Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zakletá Popelka 30. kapitola

26.01.2013 (18:15) • CatherineCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 3009×

30. kapitola

Pohled Edwarda:

Byl jsem šťastný. Bella mi konečně řekla své tajemství a mně všechno do sebe zapadlo. Už mi bylo všechno jasné. Belliny reakce ohledně Clover a jejích otravných dcer, ale taky jsem na ní viděl, že od nich chce odejít. O to víc mi vadilo, že jí s tím nemohu pomoci.

Nicméně jsem byl přešťasten už jen proto, že vím o Belle i to nejhorší. Bolelo mě, když mi Bella něco nechtěla říct. Myslel jsem si, že mi nevěří, ale když to řekla, pochopil jsem její činy. Styděla se, ale neměla za co. Tak je prokletá, no a co? Na mých citech k ní to nic nemění. Vlastně ano, mění. Miluju ji ještě víc.

Sedl jsem si na posteli, která byla prázdná. A proč mě to překvapuje? Je skoro devět hodin, Bella je už touhle dobou dávno v pohotovosti. Zkulturnil jsem se a s úsměvem šel do obýváku, kde už byli všichni a někteří ještě snídali.

„Dobré ránko vespolek. Kde je Bella?“ pozdravil jsem vesele a hned se ptal po Belle, protože jsem ji nikde neviděl a začínala mi chybět. Nalil jsem si horký broskvový čaj a napil se. Tak horký zase nebyl, krásně zahřeje při takovém psím počasí.

„Venku na stromě,“ řekla mi Alice nevzrušeně. Vykulil jsem oči a vyprskl ten čaj, co jsem zrovna pil. Utřel jsem si pusu a nadechl se. Co to řekla? Prosím, ať jsem špatně slyšel.

„Neříkej mi, že se Bella oběsila!“ zvýšil jsem na ni hlas, i když jsem nechtěl, ale co byste dělali vy, kdybyste se tohle dozvěděli? Musím říct, že jsem jí visel na rtech a čekal na každé slovo, co z nich vyjde.

„Ale co tě vede? Proč by se oběšovala? Jen tam sedí a, dalo by se říci, relaxuje,“ vysvětlila mi a já si oddechl. Přihnal jsem se k nejbližšímu oknu a hledal ji. Chvíli mi to trvalo, protože stromů je tady opravdu hodně.

A opravdu. Seděla na větvi zhruba v polovině toho stromu, oblečená v tílku a kraťasech, opřená zády o kmen. Jednu nohu měla natáhnutou a druhou nechala viset dolů, ruce jsem jí neviděl. Měla zavřené oči a kapičky vody jí stékaly po těle. Vypadala tak poklidně.

„Proč tam vlastně sedí? Vždyť nastydne,“ řekl jsem a byl připravený jít ven a třeba ji z toho stromu strhnout, ale zjistil jsem jednu malou nepříjemnost. Jsem člověk. Tak vysoko nevyšplhám.

„Edwarde, nech ji. Věř mi, že se jí nic zlého nestane, naopak. Když prší, obleče si to tílko a kraťasy, co má teď na sobě, sedne si buď na strom, nebo pod strom, zavře oči, vypne všechny smysly krom hmatu a vnímá jenom kapky deště na své kůži. Kdybys na ni zavolal, neuslyší tě. I kdyby vedle ní bouchla atomovka, neslyšela by to, ani by to neviděla. Vnímá pouze déšť. Je to pro ni jako boží sprcha. Déšť z ní odnese všechno zlé a nechá jen radost a chuť do života. Je to její dlouholetá tradice. Dělala to i za lidského života, když byla ještě dítě,“ vysvětlila mi Alice a já ji pozorně poslouchal a přitom nespouštěl zrak z Belly.

„Tolik věcí ještě o Belle nevím,“ povzdechl jsem si a uvolnil svůj postoj, který jsem měl až do teď ztuhlý. Hned mi bylo lépe.

