Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zakletá Popelka 62. kapitola

12.03.2016 (21:30) • CatherineCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1998×

EDIT: Článek neprošel korekcí. 

62. kapitola

V obýváku už seděl Carlisle s Esmé. Oba byli slavnostně oblečení. Esmé měla na sobě nádherné černé šaty, podobného střihu jako já, po kolena, a Carlisle černou košili a černé vyžehlené kalhoty. Kam ta Alice na tohle chodí?

Věnovala jsem jim úsměv a mávnutí ruky a hned jsem zaplula do kuchyně, abych všechno zkontrolovala. Jo, zdá se, že je všechno v pořádku. Šla jsem zpátky do obýváku, přes jídelnu, abych se podívala, zda jsou už všichni připravení, že by jsme mohli začít večeřet.

V jídelně jsem se málem srazila s Rose, která jako magor fotila stůl ze všech úhlů. Chvíli jsem na ní koukala, zda se mi to nezdá. Když si mě všimla, svou pozornost přemístila na mě a taky mě začala fotit. Moc jsem to nechápala, ale nechala jsem to být.

Stoupla jsem si do dveří do obýváku, kde už byli skoro všichni, krom Edwarda. Kde vězí? Chtěla jsem na něj zavolat, když v tom se ozvaly kroky na schodech. Otočila jsme svůj pohled o sto osmdesát stupňů a viděla, jak schází schody.

Jela jsem od jeho černých lakovek, přes černé společenské a vyžehlené kalhoty, červenou lesklou košili, rukávy měl vyhrnuté a dva knoflíčky u krku rozepnuté, až k usměvavé tváři a rozcuchaným vlasům. Češe se on vůbec někdy?

„Protože jsme všichni, zvu vás ke štědrovečernímu stolu,“ řekla jsem slavnostně a pokynula všem rukou do jídelny. Všichni se hned zvedli a šli do jídelny ke stolu. Jako poslední kolem mě prošel Edward, který mě rychle políbil na tvář. Usmála jsem se.

Všichni si sedli na své místo. Carlisle s Esmé seděli v čele, to jsme se shodli všichni. Po Carlislově pravici seděl Edward, vedle něj Jasper, vedle něj Emmett, v druhém čele stolu Esmé, po její pravici Rose, vedle ní Alice a vedle ní, po Carlislově levici, sedím já.

Odskočila jsem do kuchyně do lednice pro láhev šampaňského, na přípitek, který se koná vždycky před prvním chodem, aspoň v naší rodině to tak vždycky probíhá. Se studenou a otevřenou láhví v ruce jsem se vrátila do jídelny a všem postupně nalila.

Šla jsem hezky po kruhu, od Carlisla. Když jsem došla ke svému místu, dolila jsem do své skleničky akorát to, co zbylo. Hezky to vyšlo. Prázdnou láhev jsem odložila v kuchyni na linku do rohu, aby nepřekážela.

Vrátila jsem se do jídelny, postavila se ke stolu a vzala svojí skleničku. Všichni udělali totéž a společně jsme zvedli své číše do výšky. Broušené sklo zdobené zlatem se zalesklo ve světle, nádhera.

„Na zdraví a čas, který ode dneška spolu strávíme jako rodina,“ řekl Carlisla a já se na něj překvapivě podívala. Řekl přesně to, co na co jsem myslela, mluvil mi z duše. Usmála jsem se a podívala se do tváře všem ostatním, kteří měli podobné výrazy jako já.

„Na zdraví!“ vykřikli jsme všichni naráz a pak se už jen ozval zvuk skla, jak jsme si všichni společně přiťukli. Každý se podíval každému do očí a pak se každý napil. To ledové šampaňské mě krásně osvěžilo a doslova nakoplo.

Napila jsem se jedním, dvěma loky a položila skleničku ještě z poloviny plnou zpátky na stůl. Všichni udělali totéž a pomalu se posadili na své židle a přisunuli se ke stolu.

Já, jakožto hospodyně, jsem si ani nesedala a šla rovnou do kuchyně pro hrnec s polévkou. Opatrně, abych to nevylila, jsem šla ke stolu, ke Carlislovi. Vždycky jsem začínala u toho nejstaršího, i u nás doma první dostával Charlie.

Carlislovi, stejně tak i ostatním chlapům, jsem dala dvě plné sběračky, jsou to přece jen chlapi, a aby měli sílu, potřebují hodně jíst. Když jsem nalévala Edwardovi, nešlo si nevšimnout, že mě hladil po zadku. Hodila jsem na něj ošklivý pohled a ruce ihned stáhl.

Esmé a nám ostatním dámám jsem dala jen jednu sběračku, my tolik jíst nepotřebujeme, a většinou stejně držíme diety, ne? Chvíli na mě mužská část házela nespravedlivé pohledy, ale nechala jsem to být.

Hrnec se zbylou polívkou jsem odnesla zpátky do kuchyně a vrátila se hned zpátky. Sedla jsem si na své místo a podívala se po všech u stolu. Všichni do jednoho mě pozorovali a na tvářích jim hrál úsměv.

„Dobrou chuť,“ řekla jsem s úsměvem, vzala do ruky lžíci a začala jíst. Všichni mě okamžitě napodobili. Jakmile jsem ve své puse cítila chuť té polévky, rozlil se mi po celém těle pocit blahobytu a spokojenosti. Je úžasná, bez chybičky, výtečná.

Musela jsem se ovládat, abych to do sebe nezačala házet jako do kontejneru, jak byla výborná, ale ovládala jsem se celkem slušně. Bylo to velmi podobné jako odolávání lidské krvi, když jsem byla ještě novorozená. Zkrátka to byla taková menší výzva.

Než jsem se nadála, všechna polévka z mého talíře byla pryč. Eh, to jsem si jí dala tak málo? Rozhlédla jsem se po ostatních a všimla si, že skoro všichni už mají dojedeno, už jim zbývá jenom na dně. Páni, netušila jsem, že ten čas tak rychle letí.

Když v mém talíři nebyla už ani jedna kapička, položila jsem do něj lžíci a ruce složila do klína čekajíc na ostatní, až dojí. Netrvalo to dlouho. Ani jsem nedopočítala do minuty a všichni odložili lžíci do prázdných talířů.

S úsměvem jsem odsunula židli a zvedla se. Posbírala jsem všechny talíře a dala je na sebe, do toho vrchního jsem dala všechny lžíce a celý ten komínek nesla do kuchyně a dala do dřezu. Až se rozbalí dárky, musím to potom všechno umýt. Na to se moc netěším, ale udělat to musím.

Na pultu jsem rozprostřela talíře, na kterých se budou servírovat špagety. Vzala jsem cedník s uvařenými špagetami a na každý dala střední kopec. Pak jsem vzala hrnec s omáčkou a každý kopec špaget jí polila. Hmm, to je vůně.

Nakonec jsem na to nastrouhala trochu sýru a mohlo se dávat na stůl. Vzala jsem nejdříve čtyři talíře, pro pánskou část rodiny. Mohla bych vzít rovnou všech osm najednou, ale nějak jsem cítila, abych to nedělala.

V jídelně jsem talíř položila nejdříve před Carlisla a pak ostatním. Když jsem se vracela s ostatními talíři, nemohla jsem si nevšimnout, jak Jasper s Emmettem házejí na ty špagety nedůvěřivé ksichty. Musela jsem se uchechtnout.

Loktem jsem jim obout drcla zezadu do krku, aby se přestali ksichtit. Pomohlo to. Všichni po mně šlehli pohledem a nejspíš si mysleli, že jsem ztratila rovnováhu a padala k zemi, nasvědčovalo tomu i to, že se Edward odsunul a začal se zvedat. Pohledem jsme ho uzemnila a tak si zase sedl.

„Co ty nedůvěřivé obličeje? Nesuďte, když jste neochutnali. Až ochutnáte, nebudete chtít nic jiného, stejně jako já,“ řekla jsem všem a hladově se podívala na ty kopce špaget. Sbíhaly se mi sliny, už se nemůžu dočkat.

Všimla jsem si, jak Alice taky už nedočkavě hypnotizuje talíře v mých rukou. Usmála jsem se. Jednou po Vánocích ještě ty špagety zbyli a Alice je chtěla ochutnat, protože jí lezlo na nervy, jak je vychvaluju do nebe, ale když ochutnala, básnila se mnou.

Poté, co jsem se už konečně usadila a dala si do pusy první zámotek špaget a polkla, byla jsem v nebi. Je to přesně rok, co jsem je jedla naposledy. Málem jsem se rozbrečela štěstím. Určitě jsem se podle svých emocí tak i tvářila.

Když jsem se dostala z té extáze a znovu otevřela oči, viděla jsem u všech, krom Alice, okouzlené výrazy a mohla bych říci že i obdivné. Byla jsem překvapená, nechápala jsem to. Proč mají takový výraz?

Ale přestala jsem to řešit, když jsem se pohledem zase vrátila ke špagetám. Cítila jsem plamen, který mi začal hořet v očích, pevně uchopila vidličku a vzala ty špagety útokem. Než jsem se nadála, nic na talíři nezbylo.

Hmm, to není fééér. Proč to musí vždycky tak rychle zmizet? Ohlédla jsem se po ostatních a všimla si, že i jejich talíře jsou už špagetami opuštěné. Pohled jsem zvedla o několik stupňů a viděla jejich široké úsměvy. Taky mě to donutilo se usmát. Já jim říkala, že jim bude chutnat, a já mám vždycky pravdu, teda většinou.

Okej, takže už jenom stačí se vrhnout na toho krocana, a to bude konec štědrovečerní večeře. Jedním rychlým pohybem jsem shrábla všechny talíře od špaget a nesla je do kuchyně, a dala je už do tak plného dřezu.

Vytáhla jsem z trouby nejdříve ty brambory a nějak rovnoměrně je rozdělila na talíře, pár jich ještě zbylo. Pekáč jsem zase vrátila do trouby a vytáhla toho krocana. Hmm, to je vůně, jsem z ní celá omámená.

Vzala jsem hodně velký a ostrý nůž, abych ho mohla naporcovat, běžný nůž to nerozřízne. No, dalo mi to trochu zabrat, ale dokázala jsem to. Na každý talíř jsem dala kousek masa a polila to šťávou, kterou pustil během pečení.

Co zbylo, jsem zase rychle strčila do trouby, popadla talíře, a hnala se zpátky do jídelny. Už se mi na to sbíhaly sliny, až jsem skoro slintala. Všichni na své talíře vytřeštili oči, ale netvářili se tak nedůvěřivě, jako u těch špaget.

Všichni naráz jsme popadli příbory, ale já nabrala na rychlosti a začala to do sebe házet jako do popelnice. To je ňaminka. Mohla bych to někdy udělat i během roku, a ne jenom na Štědrý den, ale to potom není ono.

Když jsem dojedla, zabila jsem poslední sousto vodou, kterou jsem měla ve skelničce hned vedle té se šampusem, a skoro sebou praštila do židle a rozepla si knoflík, obrazně řečeno, šaty žádný knoflík nemají. Jsem plná, dneska už do mě nikdo nic nedostane.

Jela jsem pohledem po talířích ostatních, a všimla si, že už taky končí, všichni měli už jen poslední sousta, jinak měli talíře prázdné. Emmett ho málem zvedl a vylízal tu šťávu, co na něm ještě zbyla. Přišlo mi to vtipné, ale nezasmála jsem se nahlas. Stálo však za to vidět ten jeho bojující výraz, zda ho má nebo nemá vylízat.

Jakmile všichni složili příbory, vypadali úplně stejně jako já. Oblizovali se a funěli, jak byli plné. Možná jsem neměl dávat tak veliké porce, ale co. Poučení do budoucna, nikdy nedávej moc veliké porce, pokud je více chodů za s sebou.

„Bylo to úžasné, Bello. Lepší jídlo jsem snad v životě nejedl,“ řekl Carlisle vedle mě a jeho ruka překryla tu mou, kterou jsem měla položenou na stole, a zmáčkl ji. To gesto mě velice potěšilo a zahřálo u srdce. Jako pravý otec.

„Děkuji, Carlisle, nemohla jsem si přát lepší pochvalu,“ řekla jsem a cítila jsem, jak se malinko červenám. A poznal to i ten naproti mně, Edward, což dával najevo jeho drobný úsměv a jeho upřený pohled od mé tváře.

Ten jeho pohled mě ještě více znervózňoval, nemohla jsem zůstat sedět na místě. Zvedla jsem se a sebrala všechno zbývající špinavé nádobí a odnesla je do kuchyně. Páni, nějak se nám to tu hromadí. No, co se dá dělat, ráno budu mít fůru práce.

Vrátila jsem se do jídelny, kde ještě pořád všichni seděli a rozplývali se nad doznívající chutí krocana a celé večeře. Vypadali vážně k popukání, ale mě tenhle pohled přinášel takovou radost a štěstí, až mě to dohánělo k slzám, ale ovládla jsem se.

„Myslím, že můžeme jít ke stromečku,“ ozvala jsem se ode dveří a všichni se jak na povel zvedli, do ruky vzali skelničku se šampaňským a šli do obýváku. Já si ji taky vzala a zařadila se vedle Edwarda, který mě objal jednou rukou kolem pasu.

V obýváku jsem musela žasnout nad tou krásou. Všude byla tma a v té tmě zářil vánoční stromeček jako hvězdy na noční obloze za oknem. Taková nádhera. Carlisle ale to kouzlo téhle chvíle pokazil, když rozsvítil.

Všichni jsme si posedali po párech na pohovku a do křesel a mohlo se začít s dárky. Emmett nás všechny prosil, aby je mohl rozdávat on. S radostí jsem mu to nechala, já jsem se dárků u nás doma nemohla nikdy ani dotknout - jinak jsem hned dostala facku - ani jsem nikdy žádný nedostala, první až od Alice po mé přeměně.

Emmett se s nadšením chopil rozdávání, vždycky přečetl jméno a hned jmenovanému dal ten dárek. Hned u prvního dárku padlo moje jméno, a když mi ho podával, div, že jsem se nerozbrečela. První dárek v nové rodině.

Každý měl hromadu dárků, ani jsem pořádně nevěděla, kolik jsem jich dostala já, ale bylo jich strašně moc. Na tohle jsem nebyla zvyklá, vždycky jsem jich dostala maximálně pět, a to byli vždycky všechny od Alice.

S rozbalováním jsem musela začínat já, jelo se od nejmladšího po nejstaršího, a mně je přece jen dvacet dva. Hned u prvního dárku se mi klepali ruce jako bych byla po infarktu. Byla jsem trochu nervózní.

Když jsem odstranila balící papír, držela jsem v rukou větší sametovou červenou krabičku. Hned mi bylo jasné, od koho to je, protože jsem cítila Edwardův upřený pohled a jeho stisk zesiloval. Opatrně, jako by to byla bomba, jsem to otevřela.

„Já tě vážně jednou zabiju,“ řekla jsem trochu naštvaně, ale i překvapeně. V krabičce na mě čekal náhrdelník s náušnicemi, beze sporu, že bylo všechno pravé, diamanty i ty rubíny. A když jsem viděla ten náhrdelníkový vzor, ještě jsem se utvrdila v tom, že je od Edwarda.

„Nemohl jsem si pomoct. Přímo na mě volal, abych ti ho koupil. A neslíbil jsem ti náhodou, že tě budu rozmazlovat?“ zeptal se mě provokativně a jeho dech jsem cítila na svém uchu. Normálně bych se zatřásla, ale byla jsem až moc naštvaná.

„A nezakázala jsem ti náhodou, abys mi nic drahého nekupoval?“ vyštěkal jsem na něj až moc prudce, ale on si zachoval chladnou a nehybnou tvář. Ale pak přišel šok. Zatvářil se jako ztracené štěně a vypadal, jako by se měl každou chvíli rozbrečet. NE! Cokoli, jen ne tohle!

„Vážně? Já si nic takového nepamatuju. Takže, to nepřijmeš? Odmítneš můj dar z lásky? Chtěl jsem ti udělat radost…,“ začal mluvit tak smutně a ublíženě, že jsme se chtěla praštit. I když jsem věděla, že to hraje, dotklo se to mého kamenného srdce.

„Radost mi dělá každý den, kdy tě vidím a slyším tvůj hlas. Nepotřebuju dárky za miliony, abych byla šťastná, ale dobrá. Přijmu to,“ řekla jsem poraženě a on se hned rozzářil, až jsem málem oslepla.

Abych mu udělala radost, hned jsem si nasadila ty náušnice, a chtěla jsem si zapnout i náhrdelník, ale zastavil mě.

„Já sám,“ řekl jen a vyfoukl mi náhrdelník přímo pod nosem. Otočila jsem se k němu malinko zády, aby měl lehčí jeho zapínání. Jediné, co jsem viděla, jak mi přes hlavu přelítl ten řetízek a pak jsem ho už jen cítila na své hrdle. Příjemně chladil. Nemohla jsem si nevšimnout, že když mi ho zapnul, přejel jemně prsty po mých holých zádech.

„Děkuju,“ řekla jsem mu, když jsem se k němu otočila čelem a na důkaz vděku ho políbila. Ale jen krátce, abych zbytečně nezdržovala, tohle byl teprve první dárek.

Autor: CatherineCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zakletá Popelka 62. kapitola: