutat se od tohoto tábora i vesnice. Snažila jsem se představit si sama sebe jako ducha opouštějící své vlastní tělo a hledící na věci z dálky. Nic z toho však nepomáhalo. Má mysl ulpěla na myšlence na Miracle a nemohla se od ní odpojit.

„Nejde to, moudrá Chavi,“ povzdechla jsem si po deseti minutách naprostého soustředění, které mi stejně nepřineslo odpovědi na mé otázky.

„Nevzdávej se tak lehce, děvče. Takto bys nikdy nic nedokázala,“ napomenula mě příkře a já si vzpomněla na dobu, kdy mě učila vykládat budoucnost z karet, nebo ještě později z lidských dlaní. Z počátku jsem nebyla dost trpělivá, abych správně využívala ono magické vidění, kterým má učitelka oplývala. S kartami jsem nezacházela s patřičnou úctou a nedokázala z nich sestavit ani tu nejjednodušší věštbu. Čáry na lidských rukou se mi pletly a má slova pak nedávala smysl. V obou případech jsem to chtěl vzdát, ale Chavi mě nenechala. Viděla ve mně svého nástupce, a proto jsem musela trénovat.

„Máš pravdu, moc lehce se vzdávám,“ odvětila jsem pokorně a znovu tedy zavřela oči, abych se ještě jednou pokusila o navázání kontaktu s duchy. Jeden hluboký nádech doplněný o stejně hluboký výdech následoval další a další. Věděla jsem, že na začátku každého velkého umění je potřebná naprostá koncentrace a ta je spojena s řádným a pravidelným dechem. Klidné tělo snadněji spolupracuje se vší tou energií, která nás obklopuje.

Nechala jsem tedy svou mysl otevřenou. Všechny mé myšlenky se rozprchly do všech možných koutů světa a hledaly v nich odpověď. Nic však nenacházeli. Žádný tajemný hlas z minulosti se neozval, aby mě varoval před tím, co všechno mé věštby znamenají. Nic, co by mě ukonejšilo, že nakonec všechno dobře dopadne… Prostě nic.

„Isabello, nechej toho, vrať se ke mně,“ zaslechla jsem jakoby z dálky Chavin hlas, ale zrovna teď jsem se nemohla vrátit. Ještě jsem neměla pocit, že jsem dosáhla všeho, čeho jsem schopná. Nikdo mi neodpověděl a já přitom věděla, že toho jisto jistě dosáhnu. Získám odpovědi na své otázky. „Děvče drahé, vrať se ke mně,“ promluvila znovu a já se tedy neochotně začala vracet zpět do našeho tábora, k ohništi až do prachu před Chavinýma nohama.

„Děje se něco?“ zeptala jsem se, když jsem otevřela oči.

„Nic se neděje. A to je ten důvod, proč jsem tě zavolala zpět. Předkové k tobě nemluvili. Zřejmě na něco podobného ještě nejsi dost připravená. Zkusíme to tedy někdy jindy.“

„Myslíš…“ Zaváhala jsem se svou otázkou, ale potom jsem si přece jenom dodala odvahu. Chavi mě zná od dětství, zná můj strach a mé obavy. „Myslíš, že to může být proto, že mí předkové nejsou cikáni?“ Trápilo mě to už od chvíle, kdy jsem poprvé špatně věštila. Nejednou jsem na Chavi vybuchla s tím, že tohle nikdy nezvládnu, protože v sobě nemám ani kapku cikánské krve, že jsem prostě jenom kukačka v cizím hnízdě. A přitom jsem chtěla být dobrá, ale pokud nemůžu komunikovat s předky, nestane se tak. Věděla jsem, že předkové k Chavi promlouvají a Chavi poté mluví k našemu lidu, aby jim sdělila, co je čeká. Nikdy se nezmýlila ani ona ani předkové. Všichni v táboře si ji vážili a nebylo to proto, že patřila ke stařešinám, ale kvůli její moudrosti a laskavosti.

„To si nemyslím. Ty jsi cikán celým svým srdcem. Volná a nespoutaná jako kdokoliv z tohoto tábora. Nikdy nejde o krev, má zlatá. Teď mi ale podej ruce a já se zkusím zeptat předků sama. Třeba nám na tvé otázky přece jenom odpoví.“

Ano, Chavi jistě odpoví. Dozvím se odpovědi na své otázky. Spojily jsme ruce a obě zavřeli oči. Cítila jsem, jak se Chavi uvolnila. Přes naše spojené ruce ke mně proudilo tolik zvláštních pocitů a měla jsem najednou dojem, jako by se mnou předkové skutečně mluvili. Cítila jsem, jak mi brní prsty v Chavině sevření. Proudila mezi námi všechna ta energie. Sem a tam. Proplouvala mezi námi jako mořské vlny. Zhluboka jsem dýchala a soustředila se na ten pravidelný rytmus – vlny narážející na skálu a ustupující zpět do moře.

Někde v dálce jsem pak zaznamenala, jak se hučení těch vln mění a je čím dál víc podobné hlasu, který formuloval jednotlivá slova. Cítila jsem, jak ke mně předkové skrze Chavino pouto promlouvají. Zachvátil mě pocit naprosté euforie… Ale jenom do okamžiku, než jsem zjistila, že ani předkové mi v mém problému nepomohou. O blížící se smrti věděli, ale nikdo mi nedokázal říct, ze které strany přijde nebo kdo se stane její první obětí.

Edward

Ten malý pokoj, který mi hostinský přidělil, mě postupně připravoval o rozum. Skutečně jsem se stal zvířetem lapeným do pasti. Věděl jsem, že musím pryč. Nebyl jsem zvyklý na takto malé prostory a měl jsem pocit, jako by se mě zmocňovala klaustrofobie. Byl to prapodivný pocit, který jsem už několik desetiletí nezažil a chtěl jsem se ho hned zbavit. Proto jsem si tedy přes ramena přehodil svůj plášť, zkontroloval, zda mám na prstě svůj prsten a vydal jsem se z té komory ven.

Mohl bych jít za tou cikánkou – bleskl mi hlavou spásný nápad, když jsem zvažoval, co bych mohl zbytek dne podnikat. Bylo teprve pár hodin po poledni a v hostinci panoval čilý ruch. Sedláci si přišli posedět u korbele piva. Mí známí ze včerejšího večera zde ještě nebyli, ale s jistotou bych mohl tvrdit, že je tu najdu, jakmile se někdy v noci vrátím ze své vycházky. Budou popíjet a klábosit stejně jako včera. Musí tu být nudný život, dnešek je zde stejný jako včerejšek a zítřek se bude podobat dnešku stejně jako vejce vejci.

Aniž bych si všímal místních lidí, kteří na mě zvědavě pokukovali – pro mnohé jsem byl stále naprostým cizincem - jsem prošel lokálem a rovnou vyšel před krčmu. Slunce bylo vysoko na nebi a jeho paprsky dopadali na zemi v hřejivé záplavě. Po ulici právě projížděl povoz tažený jedním koněm a trousil za sebou slámu. Uhnul jsem tedy na kraj a podél stěny se kolem něj protáhl. Tuhle dobu jsem na vesnici nikdy neměl rád. Postupně všichni končili se svou prací a dopřávali odpočinek svým ztrhaným tělům při nějakém tom přátelském rozhovoru se sousedem nebo jenom náhodným kolemjdoucím, který udělal tu chybu a navázal oční kontakt. Přátelskost vesničanů bych spíš nazval naivitou – s podobným přístupem by ve městě těžko obstáli. Tam byl jeden k druhému lhostejný nebo závistivý. Nikdy ne přátelský. Z toho důvodu jsem po vesnici raději chodit až po setmění, kdy tu panoval klid a kolem se pohybovalo jenom několik málo zbloudilých duší.

Prsten na mé ruce mě teď sice chránil před dotěrnými slunečními paprsky, které by prozradily můj původ, ale nechránili mě před dotěrnými lidmi, kteří se chtěli spřátelit. Šel jsem tedy po kraji a pohled klopil k zemi, neměl jsem náladu na to zbytečné tlachání o ničem. I tak jsem vzbuzoval příliš rozruchu, protože se dávno rozkřiklo, že je zde cizinec, který přicestoval v pozdních nočních hodinách a nakonec hostil celou krčmu. Takhle to bylo ve všech menších vesnicích, které jsem navštívil, a kdybych se v tuto chvíli zastavil a úmyslně se zaposlouchal do rozhovoru těch lidí jdoucích naproti mně, zjistil bych, že se opět baví o mně.

Procházel jsem právě kolem takového většího prostranství, kterému vévodila studna, když v tom si mě všimla žena, která nabírala vodu. Právě vytahovala džber a přelévala ho do nádoby, kterou si přinesla, a když si odhrnovala vlasy ze zpoceného obličeje, zahlédla mě přicházet. Její oči se rozšířily a žena zalapala po dechu.

Mohla mě poznat? Dokonce během tak krátké chvíle?

Copak tady všichni vědí o upírech? Nejprve hospodský a teď ta žena. Hleděla na mě a její zorničky byly strachem rozšířené. Určitě mě musela poznat. Nedala se však na útěk, jak jsem předpokládal. Hleděla na mě upřeně svýma zelenýma očima a ten strach se brzy přesunul z očí i do obličeje zbrázděného vráskami.

Udělal jsem k ní několik kroků, ale žena jako by se najednou vzpamatovala a dala se na ústup. Stejně jako u hostinského jsem se i teď zaměřil na její myšlenky. Mohly by mi prozradit víc o jejím prapodivném chování. Bohužel jsem však neuspěl. Její mysl byla stejně zmatená jako žena přede mnou. Pořád dokola si jenom opakovala - To nemůže být on, znovu nesmí přijít, určitě je to jenom tím sluncem, šálivý přelud.

Podle všeho už měla s někým mého druhu tu čest. Dokonce bych se ani nedivil, vypadala staře. Pro okolní lidi to byla žena v nejlepších letech, ale pro mé citlivé oko se jevila jako scvrkávající se jablko. Viděl jsem každou její vrásku, kterou jí čas a práce vepsaly do obličeje.

Opět jsem se zaměřil na její oči. Byly pozoruhodné, přestože je naplňoval ten strach. Byly jasně zelené jako mladá tráva a oplývaly mladostí, kterou tvář postrádala.

Udělal jsem další krok jejím směrem a to lidské srdce ukrývající se v jejím hrudníku se dala na útěk. Fyzická nadále zůstávalo kousek od studny, kdy stála jeho majitelka, ale jeho tlukot napovídal o sprintu, kterého se najednou účastnilo. Z těch podivně zmatených myšlenek, které produkoval mozek oné ženy, jsem pochopil, že se nepojí mě osobně. Měla strach z toho, co představuji. Nebyl jsem první takhle dokonalá bytost, kterou spatřila.

Začal jsem zvažovat, kolik dalších upírů znám, co mají své vlastní prsteny. Kouzlo, které obsahovaly, nám dovolovala pohybovat se i během slunečných dnů. Neexistovalo jich tolik, aby se všichni mého druhu mohli svobodně procházet během dne, ale pár se jich našlo. A já měl štěstí, že jsem jeden takový vlastnil. I přes všechnu jeho magickou moc jsem se ale raději skrýval v šeru. V tmavých uličkách, kam se slunce nedostalo. Jako člověk jsem tu ohnivou kouli možná miloval, ale teď jsem ho snášel jenom s velkým sebezapřením.

„Dobrý den, madam. Snad jsem vás nějak nevyděsil?“ došel jsem až k ženě a promluvil na ni tichým vábivým hlasem. Žena přede mnou začala jenom rychle kroutit hlavou, jako by se snažila zahnat nějakou vidinu. Její mysl byla čím dál zmatenější. Nechápal jsem to, ale připravoval jsem se použít svůj dar, abych se dozvěděl něco víc o tom dotyčném, kterého jsem jí připomínal.

„Ne, jenom jsem si vás s někým spletla. To víte, slunce si s námi občas dokáže nepěkně pohrát,“ odvětila a pokusila se o úsměv, který byl ale stejně nejistý jako její hlas.

„Ano, slunce si s námi hraje neustále,“ usmál jsem se na ni a podíval se na tu ohnivou kouli, která už byla na své cestě k západu. Ještě chvíli a bude zase vládnout tma a já se budu moci chovat tak, jak jsem zvyklý.

„Slunce, to všechno slunce…“ mumlala si žena spíš pro sebe a snažila se uchopit nádobu s vodou, aby se mohla vydat domů. Ruce se jí však natolik klepaly, že by o všechnu tu životodárnou tekutinu přišla, než by džbán jenom zvedla. Při pomyšlení, že voda je životodárná jsem se musel trochu zašklebit – pro mě už dávno nepředstavovala tu nejpotřebnější tekutinu. Krev bylo to, co dávalo život. Voda ho jenom udržovala v provozu.

Opět se u mě objevil ten nutkavý pocit, že bych jí měl pomoci. Tahle vesnice se pro mě stávala očistcem. Ještě neuplynul ani jeden celý den a já už podnikal druhý dobrý skutek, když jsem džbán ženě pomohl zvednout. Doplnil jsem ho o vylitou vodu, a když jsem se otáčel, zahlédl jsem na ženině tváři nepatrný náznak úsměvu. To už ale skoro utíkala z návsi pryč. Ještě chvíli jsem ji sledoval.

Ne, nemohla vědět, kdo jsem. Jakkoliv podivně se chovala od chvíle, kdy mě zahlédla, určitě jsem byl první upír, kterého spatřila.

 

Jen co mi ta žena zmizela z dohledu, vydal jsem se k původnímu cíli své cesty. Byl jsem na cikánku, o které po vsi putovaly zvláštní řeči, zvědavý. Chtěl jsem vědět, jestli dokáže opravdu vyčíst z dlaně budoucnost a jestli uvidí i tu moji. Jestli zahlédne ty potoky krve, ty mladé lidi a jejich oči bez života, jak se upírají k nebi, kde čekají vysvobození ze svého utrpení. Dokáže vidět budoucnost někoho, kdo je vlastně už po smrti? Má takový bytost vůbec budoucnost? Nebo už za mého lidského života bylo někde napsáno, že se ze mě musí stát tento druh predátora?

Byl jsem trochu masochista, ale chtěl jsem vidět, jak se ta dívka bude tvářit, pokud zjistí, kdo ve skutečnosti jsem. Jsou karty natolik mocné, aby jí to prozradily? S jistotou bych mohl říct, že ani v těch nejobsáhlejších tarotových kartách bych nenašel žádnou, která by nesla název Upír. Ale jeden nikdy neví, co se za všemožnými obrázky skrývá za příběh. Jak by mohla ta dívka reagovat a nepřirozené nesmrtelné stvoření, které by se u ní objevilo? Podle všeho by měla být zvyklá na nějaký ten druh magie, pokud to ovšem není všechno jenom podvod.

Rozběhne se pryč? Dokázal bych ji jenom silou své vůle zastavit. Zůstane stát? Bude se bránit, nebo naopak, bude věřit, že ji nic neudál, jako tomu bývá v divočině s předstíranou smrti? Obrana byla však ta nejnaivnější reakce, jakou mohli lidé vyvinout. Touha spatřit nový den, prožit ho stejně nudně jako doposud – vstanou za kuropění, podojit krávu, zajít na pole, večer posedět s přáteli a v noci dát pusu na čelo své malé holčičce a s manželkou zalehnout do postele. Někdy na tu nudnost každodenního dne nadávali, ale když postřehli, že by ten den, který právě prožívají, mohl být zároveň jejich posledním, uvědomí si, o kolik by mohli přijít a snaží se mi zabránit, abych je zabil. Mohl jsem si pohrát s jejími myšlenkami, nebo je přinutit, aby mi přišly vstříc a já je mohl zbavit vší té tíže, které se tak poeticky říká život.

 

V úvahách nad všemožnými reakcemi lidí jsem došel až na okraj vesnice. Přede mnou se začínala rozprostírat louka a několik desítek metrů od posledního domu jsem mohl zahlédnout barevné karavany cikánského tábora. Zaposlouchal jsem se do zvuků, které ho obklopovaly a kterými byl naplněn. Slyšel jsem smích malých dětí honících se kolem karavan. Zpěv žen věšících prádlo na šňůry, aby do rána uschnulo. Dokonce jsem někde v dálce zaslechl i housle, jejich zvuk byl pro mě tolik známý, ale bylo to již tak dávno, kdy jsem ho slyšel. Nikdo nikdy neuměl hrát lépe než ona.

Rychle jsem zahnal tu zbloudilou myšlenku a snažil se vytěsnit i zvuk houslí, který jenom rezonoval v mém nitru a vyvolával nepříjemné pocity. Kolik jenom vzpomínek může být spojeno s jedním nástrojem?

Došel jsem až k okraji tábora. Na malý okamžik jsem se zastavil a pozoroval jeho život, který jím koloval jako krev v lidském těle. A stejně jako krev zamrzne v žilách při pohledu na mou maličkost, zamrzl i život v táboře. Hluk, smích i zpět se utišil a pohledy všech se obrátily mým směrem. Ty nejmenší z dětí se běžely okamžitě schovat ke svým matkám. Zpoza širokých sukní vykukovaly pouze zvědavé oči. Tahle rychlá a jasně bojácná reakce na můj příchod mě překvapila. Možná bych si na to ale měl zvykat. Nikdo v téhle vesnici ani jejím okolí nereagoval správně. Jenom ten hospodský povaleč ze včerejška se choval přívětivě a bez známky strachu. Ostatní jako by přesně věděli, s kým mají tu čest, přestože to nemohli vůbec poznat. Nenosil jsem na čele žádný nápis ani jinou značku, jako tomu bylo u Kaina.

Vešel jsem do tábora, ale cestu mi vzápětí zatarasila postarší žena. „Co si přejete?“ zeptala se přísným hlasem a pohlížela na mě jasnýma očima, které vypadaly tak mladě až nebylo možné, aby patřily té scvrklé cikánce, která se přede mnou hrbila.

„Hledám někoho, kdo by mi nahlédl do budoucnosti,“ zahleděl jsem se do jejich očí, které si mě zpříma prohlížely. Nenašel jsem v nich ani jedinou kapku strachu.

„Budete muset chvíli počkat, zrovna je zaneprázdněna,“ odpověděla a nabídla mi špalek u malého ohně, který udržoval obsah hrnce, který nad ním byl zavěšen, teplý. Slunce tvořilo na západě jenom poslední ohnivou podívanou, po které na nebi zůstávaly jenom červánky rudé jako právě prolitá krev. „Mohu vám zatím něco nabídnout?“ zeptala se zdvořile, ale já jenom zavrtěl hlavou.

Seděl jsem na tom kusu dřeva a hleděl do dálky. Život v táboře se zase rozběhl, nikdo si však ke mně nepřisedl a nesnažil se se mnou zapříst rozhovor. Vnímal jsem kradmé pohledy malých dětí a ty naprosto neskrývavé od starších obyvatel této skupiny. Byly podezíravé. Nikde jsem nedokázal zapadnout a nemělo to co dělat s bledou pletí nebo těžkým kabátem, který byl v letních dnech naprosto zbytečný. Lidi v mém okolí jasně vnímali to, že se něco změnilo. Dávali si na mě pozor, ať už jsem se nacházel kdekoliv. Pouze hypnóza dokázala jejich ostražitost otupit.

Při všem tom čekání jsem se musel stále napomínat, že jsem na očích vnímavých lidí. Cikáni byli přátelští, ale rozhodně velmi podezíraví. Daleko více než všichni obyvatelé vesnic, kterými jsem prošel. Sem tam jsem se musel zavrtět a předstírat nepohodlí. Mrknout. Zhluboka se nadechnout. Protáhnout si nohy. Zabýval jsem se tím, co bych měl dělat pro zachování klamného zdání, že jsem člověk, a nevnímal jsem nic z děni kolem sebe.

Tedy skoro nic. Neušel mi rozhovor dvou mladých dívek. Byly rozdílné jako den a noc. Jedna s pletí bílou jako mořská pěna a vlasy světlými jako slonovina a druhá s opálenou až nazlátlou pokožkou a vlasy hnědými jako zem, po které jsem chodil. Do celé té cikánské scenérie blondýnka vůbec nezapadala. Měla na sobě prosté jednobarevné šaty, a přestože její chování bylo přátelské, prozrazovalo i jistou nejistotu. Brunetka před ní na ni pohlížela s obavou.

´Dej na sebe dobrý pozor,´ promlouvala k ní naléhavě a blondýnka se ještě víc usmála. Ten úsměv však připomínal křeč.

´Všechno nakonec dobře dopadne. Zjeví se tu můj princ na bílém koni a odveze si mě sebou do západu slunce. Nedělej si kvůli mně starosti, Isabello.´ Ta slova byla tak nechutně nasládlá. Nechápal jsem, jak je ta dívka mohla vyslovit. Copak byla skutečně tak naivní?

Cikánka, Isabella, se na ni usmála a rychle ji objala. Přitiskla ji k sobě, jako by se s ní měla loučit už napořád. ´Ať už si pro tebe ten princ přijede nebo ne, buď opatrná a mysli na to, že nic není cennější než tvůj vlastní život.´ Isabellina slova byla naléhavé, ale dívce v jejím objetí je jenom šeptala.

´Teď už musím domů, aby máma neměla starost, ale zítra se za tebou jistě zastavím,´ ujišťovala blondýnka Isabellu a potom se ty dvě rychle rozloučili, načež blondýnka opustila tábor zachumlaná do tlustého vlněného šálu. Všude kolem začínali ostatní obyvatelé tábora rozdělávat další ohně. Tma přicházela velmi brzy. Tu ale ke mně přišla ta stará cikánka, která se mě zřejmě jako jediná nebála. Naznačila, abych ji následoval a tak jsem se bez zbytečných řečí zvedl a následoval ji až ke karavanu té mladé dívky.

„Isabello, přišel za tebou.“  Oslovená dívka se ke mně točila a upřela na mě své hnědé oči. V tu chvíli se na jediný zlomek sekundy jejím obličejem prohnala čirá hrůza. Nepodobalo se to s chováním ženy u studny, ale i tak to bylo překvapivé. Šok z našeho setkání však rychle nahradila strojeným úsměvem a pozvala mě k sobě do karavanu.

„S čím vám mohu pomoci, vážený pane?“ zeptala se, když zavřela dveře a sedla si naproti mně. Dělil nás jenom nízký stoleček, na kterém byla položena svíčka.

„Chci, abyste mi nahlédla do budoucnosti!“ rozkázal jsem rozhodně a dívka na sucho polkla. Poté vzala mou ruku do svých křehkých dlaní a ukazováčkem přejela po čarách, kde měl být zapsán můj osud.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Zamilovaný anděl - 4.kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!