„Musím souhlasit. Bella je jedna velká záhada. I mně trvalo, než jsem ji poznala. To, co má teď na sobě, patřilo její matce. Bylo to to jediné, co se Belle podařilo zachránit z jejích věcí, než to její otec všechno spálil. Nechtěl si ničím Renée připomínat, ale zároveň na ni nechtěl zapomenout, proto všechno spálil v Belliných pěti letech, kdy se odhodlal odpoutat od vzpomínek, ale ve skutečnosti se mu to nikdy nepodařilo, ani když se oženil s Clover. Nedokázal na Bellinu matku zapomenout, a právě proto ji tak nenáviděl,“ mluvila dál a já si čím dál tím víc znovu uvědomoval, jak těžký měla život.

„Nikdy jsem to Belle neřekla, ale obdivuju ji. V životě toho tolik prožila, na každé jiné dívce by to nechalo následky, ale na ní ne. Bella je neobyčejně silná, všemu se postaví čelem a před ničím neutíká. I ty Charlieho tyranie snášela s klidnou tváří, nad posmíváním spolužáků jen mávne rukou. Možná působí jako ustrašená holčička, ale uvnitř má srdce i duši bojovníka. Nikdy jsem nechápala, jak to dělá, ale už mi to došlo. Konečně jsem to pochopila.“ Zvědavě jsem se na ni otočil a čekal, co řekne. Bylo příjemné se o Belle dozvědět víc, bylo to sice z druhé ruky, ale lepší než nic.

„Celou tu dobu ji při životě držela vzpomínka na její matku, láska její matky. Charlie jí sice říkal, že Bellu nesnášela, ale nikdy mu to neuvěřila. Věřila, že ji její matka milovala a že nasadila vlastní život za ten její. Tak tomu taky bylo. Bojovala za památku své matky. Ale teď má jiný důvod.“ To chozením kolem horké kaše jsem nesnášel. Sám jsem to někdy používal, ač velmi nerad.

„Jaký?“ zeptal jsem se, když Alice dlouho nic neříkala. Alice se jen usmála.

„Tebe,“ řekla a mně tím doslova vyrazila dech.

„Když Bella poprvé spatřila tvůj obličej na billboardu, zkameněla, jako by pohlédla do očí Medúze. Byla jsem u toho. Viděla jsem, jak se jí zamotal celý svět v jejím nitru. Od té doby byla jiná. Silná a nebojácná. Nebála se ničeho, ani Charlieho, což bylo co říct. Až pak jsem zjistila, co to zapříčinilo. Zamilovala se. Byla v tom až po uši. Psala si takový deníček, kde střádala plány, jak se k tobě dostane. Věř mi, že jich měla hodně, ale po čase si uvědomila, že to nemá cenu, když ty jsi superstar a ona služka, tak zničila důkazy, ale naději neztrácela. Věřila, že jednou bude s tebou, a i kdyby musela čekat třeba sto let, byla na to připravena. Byla připravena čekat. A nakonec osud vše udělal za ni,“ dovyprávěla a já byl velmi polichocen. Dělala si plány, jak mě dostat. U jiných holek mě to sice odrazovalo, ale u Belly mi to přišlo roztomilé.

„Navždy budu osudu vděčný za to shledání. Nevím, co bych bez Belly dělal. Ale v jednom jsem si jist. Zamiloval bych se do ní, je jedno, jestli teď nebo za sto let, ale zamiloval. Do ní se ani nejde nezamilovat. Co se týče spolužáků, taky by ji milovali, kdyby nebylo Clover, Jessicy a Tanyi. Když pomyslím, co všechno jí udělaly…, tak je chci zabít,“ vrčel jsem a dostával chuť zabíjet.

„To nesmíš! Když zabiješ jen jednu z nich, zabiješ i Bellu. A to ti nikdy nedovolím!“ rozkřičela se Alice a já se přikrčil. Takhle běsnit jsem ji ještě neviděl, ale Bella mi jednou vyprávěla, co Alice provedla holce, co jí vyfoukla před nosem lodičky od Prady. Sice jsem se tomu smál, ale nechtěl bych to zažít.

„Alice, klid. Nechci říct, že jsem jen tak žvanil do větru. Chci je zabít, ale neudělal bych to, už jen kvůli Belle. Miluju ji a nechci o ni přijít. Chci jí pomoci zbavit se té kletby. Nebudu mít klid, dokud bude Bella spojená s tou rodinou. Musí být nějaké řešení, jak ji zlomit,“ zakřičel jsem na ni tentokrát já.

Nemohlo mi uniknout, že když jsem se zmínil o zlomení kletby, Alice strnula, jako by měla vizi, ale to by čuměla do blba, ale teď byla normální. To chování mi bylo povědomé. Něco tají nebo něco ví.

„Alice, ty víš něco o zlomení té kletby?“ zeptal jsem se jí podezíravě a upíral na ni neústupný pohled. Alice se probrala a zadívala se na mě nechápavě, ale v jejích očích jsem viděl strach. Něco ví, tím jsem si byl jist.

„Jak bych mohla? Bella říkala, že celou kletbu nezná do detailů, a co ví ona, vím i já, takže nemůžu vědět, zda je nějaké zlomení. Přála bych si, aby bylo. Bella si takový život nezaslouží. Vytrpěla si toho tolik, že má právo na štěstí. Divím se, že vydržela Charlieho i Victoriiny tyranie,“ řekla a v tu chvíli si zacpala pusu. Já jsem zpozorněl, jako bych dostal elektrický šok a chytil jsem Alici za ramena.

„Cos to řekla? Victoria Belle ubližovala? Tak odpověz mi, sakra!“ začal jsem na ni křičet a třásl jsem s ní jako pomatený. Alice byla ze mě tak vyděšená, že se nezmohla na slovo. Snažil jsem se ubrat, ale když jsem slyšel slovní spojení „Victoriiny tyranie", viděl jsem rudě.

„Edwarde, přestaň!“ zakřičel Jasper, který se tu zničehonic objevil, odstrčil mě od Alice a schoval ji ve svém náručí. Čekal jsem, kdy to udělá. Trochu mě to zklidnilo, ale ne moc. Potřeboval jsem vědět pravdu.

„Alice, řekni mi pravdu!“ zavrčel jsem na ni hrozivě, protože jsem se neovládl. Nechtěl jsem na ni vrčet, když nic neudělala, ale jen představa, že Belle někdo ubližoval, mě přiváděla k nepříčetnosti.

„Bohužel, je to pravda. Victoria se s Jessicou a Tanyou kamarádila od té doby, co si Charlie vzal Clover. Victoria využívala toho, že Bellu nemají rádi, a Jessica s Tanyou jí rády podaly pomocnou ruku. Vždycky se domluvily a Bellu půjčily Victorii jako nějakou knihu a Victoria si na Belle vždycky vybila zlost. Ale nemohla jsem si při její přeměně nevšimnout modřin a jizev, které měla po celém těle. Když jsem se jí potom ptala, odtud to má, všechno mi pověděla a u každé jizvy měla nějaký příběh. Kdo jí to udělal, kdy jí to udělal, proč jí to udělal. Sama jsem tehdy skoro nespala, v uvozovkách. I ten nejstrašidelnější horor je oproti jejímu životu pohádka na dobrou noc,“ dořekla a já dostal ještě větší chuť zabíjet, a to jsem jenom člověk, teď.

„Že já Victorii nezabil, když jsem měl tu možnost. Teď se dozvím ještě tohle,“ zaúpěl jsem a myslel, že se asi rozbrečím. Já jsem chodil s holkou, co týrala mou životní lásku. Jak je možné, že jsem to neslyšel v jejích myšlenkách?

„Edwarde, ale zapřísahám tě, neříkej to teď Belle. Kdyby zjistila, že jsem ti to řekla, zabila by mě. Přísahala jsem jí, že to nikomu neřeknu, ale co jsem slyšela, tak to už trochu vyprávěla Esmé.“ Esmé. Proč mi to neřekla? Nebo proč mi to neřekly její myšlenky? Ale musel jsem se uklidnit.

„Dobře, neřeknu jí to, aspoň ne teď, ale jednou to určitě vytáhnu. Tím si můžeš být jistá,“ ujistil jsem ji a dál si jí ani Jaspera nevšímal. Vrátil jsem se k opírání o skleněnou zeď a koukal na Bellu sedící na stromě.

Už pršelo dvě hodiny a Bella se ještě ani nepohnula. Byla jako socha, ale krásná socha. Po další hodině přestávalo pršet. Pozorněji jsem se podíval na Bellu, zda se pohne. A pohnula.

Pohled Belly:

Nevím, jakou dobu jsem seděla na stromě, ale bylo mi to jedno. Bylo to více jak příjemné a přímo jsem cítila, jak ze mě déšť smývá obavy, strach a všechny záporné emoce. Nakonec zbyla radost, která zůstala.

Boží sprcha nezklamala. V Boha jsem sice nikdy nevěřila, ale tohle mi vždycky pomohlo v mém doteď těžkém životě. Když jsem cítila, že přestává pršet, otevřela jsem oči, ale nic jsem neviděla, protože jsem si zapomněla vrátit všechny smysly.

Okamžitě jsem si je všechny vrátila a už viděla všechno kolem. Vždycky jsem milovala vůni lesa po dešti a taky jsem se na to ráda koukala, ale já neměla moc příležitostí být v lese. V Beverly prší jednou za deset let.

Cítila jsem na sobě něčí pohled. Podívala jsem se tím směrem a viděla Edwarda, jak se opírá o skleněnou zeď a kouká na mě. Usmála jsem se na něj a seskočila z toho stromu. Přistála jsem jako kočka na všech čtyřech a narovnala jsme se.

Edward vyšel z domu a koukal na mě. Přiběhla jsem k němu blíž a chystala se ho obejmout, ale došlo mi, že jsem mokrá, tak jsem se zase stáhla. Ale Edwardovi to, zdá se, nevadilo, protože mě objal sám. Pro sebe jsem se usmála a taky ho objala.

„Jak se cítíš?“ zeptal se mě starostlivě, když mě pustil a odtáhl se na délku paží. To tričko měl úplně mokré a byly krásně vidět jeho svaly, což mě přivedlo k myšlence, že mi to tílko taky prosvítá a že jsou vidět mé ženské křivky. Ale bylo mi to jedno, což nebylo mým zvykem.

„Jako znovuzrozená. Úžasně. Perfektně. Překrásně. Mám pocit, jako bych se mohla postavit celému světu. Cítím se, jako bych létala,“ říkala jsem s širokým úsměvem a můj hlas přímo čišel radostí. Opravdu, cítila jsem se, jako by mě osvítil duch svatý.

Z té radosti jsem se neovládla, skočila na Edwarda, až jsem ho povalila do mokré trávy a políbila ho. Asi jsem ho překvapila, ale sebe taky. Já nikdy taková nebyla. Edward má na mě asi dobrý vliv.

Když jsem si uvědomila, co dělám, odtáhla jsem se od Edwarda a ruku si položila na pusu a při tom se třásla smíchy. Cítila jsem se jako malé dítě, které provedlo něco, co nemělo.

„Promiň,“ zamumlala jsem a svalila se do trávy vedle něj a pořádně se rozesmála. Cítila jsem se opravdu skvěle. Ten déšť ze mě smyl úplně všechno zlé a nechal jen to dobré. To jsem potřebovala. Koukala jsem ještě na zataženou oblohu a pochechtávala se, když mi výhled zastínil Edwardův obličej.

„Za co se omlouváš? Rád tě vidím v takovéhle náladě, ale mrzí mě, že to není moje zásluha. Je krásné tě vidět šťastnou a usměvavou,“ řekl, sklonil hlavu a políbil mě. Rukama jsem ho objala kolem krku a přitáhla si ho blíž.

„Ale, ale, kohopak to tu máme?“ ozvalo se odněkud. Edward se ode mě odtrhl a podíval se rovně před sebe. Já zaklonila hlavu a viděla to taky. Ve dveřích stáli úplně všichni a ta otázka přišla od Emmetta.

Rose mu dala loktem do žeber. Což mě rozesmálo, tak jsem se zase začala smát jako pomatená. Vysoukala jsem se zpod Edwarda a začala se smíchem pobíhat sem a tam. Každou druhou vteřinu jsem Emmetta štípla a užívala si jeho každou chvíli nasranější pohled.

„Je zhulená, nebo co s ní je?“ ptal se Emmett nechápavě a pomalu se schovával za Rose. To mě dorazilo.

„Znovu jsem se narodila,“ odpověděla jsem mu a dál si z něj dělala legraci.

V další kapitole se vrátíme do Beverly Hills. Jak se vám líbila návštěva u Cullenových? Na chvíli se vrátí děj filmu, jak jsem již napsala v předchozích kapitolách. Ale jen na pár kapitol. Pak už bude filmu navždy konec.

CatherineCullen

Autor: CatherineCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zakletá Popelka 30. kapitola: