Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zamilovaný anděl - 3.kapitola

20.01.2010 (14:45) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1696×

3. kapitola - Cizinec

Miracle

V tichosti jsem odkryla deku až po vrch naplněnou peřím a vyklouzla z postele. Před mámou jsem si dávala dobrý pozor, aby o mých rozhovorech s otcem nevěděla. Nepraktikovala jsem je nijak často, jenom občas a převážně to vycházelo vždy na mé narozeniny. Někdo mu musel připomenout, že jeho dcera je zase o jeden rok starší. Jejich nebeskému kalendáři jsem moc nevěřila.

Dneska jsem se však rozhodla udělat výjimku a ozvat se mu o pár měsíců dřív. Chtěla jsem slyšet jeho uklidňující hlas a možné odpovědi, jakkoliv mohly být vyhýbavé. Táta nemohl jakožto anděl lhát, ale i pravda může být někdy podána tak, že z ní máme pocit falše.

Poklekla jsem před postelí, pokřižovala se a do ticha pokoje zašeptala – „Otče?“ Modlila jsem se každý den před spánkem, jak mě máma vychovala. Každý, kdo mě a mou mámu znal, by o nás mohl prohlásit, že jsme správné křesťanky a mnozí služebníci boží by se od nás mohli učit. Já to však pokládala za samozřejmost. Jak bych mohla být správná dcera svého otce, kdybych se nemodlila? Převážně k Bohu, samozřejmě, ale občas i k němu.

´Děje se něco, Miracle?´ Tátovým hlasem se neslo znepokojení. Je pravda, že bylo docela opodstatněné. Věděl o mém slibu matce, že se nebudu snažit o jakýkoliv kontakt s nebem. A proto zřejmě ten tón. Porušila jsem slib a ještě k tomu nemám ani narozeniny, kdy by mi to možná i prošlo. Stávala se ze mě křivopřísežnice. A s tímto hříchem jsem nemohla dojít do kostela a žádat rozhřešení. Nedokázala bych faráři vysvětlit, co se stalo, aniž by mě pokládal za blázna.

„Nic se nestalo. Pouze jsem chtěla slyšet tvůj hlas,“ prohodila jsem, jako bych opravdu toužila pouze po tom. Nemluvili jsme spolu od loňské zimy. Tehdy jsem oslavila své sedmnáctiny. Ten večer mě tátův hlas uvedl až do říše snů, když jsem ho uprosila, aby mi zazpíval. Jeho hlas byl opravdu andělský a velmi konejšivý. Kdykoliv má duše a mysl strádala, on jim pomohl nalézt ztracený klid a mír. Byl jako můj soukromý anděl, který nade mnou drží ochrannou ruku. Bylo prazvláštní myslet na svého otce jakožto na anděla a přitom vědět, že je skutečným andělem.

´Jsem rád, že sis na svého otce vzpomněla, ale není to obvyklá doba našeho rozhovoru. Tvůj hlas mi zní ztrápeně. Určitě je všechno v pořádku?´ vyzvídal a já jsem neměla sílu na to mu lhát. Andělské bytosti se nelže.

„Skutečně je všechno v nejlepším pořádku. Do vesnice dnes přijeli cikáni a zdrží se do konce léta. Poznala jsem dokonce jejich kartářku, která mi z karet vyložila budoucnost.“ Dala jsem se do popisu dnešního dne, přestože jsem věděla, že táta o něm má dokonalý přehled, což mi v následující odpovědi potvrdil.

´Já vím.´ Jeho podvědomí bylo stále u mě nebo matky. Dohlížel na nás.

„Takže víš o tom cizince? Kdo je to?“ Ta otázka mě na jazyku pálila od chvíle, kdy jsem poklekla na studenou dřevěnou podlahu a pokřižovala se. Vlastně… drala se na vzduch už od chvíle, kdy Isabella toho cizince spatřila v kartách. Toužila jsem vědět, koho mi osud určil jako lásku. Koho mi určil, abych kvůli němu trpěla.

´Víš, že ti to nemohu říct i kdybych to věděl.´ Tyhle vyhýbavé odpovědi mě štvaly, přestože jsem věděla, že pokaždé přijdou, když se budu snažit odhalit budoucnost. Měla bych na ně být připravená po tolika letech, kdy takto nesmyslné otázky pokládám. Vždy si ale říkám, co kdyby… Co kdyby se mi dneska rozhodl poodhalit něco z věcí příštích. Otec věděl, co se stane. Tvrdí se, že cesty osudu jsou nevyzpytatelné, ale táta a ostatní jeho nebeští kumpáni, věděli vždy aspoň o krok napřed, co se stane. Navíc jsem byla skoro jistá, že ví o tom tajemném cizinci, jehož láska se mi stane osudnou.

„Bude aspoň pěkný?“

´Víc, než si myslíš.´ Takže přece jenom něco. V hlavě se mi už rýsoval obrázek prince na bílém koni, který mě sebou odveze do zapadajícího slunce. Sen každé naivní dívky. A dokonce i můj. Přála jsem si pro sebe a mou matku lepší život. Vždy jsem se proto snažila s lidmi vycházet jenom v tom nejlepším. Hledala jsem v nich to dobré a snažila se špatné činy přehlížet nebo omlouvat. Nejednou mi ale díky tomuto chování bylo ublíženo. Můj princ ale bude jiný. Věřila jsem v to.

Věděla jsem, že z otce víc odpovědí nedostanu, a tak jsem se s ním rozloučila, zopakovala krátkou modlitbu a vrátila se pod peřinu, která za tu chvíli řádně promrzla. Sfoukla jsem svíčku a ponořila se do snů o mém princi.

Edward

„Děkuji za večeři,“ zašeptal jsem k dívce, která spočívala v mém náručí. Dlouhé rozpuštěné vlasy jí spadaly přes mou ruku až k zemi. Podpíral jsem ji ve svém náručí, jelikož její nohy měly se stabilitou značné potíže. Celé její tělo doslova viselo v mém náručí. Dokonale nesymetrická tvář dívky byla uvolněná a nehybná. S tichým dík, který mi splynul ze rtů, se prolnul i poslední úder jejího srdce. Dívka v mém náručí byla mrtvá.

Skoro tak mrtvá jako já. I mé srdce už dotlouklo, jenom to nebylo tento večer. Jeho tlukot nerezonoval mým hrudníkem už několik desetiletí. Byl jsem noční přízrak, který chodí po tomto světě a pomáhá ostatním do říše, která jemu samotnému bude navždy odepřena. Do Říše mrtvých. Hlavou se mi mohla myšlenka, zda opravdu toužím zemřít stejně jako všichni ti lidé, které jsem připravil o život.

Shlédl jsem k mrtvé dívce v mém náručí. Velmi rychle začala v mém náručí chladnout. Její teplota se srovnávala s tou mou. Vypadala přitom tak nevinně, ale její krvi se pro dnešní večer nedalo odolat. Ocitla se na špatném místě ve špatnou chvíli. Byl jsem na lovu a ona byla jako ta nejlepší skotská položená před alkoholikem. Vždy jsem si dával pozor, abych se udržel a vyhledával jsem pouze krev, kterou bych dokázal přirovnat k vínu, ale lahodnému aroma této skotské nešlo prostě odolat. Olízl jsem si rty, na kterých byly poslední kapičky té lahodné tekutiny, a vstal jsem. Bylo na čase, abych se na své cestě vydal dál.

Tělo dívky jsem odložil u blízkého stromu. Vypadala, jako by jenom spala. Pouze obtisk mých zubů na jejím štíhlém krku napovídal o tom, jakým způsobem skonala. Teď byla dokonale naaranžována pro svého nálezce. Předpokládal jsem, že už ráno se po ní lidé ve vesnici budou shánět a taky ji brzy naleznou. Divá zvěř nebude mít šanci se o tělo postarat. Můj pach všude kolem je bude odrazovat.

Od dívčina těla jsem odtrhl pohled a zahleděl se na noční oblohu. Měsíc byl vysoko na obloze a mě čekala nová cesta. Rozběhl jsem se tedy vstříc novému osudu.

Znělo to jako hrozné klišé, když jsem si uvědomil, že mě osobně žádný nový osud nečeká. Byl to pořád ten stejný, který si mě před desítkami let našel a už mě neopustil. S každou cestou pouze měnil svůj kabát. Nic na mém živote-neživotě se neměnilo. Za okamžik budu slavit své tříčíselné jubileum. Jaké místo by bylo vhodné k této oslavě mého nekonečného života?

Možná Franci – blesklo mi hlavou. Musel jsem se usmát. Francie zněla velmi přijatelně. Pár let se potloukat v jejich krajích a na jubileum zamířit přímo do Paříže. Ten nápad se mi líbil, přestože jsem opět uvažoval nad tím, jak mi bude v náručí uhasínat další lidský život. Stále dokola se opakuje ta hra na oběť a jejího lovce, kterým jsem byl já. A já byl vskutku dokonalý lovec. Žádná oběť mi neunikla. Vždy nakonec šli dobrovolně, díky mému neodolatelnému půvabu, který je lákal anebo díky hypnóze, pokud se jevili jako tvrdší oříšek.

Jejich myšlenky byly zprvu zmatené, ale když jsem se dostal do jejich mysli a donutil je chovat se přesně podle toho, jak jsem chtěl já sám, byli všichni krotcí jako beránci. Mělo to hodně výhod, nikdy jsem netrpěl žízní a nikdy mě nikdo nepodezíral, přestože jsem za sebou občas nechal pěkný nepořádek.

Krajina se kolem mě měnila závratnou rychlostí. Rychlý běh byla ta jediná dobrá věc na mé nesmrtelnosti. Miloval jsem to, na rozdíl od hladového sání té voňavé tekutiny, která pulzuje v žilách mých obětí. Tu část sebe jsem zrovna neobdivoval, ale dělal jsem, co bylo nutné. Když už jednou máte věčnost před sebou, měli byste hledět, abyste ji co nejvíce využili. Nedokázal jsem si představit, že bych ji někde jenom tak proseděl a po naprostém vyschnutí předstíral kámen.

Mohl bych tvrdit, že za těch necelých sto let jsem si našel nějaký ten koníček, ale to bych lhal. Nic nebylo lepší než běh a krev. Neměl jsem zapotřebí hledat si nějakou další zábavu. Pokaždé jsem se skvěle zabavil tím, jak se na mě lidé dívali, když mě poprvé uviděli. Jejich zmatené myšlenky, podivné chování a nakonec tu změnu, když se stali loutkami v mých zručných rukách.

Když jsem nad tím tak přemýšlel, asi tohle byl ten druh koníčku, který jsem si našel. Bavilo mě pozorovat lidi a hrát si s jejich osudy. Byli to jenom malá zmatená zvířátka, která neví, co si počít sami se sebou. Největší zábava byla ve chvíli, kdy jste je postavili před dravce.

Zpomalil jsem do kroku a zastavil se u posledních stromů. Od nejbližší vesnice mě dělila jenom louka. Dokonalým zrakem jsem zahlédl poslední známky nočního života, který se odehrával v místní krčmě. Všude jinde byla tma, dokonce i pouliční lampy zhasly a nikdo do nich svíce nedoplňoval. Nebylo proč. Těch několik místních ochmelků trefí domů i poslepu.

Po ulici před hospodou se klátivým krokem procházel podnapilý chlápek a zpíval si nějakou hospodskou písničku. Nemohlo mu být víc jak padesát let. Měl podsaditou postavu a na tváři plnovous. Oči mě kalné z přemíry alkoholu a tak jsem se nějak nenamáhal s maskováním své rychlosti. Ten chlapík si zítra nebude nic pamatovat. A kdyby přece jenom, tak bude stačit jeden vážný pohled do jeho očí. Zastavil jsem jeden krok za ním a poklepal mu na rameno. Muž se na mě zmateně otočil a několikrát zamrkal, než promluvil.

„Mláden-ečku, copak tak po-zdě?“ zajímal se a měl s těmi slovy značný problém. Ta písnička zněla o dost lépe. Bylo zajímavé, že tehdy se mu jazyk nemotal tak, jako když mluví v klidu bez snahy zakomponovat všechna slova do nějaké melodie.

„Jsem na cestě,“ prohlásil jsem a zkoumavě si muže před sebou prohlížel. Na cestě jsem byl už od včerejší noci. Během dne jsem toho moc neurazil. Za noci, která všechno skryje, se cestuje daleko lépe.

„Ta ti nik-kam neuteče. Pojď se mnou, dáme si něco do nosu a bude nám hej!“ Muž si při svých slovech zkoušel poskočit jako nějaký mladík, ale množství alkoholu v jeho těle a nestabilní končetiny zaprotestovaly tak vehementně, že se rozplácl jak široký tak dlouhý do nejbližší kaluže. Měl jsem nutkání nechat ho tam sedět a sám dojít k hostinci, ale potom mi to nedalo a došel jsem k němu. Natáhl jsem k němu ruku a pomohl mu stanout. Ten muž by tam klidně mohl usnout, jelikož by se na nohy bez něčí pomoci dneska už nevyhrabal.

„Dovedu vás do hostince,“ poznamenal jsem a lehce muže podepřel. Nechápal jsem, kde se ve mně tohle zdvořilé chování bere. Hlavně ve chvíli, kdy ho nikdo nemohl vidět. Teď by vůbec nevadilo, kdybych se choval jako ten největší hulvát pod sluncem. Anebo měsícem – vždyť ono je to nakonec úplně jedno. Sem tam jsem měl pocit, jako bych to nebyl já, kdo tahá za drátky oněch loutek, ke kterým jsem lidi rád přirovnával. Občas mi ta jejich nešikovnost přišla až líto a já měl tendence je zachraňovat.

Jak patetické. Zhrozil jsem se nad vlastními myšlenkami a dál pokračoval v cestě k hostinci. Tak jako tak jsem muže nadále podpíral.

„To budeš hodný,“ zamumlal stařík a pohodlně se do mě opřel. Každý jiný na mém místě by se pod jeho vahou alespoň zakymácel, ale u mě něco podobného nehrozilo. Mohl jsem i hory přenášet a přitom by to pro mě nepředstavovalo žádnou námahu. „Odkud vlastně jdeš?“ zajímal se a jeho hlas byl najednou jasný, jako by tím pádem do kaluže rychle vystřízlivěl.

„Z daleka a ještě daleko půjdu,“ odvětil jsem mu neurčitě. Nemusel vědět, že pocházím z Anglie a během svého života a pozdější existence jsem prošel skoro přec celý Starý kontinent a s počátkem svého nového století nejspíš zamířím i na ten Nový. Zatím jsem se však nacházel někde na severu Francie. Tahle oblast nebyla nijak proslulým centem zábavy. Plánoval jsem se přesunout trochu jižněji. Tam, kde to víc žilo a lidé byli daleko uvolněnějších mravů. S nimi potom byla ta pravá zábava, přestože jsem se nijak zvlášť nebránil pohrát si s myslí i těch prostých vesničanů.

„Tak, ale na chvíli s námi posedíš, když tě pozvu,“ prohodil a společně jsme už vcházeli do spoře osvětleného hostince. Hostinský pospával u pípy, štamgasti zase u stolů, ale většinou se jednalo o postarší společensky unavené muže, kteří si večer zpříjemňovali u piva a karet. „Podívejte, koho vedu. Je tu nový!“ rozkřikl se můj doprovod po spící hospodě.

„Pojď si sednout za námi,“ volali na nás hned jedni staříkovi kumpáni od rohového stolu. Shodil jsem si tedy ten černý plášť, který jsem měl přes sebe přehozený během svých neustálých cest. Během noci mě dokázal zamaskovat přímo dokonale i přesto, že ve skutečnosti nebyl vůbec černý. Jednotlivé vlákna, které ho tvořily, měly odstín velmi tmavé šedé, ale pro lidské oko to nebylo rozeznatelné.

„Co si dáš?“ zeptal se hostinský, když se ke mně došoural. Celkovým vzhledem se dost podobal svým hostům. Podsaditá postava, zarostlé tváře, unavené oči, které však byly naprosto střízlivé, na rozdíl od ostatních v této místnosti.

„Krev nemáš?“ zeptal jsem se. Tuto otázku jsem si neodpustil v žádném z hostinců. Líbil se mi ten jejich překvapený a trochu vyděšený pohled, když jsem se jich zeptal. Zároveň všichni rychle přemýšleli, jak se zachovat. Tohle byla nezvyklá objednávka. Většinou si všichni hned poručili tuplák piva.

„A helemese, dokonce má smysl pro humor,“ zachechtal se muž, kterého jsem sem dovedl. K němu se potom přidalo celé osazenstvo stolu, které jako by se v tu chvíli probudilo. Nejen hostinského moje objednávka zarazila. Nikdo si nebyl jistý, jestli jsem žertoval.

´Podivný smysl pro humor,´ zašeptal pod vousy jeden z přísedících, ale nahlas nic neřekl.

„Nic si nedám, ale těmto milým pánů něco donést musíš,“ rozkázal jsem a hostinský se celý nesvůj odšoural zpátky za bar, kde se pustil do čepování piva. Několikrát se na mě ještě kradmo podíval, ale nijak mou předchozí žádost nekomentoval. Stále se mu v hlavě honila ta objednávka a zvažoval, zda jsem to přece jenom nemohl myslet vážně. Byl jsem cizinec a ti jsou vždy u místních v podezření. Mohl jsem být třeba sériový vrah na útěku a odtud pak pramenila moje žádost.

Věnoval jsem se společnosti u stolu, ale nezapomínal na hostinského. V hlavě se mu promítala spousta příběhů, které za celý svůj dlouhý život slyšel. U jednoho se však najednou zastavil a já cítil, jak se vzduch pohnul mým směrem, když ke mně otočil hlavu. Jakoby nic jsem se k němu otočil a hostinský přistiženě cukl pohledem. Nikdy nikdo tak rychle nepřišel na pravdu o mé maličkosti, to se musí nechat. Byl velmi vnímavý, což se mi vůbec nehodilo. Pochyboval jsem, že by proti mně něco podnikl, ale nakonec jsem se rozhodl jednat.

S rachotem jsem odsunul židli po dřevěné podlaze, zvednul se od stolu a zamířil si to k baru. Hostinskému se rozklepala ruka a rozlil trochu kořalky.

„Máte tu volný pokoj?“ zeptal jsem se a sledoval jeho se stále třesoucí ruku, jak utírá rozlitý nápoj do špinavého hadru.

„Bohužel nemáme, dneska si ten pán u vedlejšího stolu pronajal poslední,“ odpověděl, ale vyhýbal se přímému pohledu na mou maličkost. Opatrně vzal do rukou tácek s nalitými panáky a chtěl se vydat ke stolu, ale zastoupil jsem mu cestu. Hostinský mi konečně pohlédl do tváře a já mu už nedolil oči odtrhnout.

 „Jeden pokoj je jistě ještě volný,“ promluvil jsem takovým tím konejšivě uspávajícím hlasem a upřeně mu hleděl do očí. Pod silou mého pohledu neměl hostinský dost síly, aby mi odporoval. Jasně jsem vnímal, jak se v jeho mysli objevil zbloudilý obrázek malého pokoje.

„Vlastně máte pravdu, ale je to jenom taková malá komůrka,“ odvětil způsobem, jako by si na to právě vzpomněl. Při pohledu do jeho mysli jsem ale věděl, že ten pokoj přede mnou tajil už od chvíle, kdy jsem se zeptal na ubytování. Kdo by však pod svou vlastní střechou chtěl upíra, že ano? Hostinský měl dost pudu sebezáchovy, aby se mě pokusil odmítnout. Moc platné mu to nebylo, ale snaha se vždy cení, ne?

 „Děkuji vám, i malá komůrka bude stačit,“ prohlásil jsem a ustoupil mu z cesty. Tím jsem taky zrušil naše oční pouto a hostinský trochu zavrávoral. „Myslím, že si budeme skvěle rozumět,“ poplácal jsem ho přátelsky po zádech a přitom cítil, jak muž ztuhnul. Můj dotek mu byl nepříjemný. Potom, jako by se rozpomněl, kam měl namířeno, došel ke stolu a položil před zákazníky štamprle s čirou tekutinou.

V krčmě se i přes pozdní hodinu rozproudila veselá zábava. Muži pili až do rána, a tak jsem seděl s nimi a poslouchal. Zajímalo mě, jak to zde chodí. Každí vesnice má své příběhy, svou minulost a přítomnost. O budoucnost jsem se však už nestaral. Neměla pro mě význam – alespoň ne do chvíle, dokud jsem se do ní nehodlal nějak aktivně zapojit.

Nad ránem jsem jemně drcl do spícího hostinského. Ten zamžoural zarudlýma očima a ve chvíli, kdy mě spatřil, se mu panenky rozšířily čirou hrůzou. Poté však zapracovala má včerejší hypnóza a s unaveným úsměvem mi podal klíče od té malé komůrky, které se měla na pád dnů stát mým novým domovem.

Vyšel jsem po schodech do druhého patra a vydal se až na konec chodby, kde jsem si klíčem odemkl. Okamžitě jsem poté vešel dovnitř a zavřel za sebou dveře. Ocitl jsem se tak v místnosti, která se co do velikosti rozhodně nedala nazvat pokojem. Podle všeho to byla pouze komora, kam nacpali postel, aby na ní mohli vydělávat. Bylo to tu opravdu zoufale malé. Celou místnost jsem přešel pěti kroky na délku a třemi na šířku. Z poloviny navíc byla zaplněna postelí. Připadal jsem si jako zvíře lapené do pasti, ale musel jsem se s tím vnitřně smířit. Nějakou dobu si tady pobydu.

Zatáhl jsem tedy závěsy, aby slunce nemělo nejmenší šanci se do pokoje dostat a lehl jsem si na postel. Zavřel jsem oči. Pro nevyžádané hosty by to mohlo vypadat, jako že vyspávám prohýřenou noc. V myslích všech nočních přítomných to tak vypadalo. Nemusel jsem se ani nijak extra snažit. Lihem nasáklé mozky by pro manipulaci přímo zrozené. Všichni si tedy vzpomínali na mladíka, který všechny hostil a zapíjel s nimi všechno možné.

V průběhu noci jsem se také dozvěděl o příjezdu těch cikánů. Možná bych se k nim mohl stavit a trochu si svou věčnost zpestřit. Třeba někoho donutím, aby mi poodhalil budoucno. Sám jsem se tomu hloupému nápadu zasmál, ale docela mě zaujal. Zajímalo by mě, co by ta cikánka viděla v mé ruce, případně kartách. Dokázala by vidět tu nekonečnou věčnost a ty mrtvé, co mi už za posledních sto let prošli rukama? Je vážně tak dobrá? Je prý mladá a dokonce pěkná. Rozhodně se za ní večer stavím, hned jak zapadne slunce.

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zamilovaný anděl - 3.kapitola: